Optimalizováno

pro rozlišení :

11280x1024

Poslední aktualizace :

28.08.2013

Psychiatrie na roz(s)cestí?

 

„Dnes medicínský komplex zajímají hlavně prachy. Léčit nemoci pilulemi a pomocí technologií

je výnosnější než hledat skutečné příčiny bolesti.“

 

Psychiatr MUDr. Radkin Honzák

 

 

 

IV.                     Psychiatrická stigmatizace pacientů

 

IV.1.                   Význam a funkce stigmatu

 

Profesor Julio Arboleda Flórez, vedoucí psychiatrického oddělení Queens University v Ontariu, píše ve svých Úvahách o stigmatu duševní nemoci asi toto: Společnost měla už odnepaměti potřebu nějak označovat méněcenné členy společnosti. Ve starověkém Řecku například vypalovala na tělo znamení otrokům a zločincům.

 

Stigmatizace zviditelňuje daného jedince, pokouší se ho kontrolovat a izolovat a zároveň odráží strach společnosti z jejího nositele. Stigma má za úkol varovat ostatní členy společnosti před obecným ohrožením. Lze hovořit o dvou hrozbách: možnost fyzického útoku a možnost „kontaminace“, tedy obava z toho, že při kontaktu s duševně chorým ztratíme vlastní příčetnost – rozum.  Z tohoto důvodu se také duševně nemocní po staletí umísťují ve zvláštních ústavech, izolováni od své rodiny a svého společenství.

 

Po delším odloučení tak ztrácí nejen kontakt se svými blízkými, ale také pocit osobní identity. Psychiatrické ústavy a léčebny jsou dodnes terčem kritiky řady antipsychiatricky zaměřených odborníků.

 

 

IV.2.                   Co je a co není normální?

 

Jak definovat abnormalitu? Psychologové užívají škálu kritérií a definic popisujících nejen jednotlivce, ale také jeho chování v daném kontextu. Takovými kritérii jsou odchylka od statistické nebo společenské normy, dysfunkční, iracionální či nepředvídatelné chování, osobnostní distres apod.

 

Duševně zdravý jedinec je naproti tomu charakterizován znaky jako pozitivní vnímání sebe (sebeúcta, sebevědomí), schopnost duševního růstu, schopnost autonomie, nezkreslené vnímání reality, pozitivní vztahy či schopnost zvládání každodenních situací. Na počátku 20. století bylo známo asi dvanáct duševních poruch. Dnešní diagnostický a statistický manuál (DSM-IV) jich rozlišuje 374.

 

 

IV.3.                   Psychopatologie a norma, kategorizace abnormálního chování, patologie osobnosti

 

Rozlišit, co je ještě normální a co už je odchylkou, tedy vymezení psychické normality, je velmi obtížné. Je chování abnormní tehdy, když je atypické? Uvážíme-li např. Alberta Einsteina, uznáme, že jeho chování bylo často atypické, ale nepovažujeme je za abnormní. Einstein byl génius a tudíž se vymykal normě v tzv. statistickém smyslu.

 

Pojmem abnormální chování je myšleno chování, které je maladaptivní a škodlivé. Škodlivé pro člověka, který chování vykazuje, případně škodlivé pro lidi kolem něj.

 

Příčiny abnormního chování zahrnují biologické, psychologické a sociokulturní faktory.

 

Proponenti biologického přístupu jsou přesvědčeni, že abnormální chování je způsobeno nějakou fyzickou poruchou v těle, obzvláště v mozku. V biologickém přístupu jsou z toho důvodu často používána farmaka pro zvládání abnormálního chování. Medicínský model, často nazývaný také model nemoci, je přímým důsledkem biologického přístupu a tvrdí, že abnormalita je nemoc, která vychází z interních fyzických příčin. Z tohoto důvodu jsou takoví jedinci označeni za mentálně nemocné, jsou chápáni jako pacienti a jsou léčeni v rámci medicínských zařízení.

 

Psychologické přístupy zdůrazňují fakt, že pouze biologický pohled na abnormální chování podceňuje důležitost psychologických a sociokulturních faktorů, jakými jsou např. emocionální přepětí, nepřiměřené učení, zkreslené myšlení a nepřiměřené sociální vztahy (Garner, 1995).

 

V současné době vystihuje nejlépe chápání abnormálního chování interakční přístup, ve kterém jsou důležité všechny vzájemné vlivy, které ovlivňují chování. Sám o sobě biologický ani psychologický či sociokulturní přístup nemůže zachytit složitost lidského chování. Abnormální chování je ovlivňováno biologickými faktory (mozkové procesy, dědičnost), psychologickými faktory (např. emocionální napětí a zkreslené myšlení) a sociálními faktory (např. nepřiměřené vztahy). Tyto faktory velmi často vzájemně interagují, a tak produkují abnormální chování.

 

O klasifikaci abnormálního chování se lidé snaží už od nejstarších věků, např. staří Egypťané nebo Řekové popisovali psychické poruchy a pokoušeli se je třídit. První klasifikace mentálních poruch v rámci medicíny vznikala zhruba kolem roku 1840 a navrhla použití jedné kategorie pro všechny mentální poruchy (tato kategorie zahrnovala jak mentální retardaci, tak např. ztrátu příčetnosti).

 

Ve 20. století byly vytvořeny klasifikační systémy, např. Mezinárodní klasifikace nemocí, používaná zejména v Evropě, nebo Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch, používaný zejména v USA (DSM – IV,  poslední verze z roku1994.

 

 

IV.4.                   Používání klasifikačních systémů

 

Klasifikace psychických poruch se v průběhu času měnila tak, jak byly tyto nemoci blíže poznávány. DSM – III z roku 1980 vynechala dvě kategorie, které měly určitou historickou důležitost: kategorie neurózy a psychózy. Termín neuróza se vztahovala k relativně lehké mentální poruše, při níž jedinec neztratil kontakt s realitou. Jedinci, kteří byli extrémně úzkostní, plni starostí a nešťastní, stále ještě mohli docela dobře fungovat ve svých každodenních situacích a měli jasné vnímání reality. Tito lidé by byli klasifikováni jako neurotici. Termín psychóza se vztahuje k závažné psychické poruše, při níž jedinec ztratil kontakt s realitou. Myšlení a vnímání psychotických jedinců je natolik zkreslené, že lze říci, že žijí ve svém vlastním světe, který je vzdálený běžné realitě. Psychotičtí jedinci mohou slyšet hlasy, které slyší jenom oni, mohou se domnívat, že jsou významnými a světoznámými osobnostmi. DSM klasifikace tak vynechala tyto termíny neuróza a psychóza, protože byly příliš široké a špatně definované z hlediska diagnózy.

 

DSM – IV je vícerozměrný systém, který klasifikuje jedince na základě pěti dimenzí, neboli os, které zahrnují jedincovu historii a nejvyšší úroveň jeho fungování v posledním roce. Tento systém tak zajišťuje, že jedinec nebude pouze označen kategorií mentální poruchy, kterou trpí, ale namísto toho bude jeho stav charakterizován řadou klinických faktorů. První osa je klasifikací nebo diagnózou poruchy, zahrnuje všechny poruchy s výjimkou poruch osobnosti. Druhá osa zahrnuje poruchy osobnosti, dlouhodobé problémy ve vztazích k druhým nebo vývojové problémy ovlivňující přizpůsobení v dětství a adolescenci. Třetí osa zachycuje obecný zdravotní stav, který může být relevantní k pochopení mentální poruchy (např. individuální historie poruchy vzhledem např. k trvalým vážným kardiovaskulárním problémům). Čtvrtá osa popisuje psychické stresory v jedincově nedávné minulosti, které mohly přispět k rozvinutí mentálního problému (např. rozvod, úmrtí rodiče nebo ztráta zaměstnání). Pátá osa popisuje nejvyšší úroveň fungování jedince v posledním roce a tyto informace jsou využívány pro stanovení dalšího vývoje poruchy, prognózy.

 

 

IV.5.                   Kontroverzní body klasifikačních systémů

 

Klasifikační systémy, i když se v průběhu času stále vyvíjely, stále odrážejí zejména medicínský model psychických poruch, což je samozřejmě dáno i dominancí psychiatrické tradice v přemýšlení o těchto mentálních poruchách. Taková strategie samozřejmě implikuje zejména interní zdroje a podceňuje vnější vlivy v rozvoji poruchy. Dalším problémem každého klasifikačního systému je to, že se zaměřuje striktně na patologii a problémy, takže je poněkud zkreslena směrem k tomu, co je u daného jedince špatné. Osobnost se tak primárně stává objektem diagnostického zkoumání, a tak se může zdát, a některé výzkumy to potvrzují, že normální lidé, jsou-li posuzováni psychiatrickou optikou, vykazují určité maladaptivní nebo patologické projevy. Příkladem takového výzkumu je výzkum Davida a Rosenhana (1972), kteří požádali osm normálních jedinců, aby přišli do přijímacího oddělení psychiatrické nemocnice a stěžovali si na to, že slyšeli nějaké neidentifikovatelné hlasy. Psychiatrický personál s nimi provedl vstupní interview a těchto osm lidí opravdu upřímně vypovídalo o své životní historii. Všech osm normálních jedinců bylo bezprostředně přijato do nemocnice na základě tohoto vstupního pohovoru. Jinými slovy, Rosenhan ukázal na to, že duševní zdraví je velmi relativní kategorie. Dalším problémem klasifikačních systémů je to, že dávají trpícímu člověku určitou diagnózu, která může působit jako sebenaplňující proroctví. Podrobněji na poslední stránce tohoto bloku.

 

 

IV.6.                   Pojetí normality

 

IV.6.1.                Statistické pojetí normality

 

Dokážeme-li psychický jev, který nás zajímá, nějak kvantifikovat, jsme schopni rozlišit hodnoty průměrné a hodnoty průměru hodně vzdálené. Je důležité si uvědomit, že o průměru (obecněji o střední hodnotě) má smysl mluvit jenom tam, kde máme nějakou skupinu (statistický soubor) a kde existuje variabilita.

 

V tomto případě můžeme užít statistické pojetí normy. Základní ukazatele, které danou populační skupinu charakterizují a určují i normu určité vlastnosti, jsou průměr a směrodatná odchylka. Průměr představuje střední hodnotu sledovaného znaku v daném vzorku (nejčastěji naměřenou). Norma se podle tohoto pojetí ztotožňuje s hodnotou nebo pásmem hodnot s největší četností. Míru variability daného znaku určuje směrodatná odchylka, která je tím větší, čím více možných variant nabývá daný znak. Určuje, jak moc se uvnitř populace jednotliví jedinci v tomto znaku liší. Teoreticky je hranice široké normy vymezena dvěma směrodatnými odchylkami na obě strany od průměru (což činí asi 68 % všech případů v daném souboru).

 

Toto pojetí normality má však své úskalí, zvláště, je-li interpretováno mechanicky. Např. bude-li výskyt určitého znaku hodně velký, mohl by být tento projev hodnocen jako normální, bez ohledu na jeho kvalitu. Ale např. agresivní projevy se nestávají normou jen proto, že jsou čím dál častější.

 

Dalším problémem je otázka zdánlivé abnormality krajních, relativně vzácných hodnot. Např. vysoce nadprůměrná inteligence by z čistě matematicko-

statistického pohledu byla jednoznačně abnormální. Nicméně je zároveň sociálně ceněna a z tohoto hlediska je jakousi lepší normou.

 

IV.6.2.                Funkční pojetí normality

 

Funkční pojetí normality vychází z takových hodnot vlastností, které umožňují optimální fungování jedince. To je sice srozumitelné, ale ponechává to stále otevřenou otázku, co je to optimální fungování, a jak ho vymezit.

 

S funkčním pojetím souvisí i pragmatický přístup, který považuje za normu úspěšné dosažení určitého cíle bez ohledu na způsob nebo prostředky, jakými jej bylo dosaženo. Účel v tomto případě světí prostředky. Normální, resp. žádoucí, je takový projev, který vede k potřebnému efektu. Nedostatkem tohoto pojetí normality je především lhostejnost ke kvalitě prostředků, které mohou být z obecného hlediska nežádoucí. Adaptace na určité životní podmínky může být v některých případech dosti problematická (např. kolaborace).

 

IV.6.3.                Sociokulturní pojetí normality

 

V tomto smyslu bývá za normální považováno to, co je v dané společnosti a kultuře obvyklé. Toto pojetí normy vyjadřuje vázanost normy na hodnoty a postoje dané doby, místa a skupiny. Normou je to, co společenská kritéria vymezují jako normální, obyčejně ve vztahu k tradici. Úskalím tohoto pojetí normality je odlišnost. Jakkoli odlišní lidé jsou považováni za nenormální především proto, že se vymykají běžnému očekávání. Na současné civilizační úrovni hrají ve vymezení normality značnou úlohu média. Bylo by dokonce možné vymezit tzv. mediální normu, která představuje jakýsi vzor toho, co je opakovaně a často atraktivním způsobem prezentováno jako žádoucí nebo standardní.

 

V rámci sociokulturního pojetí normality lze přistupovat k normě i jako k ideálu, k němuž je třeba se přiblížit. Další variantou sociokulturního pojetí je tzv. sociální skupinová norma. Příkladem jsou příslušníci minorit se svými odlišnými normami a jiným stylem života, kteří přicházejí z jiného sociokulturního prostředí. Své normy, ideály a pojetí abnormality mohou mít i skupiny vymezené např. sociálně, profesně, věkově, nábožensky a jinak.

 

V rámci sociokulturního vymezení normality je zahrnuto i subjektivní, individuální pojetí normy. Rozdíly v pojetí normality tak odrážejí osobnostní vlastnosti člověka, jeho individuální zkušenost a eventuálně i situační působení nějakého aktuálního vlivu (který se projeví např. v emočním ladění, změnou somatického stavu apod.). Individuální pojetí normy souvisí i s celkovou intelektovou úrovní jedince, s jeho informovaností a schopností adekvátně chápat realitu.

 

Jako zcela zásadní informaci k vymezení normality je třeba uvést, že značnou úlohu hraje časový faktor. Normativní kritéria se v průběhu vývoje společnosti mění a proměna hodnotového systému a z toho vyplývajících postojů je vázána na změny, k nimž zákonitě v každé společnosti dochází. Takový vývoj se projevuje změnou tolerance, např. k  určitým projevům, které přestávají být řazeny mezi abnormality (např. změny postoje k homosexualitě, k rozvodům apod.).

 

Na druhé straně se může zvyšovat tlak na kvalitu nějakého projevu, např. intelektuálního výkonu, a proto se i zde posune hranice normy. Podobně je tomu např. i v  hodnocení dětského chování. V posledních letech se zvyšuje tlak na normalitu ve smyslu optima a snižuje se tolerance k výkyvům (Matějíček, 1991). Vymezení normy je, jak je patrné, obtížné a nejednoznačné. Hranice mezi normou a abnormalitou představuje v podstatě jakési kontinuum. Jeho vymezení závisí na mnoha faktorech, především na aktuální úrovni dané společnosti, přičemž u různých skupin se může lišit, vyvíjí se v čase a nemá definitivní platnost.

 

 

IV.7.                   Co tedy je a co už není normální?

 

Po přečtení předešlého velice obtížná a dle mého soudu ne zcela jednoznačně zodpověditelná otázka. Zpět k normalitě v psychiatrii.

 

Na počátku 20. století bylo známo asi dvanáct duševních poruch. Dnešní diagnostický a statistický manuál (DSM-IV) jich rozlišuje 374! Tradiční psychiatrie nejen začarovala duševní nemoc do magických formulí, ale naházela do jednoho pytle vše, co přesahovalo materialistický pohled na duševně zdravého jedince. Přihodila tedy k duševní nemoci i spiritualitu a málem též kreativitu. Mystické zážitky, stavy rozšířeného a mimotělesného vědomí, prožitky spojené s meditací či transem, to vše ukazovalo na nežádoucí abnormalitu.

 

Řada autorů se pokusila psychiatricky diagnostikovat historické osobnosti, například svatou Terezii z Avily, Johanku z Arku, Ježíše Krista z hlediska psychiatrie. Mystické stavy byly z tohoto pohledu považovány za halucinace, jejich nositelé za hysteriky, schizofreniky apod.

 

Psychologové a psychiatři, kteří připomínali, že existuje něco víc než vědomí coby produkt mozku, že i zdravý jedinec může zažívat neobvyklé stavy vědomí, ať ve snech či v různými prostředky navozeném alterovaném vědomí, byli povětšinou svým okolím charakterizováni jako vyvrhelové nebo přinejmenším podivíni.

 

Moderní transpersonální psychologie se snaží vyjít z těchto principů a naznačuje, že psychologický rozvoj jedince je něco víc než jen sociální přizpůsobení a adekvátní sexuální fungování. Tvrdí, že dosáhnout duševního zdraví znamená otevřít se spirituálnímu rozměru existence.

 

Vůbec to neznamená, že duševně nemocní jsou mystici, jen je třeba se zamyslet nad tím, že kdo vybočuje, kdo zažívá něco víc nebo jinak, než je běžné, nemusí být automaticky blázen a nemusí být společensky vyřazován. Negativním důsledkem nálepkování je i strach mnoha lidí ze stigmatizace a diskriminace, který způsobuje, že asi polovina duševně nemocných se vůbec neléčí.

 

 

K výše uvedenému si dovolím svůj komentář.

 

Vysvětlení nárůstu psychiatrických poruch („diagnóz“) není vůbec jednoduché. Na rozdíl od „somatické“ medicíny je dnes již dokázáno, že neexistují žádná specifická vyšetření a to ať laboratorní, tak přístrojová, která by umožnila spolehlivě diagnostikovat psychickou poruchu. Psychické poruchy nemají specifický nález při těchto odborných vyšetřeních. Snaha vysvětlit duševní poruchu tzv. chemickou nerovnováhou mozku či specifickými nálezy na magnetické resonanci v podstatě selhala.

 

Takzvaná chemická nerovnováha mozku je oblíbená pracovní hypotéza v psychiatrii, která předpokládá, ale dosud spolehlivě nevysvětluje, ovlivnění „chemismu“ v mozku vlivem psychofarmak či jiných psychiatrických „léčebných“ metod. Předpokládá se, že například SSRI (antidepresiva ovlivňující zpětné vychytávání serotoninu) ovlivňují nejen množství serotoninu na synapsích, ale i celkový „chemismus“ mozku. Stejný efekt se předpokládá i u elektrického výboje při elektro-konvulzivní terapii („elektroškoky“) při terapii farmakoresistentní deprese. Psychiatr aplikující tuto léčbu však vůbec netuší, co se v mozku děje – pouze se předpokládá …. Na rozdíl od psychiatra, internista či jiný „somatický“ lékař ví co se děje v myokardu během elektrického výboje při defibrilaci nebo kardioverzi. Zjednodušeně řečeno, během tohoto elektrického výboje se vlivem krátce působícího silného magnetického pole, „postaví“ (téměř) všechna svalová vlákna jedním směrem, současně se zruší patologická, ektopická elektrická aktivita některých oblastí myokardu, který opět začne jako celek pracovat synchronně. Co se asi děje s neurony v mozku si nedovolím ani spekulovat. Pravda je, že u pacientů s těžkou, chronickou depresí dochází k poklesu kognitivních funkcí. Zda je to primárně v důsledku dlouhotrvající duševní poruchy nebo vlivem opakované elektrokonvulzivní terapie se lze jen dohadovat. Takže vysvětlení nárůstu počtu duševních onemocnění jen díky účinnějším diagnostickým a výzkumným úsilím asi neobstojí.

 

Dalším z vysvětlení je vzrůstající počet duševních abnormalit. Tady není situace o nic jednodušší než v předchozím bodě. Stávající doba, hektický způsob života, neustálá honba za osobním prospěchem a jiné faktory kladou na současného člověka vysoké psychické nároky. Ne všichni z nás jsou schopni, a je třeba říci, že i ochotni, se s těmito nároky vyrovnat. Současná generace si zvykla problémy neřešit, ale odkládat. Řešení problémů je vysoce psychicky i fysicky náročná činnost. Velká řada lidí ale nechce tyto problémy řešit. Daleko jednodušší je převést tyto svoje problémy na někoho jiného, buď ošetřujícího lékaře, nebo psychiatra. Je bláhová a nesmyslná představa těchto lidí, že lékař a léky tyto jejich problémy vyřeší, konkrétně psychiatr a psychofarmaka. Neřešení těchto problémů zdravotní stav jen zhorší a tito lidé se dostávají do bludného kruhu. Exekuce a jiné ekonomické a finanční problémy se pak stávají pro ně neřešitelné. A pomoc pak klamně hledají u psychiatra a psychofarmak. Tudy ale cesta nevede.

 

Ze studií, jejichž výsledky koncem roku 2011 Česká psychiatrická společnost vyplývá, že psychickými potížemi a poruchami trpí nejméně tři milióny Čechů. Do psychiatrických ambulancí dochází a léky užívá asi půl miliónu z nich. Jak je to možné, když medicína nabízí záplavu vysoce účinných léků proti úzkostem a depresím? Jak to, že ještě nejsme všichni šťastní, veselí a spokojení?

 

Stále naléhavěji dochází na slova antipsychiatrů Ronalda D. Lainga, Thomase Szasze nebo filosofa Michela Foucaulta. Podle nich duševní choroby, jako samostatné biologické jednotky, v podstatě neexistují. Foucault je považuje za „výsledek klasifikujících a represivních společenských tlaků na jedince“. Laing hovoří o „zvláštní strategii, kterou si člověk vyvine, aby mohl žít v podmínkách, které nejsou k životu“. V těžce nemocné společnosti nemohou žít zdraví občané.

 

Dalším faktem, a podle mého osobního názoru tím hlavním a zásadním, je nadbytečná snaha kategorizovat a vědecky označovat. Osobně se domnívám, že v současné psychiatrii je „přediagnostikováno“. Každému, ne zcela obvyklému chování a jednání, je snaha dát nějakou nálepku. Tady se opět dostáváme k problému, tedy definovat, co je vlastně normální, co je vlastně normalita. Je jednoznačné, že jde o uměle vytvořené mantinely pro potřeby praktického života. Je naprosto logické a evidentní, že to nejčetnější v Gaussově rozložení není jednoznačným podkladem toho, co je normální. Právě Gaussovo rozložení četností poukazuje na variabilitu chování a jednání jedinců dané společnosti, prostě žádoucí variabilitu v rámci druhu. Až na krajní extrémy, kam patří kriminální chování a jednání, je podle mne vše v naprostém pořádku. Právě variabilita pomáhá danému druhu, v daném případě člověku, v dalším přežití. A teď nejde jen o akt samotného rozmnožování, ale i o schopnost dalšího tvůrčího a duchovního vývoje. Nevidím důvod, proč chtít, aby všichni byli „normální“, tedy šedí, nudní, průměrní …. Takže tato výše zmíněná pestrost v chování a jednání některých jedinců je při překročení uměle vytvořených hranic, je pro některé psychiatry dostatečným indikátorem, aby takové „nestandardní“ chování a jednání označili za psychickou poruchu! A pomocí účinných psychofarmak uvedou takové chování pomocí chemické manipulace s mozkem těchto jedinců do „normy“, takže budou pokorní, krotcí, sníženě emotivní, … normální? Neméně podstatný je i fakt, že si určitá skupina takzvaných odborníků osobuje právo rozhodovat o tom, co je a co již není normální, stigmatizovat odlišné a zásadně tak ovlivňovat jejich životy!

 

Řada jedinců, kteří nejsou schopni řešit svoje osobní problémy ne proto, že jsou neřešitelné, ale proto, že nechtějí (protože jak bylo řečeno, řešení problémů vyžaduje značné psychické i fysické úsilí) se nechají psychiatry „onálepkovat“ ve snaze získat osobní, většinou ekonomický prospěch, nejčastěji ve formě přiznaného invalidního důchodu. Přiznávání invalidních důchodů zejména jedincům s psychiatrickou nálepkou anxiozní či depresivní poruchy se stává velkým celospolečenským problémem. V psychiatrických manuálech a následně i odborných nálezech se pak můžeme dočíst, že pacient trpí sociální fobií. Což je podle mne označení naprosto paradoxní. Člověk je tvor společenský a jeho život a veškerá činnost se odehrává právě v kontaktu s jinými lidmi. Společnost je tedy přirozené prostředí pro člověka. Je naprosto logické, že při jednání s úřady, s jinými lidmi či při vystoupeních na veřejnosti (umělci, veřejné presentace) pociťujeme jisté zvýšené napětí, které se běžně označuje jako tréma. Toto zvýšené napětí ale v těle mobilizuje aktivaci procesů, které vedou k zvýšenému vyplavování adrenalinu a jiných působků, které v rozumné míře mobilizují organismus k podání očekávaného výkonu. To je naprosto normální reakce, původně související s přežitím. Naprosto fysiologická reakce a stav, nic nenormálního.

 

Diagnostické nálepkování (labelling) bylo jedním z podnětů, které daly v 60. letech 20. století vznik proudu zvanému antipsychiatrie. U zrodu tohoto hnutí stáli právě někteří psychiatři, kteří odmítli administrativní dělení na „blázny“ a „normální“. Stojí jistě za zamyšlení, zda místo toho, že pacient trpí somatoformní poruchou, není lidštější a srozumitelnější o něm říct, že ho bolí břicho, protože se trápí. Psychiatrický pacient nejí, ale (ne)přijímá potravu, necítí úzkost, ale je anxiózní, nemá strach z pavouků, ale trpí arachnofobií.

 

 

Na závěr jsem si nechal postřeh z přednášky o psychosomatice psychiatra Radkina Honzáka (*1939) z přednáškového cyklu Noc s diagnózou. Tam MUDr. Honzák sdělil následující myšlenku, která se mi zdá velice trefná. „Já když jsem byl malej, tak sedlák, který prohrál statek v kartách, byl karbaník. Kdežto dneska je takový člověk označen za gamblera a dostane diagnózu patologického hráčství.

           MEDICÍNA

© PEEN  2013