Rosslynská kaple a templáři

 

Historie úpadku templářů je dobře zdokumentovaná. Za úsvitu dne 13. října 1307 padli rytíři Templu do dovedně nastrojené léčky. Francouzský král Filip IV. vydal rozkaz templáře ve všech koutech svého království zajmout a uvrhnout do žaláře.

 

„Chudí rytíři“ zbohatli a znelíbili se. Křižácké království v Jeruzalémě dalo vzniknout čtyřem vojenským řádům: Řádu rytířů johanitů neboli hospitaliérů či špitálníků, Řádu německých rytířů, Řádu rytířů sv. Lazara a Řádu rytířů Templu. V nich se snoubily křesťanské ideály s rytířskou chrabrostí a ctnostmi. Templáři přísahali, že budou chránit poutní cesty do Jeruzaléma, ovšem již tehdy byla Svatá země ztracena a neexistoval reálný výhled, že by se uskutečnila další křižácká výprava, aby byla získána nazpět. Pokusy krále Filipa IV. získat nad templáři a johanity moc byly neúspěšné. Francouzská koruna se topila v dluzích a král Filip si dělal zálusk na templářské pozemky a bohatství.

 

Jediným tahem se tedy zbavil templářů a pokusil se zmocnit jejich majetku. Dne 18. března roku 1314 byl Jakub de Molay, poslední templářský velmistr, připoután ke dřevěnému kůlu ve stínu katedrály Notre Dame v Paříži a upálen.

 

Řád rytířů Templu byl založen v Jeruzalémě, byl to první vojenský řád založený katolickou církví. Rodícímu se vojenskému řádu věnovat král Balduin II. pozemky náležející mešitě al-Aksá na Chrámové hoře, neboť křižáci se mylně domnívali, že mešita byla chrámem Šalamounovým. Dvě stě let na to byla Svatá země ztracena, templářský řád se nesmírně rozrostl a vlastnil řadu majetků v Evropě. Králové i šlechta dávali své pozemky i bohatství templářům darem. A templáři se nezodpovídali žádnému pánu nebo vládci než samotnému papeži, nebyli zavázáni sloužit králům, nemuseli ani prokazovat věrnost žádné zemi. S nulovými vyhlídkami na další křižáckou výpravu však existence templářského řádu pozbyla jakéhokoli smyslu. Bylo pouze otázkou času, kdy budou svrženi.

 

Pseudohistorikové tvrdí, že ne všichni templáři byli pochytáni, někteří rytíři vojsku krále Filipa unikli, uprchli a s sebou si odnesli i proslulý templářský poklad z templářského ústředí v Paříži. V přístavu La Rochelle byl poklad naložen na lodě a templářské loďstvo se vydalo do Skotska, které mělo být pro templáře bezpečným útočištěm. Uprchlí templáři přijeli na hrad Rosslyn a byli uvítáni rodinou St. Clair, ti jim poskytli azyl a stali se strážci jejich tajného pokladu. V roce 1314 templáři bojovali po boku Skotů v rozhodující bitvě u Bannockburnu. Tyto templáře vedl sir Vilém St. Clair, tehdy templářský velmistr.

 

O více než 130 let později založil potomek tohoto templářského velmistra Viléma, sir Vilém St. Clair, třetí hrabě z Orknejí, Rosslynskou kapli k obrazu buď Šalamounova anebo Herodova chrámu v Jeruzalémě. byl to nejlepší úkryt pro templářský poklad a sir Vilém zanechal v kamenných plastikách na stěnách kaple vodítka a templářské symboly, aby to ukázal.

 

Žádné z těchto uvedených tvrzení se však nezakládá na pravdě.

 

Neexistuje nic na podporu teorie, že by se templářská flotila plavila z La Rochelle do Skotska.

Nelze předpokládat, že by templáři riskovali smrtelně nebezpečnou cestu po moři do Skotska, když mohli celkem snadno a bezpečně uniknout jen o pár mil dál, do templářských bašt v Portugalsku.

 

Není pravda, že by Skotsko bylo pro templáře bezpečným útočištěm. Papežská bula proti templářům začala ve Skotsku platit roku 1309. V prosinci byli v holyroodském opatství v Edinburghu templáři předvedeni před soud.

 

O jakékoli přítomnosti templářů v bitvě u Bannockburnu se ani náznakem nezmiňuje ani jedna z tehdejších kronik.

 

Největším nesmyslem a očerněním je nařčení, že Vilém St. Clair byl templářem. Kdyby Vilém opravdu templářem byl, býval by zradil svůj řád, byl by ztratil veškerou čest a porušil nejsvatější slib.

 

Podle pravidel templářského řádu je v posvátném slibu, na nějž při zasvěcení každý templář přísahal, následující: „společnost žen je nebezpečná záležitost“, „žádný z vás nesmí políbit ženu“, rytíři „se za každou cenu mají vyhnou náruči ženy“ a „zapudit pokušení těla“. Templáři přísahali na tři řeholní sliby – slib chudoby, poslušnosti a zdrženlivosti. Templáři přísahali, že budou dodržovat celibát. Vilém St. Clair byl ženatý a jeho manželka Isabela mu porodila tři syny, Jindřicha, Viléma a Davida, a dceru Markétu. Nejstarší syn ho přežil o mnoho let a stal se z něho sir Jindřich St. Clair, první hrabě z Orknejí.

 

Život templáře byl zasvěcen Kristu. Nikdy by nebyl bojoval proti jinému křesťanovi. Vilém se bojů účastnil a křesťany zabíjel.

 

Kdyby byl Vilém templářem, své pozemky by byl věnoval řádu, a ty by byly společně s dalším templářským majetkem přešly do vlastnictví johanitů.

 

Jen z těchto skutečností je jasné, že sir Vilém nikdy templářem nebyl, ovšem poslední, smrtelnou ranou pro smyšlenku o příslušnosti k templářům je fakt, že když byl řád roku 1309 v Edinburghu postaven před soud, Vilém i jeho syn Jindřich vypovídali proti templářským rytířům.

 

Vilém padl před téměř 700 lety na bitevním poli u španělské Teby. Proti nařčením, která o něm byla napsána, se nemůže bránit. Sir Vilém St. Clair byl skotským rytířem, čestným mužem, který bojoval a padl za svou vlast a za svého krále.

Historie

ROSSLYNSKÁ KAPLE

Fakta a smyšlenky

© PEEN  2013