Optimalizováno

pro rozlišení :

11280x1024

Poslední aktualizace :

28.08.2013

Psychiatrie na roz(s)cestí?

                          Antipsychiatrické hnutí

 

 

I.                        Úvod

 

Antipsychiatrické hnutí vzniklo v šedesátých letech minulého století jako reakce psychiatrů a psychologů na tehdejší praktiky a metody používané v psychiatrii v oné době. Kritizovali hlavně nálepkování a rozdělování lidí na „normální“ a „blázny“, dle mého soudu zcela oprávněně kritizovali masové rozšíření a podávání psychofarmak a to bez ohledu na nežádoucí účinky, odmítali elektrokonvulzivní terapii a tehdy rozšířené psychochirurgické metody, jako frontální leukotomie, v té době masivně praktikované v celých Spojených státech. Tyto metody pokládali zcela oprávněně za příliš invazivní a brutální.

 

Rozvoj psychofarmakoterapie (od padesátých let bylo do klinické praxe uvedeno první antipsychotikum chlorpromazin a záhy následovala další psychofarmaka) znamenal proměnu psychiatrických zařízení. V psychiatrii zavládl zcela jistě neoprávněný optimismus, že psychofarmaka vyřeší, pokud ne všechny, tak většinu psychiatrických onemocnění. Tento názor byl podporován farmaceutickým průmyslem. Elektrokonvulzivní terapie široce používána v letech 1930 a 1960. Ve Spojených státech v letech 1939 až 1951 bylo provedeno v psychiatrických léčebnách více než 50.000 lobotomií, často za přítomnosti tisku a médií. Předepisování Valia a ostatních sedativ vedlo k epidemii závislostí. Zvýšeně začaly být předepisovány psychiatrické léky dětem, které byly označeny za „neklidné“ a „hyperkativní“, obtížněji zvladatelné (viz. ADHD).

 

Hlavními protagonisty antipsychiatrického hnutí byli tři autoři, z nichž dva byli praktikující psychiatři. Nejvlivnější z nich byl R. D. Laing, který napsal řadu velmi prodávaných knih, včetně The Divided Self (Rozdělené já). Thomas Szasz se proslavil svou knihou Mýtus duševní nemoci. Michel Foucault zpochybnil samotné základy psychiatrické praxe a hodnotil ji jako represivní a kontrolní. Termín „anti-psychiatrie“ byl vytvořen Davidem Cooperem v roce 1967. Hlavním heslem antipsychiatrického hnutí bylo: „Letí hejno ptáků jedním směrem. Najednou se jeden pták vydá jiným směrem. Kdo z nich je blázen?"

 

Antipsychiatrické hnutí proběhlo v anglosaských zemích a ve Spojených státech Amerických. Oblast komunistické východní Evropy (tedy včetně naší země) zůstala hnutím, díky totalitní diktatuře ze strany SSSR a tehdejších vlád, nedotčena.

 

 

II.                       Představitelé a hlavní myšlenky

 

Mezi zakladatele a hlavní představitele antipsychiatrického hnutí v době jeho založení patřili psychiatři Laing, Scheff, Torrey, psycholog Foucault či sociolog Goffman. Za hlavního ideologa hnutí je považován profesor psychiatrie Thomas Szasz.

 

Thomas Szasz (1920 – 2012) byl psychoanalyticky orientovaným profesorem psychiatrie na Státním lékařském středisku při newyorské státní univerzitě v Syracuse ve státě New York. Psychiatrii považoval za sociální instituci sloužící ke společenskému potlačení „odlišného” chování. V konečném důsledku pak popíral existenci jakýchkoliv duševních poruch. Jeho tři nejznámější knihy se jmenují Mýtus duševní nemoci, Továrna na blázny a Ideologie a šílenství. Thomas Szasz vycházel z myšlenek, že ne všechny psychické poruchy jsou psychiatrickými chorobami. Deklaroval, že duševní zdraví je složitá věc, a proto nemůže být předepisována pouhou medicínou, protože duševní nemoc bývá často důsledkem sociální patologie. Institucionálně aplikovaná psychiatrie může tedy někdy z duševně zdravého jedince vytvořit člověka pomateného a duševně nemocného. Thomas Szasz ve své knize doslova říká: „Na rozdíl od situace u většiny tělesných chorob neexistují žádné krevní nebo jiné biologické testy, které by byly schopné potvrdit nebo vyvrátit přítomnost duševní nemoci. Kdyby se takový test vyvinul, potom by příslušný stav přestal být duševní nemocí a namísto toho by byl překlasifikován jako symptom tělesného onemocnění.

 

Thomas Szasz vycházel z těchto myšlenek:

 

· ne všechny psychické poruchy jsou psychickými chorobami,

· duševní zdraví je tak složitá věc, že nemůže být předepisováno pouhou medicínou – často bývá duševní nemoc důsledkem sociální patologie,

· institucionálně aplikovaná psychiatrie může někdy z duševně zdravého jedince vytvořit pomateného a duševně chorého.

 

Za představitele umírněnějšího směru antipsychiatrického hnutí je považován filosof a psycholog Michel Foucault (1926 – 1984). Zaměřoval se zejména proti stigmatizaci duševně nemocných a jejich nálepkování ve společnosti. Bojoval proti rozdělování lidí na „normální“ a „blázny“. Varoval před nepřiměřeným užíváním psychofarmak či elektroléčby. Preferoval naopak alternativní přístupy šetrnější k lidskému tělu, jako jsou zejména psychologické metody. Odmítal také nedobrovolné hospitalizace psychoticky nemocných v psychiatrických zařízeních. Schizofrenii totiž interpretoval jako reakci na stresovou situaci, považoval ji proto za psychologické zhroucení. Domníval se, že zkušenost získaná během psychoticky narušeného prožívání reality může vést k osobnostnímu růstu jedince. Podávání antipsychotik však tento pro jedince obohacující proces naruší.

 

Antipsychiatrie odmítala uznat existenci duševních onemocnění jako projevů nemoci, naopak je považovala za přirozenou reakci jedince na psychosociální stres.

 

Antipsychiatrické hnutí je v knize Smysl a nesmysl antipsychiatrie francouzského historika psychiatrie Cyrille Koupernika (1917 – 2008) vytyčeno třemi body:

 

· místo diagnostiky nastupuje jakýsi předem daný herbář patologie lidské botaniky,

· proti represim psychiatrických institucí je nutno bojovat a pochopit v některých světlých případech i svobodu psychopatologického projevu,

· musíme něco radikálního udělat se špatným svědomím a pocitem viny současné vědecké psychiatrie, která nemůže pacienty jen nálepkovat a interpretovat v předpotopních zařízeních, která nahrazují kdysi smysluplné instituce starobinců, azylů, špitálů a útulků vůbec.

 

Podle antipsychiatrické historiografie slouží pojem duševní nemoc k zatemňování problémů sociální deviace, odchylek od společensky uznávaných norem a předepsaných vzorců chování. Od nejtemnějších počátků lidské praexietence bylo šílenství vždy chápáno jako deviantní jednání či jako znásilnění dohodnutých sociálních norem mezilidských interakcí. Ovšem teprve na počátku 19. století, kdy bylo šílenství konečně označeno za nemoc a svěřeno do opatřovací péče lékařství, dochází také k tomu, že deviantem se může stát i člověk, který je prostě za devianta označen, i když se sám tak necítí. Toto rozhodnutí může samo o sobě restrukturovat osobnost a člověk, označený jako duševně nemocný, je na tom pak za každých okolností velmi bledě. (Černoušek, Šílenství v zrcadle dějin, str. 28, Grada 1994) O normě a normalitě na jiném místě této kapitoly.

 

 

III.                      Komunitní péče

 

Antipsychiatrické hnutí pokládalo terapeutické komunity za ztělesnění sociální manipulace s lidmi s odlišným vnitřním světem. Cílem této manipulace bylo, aby se lidé s „nálepkou“ duševní nemoci poddali a přizpůsobili normám velké společnosti, která je násilnická, zlovolná a v podstatě šílenější než oni sami (Cooper, 1967; Laing, 1967; Boyers a Orrill, 1971).

 

Antipsychiatričtí autoři také připomínali, že terapeutické komunity v podstatě vznikly z armádních služeb, které měly za cíl vracet traumatizované vojáky do války. V atmosféře 60. a 70. let to byl velmi odsouzeníhodný rodokmen.

 

Zdůrazňování principů demokracie a rovnosti v psychiatrických terapeutických komunitách bylo kritizováno jako pokrytectví. Podle antipsychiatrických autorů šlo o pokus psychiatrie „ochočit“ či zkorumpovat pacienty zdánlivým podílem na rozhodování, aby snáze přijali roli duševně nemocného, kterou jim psychiatrie jménem společnosti přisoudila. Upozorňovali, že základní pravidla hry přitom zůstávají v rukou psychiatrické instituce a jejího personálu. Pacienti například nemají právo si odhlasovat, že nebudou léčeni, že jim bude zrušena diagnóza, že se zruší setkání komunity nebo skupinové terapie, že mohou mít sex se spolupacienty a podobně. A pokud by se jedinec pokusil něco takového iniciovat, byl by vystaven sociálnímu tlaku, manipulován ke konformitě nebo by se konstatovalo, že se jeho duševní nemoc zhoršila. Zvláště pokrytecké připadalo antipsychiatrickým autorům pravidlo „žádný sex v terapeutické komunitě“, protože členové personálu po pracovní době prostě odešli a měli se svými partnery sex v soukromí, zatímco pacienti žádné soukromí neměli a nemohli léčebné prostředí opustit.

 

V tomto duchu založili Laing i Cooper spolu se sdružením Philadelphia v Londýně komunitu Kingsley Hall, v níž duševně nemocní mohli žít zcela volně a dělat jen to, na čem se st terapeuty dohodli. Oba tyto „experimenty v psychiatrii“ byly ve své době široce publikovány a byly neobyčejně populární jako inspirující i odstrašující příklad.

 

Antipsychiatrické hnutí prakticky zaniklo v první polovině 70. let min. století, mělo však značný, i když ne vždy zcela přiznávaný vliv na další vlnu reformních snah, kterou bylo zhruba od konce 70. let hnutí reforem v péči o duševní zdraví, zkráceně nazývané Mental Healt. K jeho základním rysům patří:

 

· deinstitucionalizace

· částečná depsychiatrizace

· důraz na práva duševně nemocných

· participace uživatelů služeb

 

Deinstitucionalizace: Hnutí od počátku usilovalo o to psychiatrickou hospitalizaci zcela eliminovat nebo co nejvíce zkrátit a přenést těžiště péče do místních společenství mimo psychiatrické instituce (takzvaná „community care“, která nemá s terapeutickou komunitou nic společného).

 

Částečná depsychiatrizace:  V systému péče byla psychiatrům přisouzena role konzultantů a respektovaných, ale nedominujících členů mezioborových týmů. Zařízení typu denních center, klubů, chráněných dílen a chráněného bydlení patřila z větší části do sektoru sociálních služeb. Důraz na práva duševně nemocných: Hnutí usilovalo o změnu tradiční psychiatrie cestou zákonů, která hájí práva duševně nemocných a umožňují kontrolu jejich dodržování formou komisí, inspekcí a ombudsmanů.

 

Participace uživatelů služeb: Charakteristický je rozvoj zájmových a svépomocných organizací, které sdružují vedle duševně nemocných také profesionály, příbuzné a jiné zainteresované osoby.

 

Byť reformní hnutí Mental Healt pokládalo antipsychiatrii za extrém a verbálně se od ní distancovalo, ve skutečnosti však převzalo řadu jejích idejí a transformovalo je do realističtější a politicky průchodnější podoby.

 

Antipsychiatrie vyvolala u klasických psychiatrů i u nezanedbatelné části vlivných psychoterapeutů zděšení, odpor a obezřetnost vůči všemu, co by ji jakkoli připomínalo.  Také hnutí Mental Healt bylo kritizováno jako antipsychiatrické a jeho odpůrci přímo i nepřímo diskreditovali i terapeutické komunity pro jejich humanistickou, nehierarchickou, liberální a participativní filosofii.  Tradiční a biologicky uvažující psychiatrické kruhy demokratické terapeutické komunity nikdy zcela nevstřebaly a byly pro ně vždy spíše zvláštností než standardem.

 

Jak antipsychiatrie tak Mental Healt nebyla hnutí politicky neutrální, ale výrazně levicová – antipsychiatrie v salonním marxistickém stylu, ovlivněném Sartrem a maoismem (hnutí New Left), Mental Healt s výjimkou radikální Itálie spíše v duchu standardních západoevropských socialistů s idejemi sociální spravedlnosti, solidarity, ekvity a čím dál tím více také lidských práv.

 

 

IV.                     Závěr

 

Původní ideje antipsychiatrického hnutí se však dlouho nezachovaly. Jednalo se totiž o směr, který byl myšlenkově značně různorodý včetně případných osobních antipatií svých představitelů. Stabilitě hnutí nepřispěl ani silný odpor tradičně orientovaných psychiatrů podporovaný mocným farmaceutickým průmyslem. Antipsychiatrie kromě rozporuplných názorů přinesla psychiatrii také řadu pozitivních skutečností. Poukázala na skutečnost, že duševní onemocnění není pouze stavem narušených receptorů v mozku, který se dá jednoduše vyřešit podáním příslušného léku. Pomohla také deinstitucionalizaci psychiatrické péče tím, že veřejnost seznámila s nevyhovujícími podmínkami léčby v mnoha psychiatrických institucích a tím umožnila jejich postupnou nápravu.

 

Michal Černoušek považoval antipsychiatrii za sebereflexi oboru psychiatrie, která ovšem došla tak daleko, že popřela povahu psychiatrie jako medicínského oboru sloužícího pomoci nemocným a shledala ji sociálně-administrativním nástrojem segregace lidí. Je paradoxní, že i když bojovala proti nálepkování, sama antipsychiatrie se stala obětí tohoto fenoménu. Mnohé, často rozdílné, ale i oprávněně kritické pohledy na psychiatrii byly totiž označovány za projevy jediného hnutí s názvem antipsychiatrie, což napomohlo diskreditaci mnoha rozumných postojů a názorů antipsychiatrie.

 

 

V.                       Antipsychiatrie dnes

 

V současné době leží těžiště antipsychiatrie v aktivitách různých skupin bývalých pacientů, kteří sebe označují jako „přeživší“ (survivors), dále nekritických propagátorů „deinstitucionalizace“ a „komunitní psychiatrie“ v její extrémní podobě a různých občanských sdružení čerpajících dotace na zkoumání a podporu dodržování lidských práv duševně nemocných. Nejaktivnější a nejviditelnější je však „Občanská komise pro lidská práva“ založená Scientologickou církví, jež působí také v ČR (www.cchr.cz).

 

 

 

 

 

 

 

Některé prameny:

Antipsychiatrické hnutí, MUDr. Radovan Přikryl, Psychiatrie pro Praxi 2010.

Černoušek M., Šílenství v zrcadle dějin. Praha, Grada Avicenum 1994

MUDr. Martin Jarolímek: Pojem schizofrenie musí zaniknout, Literární noviny č.50/16.12.2010

Terapeutická komunita, MUDr. Kamil Kalina, Grada 2008.

           MEDICÍNA

© PEEN  2013