Optimalizováno

pro rozlišení :

11280x1024

Poslední aktualizace :

28.08.2013

Psychiatrie na roz(s)cestí?

 

„Být svobodný znamená mít možnost volby.“

 

MUDr. Petr Engel, 16.5.2013

 

 

 

Zcela na úvod cítím potřebu, pro případné kritiky, uvést, že nejsem ani členem, ani sympatizantem scientologické církve, ani jiných podobných „organizací“, jejichž hlavním cílem a motivací je manipulace s informacemi a lidským myšlením. Nejde mi ani o renesanci antipsychiatrie z druhé poloviny minulého století, byť mi některé myšlenky v počátcích tohoto hnutí jsou blízké. Celá kapitola je motivována pouze snahou upozornit na fakt, jak složitá je lidská psychika, jak neuchopitelné je stále lidské myšlení a poukázat i na nebezpečí interpretace toho, co je a co není normální (v historickém kontextu) a na to, jak je někdy snadné a sporné někoho označit (labeling) psychiatrickou diagnózou se všemi z toho plynoucímu důsledky.

 

Cílem následujících řádků vůbec není snaha diskreditovat psychiatrii jako lékařský obor. Netvrdím, že psychiatrické poruchy neexistují, existují. To co dělá člověka člověkem je bio-psycho-sociální integrita. Léčit samostatně (odděleně) duši a tělo člověka, tedy odborněji, jeho psychické a tělesné problémy, je odsouzeno k neúspěchu. Člověk stůně jako celek. Tělesné a duševní od sebe nelze oddělit. Budu-li mít nějaké somatické onemocnění, které povede k určitému dyskomfortu, zcela jistě se to odrazí i na mém psychickém stavu a kondici. A naopak. Budu-li mít duševní problémy, starosti, špatnou náladu a podobně, jistě se to odrazí i na mém fysickém stavu únavou, bolestmi svalů, břicha, zrychlenou srdeční činností, vyšším krevním tlakem.

 

Podle mého názoru je velkým problémem psychiatrické diagnostiky, kromě jiných faktorů, a sestavování psychiatrických diagnostických seznamů fakt, že zcela určitě podléhá vnímání faktu co je a co už není normální. Víme, že pojetí normality se během vývoje celé lidské společnosti opakovaně měnilo. Takže to co bylo před staletími vnímáno jako nenormální vnímáme nyní jako normální a opačně. V případě „somatické“ medicíny toto podléhání normám neplatí. Ischemická choroba srdeční a infarkt myokardu bude vždy ischemickou chorobou srdeční a infarktem myokardu, stejně tak jako diabetes mellitus bude vždy diabetes mellitus. Vždy (na rozdíl od psychiatrických poruch) to budou nemoci, to co se mění je pouze případná korekce v dílčí klasifikaci, která ale na podstatě nemoci nic nemění. V případě psychiatrie se počet poruch neustále zvětšuje, a podle mého názoru je v psychiatrii přediagnostikováno. Tento můj názor podporuje i fakt, že první Diagnostický a statistický manuál duševních chorob (DSM) obsahoval 112 duševních poruch. Dnešní diagnostický a statistický manuál (DSM-IV) jich rozlišuje 374!

 

A tak se mezi psychiatrické poruchy psychiatři snaží zařadit hromadící poruchu, hypersexualitu a jiné podobné „poruchy“.

 

Chci se zabývat některými otázkami, které sebou psychiatrická péče přináší a problémy, které sebou přináší kontakt pacienta s tímto oborem. Je nasnadě, že lidský život se během svého trvání neobejde bez problematických a konfliktních situací, které všichni musíme nějakým způsobem řešit.  Někteří z nás je řeší úspěšně, někteří méně úspěšněji. Zcela jistě se mohou vyskytnout v životě každého z nás i situace, které nejsme sto sami vyřešit nebo by nás to stálo neadekvátní úsilí. A pak je jistě dobré vyhledat pomoc odborníka. Zcela zásadní ale ve všech případech zůstává, že já sám chci nějaký problém řešit a vyřešit. To znamená můj aktivní přístup k problému. Pokud pacient nemá zájem o svůj zdravotní stav a zůstane při léčbě pasivním divákem, nelze čekat zlepšení zdravotního stavu. Dle mého soudu toto v psychiatrii platí ještě naléhavěji než v jiných medicínských oborech. Zcela obecně platí, že nelze léčit pacienta proti jeho vůli. Pouze farmaka a „můj“ lékař moje problémy nevyřeší.

 

V našem státě po 40 letech komunistické devalvace myšlení velká část naší populace žije a chová se tak, že zdraví a zdravotní stav je problémem mého ošetřujícího lékaře. Něco ve smyslu „tak tady mě doktore máš a něco se mnou dělej“. Takový přístup k vlastnímu zdraví je úplně mimo. Každý z nás musíme přijmout osobní odpovědnost za svoje zdraví, za způsob vlastního života. Přenechávat odpovědnost za vlastní zdraví na někom druhém (lékaři) je nekorektní a pokrytecké.

 

V případě psychiatrických poruch by měl každý z nás velice odpovědně uvážit, zda se rozhodne svoje problémy řešit a vyřešit sám nebo zda si nechá psychiatrem přidělit nálepku psychiatrické poruchy (labeling). Nikoli společnost, ale primárně psychiatr nálepkuje pacienta. Je pozoruhodné, že v minulosti se jedinci s psychiatrickou poruchou za tuto svoji poruchu handicap, potažmo „nálepku“ styděli a snažili se ji tajit. V dnešní době však mnozí z nás přišli na skutečnost, že psychiatrická diagnóza je poměrně snadnou cestou jak se dostat bez zvláštního přičinění k sociálnímu zvýhodnění, například invalidnímu důchodu. A jelikož, jak bude dále uvedeno, psychiatrické poruchy nemají žádný laboratorní ani morfologický podklad (specifický laboratorní nález, CT, MRI a podobně), je posudkové hodnocení psychiatrických poruch velmi obtížné, protože subjektivní a neobjektivizovatelné.

 

 

I.                        Úvodem

 

Psychiatrická profese o sobě někdy tvrdí, že je jedinou autoritou v oblasti duševního zdraví a „chorob“ mysli. Jak jsem již uvedl výše není možné v léčbě jakýchkoli onemocnění od sebe oddělovat psychickou a somatickou stránku choroby. Každý dobrý lékař by měl být i psychologem, který při léčbě somatického onemocnění dokáže pracovat i s lidskou psychikou. Psychiatr jenom díky své odbornosti ještě dobrým psychologem, být nemusí.

 

Problematika psychiatrické diagnostiky a léčby je podle mého názoru v tom, že psychiatr je odkázaný v převážné míře na výpovědi pacienta, který má nějaké psychické problémy. Často není stanovení psychiatrické diagnózy otázkou jediného sezení a jediného kontaktu s pacientem. Protože neexistuje žádný ani laboratorní korelát ani obraz získaný zobrazovacími metodami (CT, MRI), který by byl charakteristický pro danou psychiatrickou poruchu, je psychiatr odkázán prakticky jen na výpovědi nemocného. Musí tedy počítat i s možností, že pacient lže nebo svoje potíže akcentuje a to z nejrůznějších důvodů a on má prakticky jedinou možnost jak uvedené případně odhalit. Diagnostickou hospitalizaci. A pak spoléhat na to, že se pacient, v době kdy si myslí, že ho nikdo nesleduje, „odhalí“. Problém je v tom, že velká většina pacientů je v ambulantní péči. A při nárůstu počtu klientů v psychiatrických ambulancích se zákonitě zkracuje i čas, který je psychiatr schopen pacientovi věnovat. To, že je mnohdy kontakt psychiatra prakticky omezen na předpis psychofarmak, je prokazatelný fakt. Sama psychofarmakoterapie by, dle mého soudu, v mnoha případech měla být pouze pomocnou „berličkou“ pro vlastní psychologickou práci s pacientem.

 

 

I.1.                     Psychiatrické „poruchy“ nejsou nemoci

 

Stoupenci antipsychiatrického hnutí argumentovali, že v medicíně existují přísná kritéria pro to, aby se stav dal nazvat nemocí: musí být určena předvídatelná skupina symptomů, příčina těchto symptomů nebo nějaké porozumění jejich fyziologii funkci. Bolest a horečka jsou symptomy. Diabetes mellitus a rakovina jsou nemoci. Existence nemocí se prokazuje objektivním důkazem a tělesnými testy. Z lékařského hlediska však nebyla prokázána existence žádné duševní „nemoci”.

 

 

I.2.                     Psychiatři se zaobírají výhradně duševními „poruchami“, nikoli prokázanými nemocemi

 

Zastánci antipsychiatrie poukazovali na to, že zatímco medicína se snaží léčit nebo léčí nemoci, psychiatrie se zabývá jen „poruchami“. Při absenci známé příčiny nebo fyziologie je skupina symptomů (příznaků) pozorovaná u mnoha různých pacientů poruchou nebo syndromem. V psychiatrii není žádná z jejích diagnóz platně určenou nemocí nebo „chorobou“, všechny z nich jsou pouhými syndromy či poruchami. Jak uvádí dr. Thomas Szasz, emeritní profesor psychiatrie: „Neexistují žádné krevní nebo jiné biologické testy, které by byly schopné potvrdit nebo vyvrátit přítomnost duševní nemoci, jako je tomu u většiny tělesných onemocnění.

 

 

I.3.                     Psychiatrie nikdy neurčila příčinu jakékoli „duševní poruchy“

 

Hlavní psychiatrické organizace, jako je Světová psychiatrická asociace a americký Národní institut duševního zdraví přiznávají, že psychiatři neznají příčiny ani nevědí, jak vyléčit jakoukoli duševní poruchu nebo co konkrétně jejich „léčby“ s pacientem dělají. Existují pouze předpoklady jak asi fungují psychofarmaka, není jasně prokázáno, co se děje v mozku (s mozkem) během elektrokonvulzivní terapie a podobně. Dřívější prezident Světové psychiatrické asociace prohlásil: „Doba, kdy si psychiatři mysleli, že duševně nemocného mohou vyléčit, minula. V budoucnu se duševní nemocní musí se svou nemocí naučit žít.

 

 

I.4.                       Teorie, že duševní poruchy se odvozují od „chemické nerovnováhy“ v mozku, je neprokázaná hypotéza, nikoli fakt

 

Jedna z převládajících psychiatrických teorií (která je klíčová pro prodej psychotropních léků) zní, že duševní poruchy jsou následkem chemické nerovnováhy v mozku. Jako u ostatních psychiatrických teorií neexistuje žádný biologický ani jiný důkaz, který by to prokázal.

 

Diabetes mellitus je biochemická nerovnováha. Nicméně „definitivním potvrzením a biochemickou nerovnováhou je vysoká hladina krevního cukru. Léčba ve vážných případech představuje inzulínové injekce, které obnovují rovnováhu krevního cukru. Příznaky vymizí a opakované testy prokáží, že se hladina krevního cukru stabilizovala“, říká Joseph Glenmullen z lékařské fakulty Harvardské univerzity. „Avšak u deprese či jiného psychiatrického syndromu neexistuje nic jako sodíková nerovnováha nebo nerovnováha krevního cukru.

 

Dr. Thomas Szasz, emeritní profesor psychiatrie,v roce 2002 uvedl: „Na rozdíl od situace u většiny tělesných chorob neexistují žádné krevní nebo jiné biologické testy, které by byly schopné potvrdit nebo vyvrátit přítomnost duševní nemoci. Kdyby se takový test vyvinul (pro něco, co se předtím považovalo za psychiatrickou nemoc), potom by příslušný stav přestal být duševní nemocí a namísto toho by byl překlasifikován jako symptom tělesného onemocnění.

 

Uznávaní lékaři se shodují, že aby existovala nemoc, musí existovat hmatatelná objektivní fyzická abnormalita, kterou lze určit testy, jako je např. rozbor krve či moči, rentgen, tomografie mozku nebo biopsie. Žádný vědecký důkaz prokazující, že ADHD je „mozková choroba“ nebo že chemická nerovnováha v mozku, je zodpovědná za jakoukoli duševní poruchu neexistuje.

 

Zástupce velké skupiny lékařských a biochemických odborníků PhDr. Elliot Valenstein, autor knihy Vinen je mozek (Blaming the Brain, 1998) říká: „Nemáme k dispozici žádné testy, které by stanovily chemický stav mozku živého člověka.“ A dále uvádí, že „biochemická teorie se udržuje a používá, protože je užitečná při propagaci farmakoléčby“.

 

Zatím nemáme důkaz jak u příčiny, tak u fyziologie u žádné z psychiatrických diagnóz. Ve všech případech takové domnělé nerovnováhy bylo později dokázáno, že jde o omyl.“ – Joseph Glenmullen z Harvardské univerzity a autor knihy Protireakce na Prozac (Prozac Backlash), 2001.

 

Ty C. Colbert, klinický psycholog a spisovatel říká: „Biopsychiatři vytvořili mýtus, že psychiatrické ‚zázračné‘ léky napravují chemickou nerovnováhu. Přesto u tohoto modelu neexistuje nic, o co by se mohl opřít, protože žádná chemická nerovnováha nebyla nikdy prokázána jako základ duševní nemoci.

 

Australský psycholog Philip Owen v roce 2003 varoval: „Neustále se tvrdí, že léky napravují chemickou nerovnováhu v mozku. Toto tvrzení je lživé. Stále ještě není možné měřit přesné hodnoty úrovně neurotransmiterů v konkrétních synapsích v lidském mozku. Jak je pak možné činit tvrzení o chemické nerovnováze?

 

Neexistuje žádná biologická nerovnováha. Když ke mně lidé přijdou a říkají: ‚Mám biochemickou nerovnováhu,‘ řeknu: ‚Ukažte mi své laboratorní testy.‘ žádné laboratorní testy neexistují. Takže jakápak biochemická nerovnováha. dr. Ron Leifer, psychiatr, New York.

 

Zaprvé, u žádné psychiatrické poruchy nebyla prokázána žádná biologická etiologie [příčina]... navzdory desetiletím výzkumu... Takže neakceptujte mýtus, že jsme schopni udělat ‚přesnou diagnózu‘... Ani byste neměli věřit, že vaše problémy tu jsou výhradně kvůli ‚chemické nerovnováze‘.“ – dr. Edward Drummod, lékařský ředitel, centrum pro duševní zdraví Seacoast v Portsmouthu, New Hampshire ve své knize Úplný průvodce psychiatrickými léky (The Complete Guide to Psychiatric Drugs) z roku 2000.

 

PhDr. Bruce Levine, psycholog a autor publikace Vzpoura zdravého rozumu (Commonsense Rebellion) s tím souhlasí: „Pamatujte si, že nebyly nalezeny žádné biochemické, neurologické nebo genetické markery pro syndrom snížené pozornosti, opozičně vzdorovitou poruchu, depresi, schizofrenii, úzkostné stavy, nutkavé zneužívání alkoholu a drog, přejídání, hráčskou závislost ani žádnou jinou takzvanou duševní nemoc, chorobu nebo poruchu.

 

Psychiatr David Kaiser říká: „…moderní psychiatrie ještě musí přesvědčivě dokázat genetický (biologický) původ kterékoliv z duševních chorob... Pacientům byla diagnostikována chemická nerovnováha, přestože neexistuje test, který by něco takového potvrdil a... neexistuje žádná představa o tom, jak by měla vypadat správná chemická rovnováha.

 

 

Poznámka

 

Z výše uvedených citací a vyjádření je zřejmé, že otázka chemické rovnováhy či nerovnováhy v mozku dělá problémy i samotným psychiatrům. Je naprosto nepochybné, že mediátory (neurotransmitery) mají nezastupitelnou úlohu v lidském organismu. Jejich přítomnost je nutná pro správnou funkci neuromuskulárních synapsí a převedení elektrického potenciálu „z nervu na sval“. Stejně tak, zcela nepochybně, fungují neurotransmitery na synapsích neuronů v CNS. Dá se předpokládat, že množství mediátorů ovlivňuje řada faktorů včetně psychofarmak. Otázkou zůstává, jakým způsobem a zda je to ku prospěchu věci. Je třeba mít na paměti, že lidský organismus je velice citlivý „stroj“, který má  dostatečné a účinné regulační mechanismy k udržení své vlastní integrity.

 

 

I.5.        Mozek není skutečnou příčinou životních problémů

 

Lidé v životě skutečně zažívají problémy a rozrušení, které mohou vyústit v duševní problémy, někdy velmi závažné. Ovšem tvrdit, že jsou způsobeny nevyléčitelnou „mozkovou nemocí“, kterou lze zmírnit pouze pomocí psychofarmak je pokrytecké a nebezpečné. Mnoho psychiatrických preparátů (obecně léků, ovlivňujících činnost a funkci mozku) má mnoho závažných nežádoucích účinků a je třeba počítat i s tím, že mohou vyvolat naprosto opačný (paradoxní) efekt s možností (auto)agrese. Jak bylo výše uvedeno je stanovení normality záležitost velice relativní. V krajním případě by se mohlo stát, že se budeme snažit léčit to co je normální.

           MEDICÍNA

© PEEN  2013