Spory o pravost

 

Na zkoumání turínského plátna – údajného Ježíšova rubáše – se podílela řada vědeckých institucí včetně NASA. Zatím nedokázal žádný vědec ani vědecký tým předložit definitivní verdikt, týkající se pravosti či nepravosti Kristova rubáše, ačkoli za posledních 100 let byla provedena řada analýz.

 

 

Tajemství plátna začalo zajímat vědce až koncem minulého století. 28. května 1898 je poprvé vyfotografoval turínský právník a vášnivý fotograf Secondo Pio. Při vyvolání se objevila na citlivé fotografické desce rozpoznatelná lidská postava – vousatý muž. Při dalším zkoumání došli někteří vědci, pochybující o pravosti relikvie, k názoru, že to vypadá, jako kdyby celé plátno bylo jedním velkým fotografickým negativem.  Ani při bližším zkoumání se ale nepřišlo na to, jakým způsobem byl obraz postavy na plátno přenesen.

 

Jistý biolog na přelomu století přišel na základě zkoumání rubáše s teorií, že plátno obarvil pot z těla. Katolická církev tehdy považovala výsledky jeho výzkumu za přesvědčivý důkaz pravosti rubáše. Netušili ovšem, že na základě této teorie se náhle objeví 130 dalších podobných relikvií, z nichž je dnes 42 uloženo v různých kostelech a katedrálách po celé Evropě.

 

Na přelomu století začal plátno zkoumat doktor Delage. Kromě pokusů se středověkými barvami zjistil také to, že na rouchu jsou stopy balzamovací látky používané v Palestině, a postupem času dospěl i k dalším indiciím, které jej utvrdily v názoru, že roucho z Turína je skutečně tím, do nějž byl zabalen Ježíš.

 

Římská akademie tehdy zakázala výsledky doktorovy práce vydat a jeho názory odmítla. V roce 1932 soudní lékař doktor Pierre Barbet z Francie podnikl další významné zkoumání turínského plátna. Přišel například na to, že postava zobrazená na plátně má stopy po hřebech na zápěstích – nikoli na dlaních a na chodidlech. Tedy ukřižovaný byl skutečně usmrcen tak, jak se tento trest praktikoval v biblické Palestině.

 

První skutečná analýza plátna byla provedena až po čtyřiceti letech, v roce 1973, dvěma známými evropskými vědci – švýcarským profesorem Maxem Freiem, expertem v oblasti soudního lékařství, a profesorem Gilbertem Raesem, odborníkem na materiály z university v Gentu. Rozbor plátna tehdy potvrdil jeho starověký, středněvýchodní původ. Výzkumy pokračovaly. Odborníci z NASA, John Jackson a Eric Jumper, si na zkoumání rubáše vzali analyzátor obrazu VP 8. Počítač, napojený na přístroj, nakreslil úžasně věrný, trojrozměrný model postavy, která je zachycena na plátně. Podle něj byla zrekonstruována nejen Ježíšova podoba, ale i výška a váha (pokud se opravdu jednalo o „otisk“ Ježíšova těla – PEEN™).

 

V březnu 1978 se věnovalo Kristovu rubáši 36 vědců všech možných oborů. Byli mezi nimi fysici, chemici, patologové, mikrobiologové … Jediným závěrem, na němž se shodli, bylo konstatování, že postava není na plátně namalovaná. Ale nikdo z nich nedokázal objasnit způsob, jak obraz na plátně vznikl.

 

Kontroverzní analýza

 

O deset let později proběhla dodnes velmi diskutovaná analýza částí roucha radionuklidovou zkouškou pomocí izotopu uhlíku 14C. V dubnu 1988 byly poprvé odebrány vzorky látky (o což do té doby vědci marně usilovali) a odeslány ke zkoumání třem institucím. Vysoké škole technické v Curychu a universitám v Arizoně a Oxfordu. V říjnu téhož roku byl také znám výsledek – plátno pochází z období 1280 až 1390 našeho letopočtu. Kritici však hned ve třech knihách zkoušky zpochybnili.

 

Jejich autoři – Švýcarka Maria Siliatová, Francouz Arnaud Aaron Upinsky  a Němci Almar Gruber a Holger Kersten – napsali, že výsledky byly buď cíleně zmanipulovány, nebo byly samotné zkoušky provedeny nedbale. Problémem je, že materiál pro zkoušky byl odebrán z té části plátna, která byla již jednou pro silné poškození rekonstruována. Navíc rubáš je silně znečištěný – za staletí se na plátně vytvořila jakási miniaturní vrstvička, podobná plastiku a metoda 14C, která zkoumá rozpad organických látek a tím se určí stáří, tedy mohla být zkreslena.  Výsledky také mohlo ovlivnit několikanásobné vystavení rubáše vysokým teplotám při požárech, které už prožilo.

 

Podle jiné knihy byly části plátna určené ke zkouškám úmyslně vyměněny v sakristii katedrály. Ve prospěch kritiků hovoří řada argumentů a analýz z vědeckých kruhů. Například podle ruských expertů mohou výše uvedené skutečnosti při analýze 14C vést ke zkreslení údajů až o jedno tisíciletí. (sic!!!) Objevila se i řada dalších indicií naznačujících, že rubáš skutečně pochází z období kolem počátku našeho letopočtu. Jde o závěry ikonografických (porovnání obrazu muže z rubáše a raných portrétů Ježíše) a historických zkoumání, výzkumů botaniků (švýcarský kriminolog a specialista na falšované obrazy Dr. Max Frei odebral v listopadu 1973 pomocí lepící pásky vzorky z povrchu plátna a na základě zbytků pylu rostlin nalezeném na plátně zjistil, že 14 z nich pochází z oblasti kolem Jeruzaléma) porovnání s evangelii, zkoumání textilie z hlediska materiálu, krevní rozbor nalezených vzorků a počítačová rekonstrukce.

 

 

Moje poznámka:

 

1. Odvolávání se na zkoumání ikonografická je z historického hlediska stejně irelevantní jako se odvolávat na texty evangelií! Již několikrát jsem na svých stránkách napsal, že „svědectví“ novozákonních evangelií je třeba brát s velkou rezervou, vzhledem ke skutečnosti, že datum jejich vzniku se datuje mezi roky cca 70 až 100 našeho letopočtu. Tedy několik desítek let po údajné Ježíšově smrti. Stejně jako v případě evangelií se nejedná o přímá svědectví Ježíšových současníků, totéž platí i pro event. ikony zobrazující Ježíše. Výtvarná zobrazení eventuálně mozaiky např. z období Byzance jsou značně zjednodušená, schématická a v žádném případě nelze tato vyobrazení pokládat za portréty v klasickém slova smyslu – tedy snahu umělce o maximálně přesné zobrazení tváře portrétovaného. Navíc u tváře „zarostlé“ vousy a dlouhými vlasy, které jsou si velmi podobné.

 

2. Stejně i nález zbytků rostlin na plátně dokazuje „jenom“ to, že se plátno mohlo nacházet v oblasti, kde se tyto rostliny vyskytují (v Jeruzalémě). Sám o sobě neříká zhola nic o stáří plátna! Zde by bylo nutné podrobit tyto zbytky rostlin stejným analýzám jako tomu bylo v případě plátna samotného.

 

3. Datování stáří organických látek pomocí izotopu radioaktivního uhlíku 14C je vědecká metoda založená na měření poločasu rozpadu 14C a je poměrně stará, nicméně zatím nepřekonaná v oblasti určování stáří organických látek. Metodu objevil Američan Willard F. Libby a dostal za ni v roce 1960 Nobelovu cenu. Pokud byl k analýze odeslán vzorek plátna, který byl již jednou rekonstruován, tak jde docela o „problém“. Pokud totiž kousky plátna odeslané k analýze obsahovaly jen matrix použitou k rekonstrukci bez zbytků původní hmoty plátna, je logické, že pomocí 14C bylo stáří této hmoty určeno jinak, než si pravděpodobně mnozí z církevních kruhů přáli – měli by konečně „hmatatelný“ důkaz o fysické existenci Ježíše. Metoda pomocí 14C (ale ani žádná jiná) nemůže určit stáří něčeho co není obsaženo. Argumentace, že plátno bylo výrazně znečištěno a vystaveno působení vysokých teplot, což vedlo ke „zkreslení“ výsledku radioizotopové analýzy ve světle vědy neobstojí. Pokud bude zkoumaná hmota přítomna, byť krytá letitými nánosy apod. , radioizotopová analýza její stáří odhalí – určí stáří původní látky i event. pozdějších „nánosů“. Stejně tak vystavení plátna vysokým teplotám nemůže podstatně ovlivnit výsledky analýzy, protože nedošlo ke změně struktury  zkoumané látky, nedošlo k její přeměně v jinou, přetavení. Nehledě na skutečnost, že zkoumaný vzorek je při analýze nenávratně zničen, protože musí být spálen, aby byl detekovatelný uhlík.

 

Je tedy otázka pochází-li rubáš skutečně z doby Ježíšovy. A byl to opravdu on, kdo byl do plátna „zabalen“?

 

 

Skandální teorie

 

I mezi theology se najdou tací, kteří se domnívají, že nikoli. V roce 1992  vyvolali skandál dva němečtí autoři, kteří v knihách nazvaných Komplot Ježíš a Kriminální případ Golgota tvrdili, že Ježíš ve skutečnosti ukřižování přežil, že pro ošálení římských vojáků požil silnou dávku opia a upadl do bezvědomí. Zmíněný Josef z Arimatie jej uložil na lůžko z léčivých bylin a zabalil do plátna společně s myrthou a aloe, které měly na jeho rány hojivý účinek. Další stopy na rubáši pak byly vyrobeny uměle – jako falzum podávající důkaz o jeho smrti.

 

Rozruch způsobilo i tvrzení jihoafrického profesora Nicholase Allena, který v roce 1995 prohlásil, že se mu podařilo experimentálně dokázat, jak plátno vzniklo. V roce 1990 začal profesor Allen stavět s pomocí technologií používaných ve středověku zařízení, které by umožnilo přenést obraz na plátno. K tomuto účelu vyrobil sochu Krista v životní velikosti a postavil ji na slunce ve vzdálenosti 4,4 metru od své laboratoře. Do té pověsil v temné místnosti plátno napuštěné tekutinou citlivou na světlo. Mezi sochou a plátnem byla umístěna čočka o průměru 140 milimetrů, s ohniskem 2,2 metru. Po šesti dnech osvětlovacího času se na plátně zcela jasně objevilo zobrazení sluncem ozařované figury, a co víc – velmi připomínající postavu na turínském plátně. Podle Allena mohla být takto nasnímána i mrtvola muže – například někde v horách, kde je podíl ultrafialového záření, potřebného k zobrazení, ve slunečním světle zvláště vysoký. A navíc – suchý a studený vzduch by udržel mrtvolu delší dobu v potřebném stavu.

 

Jenže znamená to snad, že turínské plátno je skutečně primitivní fotografií? Nikoli. Allenovy pokusy sice dokazují, že by znalosti potřebné ke zhotovení byť i primitivní fotografie mohli mít lidé mnohem dříve než v 19. století, ale nikterak nevyvracejí oficiální církevní stanovisko, že plátno spočívající nyní zabalené v azbestu v kapli turínské katedrály je tím, do nějž bylo zabaleno Ježíšovo tělo.

 

 

Dr. Rogers a chybné závěry výzkumu z roku 1988

 

Dr. Raymond Rogers pracoval jako chemik v Národní laboratoři v Los Alamos (Los Alamos National Laboratory, LANL) v americkém státě Nové Mexiko. V roce 1978 se osobně podílel na Výzkumném projektu Turínského plátna (Shroud of Turin Research Project, STURP). Když v roce 1988 provedly tři světově uznávané laboratoře radiokarbonovou analýzu odřezků tkaniny, neměl důvod nevěřit jejím výsledkům. Vědci v anglickém Oxfordu, švýcarském Curychu a arizonském Tusconu po rozboru vzorku o velikosti 1 x 7 centimetrů (rozděleného na 3 díly) dospěli nezávisle na sobě ke shodným závěrům: Látka byla zhotovena kolem roku 1325 s tolerancí plus minus 65 let. K jejímu prvnímu historicky doložitelnému vystavení došlo až v roce 1389, takže nebylo co řešit. Většina pozorovatelů měla jasno a Turínské plátno označila za církevní padělek.

 

V roce 2000 však odborníci připustili možnost omylu. Potvrdilo se totiž, že textilie byla ve středověku opravována. Zejména okraje byly prokazatelně záplatovány. V roce 2002 byly záplaty odstraněny a restaurátoři vyjádřili vážné pochybnosti o kusu tkaniny použitém k dataci v roce 1988. „Tento fragment je mastný a je v něm inkrustovaný uhlík pocházející z požáru, jemuž plátno uniklo v roce 1532 v Chambéry“, uvedla tehdy vedoucí výzkumného týmu Dr. Mechthilda Flury-Lemberg ze Švýcarska.


„Když jsem četl jejich zprávu, domníval jsem se, že jejich hypotéza je nepravděpodobná, ale mohu ji ověřit na vzorcích, které jsem archivoval,“  popsal svou počáteční skepsi Rogers. V prosinci 2003 mu kolega z týmu STURP poskytl vzorek roucha využitý při rozboru v roce 1988. Následná analýza, při níž mu asistovala Anna Arnoldi z Milánské univerzity, ho přiměla diametrálně přehodnotit názor. „Byl jsem ohromen, když jsem zjistil, že s nimi musím souhlasit,“ řekl Rogers. Vzorek totiž na rozdíl od zbytku plátna obsahoval mořené barvivo, mořidlo z oxidu hliníku, vanilin a spletená vlákna vlny se lnem. Mořené barvivo se ve Francii a Anglii do 16. století nepoužívalo.

 

Záplata vznikla zřejmě v roce 1534, tedy nedlouho po požáru v kapli ve francouzském Chambéry (4.12.1532), kdy bylo plátno poškozeno. Sestry řádu svaté Kláry látku pečlivě vyspravily a na nové části nanesly hnědé barvivo, aby tak docílily podobného odstínu, jaký měl zbytek plátna. „Datování z roku 1988 bylo pro dodaný vzorek určitě správné. Nicméně není pochyb o tom, že radiokarbonovou metodou zkoumaný vzorek má úplně jiné chemické složení než hlavní část roucha. Publikovaná doba vzniku tohoto vzorku se neshoduje s dobou, kdy bylo plátno vytvořeno,“ konstatoval Rogers.


Dr. Rogers u vzorků ze středověké záplaty i původního roucha v roce 2003 zjišťoval, jestli obsahují vanilin. Vanilin vzniká rozpadem ligninu v buněčných stěnách rostlin. Z lněných tkanin postupem času mizí a podle jeho množství lze určit stáří materiálu. Zatímco v opravované části byl vanilin přítomen, vlákna z původní tkaniny už tuto látku neobsahovaly. Podle toho odhadl Rogers stáří Turínského plátna na 1300 až 3000 let. Jeho poznatky jsou ve shodě s dřívějším výzkumem vědců ze skupiny STURP, kteří využili metodu ultrafialové fluorescence a oznámili, že cíp, z něhož byly v 80. letech odebrány vzorky, není shodný s ostatními částmi roucha. Studie Dr. Rogerse byla 20. ledna 2005 publikována v odborném časopise ThermoChimica Acta. Krátce po té 8. března 2005 Raymond Rogers zemřel.

 

 

Materiál, struktura a způsob zhotovení

 

Turínské plátno je lněnou látkou s nepatrnou příměsí bavlny. Len, který byl při tkaní použit, byl ve své době velice drahý a je charakteristický pro oblast Středomoří. Podle biblických evangelií pohřební rubáš koupil Ježíšův tajný učedník a bohatý člen židovské velerady Josef z Arimatie, který získal od Piláta Pontského svolení Ježíše pohřbít. Poznatky získané profesorem Gilbertem Raesem z Belgie v roce 1973 doplnila v roce 2002 špičková švýcarská expertka na dějiny textilií Dr. Mechthilda Flury-Lemberg.

 

Ve prospěch pravosti rubáše z Turína svědčí mimo jiné i specifický způsob tkaní. Jde o tzv. šupinový kepr (způsob tkaní tři k jedné, three-to-one), který je nezaměnitelný a snadno rozpoznatelný. Byl užíván pouze v krátkém období na začátku našeho letopočtu. Stejným způsobem se tkalo v pevnosti Massada u Mrtvého moře zničené při židovském povstání proti Římanům v roce 72 po Kristu. Tentýž vzor je zobrazen na jedné z ilustrací v tzv. Prayově kodexu z 12. století (blíže viz. historie Turínského plátna) znázorňující Kristův pohřební rubáš. Dr. Flury-Lemberg se domnívá, že malíř musel být v kontaktu s Turínským plátnem a byl si vědom neobvyklého typu tkaní. Lněné nitě mají průměr přibližně 0,15 milimetru, plátno jako celek je silné 0,35 milimetru. Na délku 1 centimetru se vejde asi 25 příčných nebo podélných nití. Jako příměs byla použita bavlna druhu bavlníku bylinného (Gossypium herbaceum) běžně rozšířeného v zemích Blízkého východu. V Evropě nebyla bavlna známa až do 16. století, kdy ji Arabové přivezli na Sicílii a na jih Pyrenejského poloostrova.

 

 

Skladování

 

Doktorka Mechtilda Flury-Lemberg zastává názor, že autenticitu plátna prokazuje mimo jiné i „způsob přehýbání plátna či stopy vlhkosti v lemech jsou stejné, jako se objevily na svitcích od Mrtvého moře, a naznačují, že rubáš se uchovával v amfoře, což se ve starověku dělávalo.“ Od té doby se podmínky při skladování často měnily. Přinejmenším dvakrát byla textilie vážně ohrožena požárem, zkáze se však pokaždé shodou okolností podařilo zabránit. V současné době je uchovávána ve speciální nádobě naplněné argonem, aby se předešlo oxidaci. „Kdybychom nezasáhli včas, podklad tkaniny by ztemněl stejně jako obraz a ten by nakonec zmizel úplně,“ poznamenala Flury-Lemberg.

 

 

Otisk mince z roku 29

 

Snímky získané pomocí mikroskopu při polarizovaném světle odhalily, že oční důlky zakrývaly kulaté předměty. Jezuita Francis L. Filas z univerzity v Chicagu v roce 1979 publikoval, že šlo o historické mince. Na minci nad pravým okem prý rozpoznal zahnutou hůl a písmena "UCAI". Pilát nechal v Jeruzalémě v letech 29 až 32 razit peníze (lepton simpulum) s nápisem TIBEPIOY KAICAPOC (Císař Tiberius). V numismatických sbírkách na celém světě se dochovaly tři kusy mince z roku 29 s nápisem TIBEPIOY KAICAPOC. Tento detail by zřejmě posunoval plátno do Kristovy doby.

 

Avšak už největší odborník na židovské  hřbitovy a hrobky, ředitel jeruzalémských muzeí profesor L. Y. Rahmani kategoricky odmítl, že by v I. století po Kristu bylo židovským zvykem pokládat na oči mrtvých mince.

 

Profesor Luigi Gonella k tomu říká: „Věda si myslí, že tu minci vidí jenom otec Filas. Všechno se zrodilo z prohlášení Erica Jumpera, profesora fysiky, po prvních trojrozměrných analýzách. Při těchto pokusech se v oblasti očí objevilo něco kulatého – Jumper použil termínu rounded-up –  a vypouklého, což se objevuje také u jedinců, kteří mají mimořádně vypoulené oční bulvy. Ale dojít odtud k minci, to chce mimořádnou fantazii. Kromě toho není známo, nakolik byl obraz zvětšen. A musíme ještě připomenout , že když se nesmírně zvětší jakýkoliv detail fotografie a pak se na něm budou hledat nějaké seřazené body, pak každý uvidí taková písmena, jaká si zamane. Také zde je to kvantitativní problém. Každý obraz má svůj limit detailu, který je charakteristický pro jeho strukturu. Domnělá písmena „viděná“ otcem Filasem by představovala detail o několik řádů menší než jakýkoliv jiný detail rozlišitelný na skutečném obraze na Sindonu. Takže z hlediska aplikované optiky nepatří do struktury obrazu.“

 

Profesor Gonella připojuje ještě jeden postřeh:

„Pokud bychom my v roce 1978, někde, třeba v záhybech textilie, našli úžasně krásný pergamen s pečetí Piláta Pontského a podpisem Annáše a Kaifáše, na němž by stálo: „Tohle je pohřební plátno Ježíše Nazaretského, odsouzeného a ukřižovaného,“ vůbec by nás to nezajímalo, protože by nám to neřeklo nic o tom, jak byl tento obraz vytvořen.

 

Dodnes neznáme žádnou technologii, kterou by bylo možné ho vytvořit, a žádný přírodní fenomén, pomocí něhož by vznikl tělesný obraz interakcí s mrtvým tělem. Máme zde obrovskou sumu údajů, rozměrů, přijatelného mechanismu vytvoření obrazu. Ale všechny až dosud zformulované hypotézy odporují některému údaji. Abych to shrnul vtipem, připomenu Jumperův výrok: „Když nic jiného, je tu jedna věc, na níž se my lidé vědy můžeme shodnout všichni: že SINDON NEEXISTUJE.“

 

 

A tak snahy dát odpovědi na otázky spojené s turínským plátnem, o což vědci usilují už více než sto let, pokračují …

Historie

TURÍNSKÉ PLÁTNO

A LEONARDO DA VINCI

© PEEN  2013