Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

06.02.2014

Richard Wagner

kontroverzní

I.                        Intro

 

 

Hodnocení Richarda Wagnera, člověka, skladatele, spisovatele, nikdy nebylo a nejspíš nikdy nebude jednoduché a jednoznačné. Jedni ho uctívají jako největšího genia hudby, jiní proklínají kvůli jeho názorům, které byly zneužity nacisty. Například v Izraeli je jeho hudba stále tabu. O tom „kolik Hitlera“ je ve Wagnerovi (parafráze na citát z Thomase Manna „ ...je hodně Hitlera ve Wagnerovi“) se stále vedou spory – a nikdy nebudou mít rozřešení, neboť každý z nás vnímá ty dávné historické detaily i detaily z Wagnerova „života po životě“, jinak. Navíc to komplikuje Wagner sám. Mnozí v něm vidí antisemitu, předcházejícího Hitlerovi, ale on byl také posedlý tvořivou „touhou po destrukci". Roku 1848 v pamfletu Revoluce napsal: „Chci zničit pořádek věcí, který dělá z milionů bytostí otroky malého počtu lidí, kteří jsou otroky své vlastní moci a bohatství.

 

Spor se ale vede i o životnost Wagnerova monumentálního díla, což je asi dnes podstatnější. Wagner bývá, kromě zatracování, hodně vzýván, v bavorském Bayreuthu každý rok až snobsky; kdo si ale skutečně bez sebemenší pochybnosti dokáže užít naplno ty dlouhé hodiny operních produkcí?

 

Richard Wagner byl nejen hudební skladatel a operní tvůrce, ale také umělecká osobnost s přesahem do literatury a filozofie, která je určitým obrazem vývoje 19. století. K osobnosti Richarda Wagnera se často vážou zjednodušující předsudky, že je hlavně skladatelem dlouhých oper germánské mytologie či se mu podsouvá spojitost s nacismem v souvislosti s tím, jak bylo jeho dílo nacistickým režimem zneužíváno a zneužito.

 

Richard Wagner položil základy moderní hudby, jím začínají modernistické výboje. Mimo jiné prosazoval koncepci souborného uměleckého díla (Gesamtkunstwerk) a jeho opera Tristan a Isolda představuje mezník v dějinách hudby. Již ve své době byl Wagner nepřehlédnutelný a mnozí se mu klaněli. Ovlivnil také řadu umělců dvacátého století. Jiní však považovali jeho hudbu za nudnou a nestravitelnou.

 

Celkem složil přes 110 hudebních děl a k operám si vždy psal i libreta sám. Vrchol jeho nového pojetí hudebního dramatu, ale i harmonie představují podle odborníků dvě opery, Tristan a Isolda a poslední Wagnerova opera Parsifal. Zde Wagner pracoval mimo jiné s principem tzv. nekonečné melodie. Pojmy jako wagnerovský orchestr a tristanovská harmonie se vžily jako odborné termíny.

 

Richard Wagner vyvolával silné vášně a k jeho obdivovatelům patřilo mnoho skladatelů, například Gustav Mahler či Richard Strauss. Skladatel Anton Bruckner před ním při jejich prvním setkání padl na kolena. Dirigent Hans von Bülow popsal Wagnera jako „slavného a jedinečného muže, kterého musíte uctívat jako boha“, a zachoval si pro něho své nadšení dokonce i poté, co ho Wagner připravil o manželku Cosimu. Obdivovali jej i literáti, pro Thomase Manna byl „postavou velikou jako století“, obdivoval ho Rainer Maria Rilke, Marcel Proust či T. S. Eliot.

 

„Lohengrinem končí starý operní svět, duch se vznáší nad vodami a je světlo,“ řekl o Wagnerovi kupříkladu skladatel Ferenc Liszt.

 

 

Wagnerovým příznivcem i přítelem byl zprvu i filosof Friedrich Nietzsche. Nietzsche se s Wagnerem, dle vlastních slov, zásadně rozešel v létě roku 1876, v době prvních slavnostních her v Bayreuthu: „Nesnesu nic dvojznačného; od té doby, co se Wagner vrátil do Německa, klesal krok za krokem ke všemu, čím pohrdám - dokonce k antisemitismu…“  Definitivně se rozešli krátce před Wagnerovou smrtí, po uvedení poslední opery Parsifal. Nietzsche se nedokázal smířit s Wagnerovým příklonem ke křesťanství, k němuž neměl vždy právě vřelý vztah; vždyť v mládí koketoval s ateistickým socialismem. „Wagner je pro hudbu záhuba. Uhádl v ní prostředek, jímž je možné dráždit unavené nervy, a tím vytvořil nemocnou hudbu,“ napsal Nietzsche.

 

Wagner inspiroval filmové tvůrce či skladatele rockové hudby: inspiraci přiznává kupříkladu německá skupina Rammstein či slovinská kapela Laibach.

 

 

Kromě hudby byl Wagner také pilným spisovatelem, napsal řadu textů o hudbě, politice či náboženství. V některých se projevoval jako antisemita. Nejznámějším Wagnerovým protižidovským textem je článek Židovství v hudbě z roku 1850, ve kterém spojil komercializaci hudby s židovstvím, neschopným údajně skutečných tvůrčích, uměleckých činů. „Tak jak je svět utvářen dnes, Žid je víc než emancipovaný, on je vládce. A bude vládnout i nadále, dokud peníze zůstanou tou silou, která zotročuje veškerou naši činnost,“ napsal Wagner. Tato stať mimo jiné inspirovala spisovatele Jana Nerudu k uveřejnění antisemitského spisku Pro strach židovský.

 

Nacisté využili jeho aluze1 na německou mytologii a jeho odkaz propagandisticky zneužili. Samotný Adolf Hitler již v roce 1922 například řekl, že Wagnerova díla oslavují „hrdinskou přirozenost Teutonů“. Vůdce třetí říše dokonce jednou řekl: „Wagner je pro mne bůh, jeho hudba mým náboženstvím. Chodím na jeho opery jako ostatní do kostela.“ V Izraeli je proto Wagnerovo dílo dodnes přijímáno s rozpaky.

 

1 aluze znamená narážku (slovo je odvozeno z latinského alludere - hrát si, žertovat) v literárním díle to znamená skrytou nebo otevřenou narážku na jiný text (literární aluze) nebo na nějakou mimoliterární skutečnost. Může hraničit na jedné straně s neoznačeným citátem, na druhé s velmi obtížně dešifrovatelnou narážkou, kterou může rozluštit jen ten, kdo dopodrobna zná kontext. S aluzí se mimo literaturu setkáte velmi často, dnes je to oblíbený prostředek v novinách (oblíbené jsou narážky na bonmoty politiků ap.).

 

V Čechách byl Wagner několikrát. Ještě jako nemluvně se schoval před napoleonskými vojsky s matkou v Teplicích, v Praze byl poprvé jako třináctiletý v roce 1826. Později pobývá několikrát v Praze, Teplicích, Mariánských Lázních či Karlových Varech na léčení. „Při odjezdu z Prahy jako bych měl křídla,“ napsal jednou. V roce 1854 ve Stavovském divadle osobně dirigoval Tannhäusera, o dva roky později byl přítomen provedení Lohengrina. V roce 1863 dirigoval v Praze koncert svých děl, v orchestru hrál na violu dvaadvacetiletý Antonín Dvořák. Naposledy navštívil Čechy s Cosimou a dětmi ve dvaašedesáti letech v roce 1875.

 

 

I.1.                    Stručně z Wagnerova života

 

Richard Wagner se narodil 22. 5. 1813 v Lipsku. Pocházel z hereckého prostředí a hudebního školení se mu dostalo u svatotomášského kantora Christiana Theodora Weinliga. Wagnerův život byl plný zvratů. Přes deset let prožil v politickém exilu, prošel si chudobou i útěky před vymahači dluhů, jeho soukromý život byl plný milostných avantýr. Jako osmé dítě policejního úředníka a pekařovy dcery vyrostl v Lipsku a v Drážďanech, kde se učil hře na housle a kompozici. V roce 1834, v jednadvaceti letech, se stal hudebním šéfem divadla v Magdeburku, kde se potkal se svou budoucí první ženou, herečkou Minnou Planerovou.

 

O dva roky později odešel do divadla v Královci. Divadlo však zbankrotovalo a zadlužený Wagner uprchl v roce 1839 před věřiteli přes lotyšskou Rigu do Paříže. Zde se Wagner živil všelijak: pořizoval aranžmá a úpravy skladeb, psal kritiky.

 

V roce 1842 se vrátil do Německa, kde slavil úspěch s operou Rienzi i dalšími díly. V roce 1843 byl jmenován kapelníkem Semperovy opery v Drážďanech. V roce 1848 se Wagner zapojil do revolučního dění, psal články a letáky. Po nezdařeném drážďanském povstání na něj vydaly úřady zatykač, proto opět z Německa uprchl.

 

Pobýval u Ference Liszta ve Výmaru, kde se v roce 1850 konala premiéra Lohengrina, kterou Liszt dirigoval. Wagnerův život se ovšem nezklidnil – prožíval milostná dobrodružství, stále se stěhoval (Curych, Benátky, Paříž, Brusel), ale především tvořil.

 

Do Německa se vrátil v roce 1861. Obtíží s dřívějšími dluhy ho zbavila až přízeň bavorského „pohádkového“ krále Ludvíka II. Díky tomuto mecenáši byly uvedeny premiéry Tristana a Isoldy (1865) a Mistrů pěvců norimberských (1868). Ve svých padesáti letech se Wagner v roce 1863 v Mnichově opět zamiloval, tentokrát do Lisztovy nemanželské dcery a manželky dirigenta Hanse von Bülowa Cosimy, s níž se v roce 1870 oženil (jeho první žena zemřela v roce 1866).

 

V roce 1872 přesídlil do bavorského Bayreuthu, kde si nechal postavit vlastní divadlo. Roku 1876 se zde konal za přítomnosti císaře Viléma I. a bavorského krále Ludvíka II. první hudební festival, na kterém byl premiérově uveden Prsten Nibelungův.

 

Richard Wagner zemřel na infarkt 13. února 1883 v Benátkách. Převezen byl do Bayreuthu, kde byl slavnostně pochován na zahradě své vily.

           Skladatelé

© PEEN  2014

Richard Wagner s manželkou Cosimou na fotografii Fritze Luckhardta. Vídeň 1872 (Msc.Add.1007).