Český pravěk

Keltové

… hospodářství a řemesla

Původní území osídlené Kelty se rozkládalo ve Švýcarsku, severovýchodní Francii a jihozápadním Německu a náležela k němu i část Čech. Přinejmenším jižní a západní. Z této pravlasti expandovaly keltské kmeny do velké části Evropy, pronikly na Britské ostrovy, překonaly Pyreneje, přes Alpy napadaly bohatá etruská města i mladou Římskou republiku. V roce 387 př. Kr. se dokonce dostali až k Římu. Druhá migrační vlna zasáhla až Karpatskou kotlinu, území kolem Dunaje a v roce 280 př. Kr. se Keltové vypravili proti Řecku. Pronikli až do Malé Asie a nakrátko se usadili i zde.

 

Příhodné podmínky k osídlování nabízely jen některé oblasti, zejména nížiny a oblasti kolem vodních toků. Charakter zemědělské i výrobní činnosti byl odvislý od konkrétních zeměpisných oblastí s typickými klimatickými podmínkami, přírodními a nerostnými zdroji. Keltské osídlení zaujímalo oblasti klimaticky chladné, deštivé, jako třeba v severních oblastech, např. Britských ostrovů, přes pásmo mírné asi s nejčetnějším keltským osídlením např. v České kotlině, i oblasti s podnebím teplejším jako byla například území při Středozemním moři. Charakter výrobně-hospodářské činnosti se tak v různých oblastech mírně lišil dle specifických lokálních podmínek.

 

V oblastech s nejčetnějším keltským osídlením v mírném pásmu se tehdejší klima podobalo zhruba tomu dnešnímu. Bylo možná relativně chladnější a vlhčí, ale s teplotami na dnešní úrovni. Klima se zřejmě rytmicky zvlhčovalo: za prokazatelné bývají považovány chladnější výkyvy. Odborně toto období nazýváme subatlantikum a je vymezeno léty 700 př. Kr. – 600 n. l. Toto mírné pásmo poskytovalo keltským osadníkům k životu vlídnou klimaticky teplou oblast porostlou zejména dubohabrovými háji a pokrytou luhy a olšinami. Listnaté lesy byly velmi pestré a barevné – kromě dubů a habrů v nich rostl buk, lípa, jilm, jasan, jedle a líska.

 

Osady byly rozprostřeny zejména v povodí větších toků, v České kotlině to byly oblasti povodí Labe a dolního toku Vltavy, Berounky. Osídlení krajiny nebylo plynulé – tvořily ho odlesněné malé ostrůvky s několika vesnicemi a dvorci, které byly obklopeny polnostmi, pastvinami a háji. Sídliště vznikala většinou na vyvýšených terasách, často nad soutokem vodních toků. Takto osídlené prostory byly odděleny od jiných neosídlenými oblastmi, většinou kopcovitými pásy bez výraznější vodoteče a s kompaktním lesním porostem.

 

K založení osad si Keltové v průběhu staletí vybírali různá místa. Zpočátku byla sídla i výše, 500 – 600 metrů nad mořem, pak většinou pod 350 – 400 metrů nad mořem. K založení osad si vybírali velmi mírné svahy se sklonem nejčastěji k jihovýchodu až k jihozápadu, půdní pokryv s porostem dubů, blízkost nivy a zejména dostatek hnědozemě, případně černozemě. Důležitým činitelem při výběru byla však nejen dobrá půda, ale také dostatek srážek. Zemědělská sídliště byla zásadně poblíž vodních toků, vyhýbala se však plochému nečlenitému terénu, stejně tak i kopcovitým pásmům.

 

 

Zemědělství, pastevectví

 

Nejdůležitější ekonomickou činností většiny obyvatel bylo zemědělství a chov dobytka. Poskytovala Keltům dostatek potravy. Keltové pěstovali pšenici dvouzrnku, méně proso, pšenici obecnou, žito, ječmen, oves a bér. Mezi luštěninami dominoval hrách a vikev. V chovu upřednostňovali především hovězí dobytek. Výměr polnosti jedné usedlosti nebo dvorce asi kolísal od 5 do 25 ha, a to včetně části, která „odpočívala“ – sloužila mezi tím k pastvě, přičemž byla přirozeně hnojena domácími zvířaty. K běžné usedlosti či dvorci totiž patřilo také stádečko ovcí, několik kusů skotu, kozy a prasata, menší hejno slepic, ojediněle i husy a psi. Všechen dobytek byl v tehdejších dobách výrazně menšího vzrůstu, než jsou dnešní domácí zvířata. Také pěstování zeleniny, sběr rostlin a jejich plodů, lov a rybolov výrazně obohacovaly tehdejší stravu. To všechno bylo nejen zdrojem mléčné produkce, ale i masa, vajec, tuků a navíc surovin – vlny, kůže, kostí a rohoviny pro řadu řemeslných činností. Koně byli využíváni k tahu, k jízdě a patrně k dalším pracovním úkonům, ale – stejně jako psi – i konzumováni.

 

Z luštěnin se pěstoval spíše hrách, méně čočka, bob, vikev. Známe i polní plevele jako je merlík či svízel. Určitý podíl vypěstovaných rostlin spotřebovala i domácí zvířata (vikev, oves), ale ta se spokojila i s pastvou v lese, nakosenou trávou a výhonky listnatých stromů. Pro vlákno se pěstoval len.

 

 

Stravování

 

Základní potravou byla nepochybně kaše, ať už z obilovin nebo z luštěnin, zejména hrachová, dále placky, případně nekvašený chléb. Využívalo se mléko, vejce, tuky i maso domácích zvířat, vařilo se i peklo, jedl se i morek. Choval se hovězí dobytek, ovce, kozy, prasata, koně, slepice, ojediněle i husy. Občas byla na jídelníčku divoká zvířata. Sběrem mohli být dále získáváni plži i mlži, snad i žáby, z rostlinné stravy lískové oříšky, houby, vodní řasy, třešně ptáčnice, dřín, habrové oříšky, trnky a různé lesní plody. 

 

 

Těžba a zdroje

 

Nezbytnou podmínkou při výběru místa pro založení osady byl kromě vody nutné pro život i dostatek dřeva. Bylo potřeba pro nové stavby i pro jejich opravy, pro otop, k výrobě nádobí, náčiní, nástrojů i keramiky v pecích. Dále byla nutná spraš pro stavbu obydlí, pecí i pro výrobu keramiky. Kámen byl specializovaně získáván pro výrobu brousků a transportován i 20 – 30 kilometrů. Vápenec nebo i kaolín sloužil běžně k nátěrům, ale třeba i k známé úpravě účesů uváděné v antických zprávách. V některých oblastech se těžila tuha používaná Kelty k výrobě speciálních druhů keramiky. Důležitá byla v keltském světě těžba kamení pro výrobu zrnotěrek, mlýnků řeckého typu a rotačních mlýnů. Hotové kvalitní výrobky pak byly transportovány i stovky kilometrů. 

 

Velmi důležitá byla těžba rud, ale zřejmě šlo jen o nehluboké jámy a o povrchový sběr kolem výchozů. Získávala se železná ruda, měděné a jiné polymetalické rudy poskytovaly surovinu pro výrobu slitiny bronzu. Stříbro se tehdy záměrně ještě nezískávalo.

 

Co se týče zpracování kovů, byl ve společnosti přítomen hutník nebo kovář (pravděpodobně hutník a zároveň kovář), který vykovával nejrůznější železné artefakty a opravoval staré poškozené nástroje. Hutě byly v této době převážně malé, s několika metalurgickými pecemi. Byly stavěny velice pravděpodobně v těsné blízkosti výchozů železných rud. Hutě provozovali specializovaní řemeslníci, kteří se rekrutovali z určitých rodin udržujících tradici železářské výroby. Umění černé metalurgie se tak přenášelo v rámci příslušné občiny z otce na syna.

 

Ve Středních Čechách na Novostrašecku byla těžena švartna (sapropelitové vrstvy tj. vrstvy vzniklé z usazeniny z odumřelých jednobuněčných organismů na dně hlubokých stojatých vod, doprovází uhelné sloje v rakovnické pánvi). V době laténské byla těžena k výrobě „černých“ náramků, které byly vysoce ceněné, vzácné a proto i opravované. Nosily je zejména ženy, snad i děti a měly mít magickou moc.

 

Na některých českých tocích (Vltava, Berounka, Sázava) se rýžováním zlatonosných písků v říčkách a potocích získávalo zlato.

 

 

Keltské vynálezy

 

Klíčovým specializovaným řemeslem Keltů bylo hutnictví a s ním úzce spojené kovářství. Nejstarším zařízením sloužícím k výrobě železa byla otevřená výheň s dmychadlem s minimálním výtěžkem. Kovárny se postupně vyskytovaly asi takřka všude. K interiéru kováren patřil velký kámen zastupující kovadlinu. Kovolitectví barevných kovů běžně používalo odlévání do ztracené formy. Nálezy kadlubů jsou velmi vzácné. Dílny zlatníků se v mladším období soustředily především v oppidech.

 

Hlavní „keltské“ vynálezy byly většinou převzaté z toulek po středomoří a představovaly radikální technické novinky. Patří k nim např.: kleště, kladívko, výhňová lopatka, kosa, rýč, ovčácké nůžky, železný klíč a zámek, hrnčířský kruh, vážky. Zcela samostatnou a obsáhlou kapitolou bylo keltské mincovnictví.

 

Obchod či směna panoval jak na vzdálenost stovek i tisíců kilometrů, tak byl i „místní“, mezi sousedícími osídlenými lokalitami. Do vnitrozemí se dovážel  a zde zpracovával surový baltský jantar. Důležitým dovozním a obchodním artiklem byla i sůl.

 

Všechna známá odvětví lidské činnosti dosáhla svého vrcholu v závěrečné období keltského vývoje nazývanou etapou keltských oppid (zhruba 2. a 1. století př. Kr.). Oppida provozovala zemědělskou činnost, nejrůznější řemesla (železářství, kovářství, tesařství, hrnčířství, mincovnictví, šperkařství, sklářství, kovolitectví apod.) a směnu. Ohromné množství importů (bronzová vědra, konvice, džbánky, poháry, pánve, naběračky, cedníčky, bronzová zrcátka, šperky, skleněné nádobky) dokazuje rozvinutý dálkový obchod, který spojoval nejvyšší vrstvy společnosti. Oppida představovala nejen centra obchodu a řemesel, ale v neposlední řadě i střediska náboženská. V dobách válečných byla sídlem hlavního velitele a sloužila také jako útočiště pro okolní zemědělské obyvatelstvo.

 

Oppida byla zakládána jako mocenská a hospodářská střediska Keltů ve strategických polohách, často v blízkosti surovinových zdrojů. Obchodní kontakty dokládají bohaté nálezy importů ze sousedních keltských oblastí, ale také až z Itálie a jiných částí Středomoří. O vysokém stupni společenského rozvoje svědčí i vyspělé mincovnictví s ražbou velkého a rozmanitého množství zlatých a stříbrných mincí.

 

Petr Engel, 14.10.2013

© PEEN  2013