Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

06.02.2014

Richard Wagner

kontroverzní

III.                      Filosofie jako Wagnerova intelektuální inspirace

 

Díky Wagnerovu přátelství s filosofem Friedrichem Nietzschem se mnoho lidí dnes domnívá, že to byly právě Nietzscheho myšlenky, které Wagnera nejvíce ovlivnily. Není tomu tak. Na Wagnera měl největší vliv zejména v mládí Ludwig Feuerbach. Tento myslitel, který měl rozhodující význam v období mezi Hegelem a Marxem, ovlivňoval Wagnera až do padesátých let 19. století.

 

 

III.1.                   Wagner a Feuerbach

 

Ve své autobiografii Wagner píše, že objevil Feuerbachova díla za svých drážďanských let, i když někteří vědci jsou přesvědčeni, že k tomu došlo už předtím v Paříži. Každopádně teprve po poražení drážďanského povstání v roce 1849 a svém útoku do Švýcarska se plně ponořil do Feuerbachových spisů. Jako právě příchozí emigrant měl čas psát a kromě toho potřeboval také peníze. Za téhož pobytu v Curychu tedy napsal své nejslavnější teoretické spisy i libreto k Prstenu Nibelungově. Všem těmto dílům bylo souzeno nést pečeť Feuerbachova vlivu. Wagnerovo duševní rozpoložení v době, kdy začal psát knihy, jimiž měl v budoucnosti nejvíce ovlivnit svět, trpělo nervozitou a duševním vyčerpáním, ale jeho žena a Feuerbach mu to pomohli překonat.

 

Wagner byl Feuerbachem tak unešený, že první z knih, kterou napsal, považoval za paralelu jedné jeho knihy. Ta měla název Zásady filosofie budoucnosti, proto Wagner svůj spis nazval Umění budoucnosti, a tím naznačil, že pojednává o úloze umění ve světle feuerbachovského učení. Wagner uvedl později ve svém životopise, že „vždycky považoval Feuerbacha za ideálního exponenta radikálního osvobození jednotlivce u otroctví oficiálních idejí“.

 

Podstatou Feuerbachovy filosofie, jak ji kvalifikoval Wagner ve své autobiografii, je tvrzení, že Bůh nebo bohové zdaleka nejsou tvůrci lidstva, ale je to naopak lidstvo, které vytvořilo je; máme-li náboženství pochopit, musíme je zcela považovat za produkt lidské mysli. Feuerbach byl přesvědčen, že důvodem, proč se nějaká forma náboženství stala téměř univerzální, je to, že náboženství uspokojuje základní lidské potřeby. Domníval se, že když chápeme náboženství správně, skutečně nám odkrývá základní pravdy, ale jsou to základní pravdy o nás. Feuerbach argumentuje, že zkušenosti nutí lidi uvědomit si, že nejsou pány svých vlastních životů, a to je vede k přisuzování nejvyšší moci a vlády silám mimo sebe samé.

 

Nejevidentnějším důkazem vlivu Feuerbacha na Wagnera bylo proniknutí myšlenek tohoto filosofa do libreta Prstenu Nibelungova. Mnohé postavy tohoto díla jsou bozi a Wagner zde vědomě utváří fauerbachovskou představu bohů a božstev v rané epoše světového vývoje. V zásadě tam jde o to, že bohové jsou líčeni jako zbožštělé lidské bytosti, v nichž se projevují základní a obecné lidské vlastnosti a touhy. Prsten jako celek vypráví o nadcházejícím světovém věku v ryze fauerbachovském smyslu, totiž že na počátku jsou síly, které mu vládnou a jsou považovány za moc bohů, ale v průběhu doby jsou tyto síly bohům odňaty lidskými bytostmi, které převezmou zodpovědnost za svět. Nový pořádek, nastolený tím, že lidé převezmou zodpovědnost sami za sebe, se nezakládá na vůdcovství, ale na lásce.

 

Tímto Feuerbach ovlivnil Wagnera nejvíc. Lásku Wagner chápal jako prostředek revoluce. Budoucnost se rovnala dobru, současnost zlu a právě láska (myšleno i láska k vlasti, což je tu asi nejpodstatnější) má být prostředkem, jak docílit lepší budoucnosti.

 

 

III.2.                   Ovlivnění Wagnera Shopenhauerem

 

 

Dalším  významným filosofem, který Wagnera na dlouhá léta ovlivnil až do konce jeho života, byl Artur Schopenhauer (1788 1860). Schopenhauer vyšel z Kantovy filozofie, ovlivněn Platónem a indickou náboženskou filozofií (zejm. upanišadami a buddhismem). Hlavní zásada jeho filozofie je plně naznačena v jeho nejvýznamnějším díle Svět jako vůle a představa (Welt als Wille und Vorstellung): to, co každodenní a vědeckou zkušenost uchopuje jako svět, je jen „jev“ (svět jako představa), který pravou povahu světa neprojevuje, nýbrž zakrývá. Skrytým metafyzickým základem světa, vševládnou podstatou, je vůle – temné absurdní a slepé puzení (vůle k životu), jež je posledním důvodem absurdity. Vůli má člověk danou v sobě bezprostředně jako klíč k vlastnímu „já“. Jedinou cestou, kterou se může osvobodit od starosti, je oproštění se od této vůle k životu buď kontemplací platónských „čistých“ idejí v umění (umění přetváří předmět nenaplněné touhy v předmět nepředpojaté estetické kontemplace), nebo asketismem, který radikálně ruší naše životní zaujetí, popírá důsledně naši individualitu a končí rozplynutím se v nicotě.

 

Filosof Shopenhauer věnoval ve svých dílech velký prostor hudbě. Na druhé straně hudební skladatel Wagner se velmi věnoval studiu filosofie a hledal v ní zakotvení svého díla. Faktem je, že Shopenhauerova filosofie, se kterou se Wagner seznámil v roce 1854, trvale a do konce života ovlivnila Wagnerův pohled na svět, který se odráží i v té době stvořených dílech.

 

Wagner se s Schopenhauerovou filosofií seznámil až po své čtyřicítce a její poznání souviselo s velkou názorovou změnou v jeho životě. Zamlada se Wagner hlásil k hnutí Mladé Německo a protěžoval socialisticko-anarchistické politické ideje. Později na sebe nechal působit Feuerbachovu filosofii jak je uvedeno výše. V době, kdy poznal Schopenhauerovu filosofii, se seznámil s tehdy teprve začínajícím filosofem Friedrichem Nietzschem, který sdílel Wagnerovo nadšení pro Schopenhauera a stal se Wagnerovým důvěrným přítelem a obdivovatelem. Wagner byl po celý svůj život mimořádně intelektuálně činný. Vedle hudebních dějin či teorie a dějin dramatu se celoživotně zajímal o obecné dějiny, politiku, filosofii, mytologii, literaturu a jazyky, nehledě na to, že byl velmi společenský a soustavně sledoval dění kolem sebe, do kterého se neúnavně zapojoval. Vždyť jeho politická angažovanost a styky ho přivedly až k nutnosti opustit zemi a uchýlit se do švýcarského vyhnanství, aby se vyhnul vězení.

 

Po svých životních prohrách dospěl k naprostému odklonu od politiky a přehodnotil řadu svých dřívějších stanovisek, týkajících se postoje k životu i k umění. Přestal se politicky angažovat. Tato změna postoje vedla Wagnera k odtržení od vnějšího světa, které nastartovalo jeho opuštění politické scény a následné hledání nové životní motivace.

 

Wagner si psal libreta ke svým operám sám, a tak lze v těchto dílech vyčíst a sledovat hloubky jeho proměny v této době. Právě v době hledání nové životní i umělecké motivace, kdy Wagner prožíval velké rozčarování a deprese, objevil Schopenhauerovu filosofii. Tato filosofie značně urychlila Wagnerovo nové sebenalezení. Schopenhauer mu pomohl opodstatnit odklon od politického dění, ke kterému se cítil osudem dotlačen. Zatímco před seznámením se s Schopenhauerem tíhnul Wagner k životnímu optimismu za každou cenu a vyznával takzvaně řecké životní zásady, dospěl s jeho pomocí k pesimismu, který mnohem spíše ladil s jeho vlastní reálnou životní zkušeností. Wagner prožil čas chudoby a zadluženosti tak velké, že s první ženou doslova hladověli a neměli prostředky na ošacení. Wagner nechtěl ustoupit osudu a bojoval za úspěch svého díla jak se jen dalo, ale po dlouhou dobu marně. Posléze jeho první manželství zkrachovalo a on byl nucen začít hned v několika ohledech znovu a leccos ve svém životě přehodnotit. Četba Schopenhauerova díla mu poskytla přesně ten impuls, který potřeboval. Schopenhauer považuje veřejné záležitosti za nepodstatné a nešťastné vyznění lidského života za nevyhnutelné a vede tudíž čtenáře k tomu, aby se s některými životními zákonitostmi prostě smířil a přestal toužit je změnit, protože by to bylo naprosto marné.

 

Schopenhauer dospěl v řadě oblastí důležitých pro Wagnera ke shodným závěrům, ale jinou cestou. Proto byl Wagner již po prvním přečtení Schopenhauerova klíčového díla Svět jako vůle a představa zcela unesen a nadšen. Wagner se stal Schopenhauerovou filosofií vskutku posedlý, do konce života si četl z Schopenhauera před spaním, meditoval nad četbou se svou druhou chotí Cosimou.

 

Jeden z momentů Schopenhauerovy filosofie, který Wagner absorboval, v tomto případě snadno, protože se slučoval s jeho vlastním cítěním a dřívějším názorem, bylo vyzdvižení sexuální lásky. Pro Wagnera byla tato oblast odjakživa důležitá, což se jasně promítá do celého jeho díla, zároveň však představovala jeden z kamenů úrazu jeho soukromého života (vedle jeho neustálého zadlužování, nesplácení dluhů, jeho agresivního antisemitismu a celkové excentričnosti jeho osobnosti). Schopenhauer dokonce považuje lásku a hudbu za dvě nejvyšší lidské činnosti vůbec. Díky tomu také pomohl Wagnerovi osvobodit svou hudbu od područí slova, kterému dříve podléhala.

 

Díky celoživotní četbě filosofie a snahy se s ní vyrovnat byl Wagner velmi poučeným čtenářem Schopenhauerova díla a měl dostatečnou intelektuální kapacitu na to, aby Shopenhauera výborně pochopil.

 

Svět a celý vesmír hmotných objektů v prostoru a čase Schopenhauer chápal jako svět naší zkušenosti, který nemůže existovat nezávisle na ní. Ani struktura naší zkušenosti nemůže existovat nezávisle na zkušenosti samé. Naše zkušenost se nám představuje v prostoru a čase, ve formě smyslovosti a v rámci kauzality, která způsobuje, že to, co vnímáme, je náš svět a ne pouhý chaos. Vnímáme navíc jen tu část reality, kterou nám umožňuje vnímat náš fyzický aparát. Nevnímáme věci o sobě, ale tak, jak se nám jeví. Ta část reality, která není dostupná naší zkušenosti, existuje mimo prostor a čas, nejsou v ní hmotné objekty a neplatí v ní kauzalita. O této části reality nic nevíme, kromě toho, že s největší pravděpodobností existuje. V tomto bodě se Schopenhauer začíná oddělovat od Kanta.

 

S východními náboženstvími má Schopenhauer společný i náhled na řešení otázky utrpení ve světě. Utrpení je nevyhnutelné, protože ho způsobují nám přirozené touhy, které nás do něj neustále ženou tím, jak nikdy nemohou být zcela naplněny. Jediným řešením je ovládnout sám sebe, přemoci vlastní vůli a přestat chtít. Z toho vyvěrá životní pesimismus, který je vlastní jak Schopenhauerovi, tak východním náboženským systémům. Lidský život je viděn jako řetězec neustálého chtění, snažení, usilování, které však nevyhnutelně končí zmarem – smrtí. Život je tudíž osudově tragický. Schopenhauer považuje existenci za naprostou marnost. Řešením naší bezmocné existence je pouze popření této vůle k životu, odmítnutí zapojit se do nesmyslného kauzálního řetězce jevového světa. Odmítá ovšem z principu sebevraždu, neboť ta je podle něj nikoli popřením, ale naopak triumfem vůle. Tato myšlenka musela být pro Wagnera nutně podnětná, protože z pramenů je známo, že trpěl sebevražednými sklony po značnou část svého života.

 

Schopenhauer byl, právě tak jako Wagner, ateistou. V životě většiny lidí je ovšem přiblížení se pravdě možné jen skrze sexuální či umělecký, zejména hudební, zážitek. Pro Schopenhauera je sexuální motivace v lidském životě klíčem k jeho pochopení. Proto rozvíjí ve svém díle metafyziku sexuální lásky a dochází k závěru, že v okamžiku orgasmu člověk nahlédne do podstaty bytí. V onom momentě člověk totiž překonává svůj egoismus, který ho jinak nerozlučně provází.

 

Schopenhauerovo popření vlastní vůle, vlastního chtění a usilování, zahrnuje především popření právě sexuální lásky. To má vést následně ke schopnosti milovat soucitnou láskou, asexuální a naprosto nezištnou, která je kvalitativně vyšší a díky níž člověk dokáže rezignovat na světské touhy a vášně a uchýlit se do svého, poněkud smutného, svatého klidu a svobodného rozvažování nad skutečností.

 

Schopenhauer soudil, že dalším způsobem vytržení z vlastního já je ponoření se do vnímání uměleckého díla. Tento zážitek provází pocit zastavení času. Vnímavému posluchači se zdá, že hudba promlouvá z nejskrytějších hlubin a je nepřístupná slovnímu vyjádření či racionálnímu uchopení. Z toho je patrno, že hudba, podle Schopenhauera, je vyšší než všechna ostatní umění. Hudba vyjadřuje niterné jsoucno, samu podstatu světa. Používá k tomu univerzální jazyk, který je intelektu nepřístupný. Schopenhauer navíc nalézá zvláštní ocenění pro jedinečný potenciál, který získává hudba ve spojení se slovy. V opeře, hudebním dramatu, se tak dva mocné způsoby vyjádření spojují v jeden účinek.

 

Schopenhauerovy myšlenky Wagnera oslovily už proto, že nalezl u filosofa tak velké pochopení pro hudbu a její podstatu a dokázal formulovat teze, ke kterým Wagner podvědomě tíhnul, ale v racionální rovině k nim dříve nedospěl. Díky Schopenhauerovi přestal Wagner považovat hmotný svět za jedinou realitu, uvědomil si, nakolik přeceňoval sociální podmínky a politické dění ve světě a začal se dívat na roli sebe jako umělce z většího odstupu, což mu pomohlo dojít k již zmiňované tvůrčí svobodě. Během této názorové proměny Wagner přestal být optimistou, doufajícím v historickou změnu, díky které se jednou všichni budou mít dobře na světě, opustil své řecké zásady (Wagner miloval klasické řecké drama, řeckou filosofii a v jejím duchu se pokoušel praktikovat tzv. řecké zásady i ve svém životě. Šlo v zásadě o racionalistický postoj k životu, kdy si člověk má dokázat vzít a užít, co život nabízí, v souladu s estetickým ideálem harmonie.) a přistoupil na schopenhauerovský životní pesimismus obnášející rezignaci tužeb. Opustil i svou teorii celkového uměleckého díla, kde měly být všechny složky vyvážené a místo toho začal prosazovat hudbu jako vůdčí princip hudebního dramatu, v duchu Schopenhauerovy filosofie.

 

Od chvíle, kdy se Wagner seznámil s Schopenhauerovými myšlenkami, nabrala jeho tvorba radikálně nový směr. Všechna díla napsaná v následujícím období jsou výrazně poznamenána Schopenhauerovou filosofií. Wagner sám prohlašoval, že Schopenhauer povznesl nevědomou sféru jeho vnitřní intuice na úroveň jeho vědomí.

 

 

III.3.                   Ovlivnění Wagnerovy osobnosti

 

Schopenhauerovo východisko zřeknutí se vůle představovalo pro člověka jako Wagner mimořádnou výzvu. On sám byl totiž ztělesněnou vůlí. Jeho sugestivní vystupování, panovačnost a egoismus neměly podle všeho obdoby. Odráží to i jeho hudba, kterou řada posluchačů odmítá právě pro její agresivní a sugestivní působení. Totéž se však projevovalo i ve Wagnerově osobním životě. Celý život po něčem toužil, za něčím se hnal, neustálá aktivita a usilování byly pro něj hnací silou. Současně mu však jeho uzurpátorský přístup k životu působil soustavný stres a utrpení. Tohoto rozporu se zbavil do značné míry až díky Schopenhauerově filosofii, která mu pomohla vyrovnat se se sebou samým. „Přiznávám, že jsem ve svém životě došel až tam, kde mi jenom Schopenhauerova filosofie může dát plné uspokojení. Když jsem přijal bez výhrad jeho velmi závažné pravdy, co nejplněji jsem nasytil svou vnitřní potřebu, a přestože jsem veden směrem velice odlišným od mého dřívějšího zaměření, tato filosofie byla jediná, která souzněla s mým názorem na povahu světa, který není nic než utrpení.

 

 

III.4.                   Schopenhauerův vliv na Wagnerův světonázor

 

Schopenhauerova filosofie měla na Wagnerův život a dílo mnohostranný vliv a Schopenhauer ovlivnil Wagnera v několika sférách. Byla to nejenom sféra tvůrčí, ale i oblast filosofického vnímání světa a změnu světonázoru, kdy Schopenhauer ukázal Wagnerovi cestu k sebenalezení a sebepřijetí. Schopenhauer ovlivnil Wagnera i v psychologickém směru. Wagner splňoval parametry génia, jak ho vnímal Schopenhauer. První vlastností génia, podle Schopenhauera, je dětské vnímání světa a dětská otevřenost skutečnosti, tvůrčí přístup k ní a neúnavné vstřebávání všech podnětů, kterých se géniovi, podobně jako dítěti, dostává. Wagner byl, podle řady pramenů, dětsky otevřený v komunikaci, o všechno se živě zajímal, emoce dával najevo prudce a až dětsky spontánně, přičemž jeho projevy emocí byly často přímo extrémní. Nepříčilo se mu předvádět doslova herecké etudy kdekoli na veřejnosti nebo se postavit na hlavu, byl-li pod vlivem silného dojmu. Dalším znakem génia je bohatá fantazie, kterou Wagner bezpochyby oplýval. Jeho umělecká vize je vždy barvitá a strhující a jeho dílo má proto na mnohé skoro čarovný účinek.

 

Génius se dále vyznačuje neúnavnou touhou po poznání, navzdory vnější nepřízni. Wagner byl nucen ve svém životě dokázat, že ani hmotný nedostatek a všemožné pronásledování ho neodradí od spění za svou uměleckou vizí, a že je ochoten obětovat své pohodlí i osobní štěstí, jen aby nezaprodal svůj tvůrčí záměr, který vedl všechny jeho kroky. Génius často tíhne k šílenství, protože hranice mezi genialitou a šílenstvím je tenká.

 

V obou případech jde o odchylku od normálu. Wagnerova osobnost byla excentrická v mnohém ohledu. Byl paranoidní, prožil v období životního zlomu těžkou klinickou depresi a projevoval sebevražedné sklony. Na druhou stranu génius projevuje určitou rozvahu, odstup od imanentního světa, který je pro průměrného člověka nedosažitelný. Tento odstup spatřujeme i ve Wagnerově díle, v němž se objektivizuje a transformuje vše lidské, jak básnicky, tak hudebně. Proto byl pro Wagnera tak vděčným inspiračním zdrojem mýtus. Wagner splňoval i další rysy génia podle Schopenhauera, jimiž jsou sklon k melancholii, soustavné sledování objektivního cíle navzdory osobnímu nepohodlí a veřejnému nepochopení a podstatně větší kapacita a aktivita intelektu než je běžné u obyčejného člověka. Na úkor prosazování vlastních potřeb génius žene svůj intelekt vstříc stále hlubšímu poznávání skutečnosti.

 

Můžeme si jen postesknout, že Wagnerovi chyběla sebedůvěra k tomu, aby Schopenhauera navštívil a osobně se s ním seznámil, ač o tom uvažoval a byl by to učinil velmi rád. Určitá plachost, která čiší z takového postoje, je pro Wagnera zcela netypická a zřejmě jen podtrhuje nesmírnou úctu, kterou k filosofovi choval. Z našeho současného pohledu je na místě postavit Wagnera a Schopenhauera vedle sebe jako dva současníky, příslušníky jednoho národa a génie svých oborů. Thomas Mann označoval poměr Wagnera k Schopenhauerovi za nejvyšší příklad symbiotického vztahu mezi velkým tvůrčím umělcem a velkým myslitelem v oblasti západní kultury. Myšlenkovou shodu obou osobností ovšem odhalíme až po bližším seznámení s jejich vnitřním světem a s historickými reáliemi.

 

K hlubokému pochopení Wagnerovy hudby není totiž nezbytné znát Schopenhauerovu filosofii, přestože je to jistě užitečné a obohacující. Hudba je však vnímána v iracionální rovině a intelekt lze při jejím poslechu ponechat stranou. Je-li vnímání hudby více nebo naopak méně prospěšné lidské duši, než například porozumění vysoké filosofii, je obtížné rozhodnout a možná takové srovnávání ani není na místě. V osobě Schopenhauera však rozhodně spatřujeme velkého filosofa, který nacházel největší možné ocenění pro hudbu, a v osobě Wagnera vidíme příklad geniálního hudebníka, který dokázal svébytným způsobem zapracovat určitou filosofii do hudby a vytěžit z ní pro svoji tvorbu maximum.

 

Schopenhauer napsal: „Hudba stojí stranou všech ostatních umění. Nepoznáváme v ní nápodoby, opakování nějaké ideje bytostí ve světě; přesto je tak velkým a nádherným uměním, působí tak mocně na hlubiny lidského nitra, je jím tak dokonale a hluboce chápána, jako zcela obecná řeč, jejíž zřetelnost dokonce překonává zřetelnost názorného světa.

 

 

Zdroj:

Mgr. Lenka Novotná, Schopenhauerův vliv na myšlení a dílo Richarda Wagnera, PAIDEIA: PHILOSOPHICAL E-JOURNAL OF CHARLES UNIVERSITY,

Issue/Volume/Year: 1–2/IV/2007.

Arthur Schopenhauer, Svět jako vůle a představa, Podle německého originálu Welt als Wille und Vorstellung, Lipsko, 1938, přeložil Milan Váňa,

Vydavatelství Nová tiskárna Pelhřimov, s.r.o., 1998.

 

           Skladatelé

© PEEN  2014

Friedrich Nietzsche

(15. října 1844 Röcken u Lützenu 25. srpna 1900 Výmar )

Ludwig Feuerbach

(28. července 1804 Landshut, Bavorsko – 13. září 1872 Norimberk )

Arthur Schopenhauer

(22. února 1788 Sztutowo u Gdaňsku – 21. září 1860 Frankfurt

nad Mohanem)