Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

O lidské populaci

Problematika přelidnění, délka a kvalita lidského života,

Malthusova populační teorie, Darwinova teorie evoluce

v dnešních souvislostech

 

 

Ti, kteří se nepoučí z historie, jsou odsouzeni k tomu, aby ji zopakovali.“

                                                                                                                                                                                          

Henry Hazlitt

 

Henry Hazlitt (1894 – 1993) byl libertarianistický (Libertarianismus je politická ideologie důrazně žádající svobodu jednotlivce, právo na soukromé vlastnictví a volný trh.) filosof, ekonom, a novinář pro The Wall Street Journal, The New York Times, Newsweek a The American Mercury.

 

 

Dlouhou dobu jsem nosil v hlavě myšlenky, které jsou uspořádány níže. Myšlenky o lidstvu jako celku, člověku, délce a kvalitě jeho života, možnostech a schopnostech současné lékařské vědy. Pro případné čtenáře a potenciální hodnotitele níže sděleného podotýkám, že jde jen o mé názory, které nikomu nenutím, na druhou stranu mi nikdo nemůže zabránit v tom, abych je publikoval a podělil se o ně s ostatními. Nechť je s uvedenými informacemi v tomto duchu nakládáno. Člověk má totiž tu „schopnost“, že i myšlenky a názory, které se snaží některé problémy vysvětlit, správně pojmenovat a řešit, dokáže zcela překroutit a to tím častěji a nebezpečněji pokud dané problematice sám nerozumí a není schopen ji pochopit! Příkladem může být například Darwinova evoluční teorie, kterou se pokusili zneužít nacisté a rasisté, a mnohé další názory a myšlenky.

 

 

I. Fakta z historie

 

Historie chudoby je takřka historií lidstva.  Z Bible se dovídáme, jak Josef faraónům doporučoval opatření k zamezení hladomoru v starověkém Egyptě. Za hladomoru v Římě v roce 436 př. n. l. skočily tisíce hladovějících lidí do Tibery.

 

Opakující se hladovění provází celou lidskou historii. Encyclopedia Britannica („Famine“, Encyclopedia Britannica, 1965.)

jmenuje jednatřicet významnějších hladomorů od dob starověku až po rok 1960. V období od středověku do konce osmnáctého století to byly: 1005: hladomor v Anglii. 1016: hladomor po celé Evropě. 1064-72: sedmiletý hladomor v Egyptě. 1148-59: jedenáctiletý hladomor v Indii. 1344-45: velký hladomor v Indii. 1396-1407: hladomor Durga Devi v Indii, trvající dvanáct let. 1586: hladomor v Anglii, který inicioval vznik Zákona na ochranu chudých (Poor Law System). 1661: hladomor v Indii; dva roky vůbec nepršelo. 1769-70: velký hladomor v Bengálu; třetina populace – 10 miliónů lidí – zahynulo. 1783: hladomor Chalisa v Indii. 1790-92: Deju Bara, neboli hladomor lebek, v Indii, takto nazvaný neboť mrtví byli příliš početní, než aby mohli být pohřbeni. Aby byl tento seznam kompletní je třeba uvést zimu roku 1709 ve Francii, kdy zemřel podle soudobých údajů více než jeden milion lidí z 20-ti miliónové populace. (Gaston Bouthoul, La population dans la monde, pp. 142-43.) V osmnáctém stolení Francii postihlo osm hladomorů, které vyvrcholily nedostatkem obilí v roce 1788, což byla jedna z příčin Revoluce.

 

A od počátku devatenáctého století: 1838: intenzivní hladomor v Severo-západních Provinciích (Uttar Pradesh), Indie; 800 000 zemřelých. 1846-47 hladomor v Irsku, jako důsledek neúrody brambor. 1861: hladomor v severozápadní Indii. 1866: hladomor v Bengálu a Orisse; 1 000 000 zemřelých. 1869: intenzivní hladomor v Bombaji, Madrasu a Mysorei; 5 000 000 zemřelých. 1877-78: hladomor v Číně; údajně 9 500 000 zemřelých. 1887-89: hladomor v Číně. 1891-92: hladomor v Rusku. 1897: hladomor v Indii; 1 000 000 zemřelých. 1905: hladomor v Rusku. 1916: hladomor v Číně.

1921: hladomor v SSSR, zapříčiněný komunistickou hospodářskou politikou; nejméně 10 000 000 lidí patrně odsouzeno k záhubě dokud American Relief Administration (Agentura pro výpomoc) v čele s Herbertem Hooverem nezasáhlo a snížilo tak počet lidí, kteří skutečně zemřeli na přibližně 500 000. 1932-33: znovu hladomor v SSSR, zapříčiněný Stalinovou politikou kolektivizace; „milióny mrtvých“. 1943: hladomor v Bengálu; přibližně 1 500 000 zemřelých.

1960-61: hladomor v Kongu.(„Famine“ and „Russia“, Encyclopedia Britannica, 1965.)

 

V současnosti pro úplnost  je třeba zmínit hladomory v nedávných letech v komunistické Číně a hladomoru vyvolaném válkou v Biafře v letech 1968 – 1970.

 

Seznam hladomorů od konce osmnáctého stolení však skýtá jednu nápadnou odlišnost od seznamu do tohoto data. Masové hladovění nepostihlo ani jednu zemi v nyní industrializovaném Západním světě. (Jedinou výjimkou je bramborový hladomor v Irsku; a i ten je pochybnou výjimkou neboť Průmyslová revoluce se Irska poloviny devatenáctého století sotva dotkla – tehdy to byla stále ještě monokulturní agrární země.)

 

Není to v tom, že by v moderním Západním světě neexistovala sucha, škůdci, choroby rostlin a neúrody, ale že v případě, že se vyskytnou, nepropukne hladomor, protože postižené země jsou rychle schopny dovézt potraviny ze zahraničí, nejen díky existenci moderních dopravních prostředků, ale protože kromě své průmyslové výroby mají tyto země prostředky k zaplacení za tyto potraviny.

 

Jinými slovy, v dnešním Západním světě byly chudoba a hlad – až do poloviny devatenáctého století běžný stav v lidském životě – redukovány na nevýznamný problém postihující pouze menšinu. A tato menšina je neustále zmenšována.

 

Ale chudoba a hlad nadále přetrvávající ve zbytku světa – ve většině Asie, Střední a Jižní Americe a Africe – neboli i nyní sužuje většinu lidského rodu – ukazuje hrozivé dimenze problému, který musí být neustále řešen.

 

Údaje čerpány z textu Henryho Hazlitta z roku 1973 „Porobení chudoby“ („The Conquest of Poverty“), původně publikováno Arlington House, 1973 (New Rochelle, NY).

 

 

II.         Úvod

 

Je naprosto evidentní, že i přes lokální poklesy porodnosti, hlavně v ekonomicky a politicky vyspělejších zemích v posledních desetiletích, došlo a dochází, hlavně v rozvojových, to je ekonomicky a politicky méně vyspělých, zemích k nárůstu populace jak lokálně v některých lokalitách naší planety, tak ale i celkově – globálně.

 

 

Obecně dochází k prodlužování věku lidského života a to vcelku zásadně, na rozdíl od našich předků např. ve středověku, kdy vlivem epidemií, hygienické situaci, ale i válkám byla průměrná délka života kolem 27 let, v 18. století se v Českých zemích místní obyvatelé podle odhadu (Federální statistický úřad: Demografická příručka. Praha 1982.) dožívali 25 – 28 let. V roce 1820 se podle Bourguignona a Morrisona lidé na Zemi dožívali v průměru 26 let (Fontana, Josep: Evropa před zrcadlem. Praha 2001.) Průměrná délka života v Českých zemích v roce 2009 podle dostupných údajů byla 77,1 roku.

 

 

Dnešní celospolečenská populace stojí, dle mého soudu, před dvěma zásadními problémy.

 

 

Problém první:

 

Dokáže současná populace vyprodukovat takové množství potravinových zdrojů, aby dokázala při neustálém nárůstu uživit sama sebe?

 

 

Problém druhý:

 

Díky stále rychlejšímu rozvoji medicínských věd, eradikaci některých dříve smrtelných nemocí, včetně epidemií a pandemií, díky absenci kontinentálních válečných konfliktů (Což je naprosto v pořádku, i lokální války v dnešní době jsou nesmysl a mnoho neřeší. Každý svéprávný a svébytný stát, pokud o změnu opravdu stojí, si musí ve vlastní zemi udělat pořádek sám. Takzvaná vojenská pomoc „spojenců“ prakticky nic neřeší, nelze nikomu vnutit změnu společenského uspořádání proti jeho vůli. V níže konstatovaném vidím velký problém, např. při současné pomoci v Afganistánu, Sýrii a jinde).

 

 

Problém první:

 

Celospolečenské potravinové zdroje a jejich využití.

 

Nelze pominout fakt, že plodné a obdělavatelné půdy vhodné pro zemědělskou produkci ubývá. A to jak vlivem ekologickým, působením klimatu obecně (erozí, obrazí, úbytkem stromů), dochází ke zvětšování plochy pro zemědělství nevhodné, v krajním případě až rozšiřováním plochy stávajících pouští. (I dnešní Sahara byla kdysi úrodnou planinou). Jak jsem naznačil výše, ne nepodstatnou činností člověka, která přesahuje jeho potřeby, dochází k plenění zeleně, lesů i pralesů (u nás Šumava, ve světě Amazonie) a další devastaci ekoklimatu a pro život a obživu populace cenné půdy. Ekologické aktivity celosvětově jsou vcelku bezzubé, léta válcované především „politickými zájmy“.

 

Dalším podproblémem v této kapitole je neschopnost distribuovat potřebné potravinové zdroje ke strádajícím. To si myslím, že je naprosto zásadní věc. Obecně víme, že tzv. civilizovaný svět vyprodukuje „pro svojí potřebu“ potravin nadbytek. Tento nadbytek je buď obyvateli těchto oblastí zbytečně konzumován a vede ve velké míře k „metabolickým poruchám“ (obezita, diabetes mellitus, hypertenze atd.), které v těchto oblastech představují závažný celospolečenský problém. Anebo jsou tyto potraviny ve velkém likvidovány.

 

Problém rozvojových a „chudých“ zemí není v tom, že by neuměli vyprodukovat dostatek potravinových zdrojů pro uživení své entity. Problém je v organizaci života a dané společnosti. Založení polí, zavlažování, efektivní sklizeň a následná produkce, organizace distribuce potravin mezi jedince dané společnosti. Celková organizace společnosti včetně motivace k práci. Již pračlověk, pokud byl motivovaný k přežití a „zachování rodu a kmene“ se dokázal s podstatně primitivnějšími prostředky postarat o to, aby svou rodinu, kmen, společenství uživil. Potravinová pomoc do těchto rozvojových zemí je jistě chvályhodná, ale primárně nic neřeší! Tito lidé sami pro sebe nejsou schopni potravinové zdroje vyprodukovat, natož aby je dokázali účelně distribuovat! Pomoc těmto oblastem není jen o potravinách!

 

 

Problém druhý:

 

Tento pokládám za naprosto zásadní.  Jde o prodlužování doby lidského „dožití“. Zcela záměrně a s plným vědomím píši o dožití a nikoli o délce lidského života. Mezi těmito dvěma pojmy, já obecně vidím velký rozdíl. Život totiž osobně vnímám jako aktivní děj.

 

Chci jen pro vysvětlení poznamenat, že již zdaleka nejsem radikální třicátník, nejsem člověk, který opovrhuje stářím a seniory, pokud budu mít štěstí, také jím jednou budu. Naopak. Moudrého „stáří“ (co je to stáří?; jde o naprosto relativní pojem!) si nesmírně vážím. Ale možná právě jako lékař, který si váží lidského života, jsem zcela jednoznačně proti jeho samoúčelnému prodlužování. A to právě v duchu výše citovaného rozdílu mezi přežíváním a dožitím a životem.

 

Lékařská věda současných dnů dosáhla takového rozvoje, že je schopna nahrazovat nejrůznější „součásti tělesné schránky“. Ať už jde o transplantaci nejrůznějších orgánů (srdce, játra, ledviny, slinivka, kostní dřeň ...), tak o náhradu věkem opotřebovaných kosterních součástí (náhrady, kyčelních, kolenních, ramenních, hlezenních, drobných ručních a za nedlouho i jiných kloubů ...).

 

K výše uvedenému jen poznámku. Všechno výše uvedené je upřímně obdivuhodné; v celé lidské historii se lékaři (daleko výstižnější je významově širší anglické fysicians) snažili nemocným a trpícím lidem pomoci, pomoci překonat jejich funkční handicap. Trepanovali lebky (léčebně), amputovali končetiny (úrazy, trofické defekty atd.) i jiné zásadní léčebné a lékařské zákroky.

 

Je třeba si ale uvědomit, že stejně jako každý výrobek-produkt, zhotovený – vyrobený člověkem, je dimenzován na určitou dobu používání (některé výrobky vydrží déle, jiné méně), stejně tak je třeba si uvědomit, že i lidské tělo je utvářeno s tím, že má konkrétní časové limity svého správného fungování. A teď si vůbec nemyslím, že jde o „nepatřičné“ přirovnání. Klouby (ty nejnamáhavější – kolenní, kyčelní), vnitřní orgány – játra, ledviny (jako hlavní „očistné-detoxikační-továrny“, srdce a cévy, které se „zanášejí tukem a kalcifikacemi“ s následnou ztrátou pružnosti a správné funkce, všechny tyto přirozené – fysiologické procesy stárnutí organismu, vedou k postupnému snižování funkce jak jednotlivých orgánů, tak terminálně k selhávání organismu jako celku. Pokud nedojde k náhradě postižených orgánů a funkcí, člověk umírá. Tento proces vnímám jako naprosto přirozenou záležitost.

 

Může se stát a stává se, že k selhání orgánu (obecně ale dojde neúměrně dříve než je obvyklé. A tady, za předpokladu, že ostatní orgánové soubory fungují dobře, je místo pro moderní medicínu. A tak lze nahradit neúměrně opotřebené klouby (hlavně nosné), nefungující ledviny, játra, ale i srdce, postižené těžkou funkční vadou (kardiomyopathie, neprůchodnost koronárních tepen) nebo při vadách srdečního rytmu implantovat kardiostimulátory-defibrilátory, podle toho co je potřeba. To všechno současné lékařská věda dokáže a je to obdivuhodné.

 

I při tomto obdivu k možnostem současné medicíny, bychom si měli být vědomi následujícího. Nehrát si „na bohy“. Přeloženo, takové zákroky provádět jen v případech, kde to má smysl. Vysvětlím.

 

Jistě se míjí účinkem, pokud nahradím kyčelní, kolenní nebo jiný kloub např. výrazně obéznímu jedinci, nebo obecně člověku, který z nejrůznějších důvodů nebude schopen nahrazený kloub aktivně zrehabilitovat! Stejně tak postrádá smysl transplantovat srdce člověku, který se i nadále bude přejídat, kouřit a neúměrně konzumovat alkohol.

 

Teď se chci dostat k faktu, který považuji za naprosto zásadní. To, co současná medicína dosud (a doufám, že nikdy umět nebude), je náhrada mozku. Myslím to naprosto vážně. Člověk funguje jako rovnováha svých fysických a duševních schopností. Jedno bez druhého nefunguje. Pokud nefunguje „velení“, tedy mozek se svými schopnostmi, nebude fungovat ani tělo. Pokud mozek nebude schopen vydat povel „zvedni se, pohni končetinami, jdi tam a tam“, přestanu existovat. Pořád platí, že základním projevem (atributem) života je pohyb. O tom není třeba diskutovat.

 

Proto jsem v předchozích odstavcích hovořil o rozdílu mezi životem a přežíváním. A opět se vracím k názoru, za kterým si stojím: Samoúčelné prodlužování lidského života nemá smysl. Tento názor považuji za výsostně humánní. Osobně si nepřeji skončit v hospici, upoutaný na lůžku, v polo nebo bezvědomí, inkontinentní, zcela odkázaný na pomoc druhého a zcela neschopný rozhodovat sám o sobě. Jinými slovy ctím právo každého člověka na důstojný život, umírání i smrt. A tady se dostávám již na jiné „bitevní“ pole, kterým je, dle mého soudu, nedostatečně pochopená problematika euthanasie. Tady ale již nejde o problém medicínský, ale čistě problém psychologicko-společenský.

 

 

III.         Thomas Robert Malthus a jeho populační teorie

 

Thomas Robert Malthus byl představitelem klasické politické ekonomie a jedním je zakladatelů demografie. Narodil se 14. února 1766 v Rookery u Guildfordu. Zemřel 23. prosince 1834 v Bath. Vystudoval školu v Cambridge a později byl vysvěcen na kněze. Jeho myšlenky byly ovlivněny především přátelstvím jeho otce s Davidem Humem a Jean Jacques Rousseauem.

 

Malthus je známý především jako autor známé populační teorie. V roce 1798 vydal anonymně svůj spis „Esej o principu populace“ (An essay on the principle of population), celým názvem „Esej o principu populace a o tom, jak ovlivňuje budoucí zlepšení společnosti; s poznámkami ke spekulacím pana Godwina, pana Condorceta a jiných autorů“. V tomto spise Malthus dokazoval, že lidstvo má tendenci množit se geometrickou řadou, kdežto prostředky na obživu rostou řadou aritmetickou. Druhé, rozsáhlejší vydání vyšlo v roce 1803 již pod jeho jménem a podává podrobnější vysvětlení jeho populační teorie.

 

Pro správné pochopení obsahu a zejména cílů, o které Malthus usiloval, je nutno uvést, že výše uvedené jevy byly interpretovány z různých pozic a vysvětlována pomocí rozmanitých příčin. Malthus svůj výklad podává jako kritiku názorů anglického filozofa Williama Godwina (1756 – 1836), který vydal v roce 1793 spis „Pojednání o politické spravedlnosti“. Ten spojoval bídu určitých vrstev s danými společenskými zákony a institucemi, jejichž důsledkem je vznik velké sociální nerovnosti. Pomocí lepšího zákonodárství by bylo možno poměry změnit, neboť podle jeho názoru, stávající společenské bohatství by umožnilo zabezpečit uspokojivé živobytí všem členům společnosti.

 

Malthus vystoupil s tezí, že příčinou bídy jsou pudy ovládající chování člověka jako přírodního tvora – pud potravní a rozmnožovací. Ty způsobují, že lidstvo nemá neomezené možnosti, ale naopak, lidstvo je spoutáno populačním zákonem, který má charakter přírodního zákona. Omezené možnosti obživy umožňují zabezpečení výživy a důstojných podmínek pouze omezenému počtu obyvatel. Přitom platí, že podmínky obživy rostou řadou aritmetickou, zatímco populace se rozvíjí řadou geometrickou. Tendence k populačnímu růstu je přirozená a způsobuje vznik disproporce mezi počtem lidí a možnostmi obživy. Malthus upozorňuje, že tato přírodní zákonitost je obvyklá u všech tvorů, člověk není výjimkou. Malthus považuje „překážky, které zvyšují úmrtnost nebo snižují porodnost“, jako jsou nemoci, války a ostatní pohromy, v zásadě jako pozitivní faktory, zabraňujícími absolutnímu přelidnění a hromadné smrti hladem. Na druhé straně je přesvědčen, že lidstvo je schopno vznik disproporce ovlivňovat omezováním populačního růstu; uvážlivým uzavíráním sňatků, omezováním porodnosti, růstem vzdělanosti obyvatelstva atd.

 

Malthus definoval problém světové civilizace tak, že stále rychlejší absolutní růst populace nekoresponduje s pomalou mírou růstu potravinových a jiných zdrojů lidstva. Britský ekonom tvrdil, nemusí nastat okamžik, který můžeme nazvat „bodem krize“, kdy lidstvu přestanou stačit potraviny. O ty pak vypuknou války, které dramaticky sníží počet obyvatel a umožní další fungování systému do doby, než znovu dojde k dosažení „bodu krize“.

 

Problém nelze podle Malthuse odstranit změnou společenských poměrů (o kterém zpravidla hovořili – byť v různých podobách – kritikové kapitalismu), ale jedině morální sebekontrolou. U Malthuse vedl tento postoj až k odmítání sociálního zákonodárství. Již koncem 18. století, za drastické průmyslové revoluce, kritizoval Malthus tehdejší chudinské zákony s příspěvky podle počtu dětí: umožňují prý lidem příliš snadno zakládat rodiny a jejich hlavám ušetřené peníze propíjet s vyhlídkou, že se o ně a jejich rodiny v případě propuštění či nouze postarají obce. Sociální dávky navíc odčerpávají prostředky středním vrstvám a proletarizují je. Na druhé stravě ale prosazuje zavedení všeobecného volebního práva, které mělo napomoci, aby co největší část proletářů přijalo životní styl a komfort středních vrstev a zakládání rodiny alespoň co nejdéle pozdrželo.

 

 

IV.         Charles Darwin

 

Charles Robert Darwin (12. února 1809 – 19. dubna 1882) byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Evoluční teorii opíral o přírodní výběr a pohlavní výběr.

 

V roce 1871 napsal: „Pohlavní výběr závisí na převaze určitých jedinců nad druhými stejného pohlaví, což se týká propagace druhů; zatímco přírodní výběr závisí na vítězství obou pohlaví, v každém věku, za normálních podmínek života.“

 

Jeho otec, Robert Waring Darwin (1766 – 1848), byl lékař a také Charles začal studovat medicínu v Edinburghu. Darwinův dědeček, Erasmus Darwin (1731 – 1802), byl lékař a fysiolog, který psal i o evoluci a příbuznosti všech živých bytostí.  Brutalita operací mladého  od dalšího studia medicíny odradila a v letech 1827 – 1831 absolvoval teologickou fakultu na universitě v Cambridge. Stále více, i pod vlivem četby prací svého dědečka Erasma [Zoonomia (1794–1796), ve které se zabývá patologií, anatomií a psychologií. Tato práce obsahuje počáteční úvahy o evoluci, které později Charles Darwin rozvinul.] svůj zájem směřovat k přírodovědě a botanice. V letech 1831 – 1836 se účastnil výzkumné cesty kolem světa ve funkci přírodovědce na lodi Jeho Veličenstva Beagle. Během této plavby Darwin shromáždil cenný přírodovědecký materiál a uspořádal svou základní koncepci přirozeného vzniku a vývoje druhů evolucí, jejímž hlavním hybatelem měl být dle jeho názoru přírodní výběr.

 

Darwin narazil poprvé na myšlenku přírodního výběru v roce 1838 po přečtení Pojednání o zákonitostech  populace od Thomase Malthuse, kněze a politického ekonoma začátku 19. století. Malthus se především zabýval lidskými populacemi, ale zdůrazňoval obecný princip přírody, že živé organismy plodí více potomků, o nichž se nemůže normálně předpokládat, že přežijí do dospělosti, kdy jsou schopni se rozmnožovat. Navzdory této mohutné rozmnožovací schopnosti mají dospělé populace sklon zůstávat od generace ke generaci počtem stabilní.

 

Malthusovo dílo pomohlo Darwinovi pochopit důležitý bod: mezi potomky může existovat výběr, kdo přežije a kdo zahyne. Jednotliví členové jednoho druhu se mezi sebou lehce liší. Proto jedinci s určitými rysy jež jim poskytují výhodu,  při získávání potravy nebo při útěku před dravcem, budou mít zvýšenou možnost přežití. Při dané proměnlivosti, jejíž výsledky lze pozorovat všude, přírodní výběr podle Darwina může odpovídat za biologickou evoluci nebo příčinu toho, co nazýval původ postupnou úpravou (descent with modification). Když se podmínky prostředí mění, přírodní výběr zajišťuje, že určité vlastnosti v náhodně proměnlivé populaci jsou zvýhodněné. Jak to vyjádřil evoluční filosof 19. století Herbert Spencer: příroda zaručuje přežití nejschopnějšího.

 

Darwin nebyl první, kdo předložil teorii evoluce, ale byl prvním, kdo poskytl její zralý a přesvědčivý výklad.  Ani objev principu přírodního výběru nebyl pouze jeho, protože přírodovědec Alfred Russel Wallace (1823 – 1913) ho nezávisle objevil v roce 1858, tedy předtím než Darwin uveřejnil výsledky svého trpělivého bádání. Wallace vždycky uznával Darwina jako prvního objevitele přírodního výběru. Přestože pevně věřil v evoluci, na rozdíl od  tvrdil, že lidský rozum nemohl vzniknout evolučním procesem. Stejně jako Darwin byl i Wallace přiveden k přírodnímu výběru četbou Malthuse.

 

V roce 1859 vyšla poprvé Darwinova kniha O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život (plný anglický titul On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life). V této knize Darwin poprvé uveřejnil svou evoluční teorii, založenou na přírodním výběru, tedy přežití a množení jedinců lépe přizpůsobeným podmínkám, ve kterých žijí. Darwinova kniha vyvolala rozsáhlou diskuzi, nejen přírodovědnou, ale i filosofickou a teologickou. Přestože teorie v ní vyložené byly později mnohokrát modifikovány, doplňovány a upřesňovány, jejich základní myšlenka se považuje dodnes za vědecké východisko pro pochopení vývoje druhového bohatství na naší planetě.

 

První vydání knihy vyvolalo obdiv i nenávist, úžas i úděs, inspiraci i pobouření. Za Darwinovy života vyšla kniha šestkrát a všechna tato i další vydání po celém světě působila a mnohde dosud působí provokačně. Text přesvědčivě líčí obrovské drama, které se na naší planetě od nepaměti odehrává mezi všemi živými tvory. V tomto dramatu samozřejmě byl, je a bude hercem i člověk. Darwin ve své knize  lidský rod z nesmělosti sice nejmenoval, učinil tak až v pozdějších spisech, ale popsané jevy a předložené důkazy z přírody přesvědčovaly, že hrdý pán tvorstva je jen prostým článkem v řetězu přírodních dějů na jedné z planet sluneční soustavy. Toto „uzemnění“ lidské existence našlo ve vzdělaném světě souhlasnou odezvu, ale zároveň zvedlo vlnu odporu v řadách těch, kdo věřili v jednorázové stvoření všech druhů a výjimečnost lidského tvora. Darwinova kniha a z ní pramenící „darwinismus“ se tak staly jedním z největších dramat v dějinách lidské vzdělanosti. A jak jsem psal už výše, každá myšlenka, byť je jakkoli dobrá, je zneužitelná, pokud se dostane do „nesprávných rukou“, jinými slovy, pokud je vytržena z kontextu a interpretována ve smyslu potřeby manipulátora. Příkladem a varováním nechť je nacistická ideologie prakticky vycházející ze sociálního darwinismu, jak je uvedeno v další kapitole.

 

 

V.         Pokusy o zneužití myšlenek Charlese Darwina

 

Mnohé názory, které Charles Darwin zastával, by se v dnešní době daly označit za rasistické. V práci Původ člověka (The Descent of Man) teoretizuje Darwin o tom, že úspěch v konkurenčním boji o přežití zvýhodnil jednotlivé rasy podle „stupně jejich civilizovanosti“, z čehož lze odvodit, že primitivní národy světa by nakonec mělo čekat vyhynutí. Už Evoluční teorie, kterou předložil Darwin v době vrcholícího britského kolonialismu, byla Evropany zneužívána k tomu, aby se jim jednodušeji dařilo odlidšťovat jiné rasy a obhájit tak hierarchii pokroku, kdy „vyšší“ forma má přirozené právo ovládat formu „nižší“. Koncem 19. století začali někteří lidé chápat pojem darwinismus nejen jako empirickou teorii, ale též jako myšlenku, že rasové zdokonalování se děje prostřednictvím boje o přežití. Tento rasismus dovedl do extrému nadšený obdivovatel Charlese Darwina Ernst Haeckel (1834 – 1919), německý biolog a filosof, profesor na jenské universitě, někdy označovaný jako „německý Darwin“, hlásil se k myšlenkám sociálních darwinistů, a tím byl vzorem pro budoucí zastánce eugeniky.

 

Ernst Haeckel se dál pokoušel rozvíjet Darwinovo dílo a také jako první přišel s onou značně nepřesnou, zjednodušující a zavádějící formulací, že „člověk vznikl z opice“. Pro zastánce eugeniky se stal filozof Ernst Haeckel uznávanou osobností a eugenika zase získala značnou popularitu především v nacistickém Německu a v USA, ale i v jiných zemích. V USA bylo v letech 1902 až 1964 nedobrovolně sterilizováno kolem 63 000 nositelů „defektních“ a nežádoucích dědičných znaků; mentálně postižených, epileptiků a vězňů. Nacisté záměrně pokřivili darwinovskou biologii a snažili se ji zneužít pro své rasistické teorie. Toto nevědecké a metafyzické překroucení evoluční teorie, někdy označované jako etnicko-nacionální ideologie, použili nacisté k oslavě boje o přežití, konkurenčního boje mezi národy, pohrdání slabými a nadřazenosti jedné lidské rasy nad druhou. Nacisté však nikdy jednoznačně nepřijali tu část myšlenek, které se vztahují k původu člověka a jeho vyvinutí se z nižších živočišných forem. Pro nacistickou ideologii, silně ovlivněnou mysticismem, byla Darwinova vědecká teorie přitažlivá tím, že co do struktury odpovídala v zásadě něčemu zcela nevědeckému a primitivnímu – totiž totemismu, v němž je původ každého kmene odvozován od posvátného zvířete. Pro Němce však byla nepřijatelná představa, že tímto totemickým zvířetem by měla být právě opice, jak to naznačoval darwinista Ernst Haeckel. Nacisté se tedy přikláněli k nevědeckému vysvětlení, známému jako polygeneze, jehož východiskem byla myšlenka, že různé lidské rasy byly stvořeny odděleně. Zcela pak odmítli myšlenku, že třeba zrovna Germáni by mohli být v rámci evoluce potomky opic – Adolf Hitler ve svém projevu z roku 1927 v Mnichově uvedl: „Odmyslete si nordické Němce a nezbyde vám nic, než jen tanec opic“. Tímto výrokem navázal na antisemitské názory, předcházející nacismu, kdy např. Richard Wagner tvrdil, že „nižší“ rasy pocházejí z opic, zatímco Árijci odvozují svůj původ od bohů.

 

 

Vzniku eugeniky předcházela dlouhodobá polemika o rozdílnosti lidských ras. Už roku 1855 tvrdil francouzský hrabě Arthur de Gobineau ve své Eseji o nerovnosti lidských plemen, že hlavní hybnou silou dějin byly vždy zděděné rasové vlastnosti. Bílá rasa byla podle něj jasně nadřazena všem ostatním a byla fyzicky i duševně nejhodnotnější. Samotný odpor vůči rasovému míšení je však mnohem starší a hrál roli i v antickém Řecku a Římě. V roce 1859 vyšla Darwinova kniha O původu druhů přírodním výběrem s podtitulem „Zachování prospěšných plemen v boji o život“ a o více než deset let později vyšla navazující práce O původu člověka, která původ druhů aplikovala na člověka. Některých myšlenek z Darwinových prací se ujala skupina evropských myslitelů a dále je rozvíjela – dnes je tato skupina učenců známa pod označením sociální darwinisté. Jejich úprava Darwinových myšlenek se často používala k obhajobě rasového inženýrství. Sám Darwin v roce 1871 tyto své obdivovatele utvrdil v jejich přesvědčení, když ve své knize O původu člověka prohlásil, že pokud nebudou velké pokroky v medicíně vyváženy promyšlenou kontrolou populace, naruší to přírodní výběr a neschopní budou mít stejné šance na přežití jako ti silní. Darwin sám také varuje, že pokud „nezabráníme tomu, aby se počet bezohledných, ničemných a jinak podřadných členů společnosti zvyšoval rychleji, než lepší třída lidí, národ bude degenerovat“ a uvádí, že během několika staletí civilizované rasy vyhladí a nahradí rasy divošské.

 

Jedním z prvních a nejhorlivějších propagátorů sociálního darwinismu byl Darwinův bratranec Francis Galton, který v roce 1883 poprvé použil termín eugenika, jako název pro vědu o tom, jak pomocí genetiky zlepšit kvalitu rasy. V roce 1904 založil Galton Národní eugenickou laboratoř a vzápětí i Společnost pro eugenickou osvětu, jež si mimo jiné kladla za cíl sterilizaci duševně nemocných a neduživých. Podobné instituce se následně objevily také v USA, kde vznikla Dokumentační kancelář pro eugeniku financovaná z vysoce vážených nadací – Rockefellerovy a Carnegieho. Pomocí eugenických principů se následně v USA prováděla rasová selekce přistěhovalců. Přelomovým rokem se stal pro eugeniky rok 1912, kdy Londýnská univerzita uspořádala první Mezinárodní eugenický kongres, kterého se zúčastnilo tři sta přívrženců z celé Evropy i Spojených států amerických. Mezi účastníky patřil i vynálezce telefonu Alexander Graham Bell, rektoři Harvardovy i Stanfordovy univerzity a také Winston Churchill. Debatovalo se o tom, jak zabránit méněcenné populaci v rozmnožování a jak podpořit porodnost u rasově kvalitních obyvatel. Spojené státy americké sklidily na kongresu velký obdiv účastníků jako vedoucí světová mocnost v oblasti sterilizace mentálně postižených.

 

 

VI.         Závěr

 

Přes krátkou exkursi o problematice interpretace závěrů publikovaných Darwinem v jeho knihách (O původu druhů, Původ člověka) se vrátím zpět k původnímu problému, to je celosvětový nárůst populace a prodlužování lidského věku a otázce co dál s tímto problémem – pokud budeme tato fakta jako problém vnímat. 

 

Dle mého soudu je otázka zda fakt, že se zatím Malthusovy předpovědi zcela nenaplnily, lze formulovat tak, že se mýlil. Již někteří Malthusovy současníci tvrdili, že populační tlak může být problémem v některých místech, ale bude překonán pokrokem, což se skutečně stalo v průběhu 19. století v Evropě a některých (ne všech!) částech světa. Myšlenka převzatá i dalšími demografy, totiž že „omezený svět může podporovat jen omezenou populaci; tudíž populační přírůstek se nakonec musí rovnat nule“ se sám vyvrátil již během několika desetiletí následujících po sepsání eseje.

 

Fakt je, že celosvětově lidské populace neustále přibývá a to i přes stagnaci a pokles porodnosti, zejména ve vyspělých částech světa. (Poznámka: Tento fakt přináší sebou zase další zásadní demografický problém, kterým je stárnutí populace se všemi negativními důsledky, hlavně prodlužováním ekonomicky neaktivního období lidského života. Průměrná délka lidského života v Českých zemích byla v roce 2009 podle publikovaných údajů 77,1 roku. Ve světě to bylo 69,2 roku, a  například v Bangladéši 66,6 roku a v Somálsku 50,1 roku.) Zatím nelze říci, že by obecně lidstvo nedokázalo vyprodukovat dostatek potravin a výživových zdrojů pro své další přežití. Problém, jak jsem psal už v úvodu, je někde jinde. Celosvětově je nadprodukce potravin, hlavně v ekonomicky vyspělejších zemích, přesto jsou na Zemi lokality, kde lidé trpí hladem a podvýživou a s tím souvisejícími nemocemi.

 

Takže nejde jen o vyprodukované potraviny v absolutním množství, ale co je nejpodstatnější, aby se tyto potraviny dostaly k lidem, kteří trpí hladem a ještě lépe, aby takové populace byly schopné vyprodukovat dostatek potravin ke své vlastní obživě! Tady je problém jinde než jen v rostoucí populaci a produkci potravin.

 

Jde o to, proč tyto africké a asijské populace i v 21. století nejsou schopné samy sebe uživit. V těchto lokalitách, jakoby se společenský vývoj naprosto zastavil. Stát jako takový, se svým posláním, prakticky nefunguje, problémem je nedostatečné vzdělání se všemi svými důsledky – praktickou neschopností života takové společnosti. Tam, kde chybí inteligence není možný pokrok. Je třeba, aby společnost někdo „vedl“, „řídil“, ukázal směr dalšího vývoje. Právě ve výše uvedeném vidím zásadní problém dnešního světa. Propastný rozdíl mezi konformní a spotřební společností a na druhé straně společenstvími lidí (protože tady nelze hovořit o státu ve společensko-ekonomickém slova smyslu, se samosprávou a fungujícími institucemi), která nejsou schopna sama sebe uživit. Bez „importu vzdělání“ je humanitární pomoc do těchto zemí investicí diskutabilní. A tím, teď vůbec neříkám, abychom tyto lidi nechali zemřít hladem! Jde o to, aby tito lidé dokázali poskytnutou pomoc opravdu využít. To, že je „nakrmím“ a dál se nic dít nebude je polovičaté „řešení“, které ve své podstatě ani řešením není – samo o sobě totiž neřeší příčinu hladu a potravinového nedostatku. Tímto řešením nejsou potraviny, jak by se na první pohled mohlo klamně zdát, ale absence vzdělání.

 

Z tohoto pohledu jsou aktivity společností jako je ADRA, UNICEF a další humanitární organizace při aktuálním nasycení populace Středně-východní Afriky – Somálsko, Etiopie, zmítané hladomorem – zcela jistě chvályhodné. Právě v některých regionech Afriky a Blízkého Východu najdeme absolutně i proporčně nejvyšší porodnost: TFR nad 6,5 mají muslimské Somálsko (6,91), Niger (6,83), Afghánistán (6,78), Jemen (6,75), Mali (6,58), převážně katolické Kongo (Kinshasa) (6,62) - a právě tyto regiony se těší největší bídě. [TFR – souhrnný ukazatel porodnosti (total fertility rate), to je průměrný počet živě narozených dětí na jednu ženu ve fertilním věku, 15 – 50 let)].

 

 

Problém je v tom, že tato potravinová a zdravotnická pomoc neřeší podstatu problému, ale jeho následky. Tyto mise jsou tak již v samém počátku odsouzeny k neúspěchu, protože daná situace, při neřešení základního problému, se do několika let zopakuje.

 

Velký a možná zásadní podíl na současné neutěšené situaci v Africe má, dle mého soudu, i kolonizace tohoto území v 19. století ze strany Evropských zemí, hlavně Francie, Británie, Německa, Portugalska, Španělska, Itálie, Belgie. Kolonizace Afriky byla velice rychlá, mezi léty 1880 a 1890 byla Afrika rozparcelována. Koloniální mocnosti si rozdělily území podle administrativních předpisů, podle poledníků a rovnoběžek a bez ohledu na názor Afričanů. Díky tomu většinou do jednoho území připadly kmeny, které se nenávidí, zatímco spřátelené kmeny byly rozděleny hranicí.

 

Tyto světové mocnosti využily přírodní bohatství Ariky, hlavně zlato, drahé kovy, slonovinu a zneužili místní obyvatelstvo jako levnou pracovní sílu. Po konci druhé světové války došlo k velmi rychlé dekolonizaci Afriky, protože africké kolonie se staly ekonomicky nepotřebné a tedy přítěží.

 

Po získání nezávislosti byly nově vzniklé africké státy často omezovány nestabilitou, korupcí, násilím a autoritativními režimy. Převážná většina afrických národů jsou republiky, které mají nějakou formu prezidentského systému vlády. Jen pár národů v Africe bylo schopno vytvořit demokratickou vládu namísto série brutálních pučů a vojenských diktatur. Afrika se do dnešních dnů z původní koloniální nadvlády prakticky nevzpamatovala.

 

Člověk jako myslící tvor ve smyslu svého označení homo sapiens by měl mít schopnost sebekontroly a odpovědnost zplodit jen tolik potomků, které bude schopen nejen uživit, ale poskytnout jim i adekvátní vzdělání. To znamená, že bude mít jenom tolik dětí, kolik jich bude schopen nasytit a takový dostatek finančních prostředků, aby jim mohl zaplatit odpovídající vzdělání. A teď nemám na mysli jen studium na střední a vysoké škole!

 

Pokud budou tyto zásady sebekontroly porušeny, staví člověk sám sebe do pozice prvosignálního tvora na úroveň ostatních tvorů živočišné říše. Ve výše sděleném nevidím nic protilidského, ba naopak. Homo sapiens se vyznačuje právě tím, že je schopen sebereflexe a korekce pudového jednání zděděného po svých předcích.

 

Významný americký ekolog a stoupenec malthusiánských myšlenek Garrett James Hardin (1915 – 2003) patřil mezi vědce, kteří varovali před nebezpečím přemnožení lidstva a propagoval politiku kontroly populace. V roce 1968 publikoval v časopise Science esej Tragédie občiny (The Tragedy of Commons). Nastiňuje v ní situaci, v níž více jedinců, kteří jednají nezávisle ve vlastním zájmu, v konečném důsledku poškozuje společné omezené zdroje, což není v zájmu žádného z nich.

 

Podle Hardina je tragédie občiny přítomna v lidské společnosti od nepaměti. V dobách, kdy je lidská populace relativně malá a přírodní zdroje se zdají být nevyčerpatelné, je vše v pořádku. Ke krizi dochází v momentě, kdy je lidí tolik, že k uspokojení jejich tužeb není dost prostředků.

 

Řešení tohoto stavu je za ideálních podmínek řešitelné, ale prakticky nerealizovatelné. Člověk je ve své podstatě tvor nezodpovědný, primárně sobecký a často podléhající negativním vlivům okolí. Těch, kteří se budou chovat odpovědně ve vztahu k sobě, k jiným lidem, materiálním statkům i samotné přírodě, je menšina.

 

I dále uvedené souvisí s lidskou zodpovědností. Další obtíž tohoto řešení leží podle C.G. Darwina, vnuka slavného objevitele, v biologických mechanismech světa. Darwin poukazuje na to, že pokud přesvědčíme část populace, aby omezila počet svých potomků tak, aby nedošlo k přelidnění planety, dojde k evolučnímu paradoxu. Přesvědčená část lidí bude skutečně mít méně potomků, zatímco bezohlední lidé, kteří se nijak neomezují, budou mít dětí více. Po několika generacích se stane efekt patrným, když se výrazně zvýší počet potomků bezohledných lidí na úkor potomků zodpovědných lidí. Potomci bezohledných lidí zdědí určité genetické a sociální dispozice, aby se chovali stejně jako jejich rodiče. Stane se tedy to, že zodpovědný přístup bude vymazán z povrchu zemského.

 

Nařídit zákony – legislativně – modus chování lidské populace s ohledem na záchranu lidstva prakticky nelze s odvoláním na dnes celosvětově rozšířený ideál individuálních práv a svobod.

 

 

 

Petr Engel, 29.07.2011

           FILOSOFIE

© PEEN  2013

Přelidnění a hladomory