Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

06.02.2014

Richard Wagner

kontroverzní

V.                       Wagner, Hitler, nacismus

 

 

Neštěstí pro operní svět je dáno tím, že Richard Wagner byl oblíbencem Hitlera, který má na rukou krev milionů obětí a hlavní odpovědnost za zničující kataklyzma druhé světové války.

 

Richard Wagner nemůže být odpovědný za zločiny, které nespáchal. Celá záležitost vypovídá maximálně o dobrém Hitlerově vkusu, nikoli o Wagnerově odpovědnosti za nacismus. Důvod, proč se dnes v celém civilizovaném a kulturním světě poslouchá Wagner, tkví v podmanivosti jeho tvorby a v nevšední genialitě skladatele. Pokud máme odpovědět na otázku, zdali vůbec byl Wagner inspiračním zdrojem pro Hitlera, pak je třeba se podívat jak na prameny nacistické ideologie, tak Wagnerovy tvorby. A nejen Wagnerovy, ale také tvorby autorů celého 19. století, hudebních, literárních i výtvarných, a to nejenom německých.

 

Období 19. století se vyznačovalo bujarým romantismem, který spolu s „jarem národů“ předznamenával státoprávní myšlenky a tendence vedoucí nejprve k iredentě1 a později ke vzniku evropských národních států. Richard Wagner se na této cestě podílel a se svatým zápalem hledal takové literární zdroje, které „ukáží“ velikost národa, ke kterému se počítal. Inspiračním zdrojem mu byly hrdinné dějinné ságy z raného středověku, zejména Píseň o Nibelunzích, islandská Edda, Legenda o sv. Grálu a rytířích Kulatého stolu. Tyto zdroje přetavil díky svému talentu a pečlivou prací s námětem – do kterého vkládal jen to, co se mu dramaticky hodilo – ve vlastní libreta, která se hemží aliteracemi2 a mluvou, které dnešní Němec ani nerozumí a zhudebnil je takovým způsobem a v takovém rozsahu, že ho svět uznal jako jednoho z největších hudebních skladatelů, ne-li jako největšího skladatele vůbec. Je autorem podivuhodně dodnes platné teoretické knihy Opera a drama či předchozích textů či předcházejících spisů Umění a revoluce a Umělecké dílo budoucnosti. Pod vlivem usilovného studia řeckého divadla vytvořil ucelenou teorii, která předpokládá vyvážený soulad všech jevištních prvků s hudbou (Gesamtkunstwerk), aby ji posléze – pod vlivem filosofie Schopenhauera – odmítl a přiznal hlavní roli jen hudbě samotné. Jeho talent se zkrátka neomezoval jen na skladbu.

 

1 Iredentismus je politickou ideologií usilující o připojení části jiného státu s vlastní národnostní menšinou. Název se odvozuje od italského terre irredente, „ztracené země“; hnutí italské iredenty usilovalo po sjednocení Itálie (1861) o připojení rakouského jižního Tyrolska, Terstu, Dalmácie a Istrie.

 

2 Aliterace čili náslovný rým (starším pravopisem alliterace) je stylistická figura (literární technika), založená na tom, že se na začátku slov verše (nebo prostě na začátku několika slov) opakuje stejná hláska nebo skupina hlásek, např. „plyne peníz po penízku“ (středověká vagantská poezie).

 

 

Wagner byl antisemita, a těžko to omlouvat banálním, leč pravdivým poznatkem, že antisemitou byl v jeho době kde kdo a zdaleka to nebyli jen Němci. Podstatné je, že i kdyby toto nebylo o něm známo, není důvod si myslet, že by se nestal Hitlerovým oblíbeným autorem.

 

Adolf Hitler jako mladíček, pocházeje z rakousko-německého pomezí, jež nemohlo být víc provinční tehdy jako dnes, jezdil na operu do Lince. Tam zřejmě poprvé zhlédl Wagnerovu operu Lohengrin a byl jí učarován stejně, jako kdysi bavorský král Ludvík II. Wittelsbach. Ten se dal Wagnerovi později natolik všanc, že vinou velkorysých dotací do Wagnera zruinoval bavorskou státní pokladnu. Takový vliv má Wagnerova hudba.

 

Historikové mají za prokázané, že se Hitler v letech 1913 – 1917 vůbec antisemitismem nezabýval, ačkoli již v této době objevil Wagnera. Hitler prý měl v té době slabost pro židovské skladatele, jako byl Felix Mendelsohn Bartholdy či Jacques Offenbach, a dokonce velmi hájil židovského dirigenta (a skladatele) Gustava Mahlera pro jeho interpretaci Wagnerovy opery Rienzi, kvůli které se pod ním houpalo křeslo šéfa Vídeňské dvorní opery. V Hitlerově bídné duši již tehdy zrálo odhodlání, které spolu s jeho vojáckou zkušeností a ponížením s prohry Německa a výsledků první světové války spoluurčovalo politický rys jeho pozdějšího angažmá, a který na začátku jeho chmurné kariery vyústil v podobě násilné nazis ideologie, jejímž hlavním těžištěm je „velikost“ německého národa a podmínkami pro jeho přežití a rozvoj nejen odmítání „židovstva“, ale také plán na „Vernichtung“. Druhotným rysem této ideologie byl socialismus populisticky orientovaný na co možná nejširší cílovou skupinu, jenž se o ni ucházel úplně stejně, jako konkurenční ideologie bolševická.

 

V době, kdy Richard Wagner promýšlel postavení člověka ve společnosti a ptal se, jaká by měla být úloha moderního divadla ve společnosti, Hitler ještě nebyl na světě a Německo vpravdě neexistovalo. Celé území bylo fragmentováno na bezpočet drobných knížectví, vévodství, markrabství, svobodných států a zemiček, z nichž největší bylo chudé Bavorsko, konkurujíc v německém prostoru spíše území dnešního Horního Rakouska, než bohatému Sasku a vojáckému Prusku a Braniborsku. Ve Výmaru byl Goethe jeden čas předsedou vlády místního vévody a každý člověk potřeboval na to, aby se podíval do sousedního kraje pas a potřebná povolení.

 

V českých zemích probíhal emancipační boj s opačným znaménkem: orientován proti německému „živlu“ a proti Habsburskému státnímu domu. Ve stejné době tvořili svá díla Richard Wagner i Bedřich Smetana a i o generaci mladší Antonín Dvořák, který jednou zažil Wagnera dirigovat orchestr, ve kterém hrál Dvořák na violu a byl jím a jeho slávou tak zaujat, že ho ulicemi noční Prahy pronásledoval. A zatímco probouzející se národní ideje uchvacovaly tyto skladatele, projevující se ve své hudební tvorbě zvukově velmi podobně, z hlubin v evropských národech začínala vyplouvat xenofobie.

 

Richard Wagner byl v dobách svého mládí zarytým nepřítelem zavedených pořádků, které chtěl svrhnout. V době, kdy se vypracoval na šéfa saské královské dvorní opery, pomáhal anarchistovi Bakuninovi vést spolu s dalšími sedmi lidmi revoluci na drážďanských barikádách a po té, co byla revoluce poražena, byl nucen své místečko opustit a emigrovat. Wagner odsuzoval stejně Židy jako feudály či buržoazii, což mu později vytkl jeho přítel Friedrich Nietzche, když už jako slavný skladatel jezdil do „svého“ Bayreuthu pyšně bok po boku s císaři.

 

Richard Wagner věřil, že změní svět. Když se mu to nepodařilo a když prozřel, začal skládat „jinak“. Obrátil se k východním naukám (jak typické pro tuto sortu lidí i dnes) a hledal svůj klid, „Wahnfried“, klid od šílenství světa. Wagner nepochybně nebyl zlý člověk a veškerá jeho tvorba podtrhuje jeho hluboký duchovní život. Viz. podrobněji ovlivnění Wagnera Schopenhauerovou filosofií.

 

Nelze vinit donekonečna Richarda Wagnera za to, že svou hudbou měl do budoucna vliv na Hitlera. Měl vliv na stovky tisíc lidí, žijících po celé planetě a od doby, kdy se jeho opery hrají. Hitler měl prostě rád romantickou hudbu, a kdyby si opravdu chtěl z Wagnera brát příklad, viděl by pro své světovládné ambice v jeho tvorbě velmi varovný leitmotiv. Celý „Ring“, jak wagneriáni familiárně nazývají čtyřdílnou operu Prsten Nibelungů (Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů), se opírá o tajuplnou moc Prstenu, která spočívá v ovládání lidí. Je předpovězeno, že kdo se zmocní Prstenu, musí se zříci lásky (nebo se láska zřekne jeho), bude mít s Prstenem jen trápení a nakonec to stejně skončí smrtí. Soumrakem bohů.

 

Hitler si zjevně toto varování bájné Erdy, postavy věkověčné pramáti radící a varující Wotana, aby se zřekl Prstenu, nevzal k srdci a zmocniv se Prstenu, rozehrál hru, na jejímž konci byla Hitlerova sebevražda v jeho vlastním bunkru ve vládní čtvrti města, ze kterého chtěl vládnout celému světu. Přesně takhle končí poslední část tetralogie Prsten Nibelungů. Hagen se vrhá za Prstenem do vod Rýna a spolu se všemi bohy zaniká v příšerném kataklyzmatu tento svět, svět božské Valhally. A na obzoru vidíme úsvit, úsvit lidstva.

 

Je pravděpodobné, že symbolika tohoto poselství musela být Hitlerovi dobře známa. Hitler sám si několik originálních notových zápisů vzal s sebou do bunkru, kde byly spolu s ním nenávratně zničeny. Co se mu honilo hlavou, než kulka vypálená z vlastní pistole ukončila jeho život, se lze jen dohadovat. Je možné, že si své poslední dějství chtěl užít romanticky, v duchu obrovské tragédie, kterou rozpoutal a která ho nakonec semlela, a tím naplnit svoji jevištní roli. Proto také neodjel z Berlína a zůstal tam až do chmurného finále.

 

Wagnerova hudba je často zastoupena ve filmové tvorbě Třetí říše. Scény závěrečného projevu Adolfa Hitlera na VI. říšském sněmu NSDAP v Norimberku podbarveného hudbou ze čtvrté části operní tetralogie Prsten Nibelungův ve slavném Triumfu vůle Leni Riefenstahlové jsou skutečně čímsi podmanivým, monumentálním, jsou mistrovským dílem, byť zvrhlým.

 

Lekce o Wagnerovi ovšem dostávali také ranění němečtí vojáci, na jeho opery museli povinně chodit nacističtí důstojníci a někteří tvrdí, že Wagnerova hudba zněla i v koncentračních táborech, aby vězňové poznali tu pravou hudbu. Tyto skutečnosti však budou jen chabým důvodem k tomu, aby se Wagnerovy opery nehrály a jeho dílo bylo odmítáno.

 

Richard Wagner (zemřel 1883) není odpovědný za zločiny Adolfa Hitlera (narozen 1889), protože žil v jiné době, která mu předcházela. Wagnerova tvorba neukazuje žádné zlo, kterému by skladatel fandil, naopak, zobrazuje pure love (Tristan a Isolda), vykoupení skrze lásku (Tannhäuser, Lohengrin), vykoupení skrze soucit (Parsifal) a jevištním způsobem odsuzuje veškeré páchané násilí, ať už vyplývá z řádu světa nebo ze smluv (jevištní tetralogie Prsten Nibelungův). Ukazuje maximálně na to, že Adolf Hitler měl dobrý hudební vkus a v hlubinách své mrzké duše byl romantik. Nic méně, nic více.

           Skladatelé

© PEEN  2014

Hitler v rozhovoru s Winifred Wagnerovou (snachou RW) v parku Wagnerovy vily v Bayreuthu a v doprovodu jejích synů Wolfganga a  Wielanda.

Hitler s Wagnerovými vnučkami (dcerami Winifred) Verenou a Friedelind.

Adolf Hitler strýček Wolf s Wagnerovými vnuky Wielandem a Wolfgangem.