Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

15.12.2013

Posel lidskosti

Albert Schweitzer

Po druhé světové válce

 

Zápolení s leprou

 

Zápolení s leprou mělo daleko přímočařejší podobu, než politické aktivity. Osud těch, kteří byli postiženi v podstatě nevyléčitelným a silně infekčním onemocněním vyvolávaným bakterií Mycobacterium leprae, se podobal scénám z pekla. Postižené, již na pohled poznamenané hrůznými deformacemi především obličeje a končetin, vyháněl skoro až panický strach z nákazy od jejich rodin i okolí. Umírali pak osamoceně v bolestech a zoufalství uprostřed pralesů a na březích řek, kde se stávali bezbrannými obětmi krokodýlů, útočných mravenců či dravé zvěře. Schweitzer se začal malomocným věnovat hned od počátku svého gabunského působení, a když se setkal s námitkou, zda to není mrhání silami, když medicína zatím nezná účinný prostředek, který by lepru léčil, řekl: „Nemohu-li jim zachránit život, zmírním alespoň jejich utrpení.“ První přístřeší pro malomocné v Lambaréné si sami pacienti nazvali Bisse bouko likendo – Bydlíme blízko hrobu. Později se začalo s výstavbou dalších objektů leprosária, jimž Schweitzer i jeho choť dali povzbudivější jméno: Village de la lumiére – Vesnice světla. O pacienty se tu postupně začínali starat nadšení odborníci z různých zemí a dbalo se i o to, aby postiženým byl ulehčen jejich nezvratný úděl. Celý svět později obletěly až neuvěřitelné filmové záběry o tom, jak tito lidé, odsouzení předtím do útrpné klatby, hrají divadlo a věnují se hudbě a zpěvu.

 

Schweitzer je velký tím, jak bojuje s bezcitnosti a chladem všude, kde vidí pro člověka sebemenší naději. Koná své skutky v Lambaréné i všude jinde z prostého pocitu vnitřní nutnosti,“ napsal Albert Einstein. A Winston Churchill, sebestředný člověk z jiného kovu, který málokdy a málokoho chválil, k tomu dodal: „Je to nejenom génius, ale i posel lidskosti.

 

 

Aktivity pro světový mír

 

Když byly koncem druhé světové války svrženy atomové bomby na Japonsko, velmi to třáslo Schweitzerovou představou, že lidstvo přece jenom, byť pomalu a klopýtavě, míří k lepším obzorům. Schweitzer považoval tento vojenský akt za naprosté popření úcty k životu. V následujících letech velmi pozorně sledoval vývoj jaderné energie. Dopisoval si se svým starým přítelem Albertem Einsteinem, i Robertem Oppenheimerem, který byl nějaký čas v čele americké komise pro jadernou energii, Bertrandem Russelem, Normanem Cousinsem i Pablo Casalsem, violoncellistou a dirigentem, který obdivoval jeho hru na varhany. 

 

Když Spojené státy americké vyvíjely vodíkovou bombu a americké ministerstvo zahraničí pronásledovalo každého, kdo to odhalil nebo proti tomu protestoval, byl Schweitzer osloven řadou významných osobností s žádostí, aby veřejným vystoupením před nebezpečím radiace a radioaktivního spadu varoval. Poukazovali na to, že jeho slova poslouchá celý svět a že nemůže být ohrožen ztrátou živobytí tak jako ostatní američtí občané.

 

Úřady Spojených států byly tak zděšeny, že byly vydány až z nejvyšších míst presidenta Eisenhowera rozkazy Schweitzera umlčet. CIA měla na Schweitzera řadu tajných informací ve snaze ho zdiskreditovat. Byť nebyl zpočátku ochotný k veřejnému vystoupení a odmítal komentovat politické otázky, byl nakonec přesvědčen o tom, že jeho povinností je říkat pravdu. Studoval problematiku s obvyklou pečlivostí a ve vysílání Radia Oslo koncem roku 1950 vysvětlil národům celého světa poprvé přesně důsledky výbuchu vodíkové bomby. V roce 1953 ve věku 78 let obdržel Schweitzer Nobelovu cenu za mír za rok 1952.

 

K problematice a riziku jaderných bomb se vyjádřil ještě jednou ve svém projevu na presentaci Nobelovy ceny za mír 4. listopadu 1954 v Oslu.

 

V roce 1957 napsal Schweitzer dopis americkému presidentovi Dwightu Eisenhowerovi: „ … Oba sdílíme přesvědčení, že lidstvo musí najít způsob, jak kontrolovat zbraně, které ohrožují život ve světě. … doufám, že nám oběma bude umožněno prožít den, kdy lidé na celém světě poznají, že je v sázce osud celého lidstva a že je nezbytně nutné učinit jasné rozhodnutí, které se může adekvátně vypořádat s bolestivou situací, ve které se svět v této době nachází.

 

Dne 14. ledna 1958, v den 83. Schweitzerových narozenin, předložil chemik a držitel Nobelovy ceny Linus Pauling Organizaci spojených národů v New Yorku, jako jeden z 9 236 vědců, včetně Schweitzera, podepsané usneseni s požadavkem na uzavření smlouvy o zákazu jaderných zkoušek.

 

To odstartovalo celosvětovou lavinu protestů jak vědců, tak veřejnosti. Krátce poté president Eisenhauer testy vodíkové bomby odvolal.

 

 

V reakci na oznámení SSSR, také Američané a Britové prohlásili, že k 31. říjnu 1958 zastaví jaderné zkoušky. I přes souhlas tří jaderných mocností zastavit jaderní zkoušky, provedla Francie na Sahaře 13. února 1960 svůj první nukleární test, aby se stala jadernou mocností.

 

Moratorium o zákazu jaderných pokusů trvalo 34 měsíců a po jeho vypršení začali Rusové v srpnu 1961 s novými testy, takže i Američané se necítili být moratoriem zavázáni. Vzedmula se vlna protestů, která vedla Linuse Paulinga k tiskovému prohlášení.

 

Dne 20. dubna 1962 napsal Schweitzer dopis presidentovi Kennedymu jako „ten, který se sám delší dobu zabýval problémem jaderných zbraní a světového míru.“ Vyjádřil svůj názor, „že odzbrojení pod účinnost mezinárodní kontrolou je nejdůležitějším cílem s následným požadavkem na zákaz jaderných pokusů na celém světě.“ Následně měl odvahu presidenta upozornit na obavy z účinků záření na lidský genom. Dopis uzavřel větou: „Nebylo pro mne snadné upozornit Vás na velkou odpovědnost, kterou máte k budoucím generacím. Prosím odpusťte mi; nemohl jsem jednat jinak, a to nejenom pro lásku k lidstvu, ale i úvah proti Vám.“ 

 

O Velikonocích 1962 publikoval „Svědomí“ v Mnichově, první velkou společnou výzvu odpůrců jaderných zkoušek proti jejich dalšímu provádění na západě i východě.

 

Nová komise pro odzbrojení při Organizaci spojených národů začala v březnu 1962 připravovat smlouvu o zákazu jaderných zkoušek. President Kennedy v předneseném projevu dne 10. června 1963 oznámil, že Spojené státy jsou připraveny zastavit všechny jaderní zkoušky, a že premiér Chruščov s intenzivním jednáním při přípravě smlouvy o zákazu těchto testů. Smlouvy byla podepsána v Moskvě a vstoupila v platnost dne 10. října 1963 a zakazovala zákaz všech jaderných zkoušek v atmosféře s výjimkou podzemních pokusů.

 

Schweitzer prezidentovi Johnu F. Kennedymu napsal: „Píši Vám, abych vám pogratuloval a poděkoval za Vaši předvídavost a odvahu zahájit politiku pro světový mír. Nakonec se paprsek světla stává viditelným ve tmě, ve kterém lidstvo hledá cestu, a dává nám naději, že tma ustupuje světlu. Smlouva mezi Východem a Západem vzdát se testů jaderných zbraní v atmosféře a pod vodou je jednou z největších, ne-li největší událostí v dějinách světa. To nám dává naději, že se lze vyhnout válce s jadernými zbraněmi mezi Východem a Západem. Když jsem slyšel o moskevské smlouvě, myslel jsem na svého kamaráda Einsteina, se kterým jsem byl spojen v boji proti jaderným zbraním. On zemřel v Princetonu v zoufalství.  A já jsem mohl sledovat, že – díky vaší předvídavosti a odvaze – svět učinil první krok na cestě k míru. Přijměte, pane presidente, ujištění o mé nejhlubší úctě k Vám. Albert Schweitzer.

 

Do Schweitzerova úmrtí v roce 1965 provedlo pět států celkem 646 jaderných zkoušek; 403 USA, 200 SSSR, 25 Británie, 16 Francie a 2 Čína. Do konce roku 1986 provedlo šest zemí včetně Indie po celém světě celkem 1662 jaderných výbuchů. Počet jaderných zbraní se odhaduje minimálně na 50 000.

 

Po dlouhé odmlce provedla Francie v roce 1995 na atolu Mururoa jaderný pokus znovu. Mnoho organizací, včetně AISL proti tomu protestovala a v otevřených dopisech požadovala po francouzském presidentovi Chiracovi okamžitý zákaz testů. Další protesty směřovaly proti Číně, která v té době provedla jaderné zkoušky také. Mezinárodní organizace „Lékaři proti jaderné válce“ (IPPNW) vyvíjí od svého založení v roce 1980 aktivity v duchu Schweitzerovy „úcty k životu“ aktivity k zabránění jaderné války. Za svoji činnost získala v roce 1984 cenu UNESCO za mír a v roce 1985 Nobelovu cenu míru.

           Medicína

© PEEN  2013