Optimalizováno

pro rozlišení :

11280x1024

Poslední aktualizace :

28.0.2013

Psychiatrie na roz(s)cestí?

II.                       Historie psychiatrie

 

II.1.                    Psychiatrie versus medicína

 

Na rozdíl od lékařství jako takového, jehož historie spadá přinejmenším do antického Řecka, je psychiatrie podstatně mladší. Profesor Edward Shorter, autor knihy Dějiny psychiatrie (A History of Psychiatry), říká: „Až do konce 18. století něco takového jako psychiatrie neexistovalo.“ Lékaři Franz G. Alexander a Sheldon T. Selesnick líčí, že v 18. a 19. století nespadali duševně nemocní do rámce tělesných léčebných metod. V roce 1676 vydal Ludvík XIII. dekret, na jehož základě byly po celé Francii zakládány hospitaux generaux (všeobecné nemocnice), v nichž měli být umístěni „zhýralci, rozmařilí otcové, marnotratní synové, rouhači, lidé, kteří se chtějí zničit‘, [a] prostopášníci“. Tento dekret stál na počátku „velkého věznění duševně nemocných“.

 

Z blázinců pochází kvalifikace ústavního dozorce, který je přímým předchůdcem ústavního psychiatra. Slangový výraz pro „psychiatrickou léčebnu“ – hadí jáma – pochází z těchto raných časů věznění, kdy byli šílenci vhazováni do jam plných hadů, aby se šokem přivedli zpátky k rozumu.

 

Degradováni do pozice práce v blázinci tito první „psychiatři“ neustále tvrdili, „že mají právoplatný nárok na statut lékařského cechu, neboť terapeutické provozování ústavu je umění nebo věda stejně komplikovaná jako chemie či anatomie“. Psychiatrie se tohoto tvrzení vytrvale držela po 100 let, navzdory pádným důkazům o pravém opaku.

 

Přestože byla psychiatrie tolerována jako „potřebná“, lékařská věda k ní přistupovala s nedůvěrou a postarala se o to, aby byla „udržována na okrajové pozici“.

 

V roce 1858 vydal Rudolf Virchow knihu Celulární patologie (Die Cellularpathologie), která signalizovala zrod moderní medicíny jako profese založené na empirické vědě. Studium patologie coby fenomenologie nemoci spolu se studiem bakteriologie jako etiologie (příčiny) infekčních nemocí usadilo medicínu jako studium tělesných chorob na pevné základy moderní vědy.

 

Zatímco medicína rychle putovala po svém jistém, vědecky podloženém chodníku směrem k důležitým objevům, psychiatři si vytvořili své vlastní představy nezávislé na vědeckém modelu.

 

V roce 1803 Johann Reil, který později vymyslel slovo „psychiatrie“ (znamenající léčení duše), napsal o prvních ústavních opatrovatelích, že „okamžitě vykročili, aby zlepšili úděl duševně chorých“. Mluvil o nich jako o „odvážných mužích“, kteří se odvážili přijmout zodpovědnost za onu „gigantickou myšlenku“ na „očištění povrchu zemského od jedné z nejzhoubnějších morových ran“.  Tedy jinými slovy průkopníci psychiatrie věřili, že mohou vymýtit šílenství.

 

Reil byl první, kdo označil „psychické metody léčení“ za součást lékařských a chirurgických postupů. Jeho „duševní léčba“, to byly masáže, bičování, mrskání a podávání opia. Dr. John G. Howells v knize Světové dějiny psychiatrie (World History of Psychiatry) píše, že Reilova doporučení těchto „metod pro vyléčení duševních chorob“ znamenala „významný příspěvek k zavedení psychiatrie jako lékařské specializace“. Ve čtyřicátých letech 19. století doktor Thomas S. Kirkbrade, ředitel Pensylvánské nemocnice pro duševně choré oznámil, že „nedávné případy šílenství jsou obecně velmi dobře vyléčitelné...“.

 

Do takových „případů vyléčení“ patřilo i „tzv. Darwinovo křeslo“, na němž se „duševně chorý otáčel tak dlouho, dokud mu z úst, nosu a uší nevytékala krev. Používalo se také léčení pomocí kastrace a hladovění.“

 

Roku 1918 definoval průkopník psychiatrie Emil Kraepelin psychiatra jako „absolutního vládce, který, veden našimi dnešními poznatky, bude schopen nelítostně zasáhnout do životních podmínek lidí a zcela určitě v několika desítkách let dosáhne odpovídajícího poklesu rozšíření šílenství“.  V době, kdy zuřila první světová válka, založil Kraepelin v Německu výzkumné psychiatrické středisko „za účelem určení povahy duševních nemocí a nalezení technik na jejich prevenci, zmírnění a léčbu“. Prohlásil, že již bylo dosaženo vítězství, „která nám umožní zvítězit nad nejstrašnějším neštěstím, jež může sužovat člověka“.

 

Téměř o století později americký vědec Shepherd Ivory Franz napsal: „Nemáme žádná fakta, která by nám v současnosti umožňovala lokalizovat duševní procesy v mozku lépe než před 50 lety.“  A tak po stu letech byla skutečnost taková, že psychiatrie přes sebevědomé vychloubání nebyla o nic blíže k porozumění či schopnosti léčit šílenství nebo duševní potíže.

 

Ve 30. a 40. letech minulého století došlo k posunu směrem k tělesným „léčebným postupům“. PhDr. Elliot S. Valenstein k tomu podotkl: „Tělesná léčba také psychiatrům pomohla získat v oblasti medicíny respektovanou pozici a umožnila jim úspěšněji konkurovat neurologům, kteří často léčili pacienty s takzvanými, nervovými poruchami‘.“ V desetiletí mezi roky 1928 a 1938 psychiatrie zavedla takové hrůzy, jako jsou metrazolové šoky, inzulínové šoky, elektrošoky a psychochirurgie. Navzdory těmto „vědeckým objevům“ však většina ostatních lékařů stále měla konkrétně o psychiatrech obzvlášť nevalné mínění.

 

V 50. a 60. letech 20. století se začaly zavádět psychotropní léky, které měly zmírnit symptomy „duševních nemocí“ a ulehčit tak práci těm, kdo zodpovídali za péči o pacienty. Ve stejné době zavedla psychiatrie diagnostický systém pro duševní poruchy. Profesor Shorter tuto dobu nazývá obdobím „druhé biologické psychiatrie”. Panovala domněnka, že duševní nemoci jsou způsobeny „genetikou a vývojem mozku“ a že léčba je možná pomocí psychoaktivních látek a neformální psychoterapie.

 

V následujících 30 letech se psychoaktivní látky rychle staly hlavní oporou psychiatrických léčebných postupů a psychiatrický průmysl – plně vybavený vlastními léky a vlastním diagnostickým systémem – byl připraven k expanzi. V roce 1989 se v materiálech Americké psychiatrické asociace sdělovalo členům: „Zvýšení popularity psychiatrie u lékařů jiných odborností udělá jedině dobře. A pro ty z vás, kteří jsou praktičtěji zaměření – úsilí, jež věnujete na vybudování této popularity, má potenciál přinést ovoce v podobě většího počtu doporučených pacientů.“

 

V roce 1998 vyvinuli psychiatři koordinované úsilí – především prostřednictvím Mezinárodního neuro-psychofarmakologického kolegia (Collegium Internationale Neuro-psychopharmacologicum – CINP), Národních institutů duševního zdraví (National Institutes of Mental Health – NIMH) a Světové psychiatrické asociace (World Psychiatric Association – WPA), aby získali podporu lékařů. Světová zdravotnická organizace (WHO) vydala materiál nazvaný „Duševní poruchy v základní péči“ (Mental Disorders in Primary Care), který se celosvětově distribuoval, aby praktickým lékařům ulehčil diagnostikování duševních nemocí.

 

Ve 20. století byly vytvořeny klasifikační systémy, např. Mezinárodní klasifikace nemocí, používaná zejména v Evropě, nebo Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch, používaný zejména v USA (DSM – IV, 1994 je zatím poslední vydání). Materiál založený na DSM-IV a MKN-10 byl v prvé řadě koncipován tak, aby do systému péče o duševní zdraví přivedl větší ‚byznys‘. Čeho se psychiatrii tradičně nedostávalo po vědecké stránce, bylo zcela zjevně nahrazeno marketingem.

 

Do tohoto marketingu patří bezbožné spojenectví s farmaceutickým průmyslem. Pat Bracken a Phil Thomas, psychiatři – konzultanti a vedoucí výzkumní pracovníci na Bradfordské univerzitě ve Velké Británii uvádějí: „Psychiatrie je hlavní oblastí růstu pro farmaceutický průmysl. Ovlivňováním způsobu, jakým psychiatři koncipují problémy duševního zdraví, tento průmysl rozvinul nový (a lukrativní) trh pro své výrobky.“

 

Carl Elliot, bioetik z Minnesotské univerzity, říká: „Způsob, jak prodat léky, je prodat psychiatrickou nemoc.

 

Po zvládnutém prodeji duševních nemocí oblasti základní péče následoval prodej psychiatrických léků. Dr. Joseph Glenmullen píše: „Když se pak věci dají do pohybu, užívání léků se šíří za hranice psychiatrie a předepisují je všeobecní lékaři na léčbu běžných každodenních potíží.

 

Dnes již psychiatrie díky rozsáhlému marketingu svých diagnóz a léků nebojuje o to, aby získala od medicíny uznání a přijetí. Stala se její nedílnou součástí.

 

 

II.2.                    Parodie na lékařství a vědu

 

Zatímco publikování Virchowovy Celulární patologie v roce 1858 postavilo lékařství na pevné vědecké základy, psychiatrie stále tápala mezi brutálními léčebnými kúrami a nedostatkem jakéhokoli systematického přístupu k duševnímu zdraví až do 50. let dvacátého století. Neexistence rovnocenného diagnostického systému pro duševní potíže zásadně přispěla ke špatné reputaci psychiatrie celkově v očích odborníků i veřejnosti.

 

Příprava šestého vydání Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN), vydaného WHO v roce 1948, kam byly poprvé začleněny psychiatrické poruchy a vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM) ve Spojených státech v roce 1952 byly první pokusy o vytvoření zdání systematické diagnózy.

 

Později pod vlivem vlny kritiky, která nastala kvůli rozporům a nepřesnostem v DSM-II, se psychiatrie snažila vytvořit „nový a vylepšený“ diagnostický systém, který by poskytl odsouhlasený mezinárodní základ pro celou profesi.

 

Podle Davida Healyho, psychiatra a ředitele katedry psychologické medicíny Waleské univerzity v Severním Walesu byl výsledkem DSM-III, který považuje za „revoluci od zasedacího stolu“.

 

Politicky byl odhlasován systém klasifikace zásadně odlišný a cizí všemu, co lékařská věda dosud poznala. Mezi řadou dalších rozdílů vyčnívala skutečnost, že nový DSM byl zaměřen pouze na diagnózu a kategorizaci symptomů a nikoli na nemoc. Dalším rysem bylo, že žádná z diagnóz nebyla podložena objektivním důkazem fyzické choroby nebo duševní nemoci.

 

Psychiatr David Kaiser prohlašuje: „Symptomy jsou definovány jako vnější projevy hlubšího procesu. To je zcela zřejmé. Ze strany moderní (tj. biologické) psychiatrie však bylo vyvíjeno značné a do velké míry nepřiznané úsilí ztotožnit symptomy s duševními nemocemi.“ Říká, že by byl „špatným psychiatrem“, kdyby měl jako jediný nástroj na léčení bloček na předepisování léků, které mohou „zmírnit symptomy“, ale které „neléčí duševní onemocnění jako takové“. A že je stále odkázán „sedět naproti nešťastnému pacientovi, který si chce popovídat o svém trápení“.

 

Ve své knize Dělají z nás blázny, vydané roku 1997, profesoři Herb Kutchins a Stuart A. Kirk píší, že proces přeměny psychiatrického diagnostického manuálu je „příběhem boje Americké psychiatrické asociace o získání respektu v rámci lékařské vědy a o udržení dominantní pozice mezi množstvím odborníků v oblasti péče o duševní zdraví“.

 

Dr. Thomas Dorman, internista, člen Královské lékařské univerzity Velké Británie (Royal College of Physicians of the United Kingdom) a člen Kanadské královské lékařské univerzity (Royal College of Physicians of Canada), o tom napsal: „Stručně řečeno celý postup vytváření psychiatrických kategorií ,nemoci‘, jejich formulace na základě konsenzu a následné přisuzování diagnostických kódů, které potom slouží jako prostředek vyúčtování práce lékaře, není ničím jiným než zvětšováním podvodu, který psychiatrii poskytuje pseudovědeckou auru. Pachatelé se samozřejmě přiživují na úkor veřejnosti.“

 

Psychiatr Matthew Dumont také napsal o falešných nárocích DSM na vědeckou vážnost a spolehlivost: „Skromnost a arogance se v této próze nedají téměř rozlišit… Říkají, že:,...i když tento manuál poskytuje klasifikaci duševních poruch... žádná definice adekvátně nespecifikuje přesné hranice tohoto pojmu...‘ [Americká psychiatrická asociace, 1987]... Pak pokračují: ‚...neexistuje předpoklad, že každá z duševních poruch je samostatnou entitou s ostrými hranicemi mezi ní a ostatními duševními poruchami nebo mezi ní a žádnou duševní poruchou‘ “. [APA, 1987].

 

Shorter o tom mluví následovně: „Co je příčinou například takové erotomanie, klamné představy, že vás někdo jiný miluje? To nikdo neví... Tyto úvahy naznačují, že při provádění klasifikace se psychiatrie může velmi snadno dostat na scestí.

           MEDICÍNA

© PEEN  2013