Keltští válečníci v Itálii, keramika z Civita Alba

Okázalá přilba válečníka ze 4. stol. př. Kr., snad jednoho z vládců střední Galie ...

„Umírající Gal“, mramorová římská kopie bronzového originálu, Pergamon, část sousoší, které nechal zhotovit  Attalos z Pergamu na oslavu svého vítězství nad galatskými Kelty v r. 241 př. Kr.

Český pravěk

Keltové

… organizace a způsob boje

 

        Kořeny statečnosti keltských válečníků

 

Keltové měli pověst neohrožených válečníků. Často jsou líčeni skoro jako fanatičtí bojovníci, kteří se bezhlavě vrhají do víru boje, neceníce si svého života. Aby člověk alespoň trochu pochopil toto jejich odvážné počínání, jejich postoje a chování, je důležité znát jejich náboženství.

       

První řecké a latinské zmínky o keltském náboženství pocházejí z konce třetího století př. Kr. V této době byli bohové a bohyně početní a často se objevovali v trojjediné formě, i když mnoho starověkých pozorovatelů se zmiňuje i o jakémsi „otci bohů“. Mnozí bohové a bohyně vypadají spíše jako předkové lidí než jako jejich stvořitelé – jsou to spíše hrdinové a hrdinky. Keltové činili bohy ze svých hrdinů a hrdiny z bohů. A v životech těchto bohů a hrdinů se zrcadlil život lidí a podstata jejich religiózní tradice. Keltští hrdinové a hrdinky, to nebyly žádné fysicky krásné bytosti s prázdnými hlavami. Museli mít intelektuální schopnosti vyrovnající se jejich dovednostem tělesným. Byli naprosto lidští a podléhali všem přirozeným ctnostem i neřestem. Páchali všech sedm smrtelných hříchů. A přece byl jejich svět světem venkovského štěstí, světem, kde se oddávali všem rozkoším smrtelného života v idealizované podobě: lásce k přírodě, umění, hrám, hostinám, lovu a hrdinským soubojům muže proti muži.

       

Keltské náboženství bylo jedním z prvních, které dospělo k doktríně nesmrtelnosti. Učilo, že smrt není ničím jiným než výměnou místa a že život se vším všudy pokračuje dál v jiném světě, ve světě mrtvých. A když člověk zemře v tomto jiném světě, znovu se narodí do našeho světa. A tak probíhá mezi oběma světy neustálá výměna duší: smrt v našem světě zavede duši do světa mrtvých; smrt v něm přenese duši do našeho světa. Proto Keltové vítali narození smutkem a úmrtí radostně slavili. Caesar jako pragmatický vojevůdce poznamenává, že toto učení bezpochyby přispělo k bezstarostnému hrdinství Keltů v bitvě.

       

O hrdosti Keltů svědčí i dochované svědectví Ptolemaia popisující setkání Alexandra Velikého s Kelty na březích Dunaje v roce 334 př. Kr. Při hostině se Alexandros zeptal Keltů, čeho se nejvíce obávají, a očekával odpověď „Tebe, pane“. Ale odpověď Keltů příštímu dobyvateli světa byla překvapivá: „Nebojíme se ničeho než toho, že nám nebe spadne na hlavu.“ Jak píše Arriános, později Alexandros poznamenal, že na barbary měli Keltové sami o sobě směšně vysoké mínění. (…)

 

Keltové očima Řeků a Římanů

 

O tom jak byli vyzbrojeni keltští válečníci máme jednak písemné zprávy od řecky a latinsky píšících historiků, významné informace se také dozvídáme z archeologických výzkumů keltských hrobů.

       

Vzhledem ke keltskému zákazu (náboženskému) zaznamenávat vědomosti písmem, jsme v této oblasti odkázáni na nepřátelské zmínky Řeků a Římanů. Je třeba jejich závěry hodnotit s jistou rezervou, protože hodnocení závisí na postoji pozorovatele.

       

Řekové a Římané popisují Kelty jako barbary, jako společnost v zásadě divošskou, jako bojovníky, hrdé, nevědomé, negramotné, nepříliš si cenící života, věnující se dětinským zábavám a často se opíjející. Jinými slovy, Řím a Řecko zastupují civilizaci, zatímco Keltové jsou líčeni jako exotičtí barbaři nebo impozantní divoši. Tento obraz přetrvává dodnes.

       

Diodóros Sicilský si povšiml oblíbenosti hudby mezi Kelty a zmínil se o různorodosti používaných hudebních nástrojů. Co se týče válečnictví, Diodóros Sicilský zaznamenal, že druidové měli moc zažehnávat války mezi keltskými kmeny.

       

Profesionální bojovníci, žoldnéři, najímaní mnoha národy starověkého světa si svojí odvahou získali slávu. Aristotelés (384 – 322 př. Kr.) napsal nevrle, že „veškerá odvaha barbarů se zakládá na hrdosti a pýše“. Ať už šlo o slepou odvahu nebo ne, i Aristolelés  připouští dovednost keltských bojovníků, a to jak při souboji, tak v celých jednotách. Muži z některých z jejich skupin bojovníků, například Gaesatové (tedy kopiníci), kteří se účastnili mnoha keltských válek a byli latinskými autory omylem považováni za kmen, bojovali z náboženských a rituálních důvodů nazí. Caesar zaznamenává, že někteří britští bojovníci si pokrývali těla skvrnami modré barvy, aby si v bitvě dodali hrozivějšího vzhledu.

 

Vojenská vedoucí složka

 

Kromě druidů byla rozhodující složkou keltské společnosti jakási vojenská aristokracie, ozbrojení svobodní „rytíři“. Keltové na západě neměli stálé vojsko, ozbrojené zástupy se scházely v době nebezpečí a války. Když hrozilo podobné nebezpečí, byl podle galského zvyku svolán branný sněm, na němž se sešli všichni ozbrojení muži. Takový sněm byl považován za počátek války. Řinčením zbraní a pokřikem vyjadřoval shromážděný lid souhlas s přednesenými návrhy. Vojenské sbory i za války zůstaly rozčleněny podle kmenů.

       

Jiná byla situace ve střední Evropě, v území okupovaném Kelty ve 4. – 1. století před Kristem. Ta vyžadovala, aby určité složky svobodného lidu měly stálou pohotovost, protože v zemi žilo mnoho staršího obyvatelstva.

 

Svědectví hrobů

      

Součást každého keltského pohřebiště tvoří pohřby mužů, nejčastěji vyzbrojených mečem v pochvě a kopím, oštěpem a někdy i štítem. Tyto pohřby se zbraněmi nesou jasné stopy šarvátek a válečné činnosti. Jsou to vyhojené jizvy na lebkách mužů, někdy dokonce chybí pohřbeným část údů. Je to tedy dostatečné svědectví o charakteru této vojenské vrstvy.

       

Některé mužské pohřby jsou však bez zbraní a někdy i bez výbavy, takže ne všichni muži byli pohřbíváni v plné zbroji.

 

Odznaky vůdčích osobností

 

Hlavní zbraní v době laténské byl meč, dále kopí nebo oštěp a později také štít. Některé druhy mečů a pochev byly výrazným symbolem moci a postavení  a umožňují nám v této vojenské vrstvě rozlišit vedoucí muže. Jsou to především velitelské mečíky, zpravidla kratší, s (pseudo)antropomorfní rukojetí, jejichž dříky jsou stylizovány do  podoby lidských údů, nebo ukončeny bronzovou lidskou hlavičkou. Některé tyto meče jsou dovedně vypracovány a jejich rukojeti jsou zdobeny barevnými vložkami a čepele  vykládány zlatem. Vedoucí vojenská vrstva kladla velký důraz na umělecké vypracování mečů a zvláště jejich pochev, u velitelských typů bronzových.

       

Vlastní vojenské sbory byly vyzbrojeny pádným železným mečem, až přes 80 cm dlouhým, zavěšeným v pochvě na koženém, železném, nebo bronzovém opasku. Tyto těžké meče byly běžné již ve 3. století př. Kr. a píše o nich Polybios při líčení bitvy u Telamonu  roku 225. K výzbroji patřilo také kopí, někde s dřevcem a botkou, dlouhé až přes 2 metry. Kopiníci byli důležitou složkou keltských vojsk a výslovně se o nich zmiňují starověké prameny. Od poloviny 3. století se objevuje keltský štít. Byl podlouhlý, nejčastěji oválný nebo obdélníkový se zaoblenými rohy. Původně byly tyto štíty dřevěné bez složitého kování, později byly okovány pásovou puklicí ve středu, která chránila ruku držící štít a na okraji lemovány bronzovým nebo železným plechem. Některé štíty byly přes 1 m vysoké, některé až 170 cm vysoké, byly ale poměrně slabé, uprostřed jen kolem 11 mm, na okraji jen 3 – 4 mm. Jedním oštěpem pak bylo možno prorazit a navzájem spojit několik galských štítů, které se tak staly překážkou v boji a Galové je odhazovali, jak potvrzuje sám Caesar.

       

Velmi živě popisuje keltské vojsko opět Diodóros Sicilský.

„K jejich zbroji patří štíty vysoké jako muž a ozdobené podle vkusu jednoho každého. Tak někteří na nich mají dovedně vytepaná divoká zvířata, která slouží stejně tak k obraně jako k ozdobě. Na hlavách pak nosí bronzové přilby, které jsou tak vysoké, že svému nositeli dodávají zdání obrovské postavy. V některých případech z nich ční rohy, jindy postavy nebo hlavy ptáků či čtvernožců.

       

Jejich trubky jsou opět obzvláštně barbarského druhu. Dují do nich, a tím vzniká drsný zvuk, který se hodí v válečné vřavě. Někteří mívají železné náprsní krunýře z kroužků, zatímco jiní bojují nazí, jako by jim  ochrana daná přírodou stačila. Místo krátkých mečů užívají dlouhé, které, připevněny železnými nebo bronzovými řetězy, visí u jejich pravého boku. Kolem tunik si někteří připínají pásy se zlatými nebo stříbrnými přezkami.  Kopí, která třímají v boji a kterým říkají lanciae, mají železné hroty loket i více dlouhé a o něco méně než dvě dlaně široké. Jejich meče jsou tudíž tak dlouhé jako kopí jiných národů a jejich kopí mají hroty delší než meče jiných.“

 

Brnění a přilby byly v prostředí keltských vojsk vzácné a omezené jen na nejvyšší osobnosti. V Anglii a Bretaňsku používali Keltové praky, kterými vystřelovali kamenné oblázky. Prostý keltský bojovník měl kromě zbraní jen velmi málo šperků. Nejčastěji to byly železné spony, kterými spínal svůj oděv.

       

Jednou z keltských zbraní, které působily nepřátelům, a to hlavně Římanům pod vedením Caesara při invazi do Británie, byly válečné vozy. Mezi Kelty v Galii už jako bojový prostředek upadly v zapomění, ale Caesarovi vojáci v Galii s nimi žádnou zkušenost nezískali. Na ostrovech museli čelit dvoukolovým i čtyřkolovým válečným vozům. Vozy byly stavěny z proutí, aby byly co nejlehčí, a byly opatřeny ozdobným kováním. K nábojům kol byly připevněny kosy, které dokázaly podtínat celé řady nepřátel. Byly obratně ovládány a do mezer, které způsobily v nepřátelských řadách, se ihned vrhali bojovníci a pouštěli se do soubojů muže proti muži.

       

Iulius Caesar popsal jak obratně Britové se svými válečnými vozy zacházejí.

„Britanové bojují s vozů tímto způsobem. Nejprve projíždějí na všechny strany, s vozů přitom střílejí, koňmi a rachotem kol děsí řady nepřátel, a tak je obyčejně uvádějí ve zmatek; když se vpletou mezi čety jezdců, seskakují s vozů a bojují pěšky. Vozkové zatím pozvolna ustupují s vozy z bitvy a vozy poblíže tak umísťují, aby bojovníci měli volný ústup ke svým, jestliže by byli přesilou nepřátel tísněni. Takto osvědčují i pohyblivost jezdců i pevnost pěšáků a každodenní jízdou se tak vycvičí, že na svazích a srázech zadržují koně v trysku, hned je ovládnou, hned je obracejí, hned zas pobíhají po voji a na samém jhu se zastavují a odtud se zas vracejí co nejrychleji do vozu.“

       

Jízdní sbory pevninských Keltů tvořila nejvyšší aristokratická vrstva. Jízda měla svou důležitost již za bojů na Balkáně a v Řecku. Řecký autor Pausanias zachoval z 3. století keltský termín trimarcisia, který znamenal tři jezdce, jednoho vznešeného a dva průvodce, kteří mu mohli dodat čerstvého koně nebo zakročit na jeho ochranu. Ostatní ozbrojení bojovali ve společných útvarech podle kmenů pěší a často měli na standartě figurku kance. Kanec vůbec měl v celém keltském světě zvláštní postavení. [viz. náboženství]

 

Způsob boje

 

Keltská vojska byla známa svojí odvážností a statečností, ženy bojovaly stejně statečně jako muži. Nepřátelská opevnění zlézali keltští bojovníci pomocí dřevěných žebříků, hradební zdi obstupovali kruhem, na hradby házeli množství kamenů, aby na nich nikdo nemohl stát. Při útoku vytvářeli ze štítů přístřeší, podkopávali hradby, podpalovali brány. I vozů používali někdy jako hradby. Z vyšších poloh někteří vrhali střely, jiní zasahovali nepřítele přímo kopím a oštěpy. Vřelá smůla i hroudy loje, podávané z ruky do ruky, byly házeny na nepřátelskou stranu, aby živily požáry.

       

Způsob boje byl často ukrutný. V některých oblastech keltského světa se setkáváme s kultem odříznutých hlav. Podle starých představ hlava reprezentovala celého člověka a z těchto představ patrně vznikl kult hlav, kdy válečník přivážel domů na šíji svého koně odříznutou hlavu poraženého nepřítele jako trofej, kterou přibíjel na svém domě. Hlavy vynikajících jedinců byly také balzamovány a pak předkládány hostům jako viditelné svědectví statečnosti. Podle Orosia Skordiskové v dolním Podunají používali lebek nepřátel i s vlasy jako pohárů. Motiv bojovníka držícího useknutou hlavu je možné najít i na některých mincích. Také na keltských hřbitovech i u nás lze nalézt pohřbené tělo bez lebky.

       

A opět Diodóros Sicilský, tentokrát o keltském zvyku brát si hlavy zabitých nepřátel jako trofeje.

„Utínají hlavy nepřátelům zabitým v boji a ty připevňují na hřbety svých koní. Tuto krví potřísněnou kořist pak házejí svým pomocníkům, aby ji nesli, zatímco pějí oslavné hymny a vítězné písně; a toto ovoce boje pak nabodnou u svého domu jako ti, kdo vystavují divokou zvěř po některých druzích lovu.

       

Hlavy nejvýše postavených nepřátel napouštějí cedrovým olejem a pečlivě si je uschovávají v truhlách a s pýchou je ukazují cizincům a mluví o tom, jak jeden z jejich předků či otec či sám vypravěč odmítl značné množství peněz, které mu bylo za tuto hlavu nabízeno. Tvrdí se, že někteří se chlubí tím, že odmítli váhu hlavy ve zlatě; tím prokazují pouze barbarský způsob vznešenosti, neboť není známkou velkomyslnosti upustit od prodeje vnějších známek své hodnoty.“

       

A dále Diodóros dodává: „Je pravdou, že je zvěrstvem pokračovat v nepřátelských projevech i proti zabitému nepříteli.“ Keltům se naopak zdál být stejně barbarským zvyk Římanů  pobíjet zajatce nebo je prodávat do otroctví, místo aby byli drženi jako rukojmí a za výkupné vraceni, jak bylo keltským mravem.

 

 

 

 

 

 

 

 

Textové pole: „Protože bojovali rozděleni,
byli všichni poraženi.
Kdyby byli jednotni,
zvítězit by byli schopni.“

VERŠOVANÁ PARAFRÁZE VÝROKU
PUBLIA CORNELIA TACITA (56/57—asi 117 po Kr.)
O KELTECH

Oběť římského útoku:keltskému obránci uvízla střela z římské balisty mezi obratli

© PEEN  2013