Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Rasismus

V.                       Historický vývoj rasismu ve světě

 

Rasismus jako „teorie nenávisti vůči člověku“ vznikl již v první třídní společnosti otrokářské, kde měl ospravedlnit především utiskování a porobení otroků a zároveň obhájit zotročování jedněch národů a lidských skupin druhými. Rasistické názory a teorie byly od těch dob vždy znovu využívány ideology a zastánci otrokářského, feudálního i kapitalistického řádu. Teprve v kapitalistické společnosti však nabyl rasismus své nejzrůdnější podoby a stal se i teoretickou základnou k násilnému ovládání jedněch národů druhými – jednou z nejnebezpečnějších ideologií 19. a 20. století.

 

Novodobý rasismus stejně jako jeho dřívější formy popírá rovnocennost lidských ras a jeho vlastním cílem je totální potlačení jiných národů nebo vrstev zdůvodňováním jejich méněcennosti, slabosti a závislosti. Původ těchto novodobých rasových teorií je třeba hledat v období rozvíjející se kapitalistické společnosti v devatenáctém století. Zejména politikové využili rasových předsudků a nízké kulturní úrovně zaostalých vrstev a postavili se především proti národnostním menšinám a porobeným koloniálním národům a kmenům. Byly to především německé a anglosaské rasové teorie, které položily základy novodobého rasismu ve světě.

 

Jedním z prvních ideologů rasismu se stal Angličan Benjamin Kidd, který tvrdil, že každý sociální pokrok je založen na „přirozeném výběru“ nejvíce přizpůsobivých národů, které mají vrozenou biologickou nadřazenost nad jinými, méněcennými, národy.  Tato teorie antroposociologie a sociálního darwinismu pokládá dosud evropské rasy za vyšší produkt přírodního výběru a tvrdí, že vítězí v boji o život. Jde v tomto případě o hrubé zneužití Darwinova učení, zejména jeho thesi o boji o život v přírodě. Třídní podstata této rasové doktríny je zřejmá.  Byli to hlavně někteří činitelé v jižních státech USA, kteří se už v minulém století snažili (válka Severu proti Jihu) dokázat, že zrovnoprávnění černochů by znamenalo záhubu civilizace. K obhajobě svých thesí zneužili k obhajobě rasismu i některých poznatků a názorů z antropologie.

 

Mezi sociálními darwinisty, zastánci rasových teorií, vynikl v minulém století zejména žák a obdivovatel Benjamina Kidda Joseph Chamberlain, který v Anglii usiloval o vytvoření trojspolku USA, Anglie a Německa a uskutečnění teutonské nadvlády nad světem. Většina rasistických doktrín na konci minulého století se opírala mimo jiné o učení Roberta Malthuse (1766 – 1834), jehož celé dílo bylo zneužito. Thomas Robert Malthus se ve svém díle An Essay on the Principle of population z roku 1798 se snažil prokazovat, že možnosti výživy se rozmnožují pouze řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, 5, atd.), zatímco lidstvo se množí řadou geometrickou (1, 2, 4, 8, 16 atd.). I když šlo pouze o hypotetické srovnání, zastánci rasismu tvrdili, že tím dochází nutně k boji o život a nezbytným jevem pak je bída nejširších vrstev lidí. Byl to jedem z pokusů biologizovat lidskou společnost a přirovnávat ji k živočišnému světu a současně ignorovat prioritu společenských, zvláště ekonomických zákonitostí a kulturních tradic lidí.

 

V USA na počátku 20 století prosazovali představitelé velkých trustů tzv. Mahanovu doktrínu, usilující o námořní světovládu Anglosasů a přibližně v téže době vystoupil ve velké Británii spisovatel Rudyard Kipling se svojí literárně kritickou teorií „o břemeni bílého člověka“ (problematická báseň Břemeno bílého člověka (1899, The White Man’s Burden), ve které se opíral o názory některých historiků britského impéria, kteří považovali princip nadvlády Anglosasů nad všemi ostatními národy za boží plán. Podle Kiplinga bůh učinil bílého člověka odpovědným za výchovu a vedení – a zachování odstupu mezí bílým vládcem a žlutým, černým a jiným barevným poddaným.

 

Přívrženci teorie o břemeni bílého člověka v Anglii a jejích koloniích zakládali „Kiplingovy kluby“. Tato teorie po druhé světové válce ztratila značně na popularitě a v poválečné době se rychle začala šířit globální teorie – „teorie amerického věku“.  Podle ní je člověk amerického typu vzorem budoucí vyšší bytosti a nynější věk je věkem americkým, tzn. že Americe musí plně náležet panství nad celým světem. Teorie amerického věku byla nebezpečně blízká ideologii „Herrenvolku velkoněmecké říše“, neboť obě teorie nadřazují příslušníky svých národů nad ostatní národy světa. Naštěstí obě tyto teorie zanikly po Vietnamské válce na počátku 70. let minulého století.

 

Je obtížné určit původ rasistického myšlení, nicméně novodobý rasismus na evropském kontinentě měl svůj počátek zejména v teoriích a díle francouzského spisovatele a diplomata hraběte Josepha Arthura de Gobineau (1819 – 1882), který v polovině devatenáctého století vydal svou čtyřsvazkovou „Esej o nerovnosti lidských ras“ (Essai sur l´inégalité des races humaines par le comte de Gobineau). Tento feudál – samouk učil, že jen lidé s určitými tělesnými vlastnostmi jsou vyvolení a jediní představitelé nejvyšší lidské kultury. Rasu dokonce považoval za jedinou příčinu rozkvětu a úpadku kultury. Vypracoval na základě tohoto všeobecnou rasovou teorii, podle níž k vládě nad ostatními rasami jsou předurčeni pouze lidé s určitými tělesnými znaky a duševními vlastnostmi a schopnostmi. Za nejschopnější a nejčistší považoval plemeno bílé, za nejméně nadané pak plemeno černé. Gobineau hledal v čistotě rasy jedinou příčinu rozkvětu lidstva a pomocí této rasistické teorie vysvětloval zánik dávných civilizací Egypta, Indie, Fénicie, Řecka a stejně tak Říma. Tvrdil, že ke kulturnímu úpadku lidstva ve starověku došlo v důsledku smíšení ras, vládnoucí rasy s nižšími a méněcennými rasami přistěhovalců a tvrdil, že k takovému úpadku kultury a lidské společnosti dojde i v moderní době.

 

Gobineauovy názory a teorie našly stoupence a pokračovatele především v Německu; německy vychovaný Angličan Houston Steward Chamberlain dospěl ještě dále svou teorií o nordické rase, která podle něho jediná je předurčena k vládě nad veškerým lidstvem.  Chamberlain považoval tělesné znaky příslušníků nordické čili germánské rasy za nejdokonalejší. Němci – teutoni jsou prý vysocí, světlovlasí a tudíž odvážní, energičtí, vynalézaví a svobodní. Všichni ostatní jsou touto rasou ovládáni. Za teutony považoval Chamberlain téměř všechny velké postavy dějin, dokonce i Shakespeara, Montesquiea a jiné. Soudil, že kulturu mohou vytvořit jen vyspělé rasy vzájemným „šťastným „míšením.  Takovým způsobem prý vznikla rasa Teutonů. Chamberlainův rasismus vycházel z toho, že existují rasy nižší a vyšší a tyto se dosahují „šťastným“ míšením a pěstěním. Chamberlain šel ve svém učení ještě dále a tvrdil, že Židé naopak měli na ostatní národy zhoubný vliv, právě tak jako mají zhoubný vliv i všechny demokratické myšlenky.  Absurdnost těchto názorů je zřejmá, a přesto byly v Německu dále šířeny a veřejně uplatňovány.  K rozšíření této rasistické teorie dopomáhaly v Německu jednak nietzscheovské názory o nadčlověku (Übermensch) a od roku 1933 i nacionálně fašistická vláda, jejíž ideologičtí mluvčí dále rozpracovaly rasové teorie a vyhlásili tzv. biologický rasismus. K jeho koncipování a zdůvodnění se v Německu propůjčili i někteří vědečtí pracovníci. Jedním z hlavních činitelů se zde stal H. F. Günther. Jeho antropologické spisy („Rassenkunde des deutschen Volkes“, Mnichov 1922 a „Rassenkunde Europas“, Mnichov, 1924) byly přímo evangeliem nacistického rasismu, tvrdil, že nordická rasa, kterou představuje německý národ, je předurčena ke světovládě, protože je povahově nejvýbojnější a nejbystřejší.  Pomocí této pseudovědecké teorie chtěli němečtí fašisté odůvodnit zároveň přesuny a vyhlazování židovského, cikánského a posléze i slovanského obyvatelstva i jiných národních celků v Evropě.

 

 

V.1.                    Teorie o nadřazenosti „árijské rasy“

 

Gobineauova Esej o nerovnosti lidských plemen (Essai sur l‘inégalité des races humaines), čtyřdílná filosoficko-antropologická práce, se stala základem pro další antropologická a rasová bádání a inspirací pro mnohé autory např. Houstona Stewarda Chamberlaina, Friedricha Nietzscheho ale i Richarda Wagnera).

 

Esej o nerovnosti lidských plemen představuje propracovanou rasovou koncepci. Gobineau vychází z rozdělení na tři základní rasy – bílou, žlutou a černou. Rozebírá jejich tělesné a psychické rozdíly, ale také morální a mentální profily, jež jsou dle něj u jedinců rasově podmíněny. Dochází k závěru, že pokud se rasy od sebe odlišují, nejsou rovnocenné a lze je rozdělit na vyšší a nižší. Za vyšší pokládá bílou rasu, které je v knize věnováno nejvíce prostoru. Oceňuje její energii a inteligenci, smysl pro čest, odvahu, krásu, ladnost a válečnické umění. Jejím protipólem je rasa černá, zavrhovaná pro nízké rozumové schopnosti, lenost, přílišnou smyslnost, absenci smyslu pro organizaci a pravou kulturu. Žluté rase Gobineau přisuzuje malou fyzickou sílu, apatické sklony, vytrvalost vůle, úctu k řádu a jakousi nezdravou fantazii, která ji znevýhodňuje před rasou bílou.

 

Gobineau pohlíží na historii světa jako na neustálý proces míšení ras, jenž je však nezvratný. Rasu považuje za jedinou příčinu rozkvětu a úpadku kultury, k němuž dochází míšením krve, kdy vyšší rasa ztrácí své výlučné vlastnosti. Rozděluje rasy do určitých okruhů, homogenních rasových skupin. Za nejvyšší považuje Teutonskou, přičemž ztotožňuje rasu s národem. Ten by měl být rasově čistý či by k tomu měl aspoň směřovat, protože to vede ke stmelení národa-rasy a pocitu výlučnosti. Gobineau se tak stal zakladatelem nordické legendy, na níž dále navázal roku 1899 Houston Stewart Chamberlain svou knihou Základy devatenáctého století (Die Grundlagen des Neunzehnten Jahrhunderts). Chamberlain v ní mj. rozvedl teorii o nadřazenosti Teutonské rasy, kterou ztotožnil s německým národem a odtud také nacisté čerpali svou ideu o nadřazenosti „německé rasy“.

 

Touto teorií začal Adolf Hitler připravovat genocidu druhé světové války.  Tato rasová teorie vědomě a zcela nevědecky směšovala pojem rasa s pojmem národa.  Národní společenství Němců však není ani rasové ani kmenové, nýbrž je historicky vzniklým společenstvím lidí na základě společenství řeči, území, hospodářského života a kultury. Německý národ není biologickou skupinou lidí, neboť národy nevznikají v hranicích jednotlivých plemen či ras, ale historicky vzniklá společenská organizace výroby spojila lidi ve výrobní a sociální kolektivy a státy bez zřetele na plemennou příslušnost. Pojem „germánská rasa“ nebo „árijská rasa“ tedy ve skutečnosti neexistuje a nikdy neexistoval.  Pojem Árijci byl v jazykovědě zaveden pro určitou jazykovou skupinu, do níž patří všichni lidé mluvící indoevropskými jazyky. Němečtí rasisté v Evropě tohoto jazykového termínu zneužili k označování určitých antropologických typů, především tak zvané nordické rasy, kterou prohlásili za nadřazenou německou rasu nad všemi ostatními rasami, národy a skupinami vůbec.

 

Příslušníci nordické rasy či lépe nordického typu, kteří se vyznačují některými antropologickými znaky, hlavně nápadně světlou pletí, vyšší postavou, převážně modrýma očima a světlými vlasy, nejsou však zastoupeni jenom v Německu – dokonce ani převážně ne. Nordický typ je rozšířen zejména ve Švédsku a Norsku a je běžný i Polsku, Dánsku a jinde.

 

Na základě této teorie se snažila nacistická „Blutrassenkunde“ hlásat antisemitismus. Dovršením fašistické rasové ideologie v Německu byla Rosenbergova doktrína již zmíněné „árijské“ neboli „germánské rasy“ jakožto rasy panské, oproti všem ostatním národům, kmenům a rasám, které byly prohlášeny za „nižší“ rasy. Alfred Rosenberg k její koncepci a zdůvodnění zneužil vědy a názory některých historiků a lingvistů a spisů Gobineauových a rasovou teorii vyhrotil za pomoci Martina Bormanna, vedoucího kanceláře strany NSDAP, až k rasovému fanatismu, který se stal kodexem výchovy německé mládeže a celého německého národa.

 

 

 

           FILOSOFIE

© PEEN  2013