Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

05.12.2013

Ludwig van Beethoven

Beethovenova nesmrtelná milenka

 

 

Beethoven planul trvalým citem lásky. „Takový člověk byl jako stvořen, aby se z něho stal bloud a oběť lásky. Stal se jím. Napořád byl na smrt zamilován, napořád snil o štěstí, jež pak ihned zklamalo a zanechalo hořké útrapy“ – říká Romain Rolland. Toužil po mladých krásných ženách, ač sám neoplýval vnějšími půvaby a byl navíc ještě hluchý. „Krásná musí být,“ psal Gleichensteinovi, „nic nepěkného nemohu milovat – jinak bych musel milovat sebe sama.“ V Beethovenově korespondenci zaujímá zcela výjimečné postavení tzv. dopis nesmrtelné milence. Je třídílný a byl psán ve dnech 6. a 7. července. Po dlouhá desetiletí je předmětem dohadů, polemik a hypotéz.

 

Rozborem údajů obsažených v dopise v porovnání s ostatními dostupnými dokumenty zcela jednoznačně potvrdily, že dopis Beethoven napsal v Teplicích. Beethoven píše 6. července: teprve od zítra budu mít zajištěný pobyt … Co říkají dokumenty? Po příjezdu do Teplic se Beethoven ubytoval v hotelu Dub v Dlouhé ulici na první dvě noci (5. a 6. července). Tento pobyt je zaregistrován v Seznamu lázeňských návštěvníků. Druhý byt, o němž se zmiňuje („od zítřka“), nalezl v Zlatém slunci v Lázeňské ulici, kde bydlel do 7. července do svého odjezdu do Karlových Varů. Toto obydlí je zaznamenáno v úředním ohlašovacím protokolu. Beethoven v dopise pokračuje: dorazil jsem sem teprve včera ráno ve čtyři hodiny … Beethovenův příjezd do Teplic (je to údaj klíčového významu!) potvrzuje několik dokumentů, zejména jeho vlastní dopis nakladatelství Breitkopf a Härtel; píše v něm 17. července z Teplic: „ … nacházím se zde už od 5. července … „Podle dostavníkového řádu přijížděl poštovní vůz z Prahy v ranních hodinách – v tu dobu přijel Beethoven podle svého údaje v dopise. O několik řádek dále uvádí: Na předposlední stanici mě varovali, abych nejezdil v noci, strašili mě jakýmsi lesem … Esterházyho stihl na té druhé cestě sem týž osud … Dokumenty říkají: Z Prahy do Teplic vedly dvě cesty, všeobecná poštovní silnice přes Slaný, Louny a Bílinu (tou jel Esterházy), a druhá, horší, směrem na Lovosice a přes České středohoří; říká-li Beethoven, že jej na posledním úseku cesty strašili jakýmsi lesem, šlo o úsek přes České středohoří mezi předposlední poštovní stanicí Lovosicemi a Teplicemi. Večer 6. července se Beethoven svěřuje, že „dopisy se musí podávat časně z rána, v pondělí, ve čtvrtek, jediné dny, kdy odtud jezdí pošta do K“. Ale hned druhý den sděluje, že „pošta odchází denně …“ – Do těchto údajů vnášejí jasno teplické lázeňské almanachy, které nás informují o tom, že v době lázeňské sezóny odjíždí pošta do K. (Karlových Varů) denně, mimo sezónu v pondělí a ve čtvrtek – tedy přesně ve smyslu Beethovenova dopisu. Věta „Jako lázeňský host musím jít spát“ dosvědčuje, že dopis byl psán v lázeňském místě.

 

Beethovenovy milostné dopisy neznámé ženě, osudové lásce, byly zveřejněny v roce 1840 v knize Biografie von Ludwig van Beethoven. Jejich zveřejnění odstartovalo „hon na nesmrtelnou milenku“. Protože Beethovenovým životem prošlo několik více či méně osudových lásek (žačky, dedikantky jeho skladeb, možná dokonce i Beethovenova švagrová Johanna) podezřívali badatelé řadu vdaných i svobodných žen. Z jejich bádání vzešly nakonec dvě favoritky: Antonie Brentanová a Josephina Brunswicková. Do učených diskuzí o tom, která z nich je ta pravá, vstoupil v polovině 20. století český archivář Josef Čeleda s variantou třetí: pečlivým studiem knih lázeňských hostů objevil totiž pozoruhodné shody mezi datací několika pobytů šlechtické rodiny Esterházyů a Ludwiga van Beethovena v západočeských lázních a datací dopisů „Nesmrtelné milence“. Josef Čeleda se svou teorií u německých hudebních vědců neuspěl. Jeho štafetu však převzal v té době začínající hudební historik PhDr. Oldřich Pulkert.

 

 

Mezi Teplicemi a Karlovými Vary

 

Beethoven se v Karlových Varech nikdy systematicky neléčil a tak lze hovořit o návštěvách, nikoli o pobytech. Nenechal se ani zapsat do seznamu lázeňských hostů. Beethoven sám o Karlových Varech mnoho nemluví a zcela jistě svůj zdejší pobyt pokládal za krátkou epizodu na cestách po českých lázních, jež mu doporučil jeho lékař Jakob Staudenheimer.

 

Existují však dvě události, které Beethovenův pobyt v Karlových Varech zviditelňují. Jednou je spontánní dobročinný koncert pro město Baden u Vídně spolu s houslistou Polledrem. Druhou událostí je předpokládaná Beethovenova cesta do Karlových Varů, kam se měl vydat za neznámou ženou, do níž byl zamilován, která je v pozdější literatuře o Beethovenovi označována jako „Nesmrtelná milenka“.

 

Beethoven dorazil do Karlových Varů z Teplic dne 31. července 1812 a ubytoval se v domě Boží oko, který až do roku 1938 stával v areálu dnešního Grandhotelu Pupp. V Teplicích pobýval i o rok dříve, ale chronické zažívací potíže jej do těchto lázní zavedly znovu i v červenci 1812.

 

Není zcela jasné, co Beethovena do Karlových Varů vlastně přivedlo. Ze dvou dopisů zaslaných v srpnu 1812 by se dalo usuzovat, že lékaři zkoušeli, která lázeňská zařízení přinesou Beethovenovy nejlepší prospěch. Skladatel například píše: „Můj lékař mne vláčí z místa na místo, abych se už konečně vyléčil, z Teplic do Karlových Varů, odtamtud zase sem ...“ A na jiném místě: „ ... možná budu muset zase zpátky do Teplic – jaké to výlety! A přitom jen malá jistota zlepšení mého stavu!“ Je evidentní, že tyto krátké lázeňské pobyty a cestování sem a tam se samozřejmě musely minout účinkem.

 

Je pravděpodobné, že ani Beethoven nebral zprvu své zažívací potíže příliš vážně, když narychlo opustil Teplice kolem 27. července. J. W. Goethe, jenž se tam s ním několikrát osobně setkal, napsal hned poté své ženě Christině, že „ ... Beethoven odejel na několik dnů do Karlových Varů...“ Uvádí se, že Beethovenův rychlý odjezd z Teplic zapříčinil, že si v Teplicích zapomněl cestovní pas. Je to doloženo v knihách Státního okresního archivu Karlovy Vary, kdy policejní úředník zaznamenal tento fakt do přihlašovacího protokolu slovy: „Udává, že si pas zapomněl v Teplicích, ale v příštích dnech si ho sem nechá přivézti.“ Beethoven to nikdy nesplnil.

 

Když 31. července dorazil, zapsal se do policejního přihlašovacího protokolu a předepsanou kolonku o délce pobytu vyplnil slovem „nejistá“. Toto neukázněné popojíždění z lázní do lázní bez viditelného důrazu na léčebnou kúru zavdalo již před dávnými roky podnět ke svůdným spekulacím o Nesmrtelné milence. Teprve ve Františkových Lázních se Beethoven zastavil a pobyl tam měsíc, od 8. srpna do začátku září 1812.

 

Výrazným Beethovenovým činem v Karlových Varech byl bezesporu jeho dobročinný koncert pro oběti požáru města Baden u Vídně, v němž koncem července 1812 lehlo popelem 117 domů. Zpráva o neštěstí města, k němuž měl Beethoven vřelý osobní vztah, jej zastihla právě v Karlových Varech. Reakce na tuto událost byla okamžitá, a jelikož v lázních pobýval i tehdy známý houslista Giovanni Battista Polledro, rozhodli se oba umělci uspořádat dobročinný koncert na podporu obyvatel Badenu.

 

Tato kulturní událost, spojená navíc s dobročinnými účely, byla pozitivně hodnocena až ve Vídni, nicméně Beethoven však s výnosem 958 zlatých vídeňské měny zdaleka spokojen nebyl. V dopise svému mecenáši arcivévodovi Rudolfovi 12. srpna napsal: „O akademii, kterou jsem uspořádal k užitku vyhořelého města Baden, a to s pomocí pana Polledra, už Vaše Císařská Výsost slyšela. Výnos z představení byl skoro 1000 zlatých ... ale mohl být klidně 2000, kdyby bylo lépe uspořádáno. Vlastně to byl ubohý koncert pro ubožáky. U zdejšího knihkupce jsem nalezl jen své starší sonáty s houslemi a vzhledem k tomu, že si je Polledro výslovně přál, musel jsem se podvolit a zahrát jednu starou sonátu.“

 

Krátce po koncertu odjel Beethoven do Františkových Lázní, do tamního seznamu lázeňských hostů se nechal zapsat 8. srpna a zůstal tu až do začátku září. Zpět do Teplic se vydal přes Karlovy Vary, kde strávil jediný den (8. září) a kde se naposledy v životě setkal s Goethem. Pravděpodobně hned následující den opustil Karlovy Vary a už do nich nikdy nezavítal.

 

 

Pátrání po nesmrtelné milence

 

Mnoho Beethovenových životopisců je přesvědčeno, že kromě léčení, kterému se věnoval v létě 1812 v Teplicích, Karlových Varech a ve Františkových Lázních, existoval ještě jeden pádný důvod, proč do Karlových Varů Beethoven přicestoval – vášeň k ženě, jejíž jméno je nám dodnes utajeno a kterou Beethoven nazval Nesmrtelnou milenkou (Unsterbliche Geliebte).

 

Existují dva dokumenty z Beethovenova života, které silně ovlivnily vnímání Beethovenovy osobnosti – tzv. heiligenstadtská závěť a dopis Nesmrtelné milence. Oba byly nalezeny v Beethovenově pozůstalosti jeho tajemníkem Antonem Schindlerem. V roce 1845 sice Schindler prodal svou sbírku Královské knihovně v Berlíně, ale dopis Nesmrtelné milence pokládal za tak výjimečný, že si jej ponechal. Teprve v roce 1880, dlouho po Schindlerově smrti, se dopis vrátil do původní sbírky. Dnes se nachází v hudebním oddělení Státní knihovny Pruského kulturního dědictví v Berlíně. Jedná se o dva dvoulisty, dopis je celý napsán tužkou.

 

Zájem životopisců o Nesmrtelnou milenku se objevil v roce 1840, kdy vyšlo první vydání Schindlerova životopisu o Beethovenovi včetně dopisu. Od té doby byly vydány stohy prací, jež si kladly jedinou otázku – kdo byla ona neznámá žena, kterou Beethoven tak vášnivě miloval? Beethovenův dopis je poměrně dlouhý, psaný tužkou a datovaný pouze „6. července ráno“, „Večer v pondělí 6. července“ a konečně „Dobré jitro! 7. července“. Z textu víme, že 6. červenec připadl na pondělí, a tak lze zjistit, že za Beethovenova života přicházely v úvahu roky 1795, 1801, 1807, 1812 a 1818. Dříve či později už je to nepravděpodobné. Na základě mnoha faktů z Beethovenova života, které jsou dostatečně známy a také ze souvislostí uvedených v dopisu (např. zkratka K. pro Karlsbad), bylo badateli jednoznačně prokázáno, že se jedná o rok 1812.

 

Totožnost adresátky se dosud nepodařilo jednoznačně prokázat. Za celá desetiletí vzniklo mnoho teorií a spekulací, z nichž vyvstala celá řada více či méně pravděpodobných kandidátek: Guilietta Guicciardiová, Bettina Brentanová, Therese Brunsviková, Therese Malfattiová, Antonie Adambergerová, Amalie Sebaldová, Anna Marie Erdödyová, Dorothea Ertmannová. Všechny kombinace a hypotézy nakonec vždy ztroskotaly na nedostatku přímých důkazů.

 

Ze zmíněných žen se nejvážněji usuzovalo o Bettině (Anna Elisabeth) Brentanové (1785 – 1859), provdané Arnimové, která stejně jako Beethoven žila ve Vídni a až do 7. srpna 1812 pobývala s rodinou v Karlových Varech. Právě s nimi odjel Beethoven na měsíc do Františkových Lázní, takže se mohli dobře stýkat. Bettině bylo v té době 27 let, byla úspěšně provdána za bohatého velkoobchodníka a bankéře, měla pět dětí a šesté se narodilo za rok. Někteří autoři však z dikce dopisu předpokládají, že adresátkou byla spíše mladší (?) a především svobodná žena, odkazujíce i na údajný známý Beethovenův silný morální odpor k jakýmkoli milostným vztahům s vdanými ženami. Toto je v kontrastu s jinými sděleními, která poukazují na to, že Beethoven využíval služeb prostitutek, od nichž se nakazil syphylis, která je v některých pracích uváděna jako možná příčina úmrtí, což však mnozí odmítají.

 

S vlastní versí, objasňující kdo je Nesmrtelná milenka, přišel v padesátých letech minulého století také český hudební historik, publicista, houslista a skladatel Jaroslav Čeleda (1890 – 1974). Do galerie pravděpodobných žen uvedl další jméno – Almérie Esterházyová, která pocházela z velmi urozené uherské šlechty.

 

Jaroslav Čeleda působil před koncem první světové války jako archivář a správce rodinného archivu knížat Lichnovských v Hradci nad Moravicí.  Již tehdy se seznámil s mnohými zajímavými dokumenty, které dokládaly úzký vztah rodiny k Beethovenovi. Někdy před druhou světovou válkou se dozvěděl, že se v jednom brněnském antikvariátu nachází na prodej sbírka hudebnin z pozůstalosti Almérie Esterházyové-Murrayové. Během zkoumání této sbírky zaznamenal Čeleda mnoho zajímavých zjištění, která jej nakonec dovedla k další, a to velmi pravděpodobné kandidátce na titul Nesmrtelná milenka.

 

Beethoven znal rodinu Esterházy mnoho let, složil pro ni dokonce slavnostní mši C dur, op. 86, kterou jí předvedl 13. září 1807 při bohoslužbě v Eisenstadtu a zřejmě se s rodinou sblížil, je možné, že dcery vyučoval hře na klavír. V polovině června 1812 se Beethoven dozvěděl, že hraběnka Marie Ursula Esterházyová odjíždí do Karlových Varů s oběma dcerami, starší Almérií a mladší Emerildou. Dámy vyrazily z Vídně přes Prahu do Teplic dne 22. června 1812, zde však dlouho nepobyly, neboť již 29. června přijely do Karlových Varů a ubytovaly se v domě u Bílého lva na Tržišti. Beethoven se vydal přes Prahu do Teplic 28. června. Čeleda se nad jeho odjezdem podivil, neboť z jiných pramenů o Beethovenově životě věděl, že skladatel původně plánoval cestu do Uher. Po dalším pátrání Čeleda zjistil zajímavou skutečnost, totiž že se Beethovenovy lázeňské pobyty v Karlových Varech a Františkových Lázních nápadně shodují s pobyty rodiny Esterházy.

 

Beethoven se na cestě z Vídně zastavil v Praze a do Teplic dojel teprve brzy ráno 5. července. Hned následující ráno začal psát svůj slavný dopis. Již badatelé před Čeledou dokázali, že Beethovenův dopis byl napsán v Teplicích pro adresátku, která se tou dobou nacházela v Karlových Varech a jejíž jméno nejspíše začínalo na „A“. Což by se hodilo právě pro Almérii, i když v Karlových Varech pobývala již zmíněná Bettina Brentanová, Anna Elisabeth, provdaná Arnimová.

 

Zatímco Almérie trávila červenec 1812 s matkou a mladší sestrou v Karlových Varech, Beethoven pobýval v Teplicích. Co bylo impulsem, že Beethoven zcela náhle (že zapomíná i cestovní pas) opouští Teplice a jede do Karlových Varů, jak o tom informuje Goethe v dopise manželce z 27. července 1812?

 

Tady se pouštíme již na velice tenký led a dopouštíme se spekulací (které podle mého názoru k serióznímu hodnocení historie nepatří), stejně jako hudební historik Oldřich Pulkert, který Čeledovy objevy v poslední době publikačně a filmově zviditelnil v Císařovského hraném dokumentu.

 

 

Podle Čeledy i podle Pulkerta, který Čeledovu štafetu převzal, bylo důvodem Beethovenovy cesty do Karlových Varů právě prozrazení vztahu a jeho snaha Almérii nějak ochránit, popř. řešit nastalý problém. Narazil však na tvrdý odpor rodiny, která byla urozeností a společenským postavením mnohem výše než chudý Beethoven. I když pak skladatel rodinu následoval do Františkových Lázní, byla dívka střežena tak důkladně, že se k ní asi ani nedostal. Není divu, vztah mezi ženou a mužem z jiných společenských vrstev nepřicházel v úvahu, tedy pro rodinu, Beethoven by sňatek s bohatou dívkou jistě přivítal, a to zdaleka ne jen díky svému zamilovanému srdci.

 

Podle mého názoru je třeba přijmout fakt, že neexistuje jediný důkaz, že by byl dopis Nesmrtelné milence kdy odeslán. Je naopak téměř jisté, že odeslán nebyl, neboť se nalezl v Beethovenově pozůstalosti.

 

Čeští hudební historikové Jaroslav Čeleda a Oldřich Pulkert pouze přispěli dalším jménem mladé ženy, která rozšířila seznam možných adeptek na Nesmrtelnou milenku. Ženu, která se historicky mohla s Beethovenem setkat, pohybovat se v jeho blízkosti, komunikovat s ním, být mu tvůrčí inspirací. Nic méně, nic více.

 

 

Můj pohled

 

Osobně se domnívám, že Nesmrtelná milenka je Beethovenova myšlenková konstrukce a dopis je „adresován“ Beethovenem idealizované ženě. Nikomu konkrétnímu, byť samozřejmě tato idealizovaná představa mohla být, a pravděpodobně i byla, ovlivněna osobnostmi mladých žen, se kterými se Beethoven v rámci společenských kontaktů stýkal, ať to byly jeho žačky ve hře na klavír či manželky jeho přátel či mecenášů. Osobně dopis vnímám jako Beethovenovo intimní sdělení, zachycující jeho citové rozpoložení, které bylo určeno pouze jemu samotnému. Byl zvyklý své emoce vtělit do hudby, tentokráte své emoce vypsal do dopisu „Nesmrtelné milence“. Citový vztah k ženě ve formě idee fixae se objevuje v hudebních dílech často. Příkladem může být Berliozova Fantastická symfonie. Berlioz zkomponoval Fantastickou symfonii jako obraz neopětované lásky k irské herečce Harriet Constance Smithson (1800 – 1854). Symfonie se stala prostředkem, jak se s danou situací vypořádal.

 

O intimním životě Beethovenově toho mnoho známo není. Zcela jistě od dětství fixovaný na vnímavou a tolerantní matku Marii Magdalenu, za kterou se utíkal před pozdější hrubostí svého otce. Díky neharmonickému domácímu prostředí zcela jistě od dětství stigmatizovaný i v projevu s jinými lidmi. Uzavřenost, staženost, nedůvěřivost, opatrnost. Všechny tyto vlastnosti mohly být pro Beethovena problémem v navazování kontaktů s jinými lidmi a to včetně žen. Všechny výše uvedené vlastnosti se akcentovaly, když začal Beethoven postupně ztrácet, již jako mladý, sluch. To je i pro nehudebníka obrovský handicap! Zcela jednoznačně omezuje komunikaci s okolím. Je známé, že Beethoven byl prchlivý, dokázal být arogantní, urážlivý a je faktem, že mu tyto vlastnosti jeho přátelé, včetně jeho mecenášů dlouho tolerovali. Nastala však doba, kdy Beethoven začal přátele ztrácet, jak sám popisuje v konverzačních sešitech. Zcela jistě byl citově založený člověk, zcela jistě dokázal svůj cit a starost o druhého předat, jak o tom svědčí boj o opatrovnictví jeho synovce Karla. Je otázka, zda by byl schopen navázat a realizovat dlouhodobější vztah se ženou. Jistě byl schopen se zamilovat, nicméně jeho prchlivost a změny nálad zcela jistě nebyly tím, čím by dokázal ženu upoutat. Je pravděpodobné, že i sám se hlubšího vztahu obával. Možná i s tím souvisí některými autory uváděné využívání služeb prostitutek. Navíc v obdobích depresivních nálad a zdravotních problémů o sebe přestával pečovat a nedokázal udržet pořádek.

 

Další co podle mého názoru svědčí pro mnou uváděné výše (že dopisy nikdy nebyly odeslány a nebyly určeny nikomu konkrétnímu) je fakt, že dopisy jsou psány značně nečitelným rukopisem a odborníkům nějakou chvíli trvalo, než je správně přepsali a eventuálně přeložili. Není pravděpodobné, že by ona nesmrtelná milenka Beethovenův rukopis znala díky bohaté korespondenci a tak event. dokázala jeho obtížně čitelné zprávy správně číst.

 

 

 

 

 

 

 

6. července ráno

 

Můj anděli, mé všechno, mé já! – Dnes jen několik slov, a to tužkou (Tvou). Teprve od zítřka budu mít zajištěný byt: jaká mizerná ztráta času pro tohle! – Proč ten hluboký žal, kde hovoří nezbytnost? Může naše láska trvat jinak než s obětmi, s tím, že nebudeme požadovat všechno? Můžeš to změnit, že nejsi docela má a já nejsem docela Tvůj? – Ach, Bože, pohleď do krásné přírody a uklidni svou mysl nad tím, co musí být! – Láska si žádá všechno a zcela právem; tak je to u mne s tebou, u Tebe se mnou, jenže tak snadno zapomínáš, že musím pro sebe a pro tebe žít. Kdybychom byli zcela spokojeni, pociťovala bys tuto bolest právě tak málo jako já. – Má cesta byla strašná – dorazil jsem sem teprve včera ve čtyři hodiny ráno. Protože bylo málo koní, dala se pošta jiným směrem, ale jaká to strašlivá cesta! Na předposlední stanici mě varovali, abych nejezdil v noci, strašili mě jakýmsi lesem, ale to mne jen lákalo – ale pochybil jsem. Vůz se na té hrozné cestě polámal, bezedná, pouhá venkovská cesta! Nebýt takových čtyř postilionů, jaké jsem měl, býval bych zůstal někde na cestě trčet. Esterházyho stihl na té druhé obvyklé cestě sem týž osud s osmi koňmi, jako mne se čtyřmi. Ale částečně jsem z toho měl zase potěšení, jako vždy, když něco šťastně přečkám. – Teď rychle od vnějších záležitostí k vnitřním! Už se velmi brzo uvidíme. Ani dnes Ti ještě nemohu sdělit poznámky, které jsem si za těch několik dnů udělal o svém životě. Kdyby naše srdce byla vždy blízko u sebe, žádné bych si jistě nedělal. Hruď mám plnou toho, co bych Ti chtěl vypovědět. – Ach, jsou chvíle, kdy shledávám, že řeč ještě pranic neznamená. – Rozvesel se – zůstaň mým věrným, jediným pokladem, mé všechno, jako já Tobě. To ostatní musí seslat bozi, co pro nás musí a má být. –

 

Tvůj věrný Ludwig

 

 

Večer v pondělí 6. července

 

Ty trpíš, má nejdražší bytosti. – Teď právě zjišťuji, že dopisy se musí podávat časně z rána, v pondělí, ve čtvrtek, jediné dny, kdy odtud jezdí pošta do K. – ty trpíš. Ach, kde já jsem, jsi Ty se mnou; se sebou a s Tebou rozmlouvám. Učiň, abych mohl žít s Tebou! Jaký život!!! takhle!!! bez Tebe – porůznu pronásledován dobrotou lidí, kterou si, myslím, právě tak nehodlám zasloužit, jako si ji nezasluhuji. Pokora člověka vůči člověku – to mne bolí. A když na sebe pohlédnu v souvislosti vesmírné, co jsem já, a co je ten, kterého nazýváme Nejvyšším – a přece – v tom je zase to božské v člověku – pláči, když si pomyslím, že pravděpodobně až v sobotu obdržíš ode mne první zprávu – jakkoli mne miluješ – já přece miluji Tebe víc – ale nikdy se přede mnou neskrývej – dobrou noc – jako lázeňský host musím jít spát – ach Bože – tak blízko! tak daleko! není naše láska vpravdě nebeskou stavbou? – ale také tak pevná, jako klenba nebeská. –

 

 

dobré jitro 7. července –

 

už na lůžku se mé myšlenky hrnou k tobě, má nesmrtelná milenko, tu a tam radostné, potom zase smutné, od osudu očekávajíce, zda nás vyslyší – žít mohu buď jen docela s Tebou, anebo vůbec ne, ano rozhodl jsem se tak dlouho bloudit v dálavách, dokud nebudu moci vletět do Tvé náruče a být u Tebe docela doma, dokud nebudu moci svou duši, Tebou obklopenou, poslat do říše duchů – ano, bohužel to musí být – Ty se vzchopíš tím spíše, že znáš mou věrnost Tobě, nikdy žádná jiná nemůže mít mé srdce – nikdy – ach Bože, proč si musíme vzdalovat, co tolik milujeme a přece je můj život ve V., jaký teď vedu, bídný život – Tvá láska mne činí přešťastným i přenešťastným zároveň – ve svých letech bych teď potřeboval trochu klidu, životní vyrovnanosti – může být něco takového za našeho vztahu? – anděli, právě se dovídám, že pošta odchází denně – a proto musím končit, abys dopis dostala ihned -- buď klidná – miluj mne – dnes – včera – jak v slzách toužím po Tobě – Tobě – Tobě – můj živote – mé všechno – žil blaze – ó, miluj mne dál – nikdy nepodceňuj nejvěrnější srdce Tvého milovaného

 

                                                                    L.

 

navždy Tvůj

navždy má

navždy svoji

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Petr Engel, PEEN™ – 26-27. 11. 2013

 

 

 

Zdroje:

Beethoven a české země, Jan Racek, Praha – Brno, 1964.

Beethoven – Dopisy z Teplic, Bohumil Plevka, 1985.

Listy o umění, lásce a přátelství, Ludwig van Beethoven, Panton 1974.

 

 

 

 

 

 

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2013

Beethovenův rukopis – dopis nesmrtelné milence

Zdroj: Staatsbibliothek zu Berlin - Preußischer Kulturbesitz