Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

07.06.2013

Paradoxní efekt léků

Paradoxní účinky léků

 

 

K napsání následujících řádek mě motivovaly stesky některých pacientů užívajících hypnotika a sedativa. „Užívám léky na spaní a přesto se ráno probudím neodpočatý, unavený. Jak je to možné?“ „Užívám léky na uklidnění a přesto cítím napětí, neklid. Čím to je?

 

Jako základ je třeba uvést fakt, že lidský organismus je primárně perfektně vyladěný stroj, který má sám dostatek autoregulačních mechanismů k udržení stálosti vnitřního prostředí a obecně integrity organismu. Jakýkoli neodůvodněný zásah farmaky do tohoto vyladěného systému představuje narušení autoregulačních mechanismů. Dalším faktem je i to, že exogenně dodávané chemické látky farmaka narušují strukturu dějů v organismu i kvalitativně. Konkrétně u hypnotik je narušen fysiologický průběh spánku se střídáním REM a non REM fází. Je známá absence REM fází, nutných k odpočinku organismu, při chronickém užívání hypnotik.

 

Na paradoxní efekt léků upozorňují i výrobci v příbalových letácích. (I když radím pacientům, aby příbalové letáky nečetli, protože, z důvody své ochrany před stížnostmi a soudními spory, výrobci farmak uvádějí prakticky všechny známé nežádoucí účinky, které připadají nebo by mohly připadat v úvahu. Lidé jsou pak oprávněně jako laici vystrašení a bojí se daný preparát užívat.)

 

 

Paradoxní efekt hypnotik a sedativ

 

Ad leták Lexaurin (Bromazepam):

Opatrnosti při podávání přípravku je třeba u starších pacientů a u osob s poruchami osobnosti. Byly popsány abnormální psychické reakce na benzodiazepiny. Vzácné poruchy chování zahrnují paradoxní agresivní náhlé reakce, vzrušení, zmatenost a propuknutí deprese se sebevražednými sklony.

 

Ad leták Stilnox:

Jiné psychiatrické a "paradoxní" reakce

Při podávání sedativ a hypnotik jako je zolpidem se mohou vyskytnout příznaky jako je neklid, zvýšená nespavost, nervozita, podrážděnost, agrese, bludy, zuřivost, noční můry, halucinace, nevhodné chování a další nežádoucí poruchy chování. Pokud k nim dojde, má se podávání přípravku přerušit. Tyto projevy jsou pravděpodobnější u starších nemocných.

 

 

Farmakoterapie ovlivňující činnost mozku a duševní a myšlenkové pochody, je dle mého soudu strašně složitá a docela závažná věc.

 

Lidský organismus je složitý a velice dobře primárně vyladěný „stroj“. Lidský organismus má primárně sám dostatek samoregulačních mechanismů a to na všech úrovních, buněčných i podbuněčných, aby dlouho a stabilně dokázal udržovat „stálost vnitřního prostředí“ – homeostázu, ale i, a to asi hlavně, svoji celkovou integritu. A to i v případech, kdy se bude nacházet v prostředí, které je pro jeho fungování nepříznivé. A jde o nejrůznější stresory – fyzikální (chemické, termické, radiační atd.),  i společenské (konflikty, nedorozumění atd.). Lidský organismus je primárně vybaven schopností se s těmito stresory obecně vyrovnat, a to právě ve smyslu zachování vlastní integrity a tedy i funkčnosti. Samozřejmě nesmí být překročena jistá mez, a to jak svojí intenzitou – silou negativních podnětů, tak ale i časem. Pokud působení těchto negativních podnětů – stresorů, přesáhne jistou mez (která je naprosto individuální), organismus vyčerpá svoje schopnosti kompenzace a vznikne problém. V konkrétním případě zdravotní. Vliv stresorů a obranu proti nim lze v omezené míře trénovat. Teď nemyslím fysikální nebo termické vlivy, je jasné, že kost se při jistém tlaku zlomí (ale stravováním a fysickým pohybem lze do jisté míry zvýšit její pevnost), je jasné, že překročením jisté hranice tepelného podnětu dojde k popálení atd.

 

Daleko větší možnosti jsou v oblasti psychiky a duševního zdraví. Tady se dá daleko lépe natrénovat odolnost vůči negativním podnětům, hlavně stresu. Základem je znát svou cenu, vážit si sám sebe, hájit zdravě své zájmy, umět říci ne. Sice to píšu jako samozřejmost či běžnou věc, ale z osobní zkušenosti vím, že výše uvedené naučit lze. Léky ovlivňující činnost mozku, myšlenkové pochody a výsledně celkové chování člověka jsou pouze podpůrné chemické prostředky, které by měly být opravdu používány jen po nezbytně nutnou dobu. Člověk sám a většinou vědomě intoxikuje svůj organismus (jak jsme si výše řekli, vyladěný k zachování velice jemné rovnováhy) cizími látkami (chemikáliemi), které primárně do lidského těla nepatří! Je třeba si uvědomit, že tyto chemické exogenní látky tělu nechybí, protože tam primárně nepatří! Samy tyto látky v původně perfektně vyladěném organismu způsobí nerovnováhu. A to tím větší, čím více se takových chemických prostředků, původně do organismu nepatřících, do organismu dostane. Výsledkem této chemicky navozené nerovnováhy jsou psychosomatické problémy. Působení takových chemických látek kdosi nazval „chemickou manipulací s mozkem“. Podle mne je to naprosto výstižné vyjádření.

 

Ale vůbec nejde jen o působení takových chemických látek na mozek. Jde i o řadu chemických látek v preparátech (lécích) ovlivňujících činnost nejrůznějších tělesných orgánů. Jako příklad je možné uvést dnes již prakticky nepoužívaný digitalis. Do určité dávky (hranice) srdci prospívá a posiluje (velice laicky a obecně) jeho činnost a funkci, při překročení jisté hranice působí ale negativně, v lepším případě zpomalením srdeční frekvence, snížením minutového výdeje a tím snížením celkové funkce až v krajním případě k srdeční zástavě. Podobné je to například u antiarytmik. Jistě výborné preparáty, které svým primárním antiarytmickým působením udrží činnost nemocného myokardu v relativně správné funkci, nicméně samy tyto preparáty mohou naopak arytmie vyvolávat – arytmogenní efekt.

 

Podobné paradoxní působení je známé i u preparátů (chemických látek) ovlivňujících mozkovou činnost. To dokládá i „ztráta původního efektu“ u hypnotik a anxiolytik. Při dlouhodobém pravidelném užívání mohou tyto preparáty vést naopak k nespavosti, agitovanosti, neklidu. Nemám nic proti užívání takových preparátů v indikovaných případech. Tady mám na mysli hlavně reaktivní (tedy akutní) stavy po psychicky traumatizujících událostech – úmrtí blízkého člověka, reakce na náhlou změnu do té doby dobrého zdravotního stavu (těžké trauma, amputace končetin, nepříznivá onkologická diagnóza atd.). Tady má krátkodobé využití hypnotik a anxiolytik zcela jistě svoje opodstatnění. Kde už je, podle mého názoru, indikace diskutabilní, jsou déletrvající a chronické úzkostné nebo až depresivní stavy. Sem už terapie těmito preparáty podle mne nepatří.

 

Ideální je analyzovat příčiny, které k udržování takových stavů vedou a snažit se o nefarmakologické řešení a úpravu životních stereotypů. Úprava denního režimu, adekvátní fysická i duševní aktivita, odpovídající prostředí na činnosti i odpočinek. Tady mám na mysli hlavně to, že i když člověk nemusí ráno brzo vstávat, měl by ráno vstát přibližně ve stejnou dobu jako kdykoli jindy, snažit se věnovat činnostem, kterým se věnoval i dříve, vyjet na kole, jít na pravidelnou procházku, něco udělat pro duši – něco příjemného si přečíst, poslechnout, shlédnout, a pokud možno bez stresu a s vnitřním vyrovnáním večer spočinout na lůžku k odpočinku. Ano vím, že ne vždycky se vše ideálně podaří, měl bych se o uvedené alespoň pokusit.

 

Z vlastní i posudkové praxe vím, že řada lidí se mylně domnívá, že problémy jejich duše vyřeší „tabletky“, popřípadě jejich ošetřující lékař nebo přiznaný invalidní důchod. To je nebetyčný omyl! Jak jsem opakovaně říkal a někde asi i psal, pacienta nelze léčit proti jeho vůli! Pacient musí být ten první, kdo chce změnu! Pokud tuto změnu pacient nechce a většinou z pohodlnosti odmítá, jsou snahy všech ostatních naprosto zbytečné a marné!

 

 

MUDr. Petr Engel, 21.5.2013, 7.12.2012

           MEDICÍNA

© PEEN  2013