¨ Mozartova lebka

Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

28.09.2013

Wolfgang Amadeus Mozart

Tajemství „Mozartovy“ lebky

 

Od roku 1902 je ve vlastnictví nadace Mozarteum v Salcburku údajná Mozartova lebka, které chybí spodní čelist. Tato lebka není jediná, o které s tvrdí, že patřila Mozartovi. Pochybnosti o pravosti Mozartovy lebky se opakovaně objevovaly již dříve. Sami Vídeňané s oblibou žertují, že se našlo třináct údajných Mozartových lebek, ale jen tři jsou pravé!

 

 

Fakta aneb co (ne)víme

 

Mozart zemřel 5. prosince 1791 ve Vídni ve věku 35 let v naprosté chudobě. Obecně panuje přesvědčení, že byl pohřben v hromadném hrobě mezi tuláky, chuďasy a ztroskotanci na hřbitově sv. Marka na předměstí Vídně.

 

Někteří historikové, například rakouský patolog a autor literatury faktu Hans Bankl, však upřesňují, že nešlo o chudinský hrob, ale o standardní společný hrob, podle „osvícenského“ nařízení nedávno zesnulého císaře Josefa II. Podle téhož nařízení se kosterní pozůstatky jednou za 10 let vyjmuly a hroby se použily znovu. Podle těchto autorů šlo o nejlevnější pohřeb (nikoli chudinský – ten byl zadarmo) do společného šachtového hrobu, kde bylo pochováno nejvýše pět či šest rakví, zasypaných nehašeným vápnem. Podstatné je, že už po sedmi či osmi letech hrobníci ostatky vykopali a kosti umístili do kostnice, případně je rozdrtili. Hřbitov s omezeným prostorem se tak uvolňoval pro další zemřelé.

 

 

Osvícený hrobník

 

Podivné bylo, že Vídeň zametala stopy kolem smrti génia, jak mohla. Církev odmítla hříšníkovi poskytnout poslední pomazání. Na rozdíl od Prahy zde ani neuspořádali důstojnou pohřební tryznu.

 

Podle značně rozšířené, leč ne zcela věrohodné legendy si místní hrobník Joseph Rothmayer, který jej na hřbitově sv. Marka pohřbíval, zapamatoval místo, kam Mozartovo tělo uložil. Rothmayer sám tvrdil, že kolem krku Mozartovy mrtvoly uvázal drát, podle něhož jeho kostru při „čištění“ v roce 1801 poznal. Lebku slavného skladatele později prodal Josefu Radschopfovi (snad to byl jeho nástupce), od něhož ji prostřednictvím svého bratra získal slavný vídeňský anatom Josef Hyrtl (v letech 1837 až 1845 přednosta anatomického ústavu v Praze). Hyrtl v 19. století vypreparoval sluchové orgány, aby přišel na stopu hudební genialitě. Nepodařilo se mu to. Hyrtlova žena lebku v roce 1901 věnovala Mozarteu. Dodnes ovšem není zcela jasné, zda lebka skutečně patřila Mozartovi.

 
Historka s nálezem lebky však může být také pouhou smyšlenkou mazaných obchodníků nebo lovců senzací. Například renomovaný soudní patolog Herbert Ullrich, který se specializuje na zkoumání koster slavných rakouských a německých rodáků, tvrdí, že údajná Mozartova lebka je podvrh a ve skutečnosti se jedná o lebku ženy!

 

 

Kontrola podle obrazů

 

Od počátku 20. století se vedly spory, jestli lebka skutečně patřila geniálnímu skladateli. Zřejmě nejdál se dostal vídeňský antropolog Johann Szilvassy, pověřený vypracováním odborného posudku v roce 1989.

 

Použil rekonstrukci měkkých částí tváře pomocí obvyklých vztahů mezi tvarem a tloušťkou kostí obličeje a tkáněmi, které je pokrývají. Postup se používá v kriminalistice a jeho výsledkem je tvář odpovídající zhruba jedinci ve věku 20 až 25 let (samozřejmě neorámovaná vlasy). Později už nelze odhadnout, jaké se v obličeji objeví vrásky a jak silná tuková tkáň se na něm vytvoří.

 

Takto rekonstruovaný obličej profesor Szilvassy porovnal fotografickým promítáním s dobovými obrazy, o nichž předpokládal, že realisticky zachycují Mozarta. Vyšlo mu, že tvář sestavená podle rysů lebky odpovídá zobrazenému hudebníkovi.

 

Jako kontrolu srovnal i nakreslené tváře rodičů a Wolfganga, a usoudil, že je v nich shoda. Syn podle zobrazení zdědil od otce obecné znaky hlavy, ústa a partii brady; po matce pak znaky čela a nos. Z toho Szilvassy vyvodil, že vybrané obrazy jsou opravdu realistické, neboť zachycují skutečnou rodinu. Takže když obličej Mozarta na nich odpovídá tváři rekonstruované podle lebky, patřila lebka skutečně slavnému skladateli.

 

Jen na okraj je třeba sdělit následující skutečnost. Pokud se budeme pozorně dívat na Mozartovy portréty nebo vyobrazení s rodinou, zcela zákonitě dojdeme k závěru, že se podoby na jednotlivých zobrazeních velice liší. Některá vyobrazení jsou dle mého soudu k samotnému umělci i „vlídnější“, protože podle všeho Mozart nebyl nijak zvlášť „fysicky“ hezký – malého vzrůstu, vzhledem opakovaným a prodělaným nemocem astenický, neduživý, po prodělaných neštovicích „poďobaný“ ...

 

 

Hledání jistoty

 

Úplná jistota se však čekala až od genetického testu. Všechny Mozartovy děti zemřely bezdětné, takže nebylo možné požádat o vzorek DNA žádného žijícího potomka. Vědci nakonec získali v roce 2004 povolení otevřít hrobku Mozartovy rodiny na hřbitově St. Sebastian v Salcburku. Vzali vzorky ze stehenní kosti Mozartovy babičky a jeho šestnáctileté neteře Jeanette, dcery Wolfgangovy sestry Nannerl. Tedy přesněji z koster, o nichž předpokládali, že těmto ženám patřily. (Mozartova matka zemřela v Paříži.)

 

Hledání ženských příbuzných je pro genetické testy výhodné. Využívá se při nich DNA z mitochondrií, což jsou buněčné mimojaderné organely. Mitochondriální DNA (mDNA) se jen velmi pomalu mění, takže se z ní dají relativně snadno zjistit příbuzenské vztahy. Dědí se od matky, protože otcova spermie žádné mitochondrie neobsahuje, dítě je získává pouze z matčina vajíčka. Muž tedy má mDNA od své matky, která ji získala od své matky a tak dále. Jeho sourozenci mají rovněž stejnou mDNA. Avšak mDNA jeho dětí už pochází od mužovy partnerky. (Vědci dokážou potvrdit i příbuznost v mužské linii. Využívají k tomu DNA v chromozómu Y, který se dědí pouze z otce na syna a ženy jej nemají.)

 

 

Novinářská blamáž

 

Tým z Institutu soudního lékařství v Innsbrucku, který v roce 2006 zkoumal lebku, vedl uznávaný forensní patolog Dr. Walther Parson. Jejich závěry pak ještě ověřila vojenská laboratoř z amerického Rockville v Marylandu. Parsonův tým měl k analýzám dva zuby oddělené z údajné Mozartovy lebky.

 

Oznámení výsledků bylo načasováno podle toho, že rok 2006 byl vyhlášen Mozartovým rokem, protože 27. ledna 2006 uplynulo 250 let od jeho narození. Rakouská tisková agentura APA a po ní další agentury a sdělovací prostředky přinesly předčasné zprávy o tom, že genetické testy „s největší pravděpodobností“ potvrdily pravost skladatelovy lebky. Byla to nepříjemná blamáž. Oficiální zpráva totiž o pár dnů později konstatovala, že potvrdit se nepodařilo vůbec nic.

 

 

Naprostý zmatek

 

Předpoklad vědců byl jasný: porovnají DNA z kostí obou Mozartových ženských příbuzných s DNA získanou ze dvou zubů z předpokládané skladatelovy lebky. Pokud bude mDNA shodná, je pokrevní příbuznost prokázána. Pokud shodná nebude, lebka nepatří do rodiny Mozartů.

 

Ukázalo se, že mDNA z lebky neodpovídá znakům z ženských koster. Přišel však další šok – vědci také zjistili, že mDNA obou žen není shodná. Neboli nebyla to prababička a její pravnučka po ženské linii!

 

Kdo je tedy pochován v hrobce Mozartů v Salcburku? To je záhada, kterou vědci v této chvíli neumějí vysvětlit. A možná to nedokážou už nikdy.

 

A co z toho vyplývá pro posouzení lebky? Že se nedá říct žádný závěr. Vždyť není vůbec jasné, s kým ji vlastně vědci porovnávali.

 

Nicméně, i když se soudní lékaři nemohli v tomto případě blýsknout, milovníkům Mozarta to může být úplně jedno. Žádné kosti přece ani v nejmenším nesouvisejí s krásou jeho hudby.

 

 

Proč zemřel Mozart

 

Poté, co Peter Schaffer napsal hru Amadeus a Miloš Forman podle ní natočil film, může být část veřejnosti přesvědčena, že Mozarta otrávil jeho konkurent v hudbě Antonio Salieri. Ostatně zvěsti o tom, že Mozart byl otráven, se objevily už brzy po jeho smrti. Jenže Salieri byl dvorním kapelníkem, v té době mnohem oceňovanějším a lépe placeným skladatelem než Mozart. Neměl důvod mu závidět. Avšak podstatnější než domněnky jsou fakta. Rakouský patolog Hans Bankl pečlivě prostudoval lékařské záznamy o Mozartově chorobě. V češtině jeho závěry vyšly v knize Život a smrt slavných v roce 2004. Vyloučil například v té době oblíbenou otravu rtutí. Ovlivňuje totiž nervový systém, což se projevuje chvěním prstů, které by bylo znatelné na písmu - ale nebylo. Navíc jeden z Mozartových lékařů, Thomas Franz Closset, napsal knížku o předávkování rtutí při léčení syfilidy, druhý, Mathias von Sallaba, dokonce založil katedru soudní medicíny. Ti by podle Bankla prostě nemohli otravu jedem přehlédnout. Bankl usoudil, že vysvětlením všech příznaků skladatelova dvoutýdenního a fatálního onemocnění je revmatická horečka (akutní revmatická polyartritida), která vzniká z toxické a alergické reakce na bakteriální infekce. Dnes by se dobře léčila antibiotiky a protirevmatickými léky, zejména kortikosteroidy. Tehdy se její projevy „léčily“ dávicími prostředky a všeobecně oblíbeným pouštěním žilou. Což ovšem takovému nemocnému jen přitížilo. Kombinaci vážného onemocnění a nevhodné, byť dobře míněné lékařské péče hudebník, fyzicky i duševně vyčerpaný prací a nestřídmým životem, nedokázal přežít.

 

Zatím poslední kapitolu nyní napsali vědci z innsbrucké univerzity. Podle člena výzkumného týmu, patologa Walthera Parsona na výsledcích dosavadních zkoumání nesejde: „Je to bizarní příběh, ale pro mě představuje Mozart největšího skladatele, který kdy na Zemi žil, a proto je mi lhostejné, zda jeho lebka je či není pravá.“ Osobně k řečenému nemám co dodat.

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2013

Údajná Mozartova lebka deponovaná v nadaci Mozarteum

Společný hrob rodiny Mozart, St. Sebastian cemetery, Salzburg