Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Rasismus

VI.                     Darwin a rasismus, snaha o zneužití  Darwinových názorů

 

 

Poměrně často se člověk, který se podrobněji zabývá problematikou vývoje člověka v širokém historickém kontextu, jak jsem se o to pokusil v předchozích kapitolách o rasismu, setkává s tendencí a snahou učinit Charlese Darwina odpovědným za holokaust a genocidu během druhé světové války, stejně tak jako mu dávat za vinu aplikaci poznatků eugeniky na lidskou populaci nacisty.

 

Je v historii velice známá věc, že člověk dokáže zneužít i sebelepší myšlenku nebo lidský vynález. A tak člověk třeba nůž, původně vyrobený a použitý k získávání potravy a jejího porcování, stejně jako třeba k výrobě dřevěných nádob či nástrojů, zneužil k zabití svého souputníka nebo nepřítele. Jen proto ale nelze využívání nože zakazovat nebo odsuzovat, protože se bez něj v běžném životě neobejdeme.

 

Jako podobný případ lze uvést zneužití a využití jaderné energie. Zneužití jaderné energie při svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki na konci druhé světové války Američany 6. a 9. srpna 1945 byla „prasárna nejhrubšího zrna“ (laskavý čtenář  promine), čin naprosto zbytečný a ničím neospravedlnitelný! To, že japonská vláda nejprve odmítla Postupimskou deklaraci, což byla výzva Japonsku ke kapitulaci v druhé světové válce, kterou vydaly 26. července 1945 Spojené státy (americký prezident Truman), Spojené království (britský premiér Churchill) a Čína (čínský prezident Čankajšek) v průběhu Postupimské konference, nijak neospravedlňuje ultimátum a realizovanou výhrůžku Japonsku, že pokud se Japonsko nevzdá „bude okamžitě a úplně zničeno“. Nijak neospravedlňuje Trumanovo schválení atomového bombardování těchto měst. Obětmi této akce se staly statisíce, většinou civilistů, zcela bezprostředně, další umírali a dodnes umírají na pozdní následky nemoci z ozáření nebo genetických mutací. Ale jenom proto, že se tento hrůzný čin stal, by bylo naprosto iracionální zavrhnout energie atomu jako takovou. Bez jaderné energie se lidstvo v budoucnu zcela jistě neobejde, stejně jako její široké uplatnění najdeme třeba v průmyslu (defektoskopie) nebo medicíně (radioterapie a využití radiofarmak z nejrůznějších indikací.

 

Přece jenom proto, že si člověk uvědomuje možnost dvojího výkladu včetně možné desinterpretace do té doby nových a netradičních názorů, není důvodem k tomu, aby je veřejně nepresentoval. To je právě případ výzkumů a názorů Charlese Darwina. Než Darwin vydal svoji knihu  O původu druhů a hlavně pak O původu člověka, velmi dlouho s jejich vydáním váhal právě z výše uvedených důvodů. Byl si dobře vědom toho, že mnohé jeho názory jsou nové, mnohdy interpretačně kontroverzní, přesto zmíněné knihy vydal. Tím proti sobě postavil nejen část odborné veřejnosti, ale i církev a následné kreacionistické hnutí, hlásající jako stvořitele „vyšší moc“ oproti Darwinovu pojetí o vzniku člověka jako druhu během dlouhodobého evolučního vývoje. Je naprosto iracionální Darwina vinit primárně  z toho, že někdo jeho myšlenky desinterpretoval a zneužil proti člověku a lidstvu samotnému.

 

 

VI.1                    Hlavní východiska  Darwinových názorů

 

Darwinova životní dráha se dramaticky změnila během pětileté plavby kolem světa na lodi Beagle (1831 – 1836), které se zúčastnil jako přírodovědec na přímluvu svých učitelů, botanika Johna Henslowa a geologa Adama Sedwicka.

 

Po svém návratu z cesty kolem světa se Darwin věnoval shromažďování důkazů evoluce, současně však hledal i její příčiny. Řešení mu podle vlastních pamětí vnukla kniha kněze a politického ekonoma Thomase Malthuse An Essay on the Principle of Population (Pojednání o zákonitostech populace, 1798), podle které lidská populace roste geometricky, kdežto potravní zdroje pouze lineárně, což nevyhnutelně vede ke strádání. Darwin si uvědomil, že i v přírodě dochází k nadprodukci potomstva, a tudíž k „boji o existenci“ (struggle for life). Protože se jednotliví členové populace liší svými vlastnostmi, přežívají jedinci lépe adaptovaní ke svému prostředí a zdatnější při reprodukci. Tento proces připodobnil k vědomému výběru při šlechtění zvířat i rostlin a nazval „přirozeným výběrem“ (natural selection). Jeho výsledkem je podle něho biologická evoluce, kterou označoval jako „původ postupnou úpravou“ (descent with modification).

 

Darwin však plných dvanáct let váhal s publikováním svých závěrů (jedním z důvodů byla pravděpodobně i obava ze skandalizující reakce na vydání knihy jednoho z jeho předchůdců, Roberta Chamberse Vestiges of the Natural History of Creation [Pozůstatky přírodní historie stvoření], 1844). V tomto roce proto napsal pouze krátké pojednání shrnující jeho myšlenky, které mělo být vydáno až po jeho smrti. Mezitím však dostal od svého mladšího kolegy, Alfreda Russela Wallacea, rukopis spisu On the Tendency of Varieties to Depart Indefinitely from the Original Type (O sklonu variet nekonečně se odchylovat od původního typu), v němž Wallace nezávisle dospěl ke stejným závěrům. Přátelé Darwina přiměli, aby rychle sepsal stručný výtah svých závěrů, a oba příspěvky přečetli během přednášky v londýnské Linnéovské společnosti v červenci 1858. Mezitím Darwin začal pracovat na téměř pětisetstránkovém souhrnu své původně zamýšlené knihy. Spis vyšel 24. ledna 1859 pod názvem On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the The Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (O původu druhů přirozeným výběrem aneb zachování zvýhodněných odrůd v boji o život, 1859; nejnovější české vydání: O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha: Academia, 2007) a byl ještě tentýž den vyprodán.

 

Jeho úvahy a postřehy týkající se lidské přirozenosti obsahuje v převážné většině kniha The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex (Původ člověka a pohlavní výběr, 1871; česky vyšlo jako dvě samostatné knihy: O původu člověka. Praha: Academia, 1970 [1. vydání], 2006 [2. revidované vydání], O pohlavním výběru. Praha: Academia, 2005). Jedná se o jeden z příkladů sociomorfního modelování v biologii, totiž o projekce viktoriánské Anglie do živé přírody: víra v lineární pokrok bez větších otřesů, uznávání naprosté převahy evropské, především anglické kultury nad ostatní a blahodárnosti jejího šíření britskou koloniální expanzí, neochvějné přesvědčení o správnosti dobové morálky, zvyklostí a norem. V této souvislosti nepřekvapuje jednoznačné připisování světodějně konstitutivního vlivu konkurenci a kompetici o zdroje a z něj plynoucí selekce, ať už přírodní nebo společenské, vyjádřené už v předchozím díle O původu druhů. Po detailním výčtu anatomických a morfologických shod a podobností člověka a zvířat (včetně rudimentů a atavismů) se Darwin obírá aspekty psychickými. Stejně jako ve vztahu k tělesné stavbě, i zde důsledně aplikuje svou myšlenku o postupnosti všech změn v přírodě bez radikálních náhlých změn (tato koncepce se táhne ovšem daleko do minulosti a jeden ze svých výrazů nachází ve středověké sentenci „Natura non facit saltum“ [Příroda nedělá skoky], kořenící v aristotelovské tradici).

 

 

VI.2.                   Byl tedy Darwin rasistou?

 

Darwinovi a darwinistům bývá některými naprosto neodůvodněně podsouvána teorie „vyšších“ a „nižších“ ras jako odůvodnění ke genocidám a následně bývají nesmírně často obviňováni z válečných hrůz napáchaných v koncentračních táborech nacistického Německa. Hned v úvodu je třeba poznamenat, že Darwin a darwinisté jsou v tom nevině.

 

Humanismus britského gentlemana se u Darwina táhne plynulou řadou od lásky ke zvířatům k paternalistickému ochranitelsko-převychovatelskému vztahu k „divochům“ a mimoevropským národům vůbec. Britskou koloniální expanzi chápe víceméně jako službu mimoevropským národům, přinášející jim pouze duchovní i hmotný prospěch (na rozdíl třeba od expanze španělské, kterou chápe jako neblahou). Darwin nikde explicitně neformuluje stanovisko o nerovnosti lidských ras, či dokonce požadavek hubení těch méněcenných, nikterak však nepochybuje ani o tom, že národy vývojově zaostalé (zejména lovecko-sběračské society) budou časem zatlačeny pokročilejšími a vyhynou, stejně tak ani o tom, že nejpokročilejší a vývojově nejschopnější je rasa i kultura evropská. Nesdílí ani zdaleka například Herderovo nadšení pro Indii, na druhé straně ani Herderovy a Gobineauovy prudké odsudky kultur „žluté“ Asie (tyto se naopak těšily, zejména kultura čínská, velkému zájmu a obdivu osvícenské doby – mimo jiné i jako ideál byrokratického řízení společnosti). Preromantické nadšení z přírodních národů (například u Jeana-Jacquese Rousseaua, Johanna Gottfrieda Herdera a mnoha dalších) u Darwina již definitivně mizí a s nelíčeným zděšením a nechutí líčí jejich bědný život, lemovaný hladem, brutalitou, nemravností, výstřednostmi a pověrami. V žádném případě nepovažuje život přírodních národů za idylický a v jistém smyslu ne vždy ani za archaický, původní – mnohdy v něm vidí prvky úpadku a degenerace. V pasážích o nich neopomíná zdůraznit bídné materiální i morální podmínky, v nichž žijí, a neváhá dokonce vyjádřit myšlenku superiority některých obzvláště „morálních“ zvířecích jedinců nad nejhoršími z nich.

 

Existují hodnověrná svědectví o tom, že Darwin zastával v otázce otrokářství stanoviska podobná jako britský politik a filantrop William Wilberforce (1759 – 1833), který v britském parlamentu vedl kampaň proti obchodu s otroky a za sociální reformy. Jeho kampaň byla završena naprostým úspěchem v roce 1807, kdy byl schválen zákon o zrušení obchodu s otroky. Také Darwina odpuzovaly jakékoli krutosti páchané lidmi na lidech jiných.

 

Darwin byl podle zpráv současníků něžným manželem, milujícím otcem, obhájcem utlačovaných, byl dobrým a slušným člověkem. K pochopení Darwinových myšlenek je třeba ale prostudovat jeho druhé velké dílo o evoluci, O původu člověka.

 

V biografii Benjamina Wikera, Mýtus jménem Darwin: život a lži Charlese Darwina, autor uvádí, že Darwin chtěl, abychom jeho teorii přírodního výběru a evoluce chápali jako čistě přírodní a neřízený proces. V důsledku toho mohl chápat lidi a opice jako soupeře v boji o přežití. Vše pak nasvědčovalo tomu, že lidé vyhrávají. A probíhá prý též lítý zápas mezi jednotlivými lidskými rasami.

 

 

Nejlepší obhajobou, kterou dle mého soudu ale Darwin nepotřebuje, jsou přímo Darwinovy texty. V jeho knize O původu druhů se můžeme například dočíst následující. Jsem si vědom faktu, že  Darwinovo dílo je třeba studovat jako celek, vytržení vzájemně souvisejícího z kontextu může vést k nepochopení. Přesto uvedu některé z jeho myšlenek.

 

V kapitole V., „O vývoji duševních a morálních vlastností v období prehistorické a civilizované společnosti“, ve stati o vlivu přírodního výběru na civilizované národy uvádí:

 

„Mezi divochy duševně či tělesně slabí jedinci brzy umírají a přežívají obyčejně jen jedinci pevného zdraví. Na druhé straně my, civilizovaní lidé, děláme vše pro to, abychom snížili úmrtnost; stavíme ústavy pro slabomyslné, tělesně postižené a nemocné, zavádíme zákony na ochranu chudých a naši lékaři vynakládají veškerý svůj um, aby udrželi každý život tak dlouho, jak jen to je možné. Máme důvod se domnívat, že očkování zachránilo tisíce lidí slabého zdraví, kteří by jinak zahynuli na neštovice, a tak se slabí příslušníci civilizovaných zemí dále rozmnožují – žádný chovatel domácích zvířat nebude pochybovat o tom, že to musí lidské rase velice škodit. Je překvapivé, jak rychle působí nedostatečná nebo nepravidelná péče na kvalitu domácího chovu. Sotva se najde někdo tak nerozumný, kdo by pokračoval v chovu právě těch nejhorších jedinců, nejde-li ovšem o lidi.

 

Pociťujeme-li povinnost pomáhat slabým, je to hlavně důsledek soucitu, který jsme původně získali jako jeden ze společenských instinktů, ale který se později (…) postupně zjemňoval a rozšiřoval. Soucitu se nemůžeme vzdát ani tehdy, nabádá-li nás k tomu neúprosný rozum, aniž bychom v sobě nezničili nejušlechtilejší rys své povahy. Chirurg v sobě může potlačit při operaci soucit, neboť ví, že jedná pro dobro pacienta, avšak abychom úmyslně zanedbávali slabé a nemocné, docílili bychom tím nějaké budoucí výhody pouze za cenu nesmírného zla v přítomnosti. Musíme proto snášet zajisté zlé důsledky toho, že slabí jedinci přežívají a rozmnožují se; avšak takové rozmnožování je omezeno alespoň tím, že slabší a méněcenní jedinci se nežení a nevdávají v takové míře jako lidé zdraví. Toto omezení by se mohlo ještě více upevnit, kdyby lidé tělesně i duševně slabí upustili od sňatků docela, i když v něco takového lze spíše jen doufat, než to očekávat.“

 

„Nejlépe se pak uplatní ti, kteří jsou tělesně i duševně zdraví. Existence určitého počtu vzdělaných lidí, kteří si nemusí svou prací vydělávat na každodenní chléb, je tak důležitá, že ji ani nelze docenit.“

 

„Nejtalentovanější lidé v naší historii po sobě obvykle nezanechali potomky, kteří by zdědili jejich vynikající duševní schopnosti. Velcí zákonodárci, zakladatelé blahodárných náboženství, významní filosofové a vědci, kteří přinesli světu největší objevy, se zasloužili o pokrok lidstva daleko víc svými díly, než kdyby po sobě zanechali četné potomstvo.“

 

„Pan Greg a pan Galton si stojí za tím, že největší překážkou k zvyšování počtu vynikajících lidí v civilizovaných zemích je skutečnost, že nejchudší a nejlehkomyslnější jedinci, kteří většinou také propadají neřestem, se téměř vždy žení a vdávají dříve než lidé uvážliví a šetrní, kteří mají obvykle i všechny jiné ctnosti a kteří uzavírají manželství později, až když mají jistotu, že budou schopni uživit sebe i své děti. Lehkomyslní, nemravní a často i neřestní členové společnosti se tudíž rozmnožují obvykle rychleji než lidé prozřetelnější a cnostní. Ve věčném zápase o existenci by převládla méněcennější a méně nadaná rasa, ale nepřevládla by díky svým kvalitám, nýbrž díky svým nedostatkům.“

 

„Jestliže nebude nejrůznějšími způsoby zabráněno neřestnýma i jinak méněcenným členům společnosti, aby se rozmnožovali rychleji než spořádané vrstvy, bude národ upadat, jak se o statně již často v dějinách lidstva stalo.“

 

„Přírodní výběr působí na základě boje o existenci a ten je důsledkem rychlého rozmnožování. Nezbývá než trpce litovat, že se člověk množí příliš rychle, i když je nasnadě otázka, zda je to moudré, neboť to vede u barbarských kmenů k zabíjení nemluvňat a mnoha jiným zlům a u civilizovaných národů ke krajní chudobě, celibátu a pozdním manželstvím rozvážných lidí. Jestliže však člověk podléhá stejným nepříznivým fysickým vlivům jako nižší živočichové, nemá právo očekávat, že se bude moct vyhnout následkům boje o existenci. Kdyby nebyl v dávných dobách vystaven přírodnímu výběru, jistě by nedosáhl svého nynějšího postavení.“

 

Nikde v tomto textu Darwin nenabádá k tomu, aby jedinci „méněcenní“, slabí, nemocní nebo postižení měli být pro tento „handicap“ usmrcováni. Nikoho nenabádá k likvidaci mentálně postižených, epileptiků, atd. tak jak to praktikoval německý fašismus za druhé světové války. Darwin „spoléhá“ na moudrost přírody a jejích zákonitostí, která si s výše uvedeným poradí nižším věkem dožití, omezenou plodností a podobně.

 

 

Darwin v kapitole VI, „O příbuznosti a rodokmenu člověka“ píše:

 

„Člověk podléhá četným a různorodým změnám, které způsobují stejné obecné příčiny a které se řídí a přenášejí na základě stejných zákonů jako v případě nižších živočichů. Rozmnožil se tak rychle, že byl nutně vystaven boji o přežití, a tím i přírodnímu výběru. Dal vzniknout mnohým trasám, z nichž některé jsou tak odlišné, že je přírodovědci často považují za samostatné druhy.“

 

Na jiném místě Darwin rozvádí kontroverzní myšlenku a vizi: „Někdy v budoucnosti, a ne již příliš vzdálené, měříme-li čas stoletími, civilizované rasy téměř určitě vyhubí a nahradí divochy celého světa. Do té doby nepochybně vyhynou i lidoopi. Mezera mezi člověkem a jeho nejbližšími příbuznými bude proto ještě širší, neboť bude oddělovat člověka, snad ještě civilizovanějšího, než jsou dnešní Evropané, od opice stojící tak nízko na vývojovém žebříčku jako například pavián, a ne již Afrického domorodce či Austrálce od gorily, jako je tomu dnes.“

 

Darwinův přední německý žák, Ernst Haeckel, je autorem ještě dramatičtějších výroků. Podle jeho pojetí, chcete-li vést přesnou hranici mezi lidskými rasami a opicemi, „musíte ji vést mezi těmi nejcivilizovanějšími lidmi na jedné straně a těmi nejprimitivnějšími na straně druhé, přičemž tyto primitivy stavíme na stejnou úroveň s opicemi.“ Na jiném místě Haeckel upřesňuje, že oněmi „primitivy“ myslí australské domorodce a jihoafrické Křováky, kteří, jak říká, dosud žijí v tlupách, lezou po stromech a živí se jejich plody. Podle Haeckela jsou jisté primitivnější skupiny „lidí“ spíše opicemi než lidmi.

 

 

VI.3.                   Souhrn

 

Darwinovy myšlenky posloužily jako ideologická báze k založení první společnosti pro eugeniku v Británii, které předsedal jeho bratranec Francis Galton. Darwinův syn Leonard se později stal prezidentem téže společnosti. Margaret Sangerová čerpala inspiraci pro to, co je dnes nazýváno plánovaným rodičovstvím, z Darwina, a považovala za nutné kontrolovat porodnost u chudších a méně zdatných lidí.

 

Ve svém článku Byl Darwin rasista? doktor Raymond G. Bohlin (Absolvent Univerzity Illinois bakalář přírodních věd, zoologie, Státní univerzity severního Texasu magistr přírodních věd, populační genetika a Univerzity Texas v Dallasu magistr přírodních věd, doktor filozofie, molekulární biologie) mimo jiné píše: „Jsou-li lidé součástí zápasu o existenci, který probíhá v přírodě, pak z toho logicky vyplývá, že některé kmeny a rasy člověka budou zdatnější než ostatní. A jelikož teď s Darwinovou pomocí tomuto zápasu rozumíme, proč ho nepodpořit tím, že zpomalíme rozmnožování oněch méně zdatných? Nebo, jak uvažoval Hitler, že je zlikvidujeme úplně?

 

Abychom si rozuměli, Darwina samotného by patrně naplňovaly hrůzou ukrutnosti eugenických společností na počátku 20. století i nacionalistických režimů v Německu a stalinistickém Rusku. Naplňovala by ho hrůzou Maova kulturní revoluce i Pol Potův režim masového vyhlazování. Všichni jmenovaní však byli přesvědčeni, že prostě jen napomáhají procesu přírodního výběru a podporují jej.

 

 

Darwin jistě rasismus nevymyslel. Podceňování druhých proto, že jsou „jiní“ než my patřilo vždy k lidské povaze (tedy jistá míra xenofobie strach z neznámého je člověku vlastní). To, co Darwin poskytl, bylo vědecké zdůvodnění, které ospravedlňovalo rasové předsudky. Darwinův princip boje o přežití zahrnoval i přesvědčení, že některé formy živočišného druhu se lépe hodí do příslušného prostředí než formy jiné. Podle Darwinova pojetí toto výsadní postavení měla kavkazská čili evropská rasa, s velkou šancí překonat ostatní „lidské“ rasy díky své inteligenci, kultuře i převaze ve válkách, jak to do té doby denně dokládaly konflikty mezi Evropany a jakoukoli jinou rasou či kulturou.

 

Původ člověka byl nesporně mnohem složitější a delší nežli se domníval Charles Darwin a jeho pokračovatelé, nicméně byl přirozený a postupný a člověk nevznikal žádným nadpřirozeným způsobem, ani nebyl na zeměkouli dopraven z jiných kosmických světů. Je pouze dovršením velkolepého procesu vývoje rostlin a živočichů na Zemi.

 

Antropologové znovu potvrzují, že tělesné znaky všech lidských ras jsou výlučně lidské a žádný není srovnatelný s lidoopy nebo opicemi. tyto znaky mají velkou variabilitu, což je pro člověka jako druh typické a charakteristické už od počátku jeho vývoje v přírodě.

 

Nelze dokonce ani považovat příslušníky přírodních národů jako například australské domorodce nebo Křováky za primitivy, protože i oni jsou příslušníky poddruhu Homo sapiens sapiens, jenom žijí v jiné kultuře společnosti a v jiných životních podmínkách.

 

Všichni dnes žijící lidé, včetně všech přírodních národů, jsou příslušníky téhož druhu člověka rozumného. Důkazem toho je možnost vzájemného křížení všech lidí, typů a ras a plodné potomstvo, které se narodí. Naproti tomu není možné zkřížit lidoopa s člověkem, protože jde o jiný druh živočicha.

 

 

 

 

           FILOSOFIE

© PEEN  2013