Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

05.12.2013

Wolfgang Amadeus Mozart

Mozartovy nemoci a smrt

 

Pozadí a prameny

 

Wolfgang Amadeus Mozart zemřel na konci svého třicátého pátého roku v pronajatém bytě ve Vídni v roce 1791. Nedošlo k žádné shodě o příčině jeho smrti a tak se dá předpokládat, že i v budoucnu budou přetrvávat pochybnosti. Nelze však říci, že studie příčin jeho smrti jsou zbytečné, protože se o dané zajímají milovníci jeho hudby mezi lékaři, ale i lékaři, kteří jsou schopni přijmout výzvu ve stanovení příčiny smrti s ohledem na nedostatky klinické diagnózy koncem osmnáctého století.

 

Mozart se narodil v rakouském Salzburgu dne 27. ledna 1756 a byl druhý ze sedmi dětí, které přežily. Životní podmínky byly obtížné a byla zde i obava o přežití jeho 35 leté matky. Kojení v té době nebylo populární a děti byly krmeny medem a vodou a vývarem z některých prášků.

 

Wolfgang se stal nejslavnějším zázračným dítětem v historii. Svých prvních pět let prožil v komfortu, šťastném domově, s milujícími rodiči a sestrou. Jeho otec, Leopold (1719 –1787), syn knihaře, byl schopný učitel hry na housle a skladatel a později se věnoval téměř výhradně hudebnímu a všeobecnému vzdělání jeho syna. Wolfgang měl být představován dvorům okolních států v Rakousku a v Evropě a čtyři cesty v letech 1762 a 1771 vyplnily sedm let jeho života. Během těchto cest byl vystaven mnoha endemickým a epidemickým chorobám té doby. Cestování probíhalo obvykle v nepohodlných vozech, v extrémním počasí a často s nevyhovujícím ubytováním. 

 

 

Záznamy a dokumenty


Žádný z Mozartových lékařských záznamů se až do současnosti nedochoval, ani nebyla provedena pitva, když zemřel. Jeho tělo bylo uloženo do společného hrobu na hřbitově St. Marx asi hodinu cesty od Vídně spolu s dalšími cca 15 až 20 těly a nebylo nijak označeno. Všechny příznaky Mozartových nemocí byly referovány laiky. Leopold měl v úmyslu napsat životopis svého syna a naštěstí se zachovalo hodně z jejich korespondence. Hlavním zdrojem informací o Mozartových nemocech jsou knihy Emily Andersona (1966) a Otto Deutsche (1965). Podrobnosti o smrtelném onemocnění lze čerpat z časných biografií Niemetscheka (1798), Nissena (1828), Holmese (1845) a Jahna (1891). Je třeba poznamenat, že svědectví přímých svědků o Mozartově smrti, Konstance Mozart a Sophie Haibel Konstancina nejmladší sestra), byla více než třicet let utajena a později publikována Nissenově (což byl druhý Konstancin manžel) životopise. Znalecký posudek byl zveřejněn doktorem Guldenerem Von Lobes (1824), který bránil Salieriho.

 

 

Zdravotní stav a onemocnění

 

Mozart zemřel ve věku 35 let po 15 dnech utrpení. V té době to vedlo k pomluvám některých lidí, že Mozarta otrávil jeho soupeř Antonio Salieri. Přezkoumání této skutečnosti, kritická analýza lékařských pozorování v té době a přezkum posledních hypotéz naznačují, že teorie o otravě by měla být opuštěna ve prospěch diagnózy zánětlivého revmatismu. Mozart trpěl mnohokrát infekcemi dýchacích cest a kožní vyrážkou.

 

Již v říjnu 1762 (v roce, ve kterém složil menuety a allegra), ve věku šesti let, Leopold napsal, že Wolfgang měl spálovou horečku, která trvala několik týdnů a vyrážku, která mohla být erythema nodosum. O dva roky později měl hnisavou angínu.

 

V prosinci 1765 (rok, ve kterém byly složeny některé symfonie, sbory a sonáty) jeho otec, Leopold, mluvil o akutní horečce, kterou trpěli Mozart i jeho sestra Marie Anna, a další atakou angíny, komplikované zánětem vedlejších nosních dutin; kómatem, úbytkem na váze a hlenohnisavou vyrážkou dutiny ústní, vedoucí k přesvědčení, že to byl tyfus. Během následujícího roku měl Mozart opět horečku a bolesti kloubů, aniž by někdo poznal, zda to byla arthritida či nikoli. V září 1767 (rok, během něhož složil Apollo a Hyacinth a několik koncertů a symfonií) Mozart prodělal neštovice ve Vídni.


V roce 1770 (rok kdy se narodil Ludwig van Beethoven) si Mozart stěžoval na omrzliny. Dne 13. září 1771, ve věku 15 let (rok, během něhož složil
Betulia Liberta a Ascania v Albě), měl Mozart silnou rýmu a horečku. Napsal: „Jsem v pořádku, ale nemohu moc psát, protože moje prsty jsou poraněny psaním hudby.“ Ve stejném roce měl opět zánět průdušek (bronchitis) a možná i žloutenku. Následujícího roku (během kterého složil, kromě jiných děl, a Sogno di Scipione, LucioSilla a některé symfonie), se vrátil zpět z Itálie, jeho sestra nám sděluje, že byl „vážně nemocný“, ale neuvádí žádné další podrobnosti. Mezi lety 1774 a 1780 Mozart trpěl infekcemi zubů, zápalem plic a infekcemi dýchacích cest.

 

Na konci roku 1790 Mozart, i když tvrdí, že je v dobrém zdravotním stavu, vyjadřuje předzvěst své hrozící smrti ve svém loučení s Haydnem, kterému bylo 58 let.

 

Mozartův poslední rok 1791, ve kterém skládá opery La Clemenza di Tito, Kouzelnou flétnu a Requiem, byl rokem intenzívní činnosti. Dne 6. září, během prvního představení Tita, onemocněl během posledního jednání. To mu nezabránilo v dirigování Kouzelné flétny dne 30. září a v následujícím komponování Requiem mezi prvním říjnovým týdnem a 20. listopadem kdy ulehl na lůžko. Poslední dopis napsaný Mozartem je datován 14. října 1791, ve kterém hovoří o svém zdraví, které považuje za velmi dobré. Jeho konečné onemocnění trvalo 15 dnů, od 20. listopadu do 5. prosince. Dánský diplomat, baron Georg Nikolaus von Nissen, druhý manžel Konstance a jeden z jeho životopisů, popisuje otoky rukou a nohou, bolesti zad (lumbago), zvracení a těžkou astenii, které vedly k akutní miliární horečce. Mozartovy současníci informovali o „hydropsu, kožní vyrážce a arthritidě“. S hrubými náčrty Requiem na smrtelném lůžku Mozart vysvětlil, jak by měla být tato práce dokončena po jeho smrti. Dvě hodiny před smrtí ztratil vědomí, byl povolán doktor Closset, který přišel z divadla asi v 11 hodin večer. Mozart zemřel v noci 5. prosince 1791, 55 minut po půlnoci, v náručí svého lékaře, doktora Thomase Frantze Closseta (což byl rodinný lékař Mozartů). Ten také diagnostikoval akutní miliární horečku. U lůžka byly Konstance, Mozartova žena a Sophie Haibel, Konstancina nejmladší sestra. Organizace pohřbu se ujal baron Gottfried van Swieten (Amadeův dlouholetý přítel, zednářský kolega) a doporučil pohřeb III. třídy. Nejlacinější, chudinský. S pitvou se nepočítalo a vdova dala souhlas mrtvolu neprodleně pochovat. 6. prosince ve 3 hodiny odpoledne se konalo před kaplí sv. Kříže Svatoštěpánského dómu, vysvěcení ostatků. Rakev byla uložena do márnice a směla být až večer po šesté neformálně (tedy bez doprovodu) odvezena na hřbitov. Další den, 7. prosince, bylo Mozartovo tělo uloženo do společného hrobu na hřbitově St. Marx, asi hodinu – 5 kilometrů – od Vídně, do společného hrobu.

 

 

Diskuse

 

Náhlý a tragický konec po 15 dnech utrpení by mohly vypovídat o otravě. Mozart sám věřil, že byl otráven tzv. „aqua toffana“. Otok těla vzbudil podezření i jeho syna Carla Thomase. Navíc se v roce 1823 jeho soupeř Antonio Salieri přiznal k vraždě Mozarta ve stavu poblouznění po pokusu o sebevraždu (podřezal si břitvou hrdlo).

 

Obvinění z provinění se proti svým zednářským bratřím (Měl zradit ideály, tajemství a obřady Lóže v opeře Kouzelná flétna. Avšak v tom, co opera zjevuje, nebylo nic, co by policie i veřejnost už dávno neznaly.), pochybnosti Carla, Beethovenova synovce, otázky položené Carpanim, Haydnovým životopiscem a hra Petera Schaffera napomohly k posílení tohoto podezření na otravu. Na podporu této hypotézy však žádný důkaz.

 

Mathias Von Sallaba (1754 – 1797), vedoucí lékař všeobecné nemocnice, kterého Closset 28. listopadu požádal o konsultaci, hovoří o „akutní miliární horečce s postižením hlavy“, což naznačuje neurologické příznaky. Sallaba vydal v roce 1794 knihu o zajímavých případech, se kterými se jako lékař setkal. O Mozartově konci v ní není zmínka. Nedávno (1966), Carl Bär, švýcarský zubař, napadal diagnózu miliární horečky, o které referoval Nissen a navrhl souvislost mezi revmatickou horečkou a srdečním onemocněním. Davies v roce 1984 navrhl Schönlein-Henochův syndrom: kožní streptokokové onemocnění s infekcí krve s následnou epidemií a chronickou glomerulonefritidou a edémem – neurologické poruchy vysvětlující zvracení přes arteriální hypertenzi, abnormality centrálního nervového systému, a to, co uvádí jako hemiparesu. Tato hypotéza revmatoidní purpury (nebo Schönlein-Henochovo onemocnění) se často vyskytuje po infekcích horních cest dýchacích, zejména těch, vyvolaných streptokokovou infekcí, je založena na silných argumentech, ale v roce 1791 porucha funkce ledvin a arteriální hypertenze nebyly vědecké komunitě známé. Přesto se J. Barraud domnívá, že Mozart zemřel na poruchu ledvin.

 

 

Bylo by zajímavé vědět, zda Mozart nezemřel na infekční endokarditidu následující po třech atakách akutní revmatické horečky.

 

Tato poslední hypotéza se zdá být rozumná, protože studie Mozartovy anamnézy ukazuje posloupnost infekcí dýchacích cest (bronchitida, pneumonopathie, angíny, záněty vedlejších nosních dutin) jejichž důsledkem mohlo být opakující se kloubní onemocnění. Kromě toho, „miliární horečka“ popsaná Clossetem by mohla být příznakem závažného infekčního syndromu. Slovo „miliární“ ukazuje, že skladatel měl kožní vyrážku. Tyto kožní vyrážky by mohly být erythema nodosum. „Otok“ by mohl být důsledkem selhání ledvin. Ztráta vědomí, zvracení, strach ze zavraždění, někdy uváděný depresivní stavby mohly být důsledkem poruchu činnosti centrálního nervového systému, případně arteriální hypertenzí komplikované hematomem.

 

Na druhou stranu toho mnoho nevíme o jeho srdečním onemocnění: měl srdeční šelest v dospívání? Měl příznaky srdečního selhání během posledního roku svého života? Obě tyto otázky zůstávají nezodpovězeny. V roce 1791 byly nemoci srdce zjištěná jen při pitvě a jejich zjištění u žijících jedinců nebylo možné. Vyšetření poslechem – auskultace – bylo objeveno až v roce 1819.

 

 

Mozartova osobnost a psychický stav

 

Mozart byl obsedantní, nezralá osobnost, která byla formovaná izolovanou výchovou. Jako dítě byl zcela závislý na svém otci Leopoldovi, ale proti jeho vůli se 3. srpna 1782 oženil s Konstancí Weber. Manželům Mozartovým se narodilo celkem šest dětí, ale pouze dva synové se dožili dospělosti. Constance snášela svá pozdější těhotenství špatně a v letech 1789 až 1791 byla často nemocná. Celkem čtyřikrát byla poslána do lázní Baden k ozdravným pobytům. Mozart si na tyto lázeňské pobyty půjčoval peníze a od roku 1788 žili „z ruky do úst“. Mozart zůstával rád se svou ženou, ale jejich domácnost byla beznadějně neorganizovaná a extravagantní. Během jejich devět a půl letého manželství vystřídali celkem jedenáct různých bytů. Mozart byl císařem jmenován 6. prosince 1787 komorním hráčem, ale plat 800 zlatých ročně byl nedostatečný. Po uvedení jeho „Figara“ a „Dona Giovanniho“ mu vídeňská aristokracie nebyla nakloněna. Strádal tím, že nedostal velkou zakázku díky svému vzhledu – byl asi pět stop vysoký, s velkým nosem, který byl často karikován, a jeho tvář byla znetvořena jizvami po prodělaných neštovicích.  Jeho vnější uši byly deformované (Berstrom 1979), ale jeho sluch byl absolutní. Mozart velice rád trávil čas v hospůdkách až do rána, popíjel pivo nebo víno a bouřlivě diskutoval.

 

Smrti jeho matky v Paříži byla první událostí, která byla důvodem jeho smutku a depresivního ladění. Je zajímavé, že byl zaujatý smrtí v posledním roce svého života. Na druhou stranu je to vcelku pochopitelné. Jeho zdravotní stav nebyl dobrý, stejně tak Konstance byla často nemocná, neměl dostatek zakázek, měl dluhy a velice mu chyběly peníze. Tyto zdravotní a existenční problémy mu zcela jistě na psychickém stavu nepřidaly.

 

Během léta 1788 Mozarta často sužovaly „černé myšlenky“, které ho však vyburcovaly v velkému úsilí a ve velice krátké době, 26. června, 25. července a 10. srpna, složil své tři poslední velké symfonie. Následujícího roku, v červenci 1789, byl velice deprimovaný v době nemoci své manželky (pravděpodobně bércový vřed). Během roku 1790 byly deprese tak trvalé, že výrazně ovlivňovaly schopnosti jeho hudební tvorby. Během svých posledních jedenácti let Mozart dokončil 295 skladeb, což je v průměru 27 za rok (Kochel 1979). Odhaduje se, že toto úsilí odpovídá skladatelské práci osm hodin denně! (Franken 1980). Je zajímavé, že dva „hubené“ roky byly rok 1784, kdy složil 18 skladeb a rok 1790, tehdy to bylo 10 skladeb. Na druhou stranu, jeho nejplodnější roky, pokud jde o počty zkomponovaných děl, byly roky 1788, 1782 a 1791, během kterých složil 43, 35 a 34 skladeb. V té době pravděpodobně vstával v 6 hodin ráno a pracoval do dvou hodin po půlnoci.

 

O Mozartově depresi pojednává Franz Reichsman (1981), který poukazuje na to, že Mozart byl nezralá osobnost obzvláště citlivá na ztrátu blízkého objektu. Ačkoli tyto první projevy melancholie mohly být reakcí zranitelné osobnosti na stres, v posledním jeho roce to byla spíše a hlavně reakce na jeho somatické onemocnění.

 

V posledním roce Mozartova života se jeho deprese výrazně zhoršily, stal se posedlý myšlenkami na smrt a v jeho chování a jednání se objevují paranoidní rysy. Jeho emocionální reakce byly nepředvídatelné. Svědčí o tom svědectví jeho současníků, manželky Konstance, i prvních životopisců, Nissena a Němečka. Podle nich Mozart trpěl utkvělou představou, že ho chce někdo otrávit, a když dostal objednávku na Requiem, tvrdil, že zádušní mši píše pro sebe …

 

Toto zhoršení jeho psychického stavu pravděpodobně souviselo s hromaděním katabolitů (zplodin metabolismu) při chronickém selhání ledvin a ovlivněním činnosti jeho mozku.

 

Ve svých 35 letech Mozart zanechal přes 600 děl. Smrt ho pronásledovala nebo mu dělala starosti. Naznačují to poslední jednání Dona Juana (1787), jeho dopisy i jeho pocity.

 

 

 

 

Některé prameny:

 

Annals of the Rheumatic Diseases 1991; 50: 963–964

Mozart’s death

R. Treves

Clinique de Rhumatologie, Hôspital Universitaire Dupuytren, 2 Avenue Alexis-Carrel, 87042 Limoges Ceres, France

 

Journal of the Royal Society of medicine Volume 76 September 1983

Mozart’s illnesses and death

Peter J. Davies, FRACP MRCP (UK)

Member of Gastroenterology Unit, St. Vincent’s Hospital, Melbourne, Australia

 

 

 

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2013

Mozartova kresba během jeho návštěvy Drážďan

v dubnu 1789, Dora Stock (1760 – 1832)

Mozart zpívá svoje Requiem,  malba Thomase W. Schieldse z roku 1882

Mozart ve věku 7 let na potrétu Dainese Barringtona

Poslední Mozartem zaznamenané noty jeho Requiem

Mozart je pohřben v neznámém hrobě na hřbitově

St. Marx nedaleko Vídně