Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

O rovnosti

 

„Není to ten nejsilnější, kdo přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten,

kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit.“

                                                                                                                                                                         

                                                                                                                                                                                 Charles Robert Darwin (1809 1882)

 

 

 

 

Jsme si opravdu všichni rovni? A je vůbec „žádoucí“, abychom si všichni rovni byli?

 

Přemyšlování o výše zmíněné problematice v poněkud širším kontextu.

 

 

I.                        Úvod

 

K hlubšímu zamyšlení o výše nastíněných problémech mě přivedlo brouzdání na internetu, kde jsem v poslední době četl nemálo článků „spojujících“ Darwina s rasismem (či přímo tvrdících, že Darwin byl rasista) nebo přímo Darwina jeho Hitlerova inspirátora. Viz. články Jana Horníka (odkazy na některé níže) i videa prezentovaná na youtube (kdo má zájem, nechť si najde sám).

 

Vůči Darwinovi to pociťuji minimálně jako nespravedlnost, protože se domnívám, že jeho myšlenky a pojednání nejsou a nebyly východisky rasismu v jeho negativní a zneužité podobě. Nelze ale vyloučit a je pravděpodobné, že jeho nesprávně interpretované a z celkového kontextu vytržené myšlenky zneužity býti mohly a byly. Vůči vědci Charlesu Darwinovi je to nefér, protože se nemůže bránit a obhájit. Může ho ale obhájit správná interpretace jeho díla.

 

Je známá věc, že pokud se na školách Darwinova evoluční teorie přednášela, zcela záměrně se vynechávala část, která pojednávala o rasách. Což na jedné straně s ohledem na „výbušnost“ tématu lze pochopit, na druhé straně je problematika ras nedílnou součástí Darwinova díla. Problém vidím, jak jsem zmínil výše, v interpretaci či desinterpretaci.

 

 

Pokud se člověk chce seriózně zabývat nějakým problémem a dojít k nějakým závěrům, musí ho nejprve správně pojmenovat a vyjasnit si význam pojmů, se kterými bude pracovat.

 

 

II.1.                    Rasismus

 

Především je třeba uvést, že jednotná definice rasismu neexistuje, žádná definice rasismu neexistuje ani z hlediska legislativního či právního. Předmětem právní regulace je takové jednání, které je obvyklé nazývané jako: rasová nenávist (OSN); rozlišování podle rasy (OSN); veřejné hanobení národa či rasy (Trestní zákoník); podněcování k nenávisti k některému národu nebo rase (Trestní zákoník); ničení některého národa či rasy, genocidum (Trestní zákoník); národnostní a rasová nesnášenlivost (Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o výkonu vazby).

 

Problematika rasismus vznikla v souvislosti s rozvojem biologie a Darwinovy teorie přirozeného výběru.

 

Na rasismus je obecně možné nahlížet ve dvou rovinách: 1) rasismus jako vědecká teorie; 2) rasismus jako ideologie.

 

 

II.1.1.                 Rasismus jako vědecká teorie

 

Vychází z názoru, že různé lidské rasy a etnika se vyvíjely v různých podmínkách různě a proto jsou jejich vlastnosti a schopnosti specifické.

 

 

II.1.2.                 Rasismus jako ideologie

 

Vychází z předpokladu fyzické a duševní nerovnosti lidských plemen. Rasismus je nenávist k jedinci opodstatněná pouze jeho příslušností k rase. Vychází z přesvědčení o rozhodujícím vlivu rasových odlišností na dějiny a kulturu společnosti s preferencí tzv. nadřazené rasy.

 

Jsem si vědom skutečnosti, že výše uvedený popis je výrazným zjednodušením velice složité a složitě definovatelné problematiky, o jejíž podrobnější uchopení jsem se pokusil zde.

 

Pro potřeby tohoto zamyšlení je na rasismus nahlíženo především jako na vědeckou teorii.

 

 

II.2.                    Rovnost můžeme chápat v mnoha významech a rovinách.

 

Rovnost v matematickém významu je nasnadě. Tam není o čem diskutovat, různé výklady nejsou možné, matematická rovnost je, dá se říci, absolutní.

 

Rovnost ve smyslu stejnost už tak jednoznačná (absolutní) není. Budu mít obraz, originál, vytvořím nebo nechám vytvořit jeho přesnou kopii. Pro laika budou oba obrazy na první pohled stejné – budou si rovny. A přesto je mezi nimi nezanedbatelný rozdíl. Výsledný efekt na venek, tedy vizuální vjem bude (může být) stejný, geneze každého z obrazů je ale naprosto odlišná. Přírodovědec by řekl, že „výsledkem bude stejný fenotyp při odlišných výchozích genotypech“. V přírodě jev funguje obráceně: při stejném výchozím genotypu dojdu vlivem prostředí k různému fenotypu – projevu na venek.

 

 

No a konečně známe rovnost z hlediska právního, která by měla být (záměrně píšu „měla být“…) základem demokratického právního státu. Princip rovnosti v právech byl jedním ze tří požadavků Velké francouzské revoluce, „liberté, égalité, fraternité“, a je zmiňován na prvním místě v Deklaraci nezávislosti Spojených států: „We hold these thruths to be self-evident, that all men are created equal…“. V ústavním pořádku České republiky je požadavek rovnosti vyjádřen v preambuli Ústavy a v čl. 1 Listiny základních práv a svobod: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.

 

Teorie říká: „V právu se rovností rozumí především rovnost ve vztahu občana a státu: státní moc nesmí při aplikaci práva rozlišovat mezi občany na základě jejich společenského nebo ekonomického postavení, podle etnické příslušnosti, podle pohlaví, věku ani podle žádného jiného diskriminačního dělítka. Stejně tak musí mít všichni občané rovnou možnost účastnit se politického života a ucházet se o veřejné funkce.

 

O tom, že skutečnost je jiná, se denně přesvědčujeme v běžném každodenním praktickém životě.

 

 

Na problematiku „rovnosti“ lidí, eventuálně národů, lze pohlížet tedy minimálně ze dvou hlavních úhlů.

 

 

III.1.                     Rovnost z hlediska evoluce

 

Jedním, podstatně širším úhlem pohledu, je „rovnost“ lidí z širšího přírodovědeckého – vývojového, tedy evolučního hlediska s následnou filosofickou interpretací.

 

Tady se vlastně jedná o pohled na rovnost ve smyslu stejnosti. V tomto smyslu se odvažuji prohlásit, že všichni lidé si nejsou rovni, z logických důvodů ani nemohou být a dle mého soudu je to nesmírně dobře, neboť tato nerovnost zajištuje veškerou žádoucí lidskou variabilitu tak jak ji známe. S tím, že si lidé nejsou rovni, se setkáváme na každém kroku. Někdo je přemýšlivý a dokáže vymyslet řadu nových věcí. Jiný nebude tak přemýšlivý, ale bude šikovný a dokáže leccos opravit, od hodinového strojku po automobil. Jiný bude fysicky zdatný a svoje dovednosti zhodnotí v profesionálním sportu. A pak budou samozřejmě ti, kteří nejsou ani výrazněji přemýšliví, ani šikovní a manuálně zruční, ani fysicky a sportovně nadaní. Ale i tito lidé mají ve společnosti svoje místo, stejně jako v celé přírodě třeba rostliny, které označujeme jako plevel. Krásně kvetoucí a barevné rostliny by stěží vynikly na poli rostlin stejně krásně kvetoucích a barevných. Stejně tak i jistá výlučnost a výjimečnost toho kterého člověka se projeví až ve srovnání s většinovou („průměrnou“) populací.

 

Asi by nebylo ani zajímavé, ani žádoucí a pro vývoj lidských civilizací žádoucí, abychom byli všichni stejně krásní, intelektuálně zdatní a podobně. Nehledě na to, že řada vlastností je naprosto subjektivní – krása, přitažlivost a podobné jsou vjemy naprosto subjektivní.

 

Stejně tak jako mezi lidmi i mezi národy jsou rozdíly a to jak v oblasti fysické konstituce, intelektuálních schopností, zbarvení kůže a podobně. Evropané obecně méně fysicky zdatnější, budou např. dobrými vědci, obchodníky a podobně. Naproti tomu fysicky vyvinutí Afričané s dlouhými končetinami budou výbornými olympijskými běžci. Evropané nebo obyvatelé polárního kruhu budou mít světlou barvu kůže, protože je to pro jejich přežití a adaptaci v místní přírodě výhodnější. Naproti tomu obyvatelé subtropických oblastí a rovníku budou mít díky pigmentu s ochrannou funkcí barvu kůže hnědou. Tak to příroda „chtěla“, tak bylo během tisíciletí evoluce dosaženo jistého optimálního a rovnovážného stavu, kdy byly vlastnosti a schopnosti pro daný druh – rasu, optimalizovány. Je třeba si uvědomit, že tato lidská variabilita je žádoucí a podmíněná dlouhodobým vývojem. A je třeba si uvědomit, že na celém světě není lidský jedinec, který by mohl být a byl arbitrem a rozhodovat o tom, kdo je „kvalitnější“, „cennější“, „přínosnější“ atd. a kdo nikoli, a to ať se týká jednotlivců nebo celých národů a lidských populací, byť se o to v historii někteří pokoušeli! (nedomýšleli, že by se sami mohli stát „obětmi“ podobně smýšlejícího jedince, který by „preferoval“ jiné hodnoty a vlastnosti).

 

 

III.2.                     Rovnost z hlediska práva

 

Druhým takovým úhlem pohledu je rovnost lidí z hlediska společenské odpovědnosti, tedy jednoduše rovnost“ lidí – členů společnosti, před zákonem.

 

Z hlediska společenské odpovědnosti a „rovnosti“ lidí před zákonem je možné konstatovat následující. Lidská společenství už od samotných svých počátků se snažila vytvořit soubor určitých norem, později zákonů, které měly hodnotit a posuzovat, co je v dané společnosti ještě „normální“ a žádoucí a co už je „za hranou“. Hlavní motivací bylo ochránit většinovou společnost před negativními excesy některých jejích členů včetně eventuálního následného trestu. V tomto směru bylo snahou, aby každý měl před zákonem svou odpovědnost danou závažností provinění proti společenským normám – zákonům, a to bez ohledu na svůj původ, společenské postavení, majetkové poměry, pohlaví atd. Zjednodušeně řečeno něco ve smyslu „padni komu padni.“

 

Čím složitější byly, zpočátku společenské normy, následně zákony a právní normy, a čím více jedinců se podílelo na jejich vytváření, tím častější byl a je i rozdílný výklad těchto společenských norem, zákonů těmi, kteří by měli výklad těchto zákonů garantovat. Není tedy dnes ojedinělým jevem, kdy se setkáváme s různými výklady právních norem a zákonů z úst samotných právníků, kteří by měli garantovat nejenom správnost a „spravedlivost“ těchto norem, ale i jejich jednoznačný výklad.

 

Norma nebo zákon, které umožňují různé výklady v závislosti od svého „vykladatele“ jsou špatné zákony a normy.

 

V současné době jsou zákony a právní normy natolik obsáhlé a natolik složité, že se v nich mnohdy těžko a obtížně orientují i samotní právníci. A to je špatně. Zásadní společenské normy a zákony, dle mého soudu, musí být stručné, jasné a jednoznačné. Tedy všem dostatečně srozumitelné a s jediným možným výkladem. To je i jedna z podmínek „rovnosti před zákonem“. Že praxe je jiná a že se tak neděje je nasnadě, jinak by nevznikli předchozí řádky. Denně jsme svědky různých výkladů zákonů a jejich „ohýbání“, řekl bych „dle potřeby“ a to právě v důsledku faktu, že „bohužel“, ani před zákonem si všichni rovni nejsme a justice není nezávislá, byť je nám všeobecně předkládáno, že žijeme v právním státě.

 

Tento problém není ale až a jen problémem dnešních společností. Tento problém má svoje kořeny už v diferenciaci společnosti a to právě podle společenského postavení majetku a společenských kontaktů. S problémy interpretace práva se jistě potýkali Římané v senátu, panovníci na královských dvorech, ba nemuselo dojít ani ke shodě při jednání kmenové „rady starších“ v dobách dávných.

 

Takže takzvaná „rovnost před zákonem“ je jistě moudrá a chvályhodná myšlenka, leč myšlenka romantická, nerealistická a v naprosto „čisté formě“ v jakémkoli lidském společenství nerealizovatelná. K určitému ideálu je vždy možné se jen přiblížit, nikdy není možné tohoto ideálu dosáhnout (a to právě navzdory člověku a jeho rozumovým schopnostem).

 

 

IV.                      Závěr

 

Každá ideologie, která manipuluje s pojmy rovnosti a nerovnosti mezi lidmi, bez hlubší znalosti problematiky a obtížím při interpretaci těchto pojmů, vede k deformaci společenských a vztahových hodnot. Ať už jde o zneužití Darwinovy evoluční teorie, resp. poukazem na nerovnost lidských ras některými Němci za druhé světové války nebo naopak zdůrazňováním naprosté rovnosti (proklamované, ale nepravdivé) všech komunistickou ideologií.

 

Vůbec, když se podrobněji podíváme na ideologii nacistickou a ideologii komunistickou, zjistíme, že se v zásadních atributech prakticky neliší.

 

Obě vidí jako zásadní národ, chcete-li lid, které jsou základem obou ideologií. Svoboda individua je naprosto podřadná a je podřízena celku, který je nositelem „kvality“. U nacismu to vedlo k neodůvodněnému vyvyšování tzv. árijské rasy. V komunistické ideologii to vedlo ke snaze o naprosté „rovnostářství“, které vedlo k těžké degradaci hodnoty duševní práce a naprostému ponížení inteligence jako nepostradatelné sociální vrstvy. Celá komunistická ideologie vedla nakonec k hlásání myšlenky nerovnosti ne nepodobné nacistické ideologii s tím, že nebyla zveličována a zdůrazňována rasa, ale v případě komunistické ideologie jediná společenská třída a to třída dělnická (v podstatně menší míře třída rolnická). My starší si zcela jistě vzpomeneme na hesla a proklamace typu: „ Já jsem dělník, kdo je víc!“, „Všechna moc pochází z lidu.“ A mnohé podobné. Sama komunistická ideologie „diktatury proletariátu“ je ideologií lidské nerovnosti.

 

 

 

MUDr. Petr Engel, 17.7.2013

 

 

 

 

 

 

           FILOSOFIE

© PEEN  2013