Optimalizováno

pro rozlišení :

11280x1024

Poslední aktualizace :

28.08.2013

Psychiatrie na roz(s)cestí?

 

„Lékaři předepisují léky, o kterých ví málo na choroby, o kterých ví méně   pacientům,

o kterých neví vůbec nic.“

 

 

francouzský filozof Voltaire, vlastním jménem François Marie Arouet (1694 1778)

 

 

 

 

 

VI.                     Dějiny násilného omezování

 

Psychiatři, kteří původně nebyli nic víc než trestající dozorci v blázincích, od té doby svou brutální metodologii povznesli jen málo nad rámec závislosti na elektrickém a chemickém omezování. Dnes existuje několik používaných metod – všechny jsou násilné, všechny potenciálně smrtící, kterými personál léčebny fyzicky a brutálně omezuje možnost pohybu pacienta obvykle právě předtím, než jej nadopují prášky do bezvědomí.

 

Při omezování „čelem k zemi“ – znehybňování tváří k zemi, se oběť silou přišpendlí k zemi pomocí toho, čemu se říká „košíkový úchop“ – psychiatrický pracovník chytne pacienta za zápěstí, zkříží mu ruce přes hrudník, pak zápěstí uchopí zezadu a přitom pacientovi podrazí nohy a stlačí jej tváří k zemi na podlahu. Pracovníci pak drží obě zápěstí (lokty a paže jsou zkříženy pod pacientem), další drží nohy a pátý člověk sedí nebo leží na zádech oběti.

 

Při jiné metodě se oběť srazí dolů obličejem k zemi s roztaženýma rukama. Čtyři lidé drží každou z končetin oběti a další na ní sedí.

 

Mezi následky patří pohmožděniny, zlomeniny a dýchací potíže. K úmrtí dochází na zadušení, které je způsobeno přílišným stlačením dutiny hrudní, takže vzduch se nemůže dostat do plic.

 

Mezi mechanické omezovací prostředky patří svěrací kazajky, kožené řemeny a popruhy, kterými se poutají kotníky a zápěstí. Zvukotěsné místnosti, otevíratelné jen zvenku, se používají pro izolaci. Mysl otupující léky se uplatňují jako nástroje chemického ovládání.

 

Jak ukazuje následující stručná historie, současné tělesné nástroje se do značné míry podobají dřívějším mučicím nástrojům.

 

18. století:

Pro omezování pacientů se používaly „nástěnné kamizoly“ a řetězy připoutané ke zdem či postelím, neboť teorie zněla, že čím bolestnější bude omezení, tím lepší budou výsledky. Benjamin Rush, známý jako otec americké psychiatrie, jehož podobizna stále zdobí pečeť Americké psychiatrické asociace, vyvinul na konci 18. století „uklidňující“ židli. Ta pacienta znehybňovala ve stavu obrovského nepohodlí.

 

1787:

Francouzský psychiatr Phillippe Pinel opustil u „šílenců“ používání řetězů, ale nahradil je svěracími kazajkami.

 

19. století:

„Dětská postýlka“ byla nízká mřížovitá postelová klec, do níž se pacienti umisťovali na týdny či měsíce. Používání řemenů přidělaných k manžetám, kožených náramků, nákotníků a omezovacích židlí pokračovalo, neboť psychiatři argumentovali, že mají „obrovské uzdravující účinky“.

 

1855:

Používání „zesílených místností“ pro izolaci se v některých psychiatrických léčebnách stalo módou.

 

50. léta 20. století:

Mechanické omezovací prostředky se používaly pro držení pacientů na postelích nebo v „poutacích židlích“. V některých případech byli pacienti vězněni ve tmě v suterénních prostorách středověkého typu.

 

21. století:

Mezi současné omezovací metody patří fyzické, mechanické, elektrické a chemické postupy. V roce 2002 vyjádřil Evropský parlament znepokojení nad pokračujícím používáním klecových lůžek v řadě východoevropských zemí a žádal, aby tato ponižující a nehumánní praktika byla zastavena. (Klecové lůžko je obklopeno mřížemi, takže chycená osoba se z něj nemůže dostat, někdy se v něm ani posadit.) V České republice byla klecová lůžka zakázána teprve v roce 2004.

 

 

VI.1.                  Chemické svěrací kazajky

 

Používání chemických omezovacích prostředků dnešními psychiatry není jen stejně nefunkční a  potenciálně smrtící jako archaická psychiatrická fyzická omezování, ale takováto léková „terapie“ ve skutečnosti pracuje na zhoršení existujících duševních problémů a vytváří nové, a to jak dotčenému člověku, tak společnosti.

 

 

VI.2.                   Vytváření světového návyku na drogy

 

Před padesáti lety lidé chápali slovo droga ve dvou významech: jako látku legálně předepisovanou lékařem na léčení fyzických onemocnění – jinými slovy jako lék. Také to znamenalo nezákonnou látku, která charakteristicky způsobovala závislost a mohla vést ke znatelným změnám vědomí – například „pouliční“ drogy jako je heroin či opium.

 

Většina lidí ví, že pouliční drogy jsou jedním z největších nepřátel společnosti, který přináší do ulic, škol a společnosti zločin a další problémy.

 

V posledních desetiletích se však ve společnosti objevil nový druh drog, který se stal součástí života do té míry, že si ho bez nich mnozí lidé dovedou už jen těžko představit – psychiatrické léky.

 

Psychiatrické léky se staly všelékem na tlak a stres moderního života. V některých zemích se ve velké míře používají ve školách, sanatoriích pro staré lidi, odvykacích centrech pro drogově závislé a ve vězeních. Spoléháme na ně i jako jednotlivci, že nám „pomohou“ vyřešit vše – od nespavosti, úzkosti, odstranění potíží s psaním či matematikou přes klesající sebedůvěru až po drobné každodenní rozčilování a udržení správné váhy.

 

Zatímco běžné léky obyčejně slouží k léčbě či prevenci nemocí nebo ke zlepšení zdraví, psychiatrické léky nanejvýš potlačují symptomy – symptomy, jež se po vyprchání účinků látky zase vrací. Podobně jako pouliční drogy poskytují před životními problémy pouze dočasný únik.

 

Avšak psychiatrické léky mohou také vést k vytváření návyku a závislosti. Jejich vysazení může být mnohem obtížnější než u pouličních drog.

 

 

VI.2.1.                Můj komentář

 

VI.2.1.1             K závislostem

 

Je třeba si uvědomit zásadní fakt. Vznik závislosti je složitý psychosomatický proces. Závislost může vzniknout prakticky na každé farmakologicky aktivní látce. Tedy třeba i na diureticích či nosních kapkách (Olynth). Vznik závislosti je samozřejmě jednodušší, rychlejší a závažnější u látek, které ovlivňují vnímání a chování člověka – tedy psychoaktivní látky (chemická manipulace s mozkem).

 

VI.2.1.2.            K psychofarmakoterapii

 

Dle mého současného poznání se aktuální psychiatrická práce ve většině případů omezuje na preskripci psychofarmak za krátké návštěvy ambulantního psychiatra, bez dalších logických následných kroků. Psychofarmakoterapie je jen jednou, dílčí součástí, psychiatricky nemocného člověka. Nejméně stejně zásadní jako terapie psychofarmaky je souběžná psychoterapie, směřující k osvětě pacienta a snaze o nalezení pacientova stanoviska, že jeho problémy jsou řešitelné a že je vyřešit může. To se týká hlavně skupiny anxiozně depresivních poruch. Většina těchto poruch je reaktivní, rodinné, manželské problémy, finanční problémy, exekuce a podobně. Psychofarmaka sama o sobě tyto problémy nevyřeší, mohou být ale přechodnou „berličkou“ k nalezení síly a odvahy tyto problémy řešit. Pro úspěšnost léčby těchto poruch je ale zcela zásadní, že pacient tyto problémy řešit chce a tím mnohdy vyřešit i problémy psychické. A v tom je právě problém. Řada pacientů je pasivní, snad spoléhaje na to, že problémy vyřeší léky nebo jejich psychiatr, což je nebetyčný klam. A právě k získání reálného náhledu na své problémy by mohla pomoci psychoterapie. Problém je v tom, že jen málokteré pracoviště s těmito pacienty dále pracuje.

 

Při preskripci řady psychiatrických léků vzniká veliké riziko vzniku závislosti na těchto preparátech a často na osobě samotného psychiatra, který je „nositelem“ těchto preparátů. Nejde jen o preparáty typu SSRI, ale jako doplňková (nebo hlavní?) terapie jsou používána farmaka charakteru benzodiazepinů, což je skupina preparátů vysoce návyková a nebezpečná. Mám teď na mysli velice rozšířeně psychiatry předepisovaný a doporučený alprazolam, u nás firemně např. Neurol. Tady se po delší době rozvíjí závislost psychická a podstatnější závislost fysická – somatická, kdy řada pacientů vám pak sdělí, že „bez Neurolu to nejde.“ Riziko ordinace a předepisování preparátů tohoto typu u úzkostných a depresivních poruch je v tom, že řada z těchto pacientů si k potlačení úzkosti a podobných pocitů „pomáhá“ alkoholem. Kombinace deprese – alkohol – psychofarmaka se pak stává vražednou. Tato kombinace pak často vede k sebepoškození až suicidiu.

 

Přesto jsem se v posudkové praxi setkal s mladou ženou, léčenou psychiatrem a psychologem pro depresi, s tím, že oba ve svých nálezech konstatovali, že se při léčbě připíjí alkoholem, ale že konzumaci „má pod kontrolou“ a „nejde o závislost“. Navíc v dokumentaci jmenované byla zmínka o absolvované protialkoholní léčbě. Přiznám se, že této „toleranci“ ze stany psychiatra a psychologa nerozumím a považuji ji za minimálně pokryteckou. Šlo o pacientku, která měla kontrolu invalidního důchodu, přiznaného právě z psychiatrické indikace – periodická depresivní porucha. Invaliditu jsem oduznal.

 

 

VI.3.                  Psychiatrické léky – historie zrady

 

Historie vývoje psychiatrických léků je procesím údajně „zázračných“ nových objevů, které byly nakonec všechny shledány jako škodlivé a dokonce smrtící.

 

Začátek 20. století:

Na kontrolu chování pacientů byly zavedeny barbituráty, sedativně-hypnotické drogy. V roce 1978 navrhl americký úřad pro kontrolu narkotik a nebezpečných látek omezit používání barbiturátů, protože byly „nebezpečnější než heroin“.

 

30. léta:

Amfetaminy, používané jako antidepresiva, byly propagovány jako léky „bez vážnějších reakcí“. Téměř okamžitě však byly hlášeny případy závislosti a „amfetaminové psychózy“, nicméně tato informace se spotřebitelům tajila.

 

1943:

LSD, původně vyvinuté jako oběhové a respirační stimulans, se v 50. letech přesunulo do psychiatrických kruhů jako „cesta k vyléčení“ všeho od schizofrenie po kriminální chování, sexuální zvrácenosti a alkoholizmus. Mezi informace o jeho účincích, které se neříkaly, patřila panika, bludy, toxická pomatenost, odosobnění a poškození plodu.

 

50. léta:

Extáze, která byla původně v roce 1914 v Německu vyvinuta jako neúspěšný prostředek na potlačení chuti k jídlu, se používala jako doplněk psychoterapie. Dnes je jednou z nejnebezpečnějších pouličních drog.

 

50. léta:

Výzkumníci v laboratořích v nacisty okupované Paříži objevili v roce 1942 fenotiazin (nažloutlou krystalickou látku používanou v barvivech a insekticidech), která potlačovala centrální nervovou soustavu. V 50. letech se tento „lék“ prodával pod různými jmény, např. Chlorpromazin, Largactil a Thorazine. Až do roku 1972 nikdo pacienty nevaroval před mrzačícími účinky těchto léků, mezi něž patří nevratné poškození nervové soustavy a smrtelná toxická reakce, která odhadem usmrtila na 100 000 Američanů. Počet úmrtí v jiných zemích není znám.

 

1957:

Inhibitory monoamin oxidázy (MAOI), původně vyvinuté pro léčení tuberkulózy, ale stažené z trhu kvůli vyvolávání žloutenky, se používaly jako antidepresiva. U tohoto léku docházelo k interakci s některými nápoji a jídly, např. sýrem, vínem a kofeinem, která potenciálně způsobovala životu nebezpečné změny krevního tlaku. V roce 1958 byla jako alternativa vyvinuta tricyklická, déle účinkující antidepresiva, ta však způsobovala otupělost, ospalost, obtíže s myšlením, bolesti hlavy a nárůst tělesné hmotnosti.

 

60. léta:

Anxiolytika nebo benzodiazepiny (uklidňující léky) se staly známé jako „pomocník maminek“, protože se předepisovaly velkému počtu žen. Veřejnosti se neříkalo, že mohou vyvolat závislost během několika týdnů od začátku užívání.

 

60. léta:

Ritalin (metylfenidát), kokainu podobné stimulans, se původně užíval pro odstranění komatu vyvolaného barbituráty. V roce 1971 byly Ritalin a další stimulancia zařazeny do stejné kategorie látek s potenciálem zneužití jako morfium, kokain a opium. Dnes se používá na problémy dětského chování a „hyperaktivitu“

 

80. 90. léta:

Selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) byly propagovány jako „moderní lékařská střela“ prakticky bez vedlejších účinků. O čtrnáct let později byla nakonec veřejnost varována, že jejich možné účinky představují neurologické poruchy včetně znetvořujících obličejových a tělesných tiků (což ukazuje na možné poškození mozku) a že tyto léky vyvolávají sebevražedné a násilnické chování.

 

90. léta:

„Atypické“ (nové) neuroleptické (nervy zachvacující) nebo antipsychotické léky na schizofrenii byly hlasitě přivítány jako „průlomová“ léčba navzdory tomu, že studie ze 60. let jeden z těchto léků spojovala se zástavou dýchání a srdečními záchvaty. V současné době se objevují případy, kdy tyto léky vyvolávají diabetes a zánět slinivky břišní.

 

Dnes:

Nejméně 17 milionů lidí na celém světě dostává předepsána anxiolytika, „západoevropské země čelí epidemii návyku občanů na uklidňující léky a také antidepresiva“, informovala Beverly Eakmanová. Ve Španělsku vzrostlo používání antidepresiv v 90. letech o 247 %, objem prodeje se od roku 2000 u antidepresiv ztrojnásobil a u léků proti úzkosti zčtyřnásobil. Vědci ve Velké Británii v roce 2004 objevili, že jedno antidepresivum typu SSRI se konzumuje v takovém množství, že jeho stopy lze dnes nalézt v pitné vodě. Farmakologické látky putují do odpadní sítě a nakonec po úpravě končí ve vodovodním potrubí. Podle Normana Bakera, odborníka na životní prostředí, „to vypadá jako případ skryté masové medikace nevědomé veřejnosti a potenciálně jde o velmi znepokojivý zdravotnický problém“.

 

Ruku v ruce s tím svět trpí obrovskými společenskými problémy dosahujícími mezinárodních rozměrů, do kterých patří zneužívání drog, léků a násilí.

           MEDICÍNA

© PEEN  2013