Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Rasismus

IV.                     O podstatě rasismu

 

Podstata rasismu tkví v určité nenávisti člověka k člověku. Rodí se tedy z nedostatku tolerance, lásky, pochopení a porozumění. Je důsledkem zjednodušených a okleštěných představ lidí, ale může být i výsledkem tuposti a nepochopení či hrubého materialismu, ale stejně tak i náboženské či ideové zatvrzelosti nebo je výsledkem primitivní ideologie, líbivých sloganů a polopravd a smyšlenek.

 

Základem rasových teorií a rasistických doktrín je zpravidla teze o fysické a psychické nerovnosti, nerovnocennosti lidských ras, případně o závislosti dějin lidské společnosti a kultury na rozdílech mezi rasami a národy.

 

 

IV.1.                   Rasismus a rasové teorie

 

Rasismus a rasové teorie vyzvedávají jenom určité lidi a určité etnické a jazykové skupiny s určitými tělesnými a psychickými vlastnostmi a tito lidé jsou obvykle pokládáni za vyvolené a za jediné představitele nejvyšší lidské kultury a lidstva vůbec. A všichni ostatní jsou pro ně vedlejší nebo přímo méněcenní, podřízení až nežádoucí.

 

Rasismus a nacionalismus se obvykle vyskytují pohromadě a jsou ve své podstatě hypertrofickou modifikací biologicky účelných institucí kmenových skupin nebo zaostávajících národů a národností, u jejichž představitelů je sebeláska povýšena na úroveň vysoké kultury, ovšem za cenu falšování dějin a přecenění sebe. Tak tomu bylo např. v poraženém a frustrovaném Německu po první světové válce.

 

Rasismus byl nejprve zdůvodňován nerovností a rozdíly všude v přírodě. Měl hlavně ospravedlnit jednání otrokářů a vládců vůbec (zvl. v autokracii, monarchiích a totalitních státech). Rasismus tak poskytoval právo k utlačování jedněch druhými – kdekoliv a kdykoliv: zejména lynčování černochů v USA.

 

Rasismus byl konečně vždy teoretickou základnou k násilnému ovládání jedněch národů a států druhými a také důvodem k vyhlašování válek (většina válek v Evropě byly války „náboženské“, tj. náboženství se stalo jen záminkou, zástupným důvodem a příčinou. Zpravidla byl rasismus založen na těchto chybách a omylech:

 

1.          byl založen na směšování rasy a národa, tj. pojmů a zákonitostí biologických a společenských nebo ještě na složitějším směšování faktů a předsudků o těchto pojmech (nejčastější příčina).

 

2.          vycházel z nevědeckých a falešných představ a názorů jednotlivců či skupin a považoval je za jediné, správné a směrodatné, a to zpravidla proto, že vyhovovaly politice zastánců těchto teorií (např. teorie o „břemeni bílého člověka“ – Kiplingovy kluby v bývalých britských koloniích).

 

3.          Opíral se o nevědecké teorie o rasové méněcennosti a nerovnocennosti lidí na světě. V podstatě šlo o učení nenávisti vůči lidem jiné rasy – ať už jako ospravedlnění nadvlády jedněch národů nad druhými jako u starých Římanů nebo v moderní době při ospravedlňování zhoubných teorií nacistů, fašistů a dalších zastánců totality.

 

Nejnebezpečnější rasové teorie a projevy rasismu se objevily teprve v podobě agresivních ideologií na konci 19. a ve 20. století v Itálii, v Německu, v Japonsku a v Jihoafrické republice.

 

Teoretikové rasismu zpravidla rozlišovali rasy ušlechtilé a všechny ostatní považovali za méněcenné a neušlechtilé. Ty byly chápány jako pozitivně škodlivé, nerovnocenní, zvláště pro ostatní (hlavně Židé). Zaváděli různé formy antisemitismu, který se tak stal nejstarší a zároveň hlavní formou náboženské, národnostní a rasové nesnášenlivosti (opovržení k Židům, jejich právní diskriminace, pogromy a posléze genocida). Antisemitismus se stal nacistům politickou a ideologickou zbraní.

 

 

VI.2.                   Antisemitismus ve středověku

 

Ale antisemitismus kvetl již ve středověkých městech Evropy. Židé měli zákaz vlastnit půdu, a provádět naturální směnu a museli provozovat náhradní činnosti: obchodování, překupnictví, peněžnictví a řemeslnou činnost aj. Jejich způsob života v minoritách a diasporách je znám už od římských dob. V duchu antisemitismu byli Židé líčení jako upíři, vlastníci Zlatého telete, spiklenci proti chudému lidu a lichváři.  Dokonce i někteří panovníci k těmto mylným představám přispěli a šířili je. Habsburk Ferdinand I. dal v roce 1551 označit všechny Židy hvězdou v celém českém království.

 

Trochu jinak než jsme zvyklí líčí i několikadílný německý dokument „Die Deutsche“ televize ZDF věnovaný největším osobnostem německých dějin i „otce Vlasti“ Karla IV. Autoři seriálu přiznávají Karlovi velmi těžké okolnosti jeho vlády. Evropa zažívala malou dobu ledovou s velmi krátkými léty, hojnými dešti a obrovskými povodněmi, invazemi hmyzu a epidemiemi moru, navíc Karel ani jeho poddaní neměli pro přírodní katastrofy jiná vysvětlení než ta, která nabízela Bible a její teorie soudného dne. Německý seriál také ukazuje, jak tvrdý byl život krále ve středověku, kdy schopnost vládnout musel stvrzovat aktivní účastí v bitvách, podnikal nebezpečné a velmi nepohodlné cesty napříč Evropou, aby posílil svou autoritu. To vše stálo hodně peněz a panovník měl velmi omezené zdroje příjmů z daní, nepřekypoval penězi a byl často zadlužen. A právě z těchto souvislostí pochází hlavní kritika Karla IV. týkající se jeho vztahu k Židům. Dokument ZDF popisuje jeho přímý podíl na nejhorší vlně protižidovských pogromů, které hlavně v německy mluvících zemích až do nástupu nacistů nic podobného nepřekonalo. Ovšem promyšlené vyvražďování Židů v Evropě zavedli teprve nacisté v průběhu druhé světové války.

 

Znalec Karlovy éry historik František Kavka charakterizoval panovníkův poměr k Židům takto: Karel IV. se tam, kde mohl uplatnit svou panovnickou moc, „přidržoval běžné praxe ochrany židovského obyvatelstva“, avšak jinde, kde byly jeho vládní prostředky omezené, se řídil „taktickými ohledy“. Co si lze představit pod „taktickými ohledy“?

 

Židé se zhruba od 12. století stali zcela zvláštní skupinou obyvatel, postavenou mimo dosavadní hierarchický žebříček a zatlačenou na nejzazší okraj společnosti. Jako osobně nesvobodní byli podřízeni přímo panovníkovi. Panovník si činil na Židy obdobné právo jako například na horní podnikání, na ražbu mincí, na mostné a cestné. To patřilo vedle důchodu z vytěženého stříbra a z ražby mincí, platů z měst, celních důchodů, odúmrtí apod. k hlavním zdrojům panovníkových příjmů, a bylo tedy ve vladařově zájmu zajistit pokojné soužití křesťanských a židovských obyvatel země. Židé, kteří byli zbaveni práva na sebeobranu (nesměli nosit zbraně ani v ghettu), přešli pod přímou ochranu panovníkovu před útoky křesťanů.

 

Udržet pokojné soužití nebylo lehké. Židé v křesťanském prostředí byli nenáviděni z mnoha stran: jako „vrazi Kristovi“, obchodníci s penězi (takový obchod považovala středověká křesťanská doktrína za hřích, někdy dokonce smrtelný) a postupně stále více také jako konkurenti v obchodu a řemeslech. Není tedy divu, že násilí vůči nim propukalo pod nejrůznějšími záminkami často, navzdory tomu, že spadali pod ochranu vrchnosti a jejich bezpečí měly bránit i papežské buly.

 

V letech 1348–1350, brzy po nástupu Karla IV. na český trůn, proběhla v části západní Evropy v tomto století už druhá velká vlna protižidovských pogromů. Impulzem k nim byla „černá smrt“, asijský dýmějový a plicní mor, zanesený do Evropy námořníky, který se od jara 1348 šířil z Francie do Porýní a dále na východ.

 

Strach před smrtí přicházející v takovém rozsahu (tehdy zemřela více než čtvrtina obyvatel západní Evropy) navozoval psychózu blížícího se posledního soudu. Hrůza z nákazy působila jako katalyzátor pogromistických nálad: Židé byli obviňováni, že otravují studny. Ve Francii, Švýcarsku, Německu a Rakousku byly zavražděny tisíce Židů a jejich majetek byl rozkraden. V Německu náboženští fanatici, řemeslníci, vojáci a lůza v podstatě vyhladili 60 velkých a na 150 menších židovských obcí. V důsledku této pohromy nastal exodus zbylých obyvatel západoevropských ghett do méně zalidněných oblastí Evropy. Duchovní těžiště aškenázských Židů se přesunulo na východ: do Čech, na Moravu a hlavně do Polska a Litvy.

Morová rána zasáhla naše země jen okrajově roku 1349. Více než Čechy postihla Moravu, kam se uchýlilo mnoho Židů prchajících z Německa. Třebaže i v českých zemích docházelo k pogromům, vraždám a upalování, zabíjení tu nedosáhlo zdaleka takových rozměrů jako v německy mluvících zemích. Velké pogromy vypukly jen ve dvou tehdy českých městech: roku 1349 ve Vratislavi a v Chebu, kde byli o Velikonocích roku 1350 Židé po kázání minoritského mnicha davem zcela vyvražděni.

 

V českých zemích původce násilí stihl většinou trest. Jinak tomu bylo v říši, kde Karel IV. teprve upevňoval svou moc a kde byl zadlužen. S výjimkou Augšpurku nebyla říšská města potrestána a ještě během roku 1349 dostala generální pardon. Navíc nebylo výjimkou, že panovník poskytl svůj pardon vraždění dokonce předem. Podle českého historika středověku Zdeňka Fialy Karel IV. ve finanční tísni vydával někdy městským radám, které mu pomohly půjčkou, dlužní listiny, v nichž byla půjčená částka „zajištěna na židovském obyvatelstvu (tj. na majetku panovníka) s klauzulí, že její umoření může být provedeno při nejblíže příštím židovském pogromu, kdy se město může zmocnit peněz a majetku vyloupených židů nebo i převzít domy po těch, kteří budou během pogromu ubiti“.

 

Není divu, že pogromy skutečně brzy vypukly. V pořadu ZDF je zmíněný dobře dokumentovaný případ říšského města Norimberk, kde došlo k vraždění v prosinci 1349. Už osm měsíců před tímto datem vydal Karel IV. první z listin, které pak vedly k odpuštění vrahům, půl roku předtím, v červnu 1349, přiznal markrabímu Ludvíku Braniborskému právo na to, aby si při příštím pogromu v Norimberku vybral pro sebe tři nejlepší domy pobitých Židů. Z pogromu měli hlavní prospěch patricijové a šlechtici, kteří si rozebrali domy předem označených obětí. Případ Norimberku nebyl zdaleka ojedinělý.

 

Později se Karel IV. snažil upravit právní postavení Židů u nás a podporoval i jejich nová osídlení. Zacházel s nimi sice jako se zbožím: zastavoval je, platil své dluhy na jejich úkor a také rušil jejich dlužní úpisy, takový však byl zvyk. Podobně se k Židům chovala i jiná vrchnost, krutě se zacházelo také s jinými vrstvami obyvatel. Karlův výprodej pogromů, jeho „vraždy od psacího stolu“, se však vymykají i z krutých dobových zvyklostí a je možno je soudit nadčasově. Židé by tedy Karla IV. asi ani dnes za „největšího Čecha“ nevolili.

 

Nevolili by asi ani jeho nástupce Václava IV., za jehož vlády vypukl největší pogrom v českých zemích (i tady se rozumí do příchodu nacistů), při němž o Velikonocích 1389 vybil dav podnícený fanatickým knězem na tři tisíce obyvatel pražského ghetta; král sice neměl na násilí podíl a jeho strůjce potrestal, majetek vyvražděných Židů si však ponechal. 

 

 

IV.3.                   Latentní rasismus

 

Ne nepodstatný je latentní rasismus, který je jednak pozůstatkem původního rasismu, ale většinou jde také o neprojevený, potlačený nebo utajovaný, skrytý mezi dvěma zjevnými projevy či vrcholy rasismu a nacionalismu. Latence je všeobecně projevem nevyzrálosti a to jak v biologii, tak i jinde.

 

Většina dřívějších forem rasismu a rasových teorií se pravděpodobně již nikdy neobjeví, patří totiž do minulých historických souvislostí a poměrů, bohužel se ale objevují nové formy, jako je rasismus naruby nebo rasismus ze stále početnějších skupin asijského obyvatelstva – fundamentalismus, extremismus a další. Kdekoli na světě může dojít k určitému napětí a konfliktu, který bude mít rasový náboj.

 

 

Na konci 20. století je možné pozorovat některé snahy o obnovení určitých starých forem rasismu a to nejenom v USA a Německu, ale i v České republice na Slovensku, v Maďarsku, v Polsku, ale i v Rusku. Zde již jde o jiné motivy a jinou historickou situaci. Jde o neonacistická nebo neofašistická hnutí, reagující na společenskou situaci a nabízející „rychlá“ řešení, extrémní řešení situací, využívajíce emotivní a pudovou labilitu a frustraci některých spoluobčanů. Jde především o projevy xenofobie a výtržnictví než o masová hnutí lidí.  Oživování mrtvých ideologií se nikdy nepodařilo a návrat zrůdných forem rasismu minulosti prostě není možný. Snad jedině antisemitismus přežívá v některých zemích a oblastech ve své prapůvodní podobě a xenofobní nenávisti vůči Židům. Což zároveň potvrzuje iracionální motivaci a povahu antisemitismu. Paradoxně snad nejsilnější antisemitské nálady v Evropě jsou v Polsku, kde umíralo za druhé světové války nejvíce Židů na světě a kde byli v průběhu nacistické genocidy vyhubeni téměř všichni polští Židé.

 

Stejná lidská práva se začala uplatňovat teprve v 18. století za Velké francouzské revoluce (volnost, rovnost, bratrství) a v osvícenství. Ale teprve ve 20. století po obou světových válkách došlo k nápravě. Byla to v první řadě Deklarace lidských práv a svobod, která byla slavnostně vyhlášena Organizací Spojených národů v roce 1948 a po ní celá řada dalších dokumentů a resolucí, které znovu potvrdily vědecké závěry a platnost obou stěžejních odpovědí na ony dvě hlavní otázky, které konečně přestaly být otázkami: šlo o jednotný původ lidstva a rovnocennost lidských ras. Podobně je zdůvodnila resoluce vypracovaná mezinárodní organizací UNESCO v roce 1966.

 

 

IV.3.                   Nacionalismus

 

Nejvýznamnějším průvodním jevem a rysem rasismu byl vždy nacionalismus (natio – rod, lat. nationalis – národní). Sám o sobě může mít dvojí, jak pozitivní tak negativní charakter: buď jde o vyhraněné národní uvědomění, ale často na úkor jiných národů, na druhé straně může vést k národnímu a politickému sjednocení a odstranění regionálních rozdílů. Vyznačuje se užíváním jednoho jazyka a posílením historických a kulturních tradic.

 

Nacionalismus v pozitivním smyslu přispívá k patriotismu – vlastenectví, v negativním smyslu však vyvolává neúměrné požadavky na stát či národ a projevuje se zvláště tam, kde jeden národ žije v područí druhého nebo je jím omezován, anebo má jeden národ větší výhody než ostatní (např. Rusové v rámci Varšavské smlouvy a RVHP).

 

Nacionalistické tendence ve spojení s jakoukoliv formou rasismu vyvolávají často negativní nálady a přispívají k podněcování konfliktů a nežádoucích střetů. Příkladem jsou nepokoje v Severním Irsku, kde jsou navíc vnášeny i tendence náboženské nesnášenlivosti.

 

 

IV.4.                   Xenofobie

 

Poněkud jiný charakter má xenofobie, která také patří k průvodním jevům rasismu a nacionalismu. Xenofobie jako strach z cizího a neznámého (řecky xénos – příchozí, fóbos – bázeň, úzkost) je vždy součástí rasismu nebo jeho východiskem. Může mít podobu živelných a nespecifikovaných projevů a obav z něčeho neznámého až po odmítání určitých jedinců nebo celých etnických skupin. Jednou z forem xenofobního chování může být diskriminace, segregace apod.

 

 

IV.5.                   Rasová diskriminace

 

Rasová diskriminace znamená jakékoliv rozlišování, vylučování a omezování nebo zvýhodňování, založené na rase, barvě pleti nebo i na národnostním nebo etnickém původu a z toho vyplývající nevhodné zacházení s těmito skupinami a jednotlivci. Výjimkou je tzv. positivní rasová diskriminace. Pozitivní rasová diskriminace je nový pojem, u nás zaváděný teprve v posledních letech. Jedná se o určité zvýhodnění postižených nebo sociálně slabších skupin lidí (u nás Romů), kterým je výjimečně na určitou dobu umožněno získat zaměstnání nebo vzdělání za méně náročných podmínek nebo za výhodnějších platových podmínek.

           FILOSOFIE

© PEEN  2013