Ještě dříve než začnu psát o „Turínském plátnu“ cítím potřebu uvést na pravou míru některé výrazy. V anglicky psané literatuře se používá pro označení „plátna“ několik různých výrazů a čeština je také trochu odlišně překládá. Tedy: „Shroud of Turin“, do češtiny překládané jako „Turínské plátno“ není, dle mého soudu, jazykově správně. Slovník doslova uvádí: „shroud“ = 1. rubáš, a další alternativy: „plášť, rouška, závoj“,  dále angličtina uvádí označení „cloth“, což slovník překládá jako: „látka, plátno, tkanina, sukno“, a další výraz používaný v souvislosti s „Turínským plátnem“ je: „linen“ překládaný jako „len, lněná tkanina, plátno“.             

 

 Nechci být „hnidopich“, ale cítím v těchto označeních „jistý“ rozdíl, proto se o tom zmiňuji. Proto, když používám v textu slovo „rubáš“, mám na mysli „Turínské plátno“, zatímco  při  označení  „plátno (látka) – cloth (linen) mám na mysli  plátno – látku, obecně, tedy ne v souvislosti s „Turínským plátnem“. To jen na okraj. Abychom si rozuměli.

 

 

Historie turínského plátna

Osudy a cesty údajného Kristova rubáše

 

 

Intro

 

Historie Turínského plátna, tj. rubáše uloženého v Turínské katedrále, není zdaleka tak přímočará a jednoznačná, jak je někdy uváděno. Určitou kontinuitu historie rubáše lze vysledovat až od 16. století.  Před tímto obdobím je souvislost mezi Rubášem z Turína a různými „obrazy Ježíšova obličeje, nebo těla“, velice nejistá a prakticky nelze mezi těmito artefakty najít historickou souvislost a podobnost s Rubášem z Turína, tj. Turínským plátnem.

 

 

Pravděpodobné dějiny před 14. stoletím: Obraz z Edessy

 

Pravděpodobně poprvé se hovoří o souvislosti s otiskem tváře, resp. těla Ježíšova s takzvaným „Obrazem z Edessy“. Podle legendy, král Abgar z Edessy napsal Ježíšovi, a žádal ho, aby se k němu vypravil a léčil ho z nemoci. Abgar obdržel dopis s odpovědí od Ježíše, který pozvání odmítl, neboť přislíbil budoucí návštěvu jednomu ze svých učedníků. Současně s dopisem obdržel plátno s podobiznou Ježíše. Tato legenda byla poprvé zaznamenána na počátku čtvrtého století Eusebiem z Caesareae, který prohlašoval, že přepsal a přeložil skutečný dopis v syrském archivu dokumentů krále z Edessy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V souladu s křesťanskou legendou, byl obraz z Edessy svatou relikvií, (známý ortodoxním křesťanům jako Mandylion, což je byzantsko-řecké slovo nepoužívané v žádném jiném kontextu), skládající se z čtvercového, nebo obdélníkového plátna, na které byla zázračně otisknuta Ježíšova tvář – první ikona (obraz).

 

Obraz z Edessy informoval o obrazu tváře Ježíše a jeho existence je zmiňována hodnověrně od 6. století. Někteří tvrdili, že existuje spojitost mezi rubášem z Turína a obrazem z Edessy. Žádná legenda nespojuje tento obraz s tvrzením, že obsahuje obraz bitého a krvácejícího Ježíše, ale spíše říká, že obraz byl přenesen z Ježíše na plátno za jeho života. Tento obraz je však obvykle popisován jako zobrazení pouze Ježíšovy tváře a ne celého těla. Zastánci teorie, že obraz z Edessy byl skutečně rubáš, vedení Ianem Wilsonem, teoretizují, že plátno – rubáš – bylo vždy složeno tak, že byla vidět jenom tvář.

 

Objevilo se množství zpráv o Ježíšově pohřebním rubáši, nebo obrazů neznámého původu zobrazujících jeho tvář, které byly uctívány v různých oblastech před 14. stoletím. Nicméně, žádná z těchto zpráv nebyla spojena s určitostí s nynějším plátnem uloženým v Turínské katedrále. Kromě Obrazu z Edessy, se žádná z těchto různých zpráv (celkem 43) o „pravých rubáších“ nezmiňovala o obrazu těla.

 

Zastánci teorie, kteří jsou přesvědčení, že Obraz z Edessy je Turínským plátnem se opírají o následující „důkazy“:

 

Jan z Damašku (John of Damascus), zemřel roku 749, zmiňuje obraz ve svém anti–ikonoklastickém (obrazoboreckém) díle On Holy Images, a cituje tradici, že Abgarus si vyžádal Ježíšův obraz a Ježíš sám si položil plátno na svou tvář, aby udělal obraz. Plátno je popisováno jako pruh látky, nebo jako podlouhlé plátno, spíše než čtverec, jak ho popisují jiné zprávy.

 

U příležitosti transportu plátna do Konstantinopole v roce 944, Gregory Referendarius, arcijáhen od Hagia Sophia v Konstantinopoli, kázal o jistém artefaktu. Toto kázání se ztratilo, ale bylo znovuobjeveno ve vatikánských archívech a přeloženo Markem Guscinem v roce 2004. Toto kázání říká, že edesské plátno zobrazuje nikoli jen tvář, ale i obraz celého těla, o kterém se věřilo, že je obrazem Ježíšovým. Toto kázání se také zmiňovalo o skvrnách od krve po zranění na boku (?).

 

Jiné dokumenty nalezené ve Vatikánské knihovně a na Universitě v Leidenu, v Holandsku, předkládají ještě další popis obrazu z Edessy. Vatican Library Codex 5696 z 10. století a Codex Vossianus Latinus Q 69, který nalezl Gino Zaninotto ve Vatikánské knihovně, obsahuje zprávu z 8. století, která říká, že otisk celého Kristova těla byl zanechán na plátně uchovávaném v kostele v Edesse: cituje muže zvaného Smera z Konstantinopole: Král Abgar obdržel plátno, na kterém je možné vidět nejenom obličej, ale také celé tělo.“ [„Non tantum faciei figuram sed totius corporis figuram cernere poteris.“ (Můžeš vidět nejenom obraz tváře, ale také obraz celého těla)]. Tento obraz zřejmě není ten samý jako mandylion, jehož široce rozšířený a dobře známý tradiční obraz je jenom samotný obličej.

 

V roce 1203 křižácký rytíř jménem Robert de Clari prohlašoval, že viděl plátno v Konstantinopoli: „ ...kde byl rubáš, do kterého byl náš Pán zabalen, který každý pátek sám povstává, takže člověk může vidět  postavu našeho Pána na něm“. Po čtvrté křížové výpravě v roce 1205 byl odeslán následující dopis Theodorem Angelosem, synovcem jednoho ze tří byzantinských císařů, kteří byli sesazeni  během čtvrté křížové výpravy, papeži Innocentovi III. s protestem proti útoku na hlavní město. V dokumentu, datovaném 1. srpna 1205 se mimo jiné praví: „Benátčané rozdělují umělecké poklady ze zlata, stříbra a slonoviny, zatímco Francouzi dělají to samé s relikviemi  svatých a s nejposvátnější ze všech, plátnem, do kterého byl zabalen náš Pán Ježíš Kristus po své smrti a před jeho zmrtvýchvstáním. Víme, že tyto posvátné objekty jsou uchovávány v Benátkách, ve Francii a na jiných místech, svaté plátno v Athenách.“ (Codex Chartularium Culisanense, fol. CXXVI (copia), National Library Palermo)

 

Někteří historici spekulují, že roucho mohlo být nalezeno v Konstantinopoli templářskými rytíři během 12. nebo 13. století a následně převezeno do Francie. To mohla být důležitá část slavného, proslulého „templářského pokladu“, který lovci pokladů hledají dodnes.

 

Nicméně ve 12. století je v mnoha latinských textech edesská ikona popisována jako bělostné plátno, na které se Ježíš položil ještě živý, ne ukřižovaný a nahý. Ať už je Obraz z Edessy popisován jako plátno čtvercového tvaru s obrazem Ježíšova obličeje, nebo jako plátno obdélníkového tvaru se zobrazením celého Ježíšova těla, třeba složené tak, aby byl vidět pouze Ježíšův obličej, je možné z dostupných informací vyvodit, že šlo o obraz obličeje, nebo možná i těla Ježíšova, ale vzniklý za jeho života, nikoli otisknutím těla, které podstoupilo mučení ukřižováním.

 

V současné době neexistují jednoznačné důkazy, které by opravňovaly k formulování závěru, že Turínské plátno je totožné s Obrazem z Edessy. Od 13. století jakékoli informace o existenci Obrazu a jeho umístění chybí. Přesto někteří současní badatelé prohlašují, že složením Turínského plátna je možné zobrazit čtyřúhelníkovou část tkaniny zobrazující pouze obličej (což je jistě možné), a tvrdí, že rubáš a Mandylion je ve skutečnosti jedna a ta samá relikvie.

 

 

Maďarský Prayův kodex

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Národní knihovně v Budapešti je uchováván starodávný kodex, známý všeobecně jako maďarský Prayův rukopis nebo Prayův kodex, pojmenovaný podle György Praye (1723 – 1801), jezuitského vědce a učence, který provedl jeho první podrobnou studii koncem roku 1700. Kodex napsaný mezi lety 1192 a 1195, obsahuje pět ručně malovaných kreseb. Jedna z nich zobrazuje Ježíše položeného na pohřebním rubáši a pak objevení prázdného rubáše.

 

Rubáš je namalovaný se stejným smrčkovým (klasnatým) stehem (tkaním) a identickým obrazem malých propálených otvorů, stejných jaké se nacházejí na rubáši. Toto nejsou velké, rozsáhlé popáleniny  způsobené požárem v roce 1532. Umělec zobrazil řadu dalších grafických znaků odpovídajících zobrazením na rubáši. Ježíš je zobrazený nahý s pažemi cudně překříženými na přirození v oblasti zápěstí. Prsty jsou nezvykle dlouhé tak, jak jsou zobrazeny na rubáši. Nejsou vidět palce stejně jako nejsou vidět palce na obrazu muže z rubáše, což soudní patologové vysvětlují ohnutím palců do dlaní při dráždění nervu (n. medianus) vraženými hřeby. Na kresbě je také jasná skvrna na Ježíšově čele „3“, která se nalézá také na čele muže z rubáše.

 

Někteří badatelé považují tuto ilustraci z maďarského rukopisu (Prayův kodex), uloženého v Széchenyiho národní knihovně v Budapešti, za důkaz, že Turínské plátno není padělkem z vrcholného středověku. 

 

 

14. století

 

S Turínským plátnem nemá pravděpodobně nic společného ani plátno, které vlastnil Geoffroy de Charny. Ten podle písemných zpráv vlastnil turínský sindon roku 1353. Podle svědectví Ulysse Chevaliera Geoffroy de Charny stále uváděl, že tento obraz dostal darem jeho otec.

 

Netvrdil, že má v rukou originál, mluvil o něm jako o figura seu repraesentatio. V soupisu, který pořídil jeho zeť a následník Humbert de la Roche, manžel Margaret de Charny, při přebírání různých relikvií můžeme číst: „Především pak plátno, na němž je postava nebo reprodukce rubáše našeho Pána Ježíše Krista.“

 

Geoffroy de Charny, vznešený válečník pocházející z Burgundska, pán ze Savoisy a Lirey, uložil někdy v rozmezí let 1359 – 1360 v jím založené kapitule v diecézi Troyes, asi dvě stě kilometrů severovýchodně od Besançonu, nový sindon, o němž předtím nikdy nikdo neslyšel. Je to ten, který roku 1449 vlastní Margaret de Charny, která ho považuje za kopii nebo reprodukci.

 

Hned po její smrti byl tento sindon předmětem ostrého sporu, týkajícího se jeho pravosti.

 

V roce 1389 Pierre ď Arcis, biskup z Troyes, znovu zamítl žádost kapituly v Lirey o veřejné vystavení (ostenzi) plátna a zdůvodnil to tvrzením, že se jedná o falzum. V dopise zaslaném do Avignonu vzdoropapeži Klementu VII. se zmiňuje o tom, že obraz byl označen za padělek již jeho předchůdcem, biskupem z Troyes, Henrim de Poitiers, který zakázal uctívání obrazu s odvoláním na skutečnost, že žádný takový obraz není zmiňován v Písmu svatém. Biskup ď Arcis v dopise upozorňuje na chování děkana kapituly v Lirey. Ten prý, zaslepený lakotou a pobízený touhou po zisku místo vroucnou bohabojností, si pro svůj kostel objednal lněné plátno zručně omalované (depictum), které zobrazovalo prostřednictvím šikovného triku dvojitý obraz muže. Plátno...„předstírá, že je skutečný rubáš, ve kterém byl náš Spasitel Ježíš Kristus zahalen v hrobce, a na kterém setrvala úplná podobizna Spasitele a tak se otiskla společně s ranami, které Jej probodly.“

 

Následně pak papež, pobývající v avignonském exilu, dovolil Geoffroyovi de Charny, aby sindon vystavil, pokud se ovšem jedná o pictura seu tabula, později pak figura seu repraesentario, ne původu rukodělného.

 

Jak již bylo uvedeno, roku 1449 sama Margaret de Charney přiznala, že relikvie, kterou vlastní, je kopie nebo reprodukce.

 

Neexistují žádné důkazy podložené dokumenty, že turínský obraz je totožný s obrazem z Lirey. Z hlediska mnoha skeptiků jsou výše uvedené skutečnosti jedněmi ze silných argumentů pro tvrzení, že rubáš je padělek.

 

 

15. století

 

V roce 1418, Humbert z Villersexelu, hrabě de la Roche, lord ze Saint-Hippolyte-sur-Doubs, (o němž byla zmínka již výše), po svém sňatku s Charnyho vnučkou Margaretou, přemístil rubáš na svůj hrad v Montfortu, ve Francii, aby mu poskytl ochranu proti zločineckým bandám. Později byl rubáš přemístěn do Saint-Hippolyte-sur-Doubs. Po Humbertově smrti  kanovníci z Lirey usilovali soudní cestou o navrácení rubáše do Lirey, ale soudní dvůr v Besançonu rozhodl ve prospěch Margarety de Charny, v jejímž vlastnictví zůstal rubáš i nadále. Vdova potom cestovala s rubášem po různých expozicích, hlavně v Liège a v Ženevě.

 

V roce 1453 (některé prameny uvádějí rok 1452) prodala Margaret de Charny rubáš výměnou za hrad ve Varambonu ve Francii. Jeho novým majitelem se stal Ludvík Savojský (Louis of Savoy), který rubáš uchovával ve svém hlavním městě v Chambery v nově postavené Svaté kapličce (Saint-Chapelle), kterou papež Pavel II. krátce nato povýšil na kolegiátní kostel. Počátkem roku 1471 se rubáš stěhoval mezi mnoha městy v Evropě a krátce pobýval ve městech Vercelli, Turin, Ivrea, Susa, Chambery, Avigliano, Rivoli a Pinerolo. Dva kostelníci ze Svaté kapličky (Sainte-Chapelle) sdělovali, že po celou tu dobu byl rubáš uchováván v relikviáři: „zabalen do rudé hedvábné pokrývky a uchovávaný ve schránce zakryté karmínovým aksamitem (látka podobná sametu), vyzdobený stříbro-zlacenými hřeby a uzamčený zlatým klíčem“.

 

 

16. století po současnost

 

Na tomto místě je důležité zmínit, že skutečná otázka po pravosti Turínského plátna se objevuje právě kolem roku 1500 a vztahuje se k sindonu vlastněnému savojským rodem.

 

Ověřené datum, od kdy se začalo plátno vystavovat, je rok 1506. Roku 1506 začínají ostenze a poprvé se celebruje sindonická mše, která se roku 1514 šíří do celého Savojska. Rod Savojských podporoval poutě; roku 1547 bylo založeno Bratrstvo Svatého plátna a svátek sindonu byl stanoven  na dva dny v roce: 3. května a 11. července.

 

Roku 1582 Řehoř XIII, vyhlásil absolutní odpuštění všem poutníkům, kteří přišli uctít relikvii u příležitosti její tohoroční ostenze. Další odpustky byly vyhlášeny při dalších vystaveních také Lvem XII., Řehořem XVI., Piem IX. a Piem X.

 

Je třeba se zastavit u roku 1532. Tehdy vypukl ve Svaté kapličce v Chambéry požár a rubáš byl poškozen ohněm a roztaveným stříbrem. Kapky roztaveného stříbra z relikviáře na více místech plátno propálily a vytvořily symetricky umístěné značky skrz vrstvy přeloženého plátna. Roucho bylo zachráněno jen tím, že je okamžitě namočili do vody. Chudé řádové sestry – klarisky – se v roce 1534 pokusily opravit tato poškození záplatami a drobnými stehy. Toto datum – rok 1532 a 1534 – je důležité a jediné jisté. Turínské plátno je zcela určitě to, které poškodil požár, protože na něm dodnes zůstaly jeho stopy. Za toto datum není tedy nutné dál zkoumat.

 

Plátno zůstalo v kapličce až do roku 1578, kdy společně se savojským knížetem putovalo do Piermontu a od téhož roku bylo uloženo v Turínské katedrále. Rubáš byl vlastnictvím rodu Savojských až do roku 1983, kdy jej italský exkrál Umberto daroval Svatému stolci ve Vatikánu.

 

V roce 1988 Svatý stolec odsouhlasil radiokarbonové datování relikvie, pro které byl odstraněn malý kousek z rohu rubáše, rozdělen a odeslán do laboratoří. Další oheň, pravděpodobně způsobený žhářstvím, ohrozil rubáš v noci z 11. na 12. dubna 1997. Za možnost vidět Turínské plátno i dnes vděčí lidé především turínskému hasiči Mario Trematoremu, který byl schopen vyjmout údajný Kristův rubáš z pevné, prosklené, ochranné schránky vyhořelé turínské katedrály a zabránit tak jeho dalšímu poškození. V roce 2002 Svatý stolec nechal rubáš restaurovat. Plátno bylo vyztuženo a třicet záplat bylo odstraněno. To umožnilo vyfotografovat a skenovat obrácenou stranu plátna, která byla skryta pohledům. Užitím sofistikovaných matematických a optických technik, byl nalezen v roce 2004 na zadní straně rubáše částečný obraz těla. Italští vědci odkryli slabý otisk tváře a rukou postavy. Poslední nedávná veřejná výstava Rubáše byla v roce 2000 na Velké výročí. Další výstava je plánovaná v roce 2025.

Historie

TURÍNSKÉ PLÁTNO

A LEONARDO DA VINCI

According to the legend, King Abgarus received the Image of Edessa, a likeness of Jesus.Textové pole: Tento obraz z 10. století ukazuje krále Abgara z Edessy přijímajícího obraz z Edessy, podobiznu Ježíše.
Textové pole: Tento plakát propaguje výstavu rubáše 
v roce 1898.
Textové pole: Expozici v roce 1998 předcházela 18. dubna v turínské katedrále slavnostní mše,
sloužená kardinálem Giovannim Saldarinim.
Textové pole: Hasič Mario Trematore (vlevo) vynáší z vyhořelé katedrály v Turíně požárem nepoškozený Ježíšův rubáš (duben 1997).

© PEEN  2013