Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

06.02.2014

Richard Wagner

kontroverzní

II.              Wagnerův nacionalismus a antisemitismus

 

Wagner byl jeden z mála skladatelů, kteří se do hloubky zajímali o filosofii a politiku a také patří k minimu skladatelů, kteří si ke všem svým operám napsali vlastní libreto. Jednalo se o nesmírně komplikovaného člověka, kterého mnoho lidí ještě v dnešní době vnímá značně kontroverzně, a to zejména kvůli jeho nacionalistickému smýšlení a antisemitským názorům, které se ve veliké míře promítaly do jeho uměleckých děl.

 

 

 

II.1.                    Historie antisemitismu

 

Historie antisemitismu sahá až do roku 1215, kdy čtvrtý lateránský koncil rozhodl, že Židé ukřižovali Krista a nemají ve slušné společnosti co dělat. Dosti antisemitská byla o půl tisíciletí později i Voltairova slova: „Naleznete v Židech jen nevzdělaný a barbarský národ, soustřeďující v sobě odedávna jen nejšpinavější lakotu a nejodpornější pověru, jakož i nepřekonatelnou nenávist vůči národům, které je mezi sebou trpí a obohacují…. Židé vždy se učili u jiných národů a sami jiné národy ničemu nenaučili. Peníze byly motivací jejich činů pro všechny doby…

 

Dne 22. listopadu 1793, 18. Kislev 5554, francouzský distrikt Strasbourg v Alsasku-Lotrinsku přijal protižidovský zákon, zakazující obřízku a nošení vousů. Nařizoval také spálení všech knih psaných hebrejsky. Ani všechny řečí francouzské „osvícenecké“ revoluce o rovnosti nebránily Voltairovi zdůraznit, že Židé jsou neodpornější lidé na světě. Tato urážka byla uvedena do praxe ve 40. letech 20. století, kdy režim vichistické Francie shromáždil a nacistům předal přes 61 tisíc Židů, aby byli zlikvidování v plynových komorách.

 

Ani Dostojevský si vůči Židům nebral servítky: „Žid, kdekoli se usadil, tam ještě více snižoval a kazil lid, tam ještě více upadala lidskost, ještě více klesal stupeň vzdělanosti, ještě hnusněji se rozšiřovala beznadějná nelidská chudoba a s ní zoufalost!“ A Neruda? Ten dokonce sepsal studii Pro strach židovský, kterou až v roce 1935 vydal Jaroslav Slavata, spolupracovník týdeníku Fronta. Neruda se dosti zatvrzele staví proti asimilování židů do české společnosti a mimo jiné píše: „Židé starali se přehorlivě, aby o nich nebylo mluveno jako o Židech a „velkopokrokový evropanský“ český tisk je v tom všemožně podporoval… Kdo o židech něco špatného napsal, byl židozednáři umlčován a prohlášen za nekulturního barbara a zrádce…

 

O tom, že Židé dali základ našemu průmyslu, už ale Neruda nenapsal. A že Moser vybudoval tradici karlovarského skla, židovský vynálezce Kolben stál za vznikem ČKD, bratři Gutmennové vybudovali Ostravské doly a Rotschild že postavil Severní dráhu a Vítkovické železárny. Rod Weimannů že zase založil teplické sklárny na válcované a tabulové sklo, další Židé založili Fezko Strakonice, Koh-i-nor, Solo Sušice, oděvní závody Prostějov a ještě u nás postavili první cukrovary a prádelny, dokonce Žid Jellinek vybudoval první likérku a lihovar…

 

Za to vše jsme se jim odvděčili Bezručovým běsem, který svolával na hlavy židovských uhlobaronů za to, že nad Ostravicí strměly jejich paláce, z jeho krve a jeho potu… Přesto po nás Židé nikdy nepožadovali veřejnou omluvu. Tu by spíš měli chtít Židé od Britů za to, že si Shakespeare v Kupci benátském vylil zlost na Židech, když jeho Shylock chtěl libru masa ze svého dlužníka. Dluh však nedostal, navíc přišel o majetek a ještě se musel nechat pokřtít…

 

 

 

II.2.                    Podstata a vnímání nacionalismu

 

Základní myšlenka nacionalismu se v podstatě nezměnila. Vždy šlo o nějaké vyvyšování konkrétní skupiny lidí, většinou národa. Nacionalismus je spojován s Německem a s osobnosti Adolfa Hitlera, který propagoval do extrému vystupňovaný nacionalismus, tedy nacismus.

 

Je vhodné se zamyslet nad rozdílem pojmů  nacionalismus a vlastenectví. O Shakespearovi těžko někdo řekne, že to byl nacionalista. Z jeho her je ale patrné, že Angličany vyzdvihoval nad ostatní. Ale byl to prostě jen vlastenec. Giuseppe Verdi v Itálii bojoval za stejnou věc jako Wagner v Německu, tedy za sjednocení a urovnání politické situace v jejich rodných státech a jejich názory se v mnohém shodovaly, jen šlo pouze o jiný národ. Rozdíl tu v podstatě tedy nebyl žádný. Na rozdíl od Verdiho a Shakespeara, kteří jsou vnímáni jako vlastenci, byl Wagner hanlivě označován jako nacionalista, a tento pohled a názor, přetrvává díky paušálnímu spojování nacionalismu s Hitlerem u mnohých dosud – bezdůvodně a neoprávněně.

 

Naše vnímání jevů okolo nás je velice ovlivněno naší zkušeností. Z hlediska politického je dnes nacionalismus spojován prakticky jen s pravicí. Wagner byl většinu života v podstatě anarchista, levicový revolucionář a v době Wagnerova života šly anarchismus a nacionalismus ruku v ruce a byly výhradně záležitostí levice.

 

Wagner je spojován s antisemitismem a i v tomto případě jde o podobný problém jako u nacionalismu. Kvůli vyhlazování Židů za druhé světové války a kvůli dnešním pravicovým extrémistům je antisemitismus bez dalšího přemýšlení o problému spojován výhradně s pravicí. Před druhou světovou válkou byla ale nevraživost vůči Židům napříč všemi politickými směry a kořeny antisemitismu mají kořeny mnohem starší, spadající minimálně do období středověku (!) jak je uvedeno výše.

 

 

 

II.3.                    Wagnerův příklon k nacionalismu

 

Pro pochopení Wagnerova příklonu k nacionalismu, je třeba zmínit některé zásadní momenty jeho života. Richard Wagner narozený v roce 1813 v Lipsku vyrůstal v ovzduší ponapoleonském, kdy vzrůst německého nacionalismu byl hybnou revoluční silou doby. Jako mladý byl aktivním levicovým revolucionářem a jednou z hlavních aktérů na barikádovém povstání v Drážďanech v roce 1849.

 

V následujících jedenácti letech ho stíhala policie, a proto žil jako politický emigrant ve Švýcarsku. Před touto událostí se Wagner přátelil s novinářem Heinrichem Laubem, který byl jednou z vůdčích osobností literárního a politického hnutí, které samo sebe nazývalo Mladé Německo a jehož zásadní motivací bylo vyvolat seberegeneraci Německa po ponížení, které mu připravily napoleonské války. Dalším členem této skupiny byl Heinrich Heine, s nímž se Wagner seznámil prostřednictvím Laubeho. Německo se stále ještě skládalo z mnoha jednotlivých států a státečků, vesměs s vlastním dvorem a vládcem, z nichž žádný nebyl demokratický. Členové skupiny Mladé Německo chtěli všechny tyto státečky nahradit demokratickými republikami. Intelektuální oporu hledali v britském parlamentarismu a francouzském socialismu. Chtěli se vyjadřovat jako osvobozené bytosti, v politice i umění odvážně inovovat, vysmívat se autoritám a zapomenout na starší generace. Tomuto Wagner úplně propadl a tyto myšlenky ovlivnily jeho druhou operu Zákaz lásky (tou první byla opera nevalné kvality Víly).

 

Když mu bylo jedenapadesát, jeho osobní situace vypadala beznadějně: složil sice řadu oper, jako například Zlato Rýna, Valkýru a Tristana a Isoldu, ale nic z toho nebylo uvedeno na scénu a neexistovala nejmenší naděje, že se tak kdy stane. Wagner přestal pracovat na Prstenu Nibelungově a byl donucen utéct z Vídně (kde v tu dobu žil), aby unikl vězení pro dlužníky. Přesně v tuto dobu nastoupil na trůn král Ludvík II., který jeho dílo zbožňoval a začal Wagnera ve všech jeho činnostech podporovat. Za královy peníze si postavil vlastní divadlo a zahájil operní festivaly v Bayreuthu, které se s velkým úspěchem pořádají dodnes. Současně navázal velké přátelství s filosofem Friedrichem Nietzschem. Když umíral, byl proslaven po celém světě a všeobecně prohlašován za největšího žijícího skladatele. To bylo v roce 1883.

 

 

II.4.                    Nacionalismus ve Wagnerových spisech

 

Wagner byl geniálním hudebním skladatelem a svoje názory, kromě hudby, presentoval i v řadě ceněných a svého času kontroverzních knih.

 

I dnes vyvolává velké rozpaky Wagnerův spis Židovství v hudbě, ve kterém se otevřeně a občas až příliš kriticky vyjadřuje k problematice postavení Židů ve světě hudby. Jak již bylo uvedeno, antisemitismus byl ve Wagnerově době problém týkající se všech politických stran. Je nutné vnímat rozdíly mezi Wagnerovým antisemitismem a antisemitismem obecně v té době. Wagner rozhodně nezastával názor, že by všichni Židé měli být z Německa v tom lepším případě vyhnáni v zájmu jistého „vyčištění“ německé rasy, tak jak to občas bývá prezentováno. Wagner se na vše díval z pohledu nepochopeného umělce, který se jen snažil najít nějaké vysvětlení pro své momentální neúspěchy.

 

V životě člověka i umělce Richarda Wagnera hráli židé podstatnou a bohužel ne vždy pozitivní roli. Tento fakt je třeba mít na paměti, pokud chceme pochopit jeho postoje a názory. Na vysokých postech, jako jsou například ředitelé divadel, totiž v té době stála spousta Židů, kteří měli zásadní vliv například na to, co se bude v oněch divadlech hrát. Je známé, že Wagner se velmi často nesetkal s jejich podporou, ba naopak, jeho opery nesměly být inscenovány a to ani nemluvě o letech vynuceného exilu. A podle Wagnera za to mohli právě Židé. Všemožné odmítání z jejich strany způsobilo jeho pozdější nenávist k nim. Na druhou stranu je ale nutné zdůraznit, že Wagner měl mezi svými přáteli spoustu právě Židů, a to i v uměleckých kruzích, jako například zpěvačku Lilli Lehmannovou, Angela Neumanna, Karla Tausiga či Josepha Rubinsteina.

 

Nejznámějším Wagnerovým protižidovským textem je, jak již bylo uvedeno výše, spis Židovství v hudbě, který vydal Wagner anonymně v roce 1850. V něm Wagner spojuje podle něj neblahou komercializaci soudobé hudby s židovstvím, neschopným údajně skutečných tvůrčích, uměleckých činů. Ostny Wagnerovy kritiky ovšem nemíří pouze na úlohu Židů v hudbě, ale také na údajnou roli Židů a židovského ducha v moderní společnosti. Židé se tak stávají symbolem všech kritizovaných společenských jevů: materialismu, honby za penězi, kapitalistického uspořádání. Později se Wagner k autorství přihlásil, což nic nemění na faktu, že se asi obával oprávněné kritiky, kterou například za výrok „Židovství samo o sobě je neschopné, jak svým zevnějškem, svou řečí, ale především svým zpěvem, který se odvažuje nazývat uměním“, musel očekávat. Takováto otevřená kritika, ze které čiší nenávist a opovržení, by i v dnešní době byla přijímána velmi kontroverzně.

 

Ve své další stati Co je německé?, která vyšla v roce 1865, se snažil zdůvodnit ztroskotání revoluce v roce 1848 tím, „že se praví Němci náhle ocitli v prostředí, které jim bylo úplně cizí“. Tím zřejmě také myslel vliv Židů na celkovou situaci.

 

Wagnera zcela jistě nelze považovat za žádného bezprostředního předchůdce či přímo původce nacistické genocidy. Faktem však zůstává, že patřil do velké rodiny německých antisemitů 19. století a i on se podílel na vytváření antisemitské společenské atmosféry, která  mimo jiné pod brutalizujícím vlivem první světové války vedla k vzniku nacistického hnutí. Wagnerův odkaz byl v tzv. bayreuthském kruhu a v nacistickém Německu zkreslován, vulgarizován a hrubě zneužíván. Sám Adolf Hitler již od počátku 20. let 20. století k Bayreuthu udržoval velmi intenzivní vztahy a byl tam také rád přijímán.

 

Názory Richarda Wagnera nemusejí každého nadchnout, lze s nimi polemizovat, to je dokonce žádoucí. Ale rázem zavrhnout jeho dílo jen proto, že byl přesvědčen, že existují lidské rasy a že některé jsou v některých ohledech lepší než jiné, je vrcholem slabosti. Ale dnes se to děje. Není divu, vždyť naše civilizace je nemocná a slabá a o to více plive po těch, kteří hledali a hledají řešení.

           Skladatelé

Richard Wagner, Paris, 1861

© PEEN  2014