Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

06.02.2014

SKLADARELÉ

Ludwig van Beethoven

 

 

I.                        Intro

 

O Mozartovi se říkalo, že není člověkem, ale andělem seslaným na zemi z nebes. Ludwiga van Beethovena lze naopak označit za zcela pozemského člověka, který vzpíná ruce k nebi.

 

Velké umělecké osobnosti ovlivňují svou dobu, mohou přispět ke změně vkusu, estetických, morálních a dokonce i politických názorů a jejich vliv přesahuje daleko do budoucnosti. Odkazem svého díla se však samy vydávají všanc. Na to, jak se bude vytvářet mínění o nich samých, vliv nemají.

 

Ludwig van Beethoven se stal v průběhu posledních necelých dvou set let, které uplynuly od jeho smrti, jedním z mezníků ve vývoji dějin hudby. Rok jeho úmrtí 1827 označuje předěl mezi érou klasicismu a romantismu.

 

V hodnocení Beethovena se objevují dva hraniční pohledy. Na jedné straně je zobrazován jako hrdina, zmítaný nepřízní osudu a nepřátelstvím okolí, který v těchto neutěšených podmínkách titánsky bojoval za nejušlechtilejší ideály lidství, čemuž odpovídají Beethovenovy portréty a pomníky.  Na druhé straně existují snahy zbavit Beethovena přebujelé monumentálnosti a ukázat jeho prostou, lidskou stránku. Oba úhly tohoto pohledu jsou naprosto legitimní. Díky antiromantizujícímu proudu posledních let je Beethoven zobrazován jako podivín, u kterého neobstojí žádná hospodyně, který nadměrně holduje alkoholu, žije ve špíně, tyranizuje svého synovce a píše milostné dopisy vysněným milenkám. Oba tyto pohledy představují extrém.

 

Velikost Beethovenovy hudby neumenší skutečnost, že jeho staromládenecký příbytek oplýval nepořádkem. Beethoven byl po dvacet let (!) uzavřen do světa ticha a pro budoucí svět čaroval tóny. Podle jednoho z názorů tvořili dějiny na přelomu 18. a 19. století především tři osobnosti: Beethoven, Goethe a Napoleon. Největší z nich byl Beethoven ...

 

 

II.                      Historické pozadí

 

Doba, ve které Ludwig van Beethoven žil a tvořil, byla doba velkých dějinných zvratů a během jeho života vyměnila Evropa několikrát svoji podobu. Evropa na konci 18. století prožívala pohnuté chvíle vnitřních sociálních přerodů. Ranné Beethovenovo mládí je provázeno počátky anglické průmyslové revoluce a válkami amerických kolonistů za nezávislost republikánských zřízení Spojených států v letech 1775 až 1783.  Do Velké francouzské revoluce v roce 1789 vyhlížena Evropa zcela poklidně a vnitřně vyrovnaně. Období Velké francouzské revoluce Beethoven velice intenzivně prožíval. Rozboření Bastily a poprava Ludvíka XVI. byly největšími revolučními událostmi doby. Beethoven byl svědkem neapolské revoluce a jejího pádu v roce 1798. V době svého tvůrčího rozmachu sleduje, zprvu se zaujetím, růst Napoleonovy osobnosti jako prvního konzula francouzské republiky.

 

O tři roky později, kdy začala francouzská revoluční armáda vítězit a přenášet do Evropy nejen ideály revoluce, ale i své revoluční, mnohdy brutální manýry, byli Evropané svědky obrovského společenského zemětřesení, vyvracejícího starou společnost ze všech jejích kořenů. Sympatie k francouzské revoluci se rychle změnily v nenávist ke všemu francouzskému, ke všemu, co přicházelo z Paříže. Pojem „francouzství“ se stal pro lidi na přelomu 18. a 19. století skrytým synonymem pro královraždu a masové popravy nevinně odsouzených údajných nepřátel revoluce i pro pustošivá tažení Napoleonských armád. Symbolem doby se stala především postava francouzského generála, konzula a nakonec i císaře Napoleona Bonaparta. Naděje, s jakou byl jeho vzestup sledován, a posléze nenávist, s jakou byl on sám z Evropy vyobcován, jsou protipóly jedné a téže epochy. Pro mnohé, i pro Beethovena, zosobňoval sen o „osvobození světa“. Ovšem jen do té doby, než uzavřel konkordát s papežem a sám se roku 1804 korunoval císařem.

 

Od roku 1792 válčila Francie téměř nepřetržitě s koalicemi evropských států. V době císařství se zdálo, že nikdo Francii nezabrání, aby se stala pánem kontinentální Evropy. Ale tažení do Ruska v roce 1812, bitva národů u Lipska v říjnu 1813 a masakr u Waterloo v červnu 1815 ukázaly, že i Napoleon je porazitelný. Přesto však myšlenky francouzské revoluce nebyly nikdy zapomenuty. Už nikdy nezanikla touha svobodně smýšlejících občanů po vytvoření právního státu, ve kterém každý občan dosáhne svého práva před soudem a je omezen pouze zákonem, který vytvoří a schválí volený parlament, jemuž budou podřízeni panovníci a jejich ministři.

 

Všechny tyto události Beethoven pozorně sleduje a na vrcholu svého života je živým účastníkem vídeňského kongresu v letech 1814 – 1815, je vzrušen Bitvou u Waterloo v roce 1815, zastihuje ho revoluce ve Španělsku (1820 – 1823), Portugalsku (1820), Řecku (1821), povstání děkabristů na Rusi (1825), revoluce v Neapoli a Piermontsku (1821 – 1829). Všechny tyto revoluční události se odrážejí v Beethovenově díle.

 

 

III.                      Beethovenův rodokmen

 

Kořeny Beethovenova rodu sahají až na půdu flámskou do nynější severní Belgie. Genealogicky je rod Beethovenů prozkoumán až do 15. století, kdy se poprvé objevuje jméno Beethoven ve flámských městech. Nejstarší dosud známý Beethovenův předek je jakýsi Jan van Beethoven, který žil na sklonku 15. století v Campenhoutu. Beethovenův rod pocházel z Brabantska, středisko, z něhož tento rod vyšel, je stará náboženská metropole Mechelen. V 17. století žil Beethovenův rod na belgickém venkově ve vesnicích Rotselaeru, Leefdaalu a Berthemu. Později se rozrostl a bydlel v okolí Mechelen u Haechtu, Mambeke a v kraji kolem Lovaně. V polovině 17. století se objevuje rod Beethovenů také v Antverpách. Beethovenovi flámští předkové se zabývali dobytkářstvím, pekařstvím, prodejem nábytku, obrazů a krajek. Peeter van Beethoven se zabýval malířstvím, Gerhard van Beethoven byl sochařem.

 

Wilhelm van Beethoven, obchodník s vínem, se roku 1680 oženil s Catherinou Grandjean. Z tohoto manželství vzešlo osm dětí, z nichž Henri Adelard van Beethoven (+1745) se věnoval vedle účetnictví a krejčovství také malířství.  Oženil se s Marií Catherinou de Hert. Měl s ní dvanáct dětí. Třetí z nich byl pokřtěn 23. 12. 1712 na jménu Ludwig (Lodewijk) a stal se zakladatelem Bonnské rodiny Beethovenů. Tento Beethovenův děd projevil značnou hudebnost a 10. 12. 1717 byl přijat do pěvecké školy arcibiskupské katedrály sv. Romualda v Mechelen, vystavěné ve 13. – 15. století.  V roce 1732 se ocitl v Německu a stal se vokalistou v Bonnu. V březnu 1733 byl jmenován dvorním kapelníkem – hudebním ředitelem (Kappellmaister) – kurfiřta arcibiskupa kolínského Maxmiliána Friedricha. V Bonnu se oženil se s devatenáctiletou Marií Josephou Pollovou. Později byl Ludwig pověřen, aby řídil kapelu, to znamená hudbu při bohoslužbách, ale zároveň i koncerty, divadlo, plesy, hudbu u tabule a serenády. Vedle svého hudebnického povolání obchodoval také s vínem, což se pravděpodobně negativně projevilo na jeho rodině, jeho syn Jan (Johann) Beethoven alkoholu propadl. Dle dobových svědectví byl Ludwig van Beethoven dobrý člověk, pevného charakteru, spořádaný, energický, pracovitý, všeobecně vážený a dobročinný. Zemřel o vánocích 1773. Beethoven si ho nikdy nepřestal hluboce vážit.

 

Ludwig van Beethoven měl dceru a dva syny, z nichž mladší Jan (Johann), pozdější Beethovenův otec, se narodil asi roku 1740 v Bonu. Také on byl, stejně jako jeho otec, zaměstnán v kurfiřtských službách jako vokalista, zpíval sopránové, později altové i tenorové partie. V roce 1764 získal v dvorské kapele, kde působil jako zpěvák a houslista, pevný plat. Svědkové té doby ho líčí jako degenerovaného člověka, rozkolísané povahy, hrubce, pijana bez jakékoli citové jemnosti. Do doby než zemřela jeho manželka, hovořili o charakterním a pracovitém muži, dobrém učiteli hudby. Po smrti manželky se oddal nezřízenému pití a zavinil později mravní a hmotný úpadek celé rodiny. Dne 12. listopadu 1767 byl Jan van Beethoven oddán v bonnském kostele sv. Remigia s 21 letou Marií Magdalenou Laym, rozenou Keverich, narozenou 19. 12. 1746, dcerou Johanna Heinricha Keverich, který byl šéfkuchařem na dvoře arcibiskupství v Trier. Maria Magdalena mlčky snášela tíhu rodinného utrpení a zemřela v poměrně mladém věku 41 let 17. července 1787. Její manžel ji přežil jen o několik let, zemřel 18. prosince 1792. Z manželství vzešlo sedm dětí, ale jen tři zůstaly na živu: Ludwig, Kaspar Anton Karl (1774 – 1815) a Nikolaus Johann (1776 – 1848).

 

 

IV.                      Tři velká tvůrčí období

 

Je možné rozlišovat tři velká tvůrčí období v Beethovenově tvorbě. V prvním období od nejranějších skladebních projevů asi do roku 1802, Beethoven překovává vlivy svých učitelů, hlavně vliv mannheimské školy, vliv Haydnův a Mozartův, v této době končí jeho studium u Salieriho.

 

Druhé vývojové období v letech 1802 až 1818 charakterizuje Beethovenovo vyhranění hudebního stylu s jeho osobitým projevem. V této době vznikají především symfonie III. – VIII, předehry Coriolan, Egmont, opera Fidelio a čtvrtý klavírní koncert.

 

Vrcholné tvůrčí období v letech 1818 po Beethoveno úmrtí v roce 1827 je obdobím vzniku vrcholných Beethovenových děl – vzniká Missa Solemnis a IX. symphonie.

 

 

IV.1.                   Mládí v Bonnu

 

Ludwig van Beethoven se narodil v polovině prosince 1770 v Bonnu, Bonngasse 20, do dusné atmosféry neutěšeného rodinného prostředí. Přesné datum Beethovenova narození neznáme, doloženo je pouze datum 17. prosince 1770, kdy byl pokřtěn v kostele svatého Remigia v nedaleké Brüdergasse. Díky neutěšenému rodinnému prostředí byl již od dětství uzavřený, málomluvný, do sebe zabraný, tvrdohlavý a podezíravý. Jediným světlým bodem byla osoba jeho dědečka Ludwiga, který však záhy po mrtvici zemřel. Malý Beethoven se opilého otce oprávněně bál (byl k němu hrubý i surový) a útěchu hledal v klidné, dobrosrdečné matce.

 

Předložka van v Beethovenově jméně není přídomkem nějakého rodového šlechtictví. To ostatně bylo Beethovenovi dáno ostře na vědomí před zeměpanským soudem ve Vídni roku 1818 v době sporu s matkou jeho synovce Karla. Tehdy byl Beethoven pro svůj nešlechtický původ odkázán na měšťanský magistrátní soud, což hluboce ranilo jeho demokratické smýšlení. Předložka van označovala pouze místní původ rodiny od „řepného dvora“. Tento význam má dolnoněmecké slovo beet-hoven a vyslovuje se flámsko-holandsky s f; proto současníci psávali i Betofen nebo Beetofen a podobně.

 

Asi v šesti nebo sedmi letech vstoupil mladý Beethoven do elementární školy, kterou ukončil v jedenácti letech. Následně navštěvoval tzv. tirocinium a z něho pravděpodobně přestoupil na gymnasium. Jeho otec u něj záhy rozpoznal hudební nadání a stal se jeho prvním učitelem hry na housle a klavír. Jeho vyučování bylo nesoustavné a drsné; mladý Beethoven se měl stát pro otce pouze zdrojem příjmů stejně, jako tomu bylo u Mozarta. Následně se Beethoven učil hře na varhany a klavír, krátký čas se učil na housle a violu, učil se základům francouzštiny, italštiny a latinské gramatiky. Jeho nepravidelnými učiteli byli v té době rodinní přátelé, jako varhaník Aegidius van den Eeden, tenorista, hobojista a klavírista Tobias Friedrich Pfeifer, varhaník Franz Georg Rovantini, houslista Franz Anton Xaverius Ries (1755 – 1846), varhaník Willibald Koch.

 

Vlastně prvním Beethovenovým učitelem hudby byl bonnský dvorní skladatel, varhaník, cembalista a učitel hudby bonnské dvorské feudální společnosti Christian Gottlob Neefe (1748 – 1789), ke kterému nastoupil Beethoven do učení již v roce 1780. Beethoven si byl plně vědom Neefeho přínosu pro jeho umělecký růst, což dokládá Beethovenova korespondence z té doby.

 

Již v roce 1782 zastupuje občas Beethoven Neefa ve dvorním orchestru a v letech 1783 – 1784 již zcela pravidelně působí jako divadelní cembalista a druhý dvorní varhaník. Neefe si byl vědom mimořádného Beethovenova nadání a vysoce si cenil jeho skladatelské vlohy. V této době si Beethoven počíná již zcela samostatně a buduje si pozici všestranně hudebně nadaného člověka. Ludwig žil v té době v rodném Bonnu, kde si budoval pozici všestranně hudebně nadaného člověka. Hrál kontinuo (doprovod) v Bonnské opeře a na violu v divadelním orchestru. Skutečně však zazářil u klavíru a vybudoval si skvělou reputaci díky svým ladně plynoucím improvizacím. Jeho hudba se stávala známější. Beethovena se ujala aristokratická vdova madame von Breuning, díky níž získal mladý Beethoven mnoho bohatých klavírních žáků. Byl také představen mladému hraběti Ferdinandu von Waldstein, starému a váženému příslušníkovi rakouské šlechty. S hrabětem Waldsteinem Beethoven udržoval přátelské styky celý život. Beethovenovy autografy, věnované hraběti Waldsteinovi, můžeme najít např. na zámku v Hradci nad Moravicí, kde skladatel strávil mnohé chvíle. Ve šlechtických kruzích se Beethoven stal uznávanou osobností a díky darům svých mecenášů se mohl více věnovat komponování. Beethovenova vzrůstající reputace mu dovolila vydávat své skladby s velkým ziskem a jeho patroni mu rádi platili za věnování skladeb. Přes nepřístupnou a bouřlivou povahu si získal přízeň svých budoucích mecenášů z nejvyšších společenských vrstev – především knížat Lichnovských, Lobkoviců a Razumovských.

 

Na jaře roku 1787 odjel Beethoven na první studijní cestu do Vídně, kde hodlal studovat u Mozarta. Po několika týdnech se však vrací v červenci rychle domů do rodného Bonnu. Jeho matka Maria Magdalena těžce onemocněla a 17. července 1787 umírá na tuberkulózu. Zanedlouho umírá 26. listopadu 1787 i jeho sestra Marie Markéta (1786 – 1787), Beethoven smrt obou těžce nese a prožívá. Poprvé v životě prožívá depresi a těžkou hmotnou krizi, a protože jeho otec zcela propadl alkoholu, staví se do čela rodiny, aby se postaral o hmotné zabezpečení svých nedospělých sourozenců. Beethoven se těžce živí v orchestru dvorské kapely v Bonnu jako violista a varhaník. Právě v této době, kdy je postaven tváří v tvář tvrdé životní realitě a kdy je nucen řešit základní problémy svého dalšího uměleckého vývoje a růstu, se začíná definitivně formovat jeho lidské a umělecká osobnost.

 

Bonn byl střediskem katolické barokní kultury. Beethovenova rodina však neměla s touto tradicí nic společného, protože inklinovala k protestantismu. Vyšla ze severobelgického flámského kraje, který již v 16. století bojoval proti katolicismu. Ale bonnské prostředí prošlo zvláště v 18. století pronikavými změnami ideovými a společenskými. V době, kdy se Beethoven narodil, počínají do Bonnu pronikat pokrokové ideje osvícenského racionalismu a voltairiánství. Jeho dětství spadá do doby, kdy Bonn prožívá poslední fáze rozkladu feudálního společenského zřízení. Na dospívajícího Beethovena intenzivně působilo jednak společenské prostředí porýnského kraje, jednak nové ideové hnutí, které začalo pronikat na nově založenou bonnskou universitu a nutně se také projevilo v upadající feudální společnosti bonnské kurfiřtské rezidence a v mladé, bojovně nastupující buržoazní inteligenci tohoto porýnského města. Porýní je země velkých protikladů, kde byla odedávna velmi živá republikánská a revoluční idea, která byla jitřena útiskem porýnského lidu cizími žoldáckými vojsky, která táhla zemí, plenila a vypalovala. Vládcové Porýní byli často postaveni před nutnost volit mezi samostatností, spojenectvím a porýnskými státy, nebo příklonem k masám vedeným vojenskými dobyvateli. Proto porýnský lid tak živě reagoval na Velkou francouzskou revoluci a přijal její osvobozovací boj s největšími sympatiemi.

 

Jako hudebník a skladatel byl Beethoven závislý na mecenášství kurfiřta a šlechty. Kurfiřt rozpoznal jeho talent a financoval mu pobyt a studia během první a druhé návštěvy Vídně. Až později se Beethoven odvážil vzdát tradiční role hudebníka a dvorního služebníka.

 

V roce 1789 se Beethoven zapsal na filosofii v Bonnu. Mnoho večerů trávil v Zehrgarten, hospůdce vedle knihkupectví, kde se scházela městská elita intelektuálů a umělců. Společně s přáteli se pravděpodobně (neexistují žádné přímé důkazy) stal členem Řádu svobodných zednářů. Po zrušení bavorské větve Řádu byla bonnská větev prozíravě rozpuštěna a pak znovu založena jako otevřenější Lese-Geselschaft (Společnost čtenářů). Beethoven se občas účastnil schůzí Společnosti a možná právě tam si zamiloval díla svého současníka, básníka Schillera.

 

Není jisté, zda Beethoven již v roce 1792 v Bonnu poznal Marseillaisu, nicméně francouzskou písňovou revoluční tématiku je možné vysledovat v jeho hudbě. Ať už je to smuteční pochod z Eroiky nebo volná věta jeho páté symfonie. Ideje revoluce, svobody a humanismu se staly ústřední myšlenkou Beethovenova života, které v různých odstínech prostupují jeho dalším dílem a životem.

Beethoven se dostává do styku s pokrokovými osvícensko-racionalistickými ideami také na bonnském kurfiřtském dvoře, který byl významnou kulturní residencí církevních a světských feudálních knížat, současně kurfiřtů Německé říše. Ve dvorské kapele, která byla složena z nizozemských, francouzských, italských a německých hudebníků a jež zaujímala jedno z prvních míst v tehdejším Německu, se Beethoven dostává do bohatého hudebního prostředí. V Bonnu se křižovaly vlivy vídeňského klasicismu a francouzské revoluční hudby s hudbou italskou, mannheimskou a severoněmeckou.

 

O vánocích 1790 se při zastávce v Bonnu cestou do Anglie seznamuje Haydn s některými Beethovenovými skladbami. Na zpáteční cestě z Anglie v červenci 1792 přišel Haydn do styku s Beethovenem podruhé. V Beethovenovi se probudila ctižádost, snad i díky konexím přítele hraběte Waldsteina, a zatoužil u Haydna studovat. Přijal tedy dlouhodobé pozvání do Vídně. Vztah Beethovena a Haydna se však nikdy příliš nerozvinul. Beethoven zjistil, že jej hrabě von Waldstein propagoval jako nového Mozarta, který zemřel pouhý rok předtím (1791). Jaký byl Haydnův přínos k Beethovenově tvůrčímu rozvoji, je těžké se dohadovat. Sám Beethoven měl údajně později prohlásit, že sice u Haydna bral hodiny, ale nic se od něho nenaučil. Ať už prohlásil Beethoven později cokoli, byl pro něho Joseph Haydn velkým vzorem a učitelem. Díky Haydnovi se dostal mladý Ludwig do Vídně a z neutěšených bonnských poměrů. Biblí kompozičního umění byla tehdy stále ještě učebnice Johanna Josepha Fuxe Gradus ad Parnassum z roku 1725, měřítkem kompozičního vybavení zvládnutí přísných základů kontrapunktu. Již v té době byl Beethoven volnomyšlenkář a tato pravidla pociťoval zcela jistě jako omezení. Psal sice „v duchu doby“, často ale realizoval myšlenky, které byly zcela nepřijatelné. Jeho experimenty z té doby vyústily například v roce 1802 v zavedení nového typu třetí, předposlední věty v sonátě či symfonii – scherza.

 

V Bonnu vyzrál Beethoven spíše povahově než hudebně. K plnému hudebnímu rozvoji dospěl Beethoven teprve ve Vídni. V Bonnu prochází Beethoven pronikavou působností velkých skladatelských zjevů, především vlivem Bachovým, Bendovým, Haydnovým, Mozartovým, mannheimských symfoniků a francouzské revoluční nápěvné tématiky. V Bonnu Beethoven prožívá intenzívně nejen úder francouzské revoluce, ale také tuhou reakci, která nastala v Německu proti osvícenským a pokrokovým ideám francouzského revolučního hnutí. Počátkem roku 1790 se němečtí feudální vládcové seskupili k intervenci proti francouzské revoluci. V Německu byla zavedena přísná cenzura.  Byly organizovány kárné výpravy proti selským povstáním.  Mezi Rakouskem a Pruskem byly uzavřeny tajné smlouvy namířené proti republikánské Francii.  Bonn byl v říjnu 1792 obsazen francouzským vojskem a stal se francouzskou provincií.  30. října 1792 opustil kurfiřt Bonn. Beethoven opouští rodný Bonn dne 2. listopadu 1792 a odjíždí dostavníkem do Vídně. Velmi pomalou cestou k Vídni přes Remagen, Andernach, Koblenc a Limburg zakončil 10. listopadu 1792, kdy dojel do Vídně. Brzy po příchodu do Vídně ho zastihuje zpráva o úmrtí jeho otce, který zemřel 18. prosince 1792. Tehdy bylo Beethovenovi 22 let.

 

 

III.2.                   Ve Vídni

 

Když přijel Beethoven do Vídně byl Mozart již téměř rok mrtvý (5. 12. 1791). Vstoupil tedy do učení ke starému mistru kompozice Josephu Haydnovi (1732 – 1809). V Lednu 1794 odcestoval Haydn do Anglie a Beethoven svá studia u Haydna definitivně ukončil. Na Haydnovo doporučení si zvolil za svého učitele vídeňského hudebního teoretika Johanna Georga Albrechtsberga (1736 – 1809), u kterého byl v učení do roku 1795.

 

Beethoven se po celý svůj život nemohl smířit s vídeňskou prostředností, měšťáckou malostí a omezeností. Ostrá kritika vídeňského společenského prostředí se vine téměř celou jeho korespondencí.

 

K Antonio Salierimu (1750 – 1825) vstoupil Beethoven pravděpodobně již roku 1792 a setrval u něho až do roku 1802. Beethoven si Salieriho velmi vážil. Salieri ho vyučoval také dramatické skladbě a opernímu slohu, deklamaci textů, zvláště textů italských.

 

Vídeň byla zajímavým centrem, kde se soustřeďovaly všechny národnostní složky tehdejší rakouské říše, což mělo nemalý význam také pro formaci a také základní melodický profil hudební řeči vídeňských skladatelů. Střediskem vídeňské hudební kultury byla v Beethovenově době čtyři operní divadla. V centru města působila dvě operní divadla, jedno u korutanské brány (Theater am Kärntnertor), druhé z nich bylo dvorní divadlo (Hoftheater). Dvě operní divadla byla na periferii Vídně u hradební zdi. Bylo to divadlo Na Vídeňce (An der Wien) a v Leopoldově. Divadlo Na Vídeňce bylo lidovým divadlem s lidovým vstupným a jeho ředitelem byl Johann Emanuel Schikaneder (1751 – 1812), herec, spisovatel, libretista, autor libreta Mozartovy Kouzelné flétny. V době Beethovenova příchodu do Vídně se střetávají dva hudební proudy – italská operace a německý singspiel.

 

Beethoven záhy získal ve Vídni značnou popularitu, zejména jako znamenitý pianista. Jeho umění mu otevřelo přístup do vídeňských šlechtických rodin. Hrával u Lichnovského, Schwarzenberga, Browna a van Swietena. Největším Beethovenovým příznivcem byl hrabě Lichnovský, který mu poskytl roční příjem 600 zlatých a utvořil přátelský kruh kolem Beethovena. Téměř od svého vstupu do Vídně udržoval Beethoven styky také s českou šlechtickou společností. Tyto Beethovenovy styky s českou a pražskou šlechtou se prohloubily a upevnily za jeho pobytu v Praze. Podle dochovaných pramenných zdrojů Beethoven navštívil Prahu již v roce 1795, kdy někdy o vánocích uspořádal v Praze veřejný koncert. Druhou cestu do Prahy podnikl Beethoven v únoru 1796 a v Praze pobyl několik týdnů, jak se o tom zmiňuje v dopise bratrovi Janovi. Beethoven tehdy bydlel ve waldsteinském paláci, zvaném „U zlatého jednorožce“ na malé Straně v Lázeňské ulici č. 11.

 

V té době se Beethoven intenzivně zajímal o světové politické události a středem jeho zájmu byla francouzská republika a politická činnost Napoleona. Tehdy ještě Beethoven Napoleonovým revolučním aktivitám věřil. Třetí Beethovenův pobyt v Praze se odehrál někdy na sklonku září nebo počátku října 1798. Pražany uchvátil dvěma koncerty jako brilantní klavírista, zejména přednesem volné fantazie na téma z Mozartova Tita „Ah, tu fosti il primo oggetto!

 

 

III.3.                   Nedoslýchavost a duševní krize

 

Kolem roku 1798 se u Beethovena dostavuje první hluboká duševní a mravní krize, která je způsobena prvními příznaky nedoslýchavosti a prvními příznaky jiných chronických chorobných stavů. První sluchové halucinace se objevují již v roce 1796. Beethovenovi bylo tehdy 28 let a zmocnila se ho bolestná resignace, která zanechala stopy i v jeho tvorbě. Plně se hluchota manifestovala v jeho 34 letech. Byla jednou z příčin jeho lehce vznětlivé a prudké povahy, plachosti a nedůvěřivosti. Neohrozila ale jeho tvůrčí představivost, vedla k větší koncentraci při následné tvůrčí práci. Kromě hluchoty trpěl Beethoven nejrůznějším střevním dyskomfortem, zimnicemi, bolestmi hlavy, otoky, oční chorobou a naposledy jaterní cirrhosou.

 

Další hluboká krize se dostavuje v červnu 1800, kdy je Beethoven na pokraji duševního zhroucení. V době těchto vnitřních duševních zápasů píše Beethoven svoje první symfonická díla.

 

Dne 2. dubna 1800 pořádal Beethoven ve vídeňském Dvorním divadle hudební akademii, na které nechal předvést svou 1. symfonii C dur op. 21. Tato symfonie se ještě nijak nevzdaluje od uzákoněné normy, ale již v této symfonii použil Beethoven tympány způsobem, který se pro něj stane typický. Jejich údery nemají jen úlohu rytmické opory, ale přinášejí i dramatický moment překvapení.

 

Beethoven se začal jako skladatel prosazovat a získal zakázky aristokratů. Stálý roční příjem od knížete Lichnowského navíc přinesl jakousi finanční jistotu.

 

K dalšímu zhoršení sluchu i chronických zažívacích obtíží dochází v roce 1802, Beethoven přemýšlí dokonce i o sebevraždě a sepisuje tzv. heiligenstadtskou závěť, což je v podstatě Beethovenova poslední vůle. Je to dopis z 6. a 10. října 1802 jeho bratrům Karlovi a Janovi. Hovoří v ní o svých pocitech zoufalství a myšlenkách na sebevraždu. Bylo čím dál obtížnější s ním vycházet, stával se stále nevyzpytatelnějším a popudil proti sobě mnoho příznivců. S žádnou ženou nikdy nenavázal trvalý vztah a ve společnosti se cítil osamoceně. Neviděl žádný důvod, proč žít dál.

 

V této době vzniká druhá Beethovenova symfonie. I tuto velkou duševní krizi Beethoven překonává, odpoutává se umělecky od svých velkých vzorů a jeho tvorba začíná mít pro Beethovena osobitý charakter. Právě ve své druhé symfonii poprvé označil taneční větu jako „scherzo“.

 

Pravděpodobně na sklonku roku 1803 se stal Beethoven učitelem hudby arcivévody Rudolfa, pozdějšího kanovníka kapituly olomoucké a od roku 1819 kardinála arcibiskupa. Johann Joseph Reiner neboli arcivévoda Rudolf (1788 – 1832), byl hudebně nadaným synem císaře Leopolda II., Beethovena poznal u Lobkoviců a stal se jeho žákem. Arcivévoda Rudolf zprostředkoval Beethovenovi styky s Moravou, především s arcibiskupským palácem v Kroměříži. Arcivévoda Rudolf se stal nejen Beethovenovým přítelem, ale i mecenášem. V roce 1806 a 1811 pobýval v Hradci u Opavy u knížete Lichnovského.

 

V roce 1806 došlo ke známé roztržce mezi Beethovenem a knížetem Lichnovským, která vypovídá o Beethovenově povaze a vztahu k vrchnosti. První pobyt Beethovena v Hradci nad Moravicí u Lichnovských se uskutečnil během července až října roku 1806. Poslední srpnový den roku 1806 zavítal do Hradce k Lichnovským Napoleonův generál Savari s komisařem Moutonem s doprovodem. V Zahradním sále je očekával kníže Karel Alois Lichnovský s chotí. Kníže se strojenou servilitou příchozí společnost přivítal. Generál Savari stroze poděkoval za přijetí a z jeho slov i gest, která je provázela, čišila patřičná nadřazenost. Francouzští důstojníci se po vyhrané bitvě u Slavkova cítili tak, jako by byli pány světa.

 

Zatím co panstvo hodovalo, v jižní komnatě Hradeckého zámku seděl u spinetu Ludwig van Beethoven. Duchem byl nepřítomen, plně zaujatý kompozicí sonáty F moll tak, že ani nevnímal hlahol bujaré společnosti, který sem skrz otevřené okno místy doléhal. Během hodování a bujarého veselí zatoužila společnost po hudbě. Kníže Lichnovský se omlouval, že je příliš pozdě na to, aby sehnal hudebníky. Snad ze strachu o svůj majetek nebo, aby si snad panstvo nemyslelo, že nechce jejich žádosti vyhovět, zmínil se o vzácné návštěvě mistra Ludwiga van Beethovena, kterého hudbymilovný kníže se svou chotí právě hostil.

 

Komorník se s obavami odebral do hudebního salónu, neboť Beethoven nechtěl být rušen, a požádal jménem knížete Beethovena, aby se dostavil ke společnosti. Beethoven se zamyslel a s velkou nelibostí komorníka následoval. Byl hosty bujaře přijat, sedl za klavír a zcela ponořen celou duší do svého díla začal přehrávat svoji ještě nedokončenou sonátu. Po chvíli však přistoupil k Beethovenovi jeden z důstojníků a plácl ho familiárně po ramenou se slovy, aby „zahrál něco veselejšího“. To se však překvapeného Beethovena dotklo, vyskočil od piana a obrátil se na knížete, který tuto trapnou situaci způsobil se slovy: „Kníže, čím jste vy, jste bez své zásluhy, za to vděčíte jen svému rodu, takových jako vy je a bude tisíce, však Beethoven je jenom jediný!“ 

 

Beethoven spěšně sebral part a rozčílený vyběhl ze sálu. „Co si ti napudrovaní panáci o sobě myslí, já nejsem jako můj přítel Goethe, abych se šlechtě klaněl, nikdy jsem nebyl a také ze mne nikdy nebude patolízal.“ Uložil do brašny pár věcí, navlékl plášť a vyběhl do noci. Venku zuřila bouřka a lilo jako z konve. Rozčílený mistr běžel bez cíle parkem, až promočený k ránu došel k Jelenické lesovně. Zde se ho ujal lesmistr Magerla. Za několik dnů po této příhodě se Beethoven odebral do Opavy, kde jej zastihl omluvný list knížete Lichnovského.

 

Druhý pobyt Beethovena na Hradci se uskutečnil v září 1811 a právě tehdy se v Opavě 28. září zúčastnil provedení Mše C-dur, op. 86 v kostele sv. Ducha. I tento akt nesl stopu Beethovenovy povahy, když pohoršen nemotorným dirigováním ředitele kůru, zmocnil se rázně jeho taktovky a pokračoval v dirigování sám. Není známo, zda knížeti zcela odpustil či snad zjistil platnost přísloví „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej!“

 

 

III.4.                   Beethoven a Napoleon – Eroica

 

Kolem roku 1803 pracuje Beethoven na Eroice, kterou dokončil v srpnu 1804. Práci na Eroice je možné ale vysledovat již dříve, smuteční pochod se poprvé objevuje ve skice na jaře 1801. Symfonie vzniká pod vlivem velké francouzské revoluce. Ze zřejmých důvodů Beethovenovi imponovala nezkrotnost mladého Korsičana jménem Napoleon Bonaparte, který se nenechal ničím odradit. Byl najednou velmi blízko. Překročil Alpy v průsmyku sv. Bernarda a u Marenga porazil početní převahu Rakušanů. Ještě v roce 1804 uzákonil revoluční vymoženosti – volnost, rovnost, bratrství. Titulní list prvního autografu nesl označení: Sinfonia grande a podtitul Bonaparte. Beethoven – revolucionář jí věnoval z podnětu generála Bernadotta, kterého poznal ve Vídni roku 1798, prvnímu konsulovi francouzské republiky, občanu Bonapartovi. Jean Baptista Jules Bernadotte (1764 – 1844) byl francouzský generál, krátkou dobu (1798 – 1799) byl francouzským vyslancem ve Vídni a stýkal se s Beethovenem. Od roku 1818 král švédský Karel XIV. Když se však dozvěděl, že se Napoleon prohlásil za císaře, v návalu zlosti zvolal: „Není také ničím jiným než obyčejným člověkem! Nyní zašlape všechna lidská práva, jen aby vyhověl ctižádosti; postaví se výše než ostatní, aby se stal tyranem!“ Pak vzal titulní list Eroiky, demonstrativně jej roztrhl a napsal tento nový nadpis „Sinfonia Eroica, composta per festeggiare il sovvenire di un Grand Uomo“ (Hrdinská symfonie, složená k oslavě památky velkého Člověka). Tím ji připsal na paměť neznámého hrdiny.

 

Eroika byla věnována knížeti Lobkovicovi. Velkou část této symfonie tvořil Beethoven v Badenu v domě č. 92 v Döblinské ulici.

 

Příhoda s titulním listem Eroiky není smyšlená, zakládá se na pravdě, jak je naprosto spolehlivě doloženo ve vzpomínkách Ferdinanda Riese (1784 – 1838), německého skladatele, klavíristy a dirigenta, který píše: „Byl jsem první, kdo mu přinesl zprávu, že se Bonaparte prohlásil za císaře, on se rozlítil a zvolal: ‚Není také nic jiného než obyčejný člověk. Teď také pošlape nohama všechna lidská práva, bude hovět jen své ctižádosti; bude se teď stavět nad všechny lidi, stane se z něho tyran.‘ Beethoven pak přistoupil ke stolu, popadl titulní list za hoření okraj, roztrhl list ve dví a hodil jej na zem.

 

 

III.5.                   Vrcholná díla – i bez hrdinů

 

Ne všechny Beethovenovy skladby jsou ale spojeny s událostmi v jeho nebo ve veřejném životě. Ve stejné době kdy vznikla Eroica, napsal Beethoven i svoji jedinou operu Fidelio. Operu o porážce korupce a zla, o svobodě, věrnosti a lásce. Z desítek neuskutečněných operních plánů, které Beethoven měl, realizoval pouze tento jediný. A můžeme se domnívat, že to byla právě základní idea díla, která Beethovena k napsání opery dovedla, protože se kryla s realitou.

 

V této době se také stupňují zdravotní potíže a postupuje ztráta sluchu, kterou se už ani nesnažil tajit. V těsném sledu po sobě či spíše téměř zároveň vznikly jeho 5. symfonie „Osudová“, 4. symfonie a 6. symfonie „Pastorální“. 4. symfonie byla napsána velmi rychle v roce 1806.

 

5. symfonie je osou Beethovenovy symfonické tvorby a je zároveň předělem symfonické kompozice vůbec. Již v době svého vzniku udivovala svou délkou, údernosti a „zacházením s formou“. 6. symfonie je všeobecně vnímána jako její protiklad. Obě symfonie však mají mnohem více společného, než toho co je rozděluje. Vznikaly jako dvojice, v níž skladatel řešil dvěma různými způsoby týž problém: jak lze měnit danou formu, co skladateli poskytuje orchestrální zvuk, jak čtyři věty myšlenkově sjednotit. Tento problém jej později zaměstnal ještě několikrát, aby se pak v poslední symfonii objevil ve zcela nové rovině.

 

V této době se Beethoven pokoušel získat stálé místo. Roku 1807 se marně ucházel o zaměstnání v některém z dvorních divadel. 27. března 1808 byl přítomen premiéře Haydnova oratoria Stvoření. To bylo naposledy, kdy se stařičký Haydn objevil na veřejnosti. V červnu téhož roku nabízí Beethoven nakladateli Härtelovi dvě nové symfonie. Léto tehdy trávil v Heiligenstadtu. Z této doby se dochovala vzpomínka básníka a dramatika Franze Grillparzera (1791 – 1872): „Mí bratři a já jsme si z toho podivného muže málo dělali – chodil nedbale, dokonce nečistě oblečen – když se kolem nás řítil a něco si bručel ...

 

Beethoven chtěl dokonce opustit Vídeň. V roce 1809 uvažoval o vstupu do služeb vestfálského krále v Kasselu. Tímto králem byl nejmladší Napoleonův bratr Jerome. V dubnu 1809 vyhlásilo Rakousko Francii válku, v květnu obsadil Napoleon podruhé sídlo Habsburků, vídeňský Schönbrunn. V poslední květnový den zemřel Joseph Haydn, skladatel hymny, kterou napsal pro císaře Františka. Beethoven napsal v onom osudném květnu klavírní Sonátu op. 81 Les Adieux, věnovanou arcivévodovi Rudolfovi, který před Napoleonem utíkal.

 

Z angažmá v Kasselu nakonec sešlo. Nejen díky Beethovenovu osobnímu založení, ale i díky okolnostem. Beethoven zůstal prvním svobodným umělcem v romantickém duchu, kterému obživu přinášela pouze tvorba. Finanční podpora ze strany arcivévody Rudolfa i knížat Kinského a Lobkovice vzala díky poválečné inflaci za své. Z Beethovena se stal nevrlý společník a nepřítel Francouzů, určitý obdiv k Napoleonovi v něm však přesto stále přetrvával.

 

 

III.6.                   Beethoven v Teplicích

 

V roce 1811 a 1812 trávil Beethoven léto v českých lázních, hlavně v Teplicích, kde se léčil na radu vídeňského lékaře doktora Johanna Malfattiho (1775 – 1859), ale také z popudu své přítelkyně Bettiny Brentanové. Anna Elizabeth (Bettina) Arnimová (1785 – 1859), rozená Brentanová byla německá romantická spisovatelka. Stýkala se s Beethovenem ve Vídni a od roku 1811 ho sblížila s Johannem Wolfgangem Goethem (1749 – 1832). Poprvé přijel do Teplic asi 2. srpna 1811, opozdil se o měsíc, protože čekal na svého přítele Františka Brunsvika (1777 – 1849), bratra Terezy Brunsvikové. Když se ho nedočkal, odjel do Teplic z Vídně sám. S pokladníkem vídeňské bankovní firmy Offenheimer a Herz a přítelem Franzem Olivou (asi 1790 – 1848), který se tehdy ujal Beethovena sklíčeného těžkými hmotnými starostmi, se společně ubytovali ve Zlaté harfě v Lázeňské ulici a stravovali se u Modré hvězdy.  Oliva opustil Beethovena 23. září a odejel přes Prahu do Vídně. Beethoven se v Teplicích zdržel déle a koncem září odejel k Lichnovskému do Hradce, aby se účastnil opavského provedení své první mše. Odtud spěchal do Vídně, kde byl jistě již 9. října 1811. V roce 1811 se tedy zdržel v Teplicích asi dva měsíce.

 

Pobyt v Teplicích měl v Beethovenově životě poměrně velký význam. Setkal se tam s předními představiteli mladé německé kultury a s vůdci německého národně osvobozeneckého hnutí, namířeného proti francouzským okupantům. Střediskem pokrokového hnutí německé mládeže byla tehdy berlínská universita. Nejvýznamnější protesty proti napoleonské okupaci zaznívaly z kateder z úst německého vlastence a filosofa Johanna Gottlieba Fichta (1762 – 1814). Právě z díla Fichtova čerpal Beethoven sílu ke svému vlasteneckému vzdoru, hlavně v době francouzské okupace Vídně.

 

Spolu s přáteli z okruhu učenců a umělců během pobytu v Teplicích v roce 1811 Beethoven navštívil hrob německého spisovatele a básníka Johanna Gottfrieda Seuma (1763 – 1810), který rok před tím v Teplicích zemřel.

 

V roce 1811 došlo v Rakousku ke státnímu finančnímu úpadku a tato skutečnost zasáhla i Beethovena. Vedla totiž i k znehodnocení jeho doživotní renty, kterou se mu zavázali vyplácet arcivévoda Rudolf a knížata Ferdinand Kinský (1781 – 1812) a František Lobkovic (1772 – 1816). Roční důchod 4000 zlatých mu nebyl správně vyplácen a v krátké době ustal téměř nadobro, když byl dán roku 1811 kníže Lobkovic pod kuratelu a kníže Kinský se 2. 11. 1812 zabil pádem s koně. O Beethovenovu rentu vzniku v roce 1812 vleklý právní spor, který byl ve prospěch Beethovena zakončen až 18. ledna 1815. Beethovenův zájem v procesu s Kinskými a Lobkovici hájil český právník a skladatel Jan Nepomuk Kaňka (1772 – 1865), se kterým se Beethoven seznámil asi za svého prvního pobytu v Praze roku 1796.

 

V létě roku 1811 se Beethoven v Teplicích seznámil s básnickou dvojicí Christoph August Tiedge (1752 – 1841) a Elisa von der Recke (1754 – 1833). Zrodilo se přátelství, které rychle vzplanulo a oběma stranám poskytlo zajímavé a příjemné zážitky, stejně tak již v příštím roce ochladlo. Beethoven poznal v Teplicích řadu přátel, kterým ochotně hrál na klavír. Dochoval se dopis Beethovenův psaný v té době v Teplicích.

 

Panu von Tiedgemu v Dážďanech,

odevzdat u hraběnky Elisy von der Recke.

Teplice 6. září 1811

 

Každý den mi tanul na mysli tento dopis pro Vás, Vás, Vás; jen dvou slov jsem si přál při loučení, ale nedostalo se mi ani jediného dobrého slůvka; hraběnka mi dopřává ženský stisk ruky; to je přece ještě něco, co si dám líbit, za to jí v duchu líbám ruce, ale básník je němý. O Amálii vím jen to, že žije – Denně si vyčítám, že jsem se s Vámi v Teplicích neseznámil dříve. Je ošklivé tak krátce poznat dobré a hned je zase ztratit, není nic nesnesitelnějšího, než si vyčítat vlastní chyby. Sděluji Vám, že tu zůstanu nejméně ještě do konce měsíce; napište mi, jak dlouho se ještě zdržíte v Drážďanech; měl bych chuť odskočit si do hlavního města Saska; v den vašeho odjezdu jsem obdržel dopis od svého milostivého wiesbadenského arcivévody, že se na Moravě nezdrží dlouho a nechává na mně, chci-li přijeti či nikoli; vyložil jsem si to zcela podle své vůle a svědomí a tak mne dosud vidíte ve zdejších zdech, kde jsem se tak těžce vůči Vám i sobě prohřešil; utišuji se jen tím, že nazvete-li to hříchem, pak jsem přece jen řádným hříšníkem a ne zrovna ubožákem. – Dnes se ztratil můj spolubydlící, musel jsem se bez něho obejít; postrádám ho ve své opuštěnosti, zvláště večer a při obědě, kdy lidské zvíře musí přijímat potravu, aby mohlo vytvořit něco duchovního, a to činím nejraději ve společnosti někoho druhého. – a teď žijte blaze, jak to jen to ubohé lidstvo dokáže, hraběnce posílám opravdu něžný a přece uctivý stisk ruky, Amálii hodně ohnivý polibek, když nás nikdo nevidí, a my dva se obejmeme jako muži, kteří se smí milovat a ctít; očekávám alespoň jediné slovo vyslovené bez zábran, jsem přece mužem.

 

Beethoven

 

„Ohnivý polibek“ je adresován půvabné berlínské herečce a zpěvačce Amálii Sebaldové (1787 – 1846), která ovlivnila Beethovenův citový život do takové míry, že někteří badatelé byli ochotni v ní vidět Nesmrtelnou milenku. Beethoven se se Sebaldovou seznámil v Berlíně v roce 1796. Šestadvacetiletý klavírista a skladatel vystoupil tehdy několikrát v berlínské hudební akademii a při té příležitosti došlo nejspíš k osobnímu kontaktu s hudebně založenou rodinou Sebaldových. V roce 1811 přijíždí čtyřiadvacetiletá Amálie do Teplic ve společnosti literátů Elisy von der Recke a Ch. A. Tiedgeho. Beethoven, který poznal Amalii jako malé děvčátko, je překvapen a okouzlen mladou dámou a jeho zaujetí je zřejmě hlubší, než připouští platná společenská norma.

 

Z Beethovenovy korespondence se Sebaldovou se zachoval lístek, na němž adresátka nalezla tato slova: „Ludwig van Beethoven, na něhož byste, i kdybyste chtěla, zapomenout neměla. Teplice 8. srpna 1811“ Beethovenův vztah k berlínské umělkyni pokračoval v dalším roce, kdy se korespondence, i když patrně dosti jednostranná, bohatěji rozvinula.

 

I v roce 1812 pobýval Beethoven v Teplicích. V Teplické lázeňské listině z roku 1812 je Beethoven uveden 7. července 1812. Do Teplic přijel ale již o dva dny dříve a plánoval několikatýdenní pobyt. Na společné vyjížďce s Goethem navštívil Bílinu a zajel do Karlových Varů a Františkových lázní, kde se léčil od 8. srpna do 6. září. Do Teplic se vrátil asi v polovině září a zůstal tam do konce měsíce.  Po cestě z Teplic do Lince, kam jel urovnat nepříznivé rodinné záležitosti, se zastavil v Praze a v Českých Budějovicích.

 

Beethovenův druhý pobyt v Teplicích v roce 1812 byl důležitější než pobyt v minulém roce. V Teplicích se scházeli panovníci a diplomaté a radili se tajně o akcích proti Napoleonovi. Dne 15. července 1812 přijel do Teplic Goethe. Během teplického pobytu se Beethoven poprvé setkal s Goethem a pravděpodobně zde napsal i třídílný dopis Nesmrtelné milence. Dodnes není zcela jisté, komu byl tento list adresován. Kolem roku 1800 Beethoven poznal v rodině Brunsvikových Giuliettu Guicciardi (1784 – 1856), provdanou Gallenberg v roce 1803, vyučoval ji na klavír a věnoval jí klavírní sonátu op. 27 – Mondscheinsonate. Také Giulietta, vedle mnoha jiných, bývala považována za Nesmrtelnou milenku.

 

Rozdílnost povah Goetha a Beethovena je dokládán příhodou při procházce obou, kdy potkali císařskou rodinu. Goethe se zastavil a uctivě s hlubokým úklonem zdravil, kdežto hrdý Beethoven šel proti celé té vznešené společnosti s kloboukem vtlačeným do čela, zapnutým svrchníkem a za zády složenýma rukama. Nepozdravil, a teprve když ho císařovna Marie Ludovika a vévoda Karel pozdravili jako první, odpověděl na pozdrav. Goethovi tehdy Beethoven ostře vytýkal, že si příliš libuje v dvorské společnosti, a že tento devótní vztah k feudálům ho není hoden, velkého básníka, který má být učitelem národů. Není pravda, že by oba tato událost od sebe vzdálila. Beethoven si po celý život Goetha velice vážil. Stejně tak Goethe na příhodu nikdy nezapomněl.

 

Příhoda s císařskou rodinou je doložena dokumentárně samotným Beethovenem, neboť o ní píše z Teplic Betttině von Arnim (německá spisovatelka, skladatelka, zpěvačka, přítelkyně Goetha i Beethovena) dne 15. srpna 1812: „Králové a knížata mohou sice udělat profesory a tajné rady a ověsit lidem tituly a řádové stuhy, ale velké lidi udělat nemohou, duchy, kteří se vysoko pozvedají nad světskou chamradinu, toho musí nechat, a tím je musíme přimět k náležité úctě: sejdou-li se dva takoví jako já a Goethe, tu musí ti velcí páni uznamenat, co může našinec pokládat za něco velkého. Potkali jsme včera na zpáteční cestě celou císařskou rodinu; viděli jsme je z dálky přicházet, a Goethe se vyprostil z mé paže, aby se postavil na stranu; ať jsem říkal, co jsem chtěl, nemohl jsem ho dostat o krok dál; vtiskl jsem si klobouk na hlavu a zapjal jsem si kabát a prošel se zkříženými pažemi rovnou nejhustším houfem – knížata a dvořané stáli ve špalíru, vévoda Rudolf přede mnou smekl, paní císařovna mě pozdravila první. – Panstvo mě zná. – Díval jsem se s opravdovým povyražením, jak to procesí táhlo podle Goetha. Stál se smeknutým kloboukem, hluboce skloněn, po straně. Pak jsem mu dal co proto; neměl jsem ani trochu slitování a vyčetl jsem mu všechny jeho hříchy …

 

Právě toto proslulé setkání zachytil malíř Carl Röhling žijící v letech 1894 až 1922. Obraz vyšel též jako světlotisk na pohlednici roku 1930. Na ní však došlo k nesprávně uvedenému datu setkání 1811, zatímco ve skutečnosti se tito dva velcí němečtí umělci setkali až o rok později.

 

 

III.7.                   Sedmá a Osmá symfonie

 

Svá poslední vrcholná díla skládá Beethoven již jako zcela hluchý! V tomto období vznikají prakticky současně Beethovenovy sedmá a osmá symfonie. Sedmou dokončil v květnu 1812 a poprvé byla provedena 8. prosince 1813, na koncertě pořádaném Johanem Nepomukem Mälzelem. Vynálezce metronomu a konstruktér hracích strojků Mälzel vyráběl pro Beethovena naslouchátka. Svým současníkům tak připravil další překvapení. Dokonce i Carl Maria von Weber prý prohlásil, že autor této symfonie je zralý pro blázinec. Její hudba už spěla jednoznačně k novému věku, a proto ji mohli ocenit jen ti, kteří se ubírali stejným směrem – Hector Berlioz a hlavně Richard Wagner.

 

Od května do října 1812 pracoval Beethoven na Osmé symfonii a dokončil ji v Linci v době nechutného jednání, které vedl v záležitosti sňatku svého bratra Jana. V této době měl také nemalé finanční potíže. Osmá byla poprvé provedena 27. února 1814 a současníky nepochopena neměla úspěch.

 

V době vídeňského kongresu v roce 1814 stojí Beethoven na vrcholu své slávy. Je obdivovaným hudebním géniem. Koří se mu šlechta i mocní vládcové světa, kteří se sešli do Vídně, aby se poradily, jak osvobodit Evropu od Napoleona.  Dne 29. listopadu 1814 uspořádal Beethoven koncert (Kongress – Akademie) ve velkém sále vídeňské Reduty. Byl to jeden z nejslavnějších okamžiků jeho života, kdy mu aplaudovalo téměř 6000 posluchačů a všichni evropští monarchové.

 

Beethovena té doby zobrazuje mimo jiné i maska německého sochaře Franze Kleina (asi 1778 – 1840) z roku 1812, která byla sňata v domě výrobce klavírů Streichera jako pomocný model pro Kleinovu bustu. Johann Andreas Streicher (1761 – 1833) byl Schillerův spolužák a manžel Nanetty Steinové, dcery proslulého výrobce klavírů Johanna A. Steina. Streicher přenesl továrnu z Augšpurku do Vídně. Beethoven se s rodinou přátelil od roku 1798.

 

Gerhard Breuning (1813 – 1892), rakouský lékař, Beethovenův přítel, popisuje Beethovenův zevnějšek takto: „Jeho zevnějšek byl silný, postava prostřední, jeho chůze byla rázná, stejně i jeho živé pohyby; oděv stejně málo elegantní jako zrovna občanský, a přec bylo v jeho souhrnu cosi, co se nehodilo do žádného hodnostního pořadí.

 

A žák Carl Maria von Webera, hudební skladatel Julius Benedict (1804 – 1885), popisuje tehdejší Beethovenovu podobu takto: „ … tak jistě vypadal král Lear anebo tak vypadali ossianovští bardové. Vlasy husté, šedivé, trčící do výše, místy zcela bílé, čelo a lebka podivuhodně do šíře klenuté a vysoké, jako chrám, nos čtverhranný jako lví, ústa ušlechtile utvářená a měkká, brada široká, s podivuhodnými mušlovitými záhyby, jak je ukazují všechny jeho podobizny, a vytvořená dvěma čelistními kostmi, jež se zdály stvořeny, aby mohly louskat nejtvrdší ořechy.

 

Toto období je obdobím tvůrčího oddechu, Beethoven je zaměstnán většinou příležitostnými skladbami, ale nepřestává se zajímat o aktuální společenské události. Na císařském dvoře byl Beethoven považován za přesvědčeného republikána. Proto se také nikdy císařský dvůr nezúčastnil provedení jeho děl a nikdy také Beethovena nepodporoval. Čestnou výjimkou byl arcivévoda Rudolf, velký Beethovenův ctitel a příznivec. Beethoven tehdy také znovu při každé příležitosti uplatňuje svůj altruismus a lásku k pokrokovému a vzdělanému člověku a nenávist proti omezené šlechtě a malodušnému měšťáctvu. Z Beethovenových konversačních sešitů je patrné, jak v posledních letech svého života přímo živelně nenáviděl jakýkoli projev politického despotismu, nesvobody, jak záměrná byla jeho láska k tvůrčí a názorové svobodě, jak široké byly jeho umělecké, kulturní a politické zájmy. Beethoven byl také rozhodný nepřítel jakýchkoliv imperialistických tendencí, nenáviděl války, bojoval za mír mezi národy a vždy projevoval svoje antimilitaristické stanovisko.

 

 

III.8.                   Rozloučení s publikem, rozchod s přáteli

 

V roce 1814 se rozloučil s veřejností jako klavírista. V té době byl prakticky zcela hluchý a z jeho kdysi brilantní techniky zbyly jen trosky. Svůj poměr k Beethovenovi změnila Vídeň po kongresu v roce 1814. Pronikavá invaze italské hudební kultury, hlavně oper Gioachina Antonia Rossiniho (1792 – 1868), náhle odvrátila přízeň vídeňského publika od Beethovena.  Kníže Kinský zemřel již roku 1812 a postupně mizel jeden přítel Beethovenův za druhým: Lichnovský, Lobkovic, Razumovský a jiní.  Dne 15. listopadu 1815 zemřel jeho bratr Karel; zároveň se Beethoven rozešel se svým přítelem Breuningem a tehdy si zapsal do svého zápisníku: „Nemám přátel a jsem na světě sám.

 

Když se stal poručníkem syna po zemřelém bratru Kasparu Karlovi, zatížilo toto poručnictví poslední desetiletí jeho života otřesnými bolestmi a zklamáním. Beethoven miloval svého synovce obětavou, hlubokou, až nepochopitelně oddanou láskou, která pramenila z jeho vrozené mravní opravdovosti. Chtěl svého synovce vyprostit z vlivu jeho lehkomyslné matky a zapletl se do procesů, které ho připravili o několik let života a klid na práci. Ale synovec Karel (1806 – 1858) nebyl obětavosti Beethovena hoden. Zpustl, dělal dluhy, byl vzpurný a hrubý. V létě roku 1826 se pokusil ukončit svůj život střelou do hlavy. Z těžkého zranění ale vyvázl a v Beethovenovi zanechal hlubokou zející ránu. Beethoven chtěl udělat ze synovce Karla hudebníka, i přes rady svého žáka Carla Czerného, který mu sdělil, že synovec nemá hudební nadání. Nakonec Karl studoval filologii a rozhodl se jít k vojsku, což strýce hrozně rozčililo. Odešel krátce před Beethovenovou smrtí a už ho živého neuviděl.

 

Manželkou Kaspara Karla, Beethovenova bratra a matkou syna Karla, byla Johanna van Beethoven (1786 – 1869), rozená Reiß (Reiss). Byla dcerou prosperujícího vídeňského čalouníka Antona Reisse. Její matka byla dcera obchodníka s vínem a místního starosty. Dne 25. května 1806 se provdala za Kaspara Karla Antona van Beethovena, mladšího bratra Ludwiga. Jejich jediné dítě, Karl van Beethoven, se narodil asi o tři měsíce později, dne 4. září téhož roku. Beethoven měl na Johannu značně negativní názor, považoval ji za děvku, v dopise z konce září 1826 ji označil jako „osobu mimořádně zvrácenou“ a její charakter popisoval jako „zlý, zlomyslný a zrádný“. Při různých příležitostech ji nazýval „Královnou noci“, s odkazem na postavu Mozartovy slavné opery Kouzelná flétna. Nicméně i Johanna van Beethoven byla jednou z kandidátek na Nesmrtelnou milenku.

 

Carl Czerny (1791 – 1857) byl klavírní virtuos, hudební pedagog a skladatel, v letech 1800 – 1803 byl Beethovenovým žákem. Pořizoval klavírní výtahy z Beethovenových orchestrálních skladeb a Beethoven mu svěřoval první provedení svých klavírních děl.

 

O láskyplném vztahu ke svému synovci svědčí Beethovenovy dopisy, které mu psal, ale hlavně pak dopisy, ve kterých se zabývá otázkou svého poručnického vztahu k synovci, adresované vídeňskému magistrátu ze dne 1. února 1819, z 5. července 1819, dopis dolnorakouskému apelačnímu soudu ze dne 7. ledna 1820 a obsáhlý pamětní spis z 18. února 1820.

 

 

IV.                      Závěrečné období Beethovenova života

 

V roce 1818 se stupňuje tlak metternichovského režimu. V této době Beethoven překonává, díky velkorysé pracovní kázni a obdivuhodné mravní důslednosti, svá fysická utrpení, způsobovaná hluchotou, ale i ostatními těžkými nemocemi, i psychická trápení.

 

Poslední etapu svého života prožívá Beethoven ve stálém styku s přírodou a s antickými filosofy. V květnu 1818 odchází na venkov k letnímu pobytu do Mödlingu, v Mödlingu ve starobylém domě Hafnerově pobývá i v létě roku 1819 a 1820. V červnu roku 1818 poslala Beethovenovi londýnská firma Broadwoodova do Mödlingu jako dar anglické kladívkové křídlo s věnováním: „Hoc instrumentum est Thomae Broadwood (Londini) donum propter ingenium illustrissimi Beethoven“.

 

Beethoven tvořil svá poslední díla za zhoršující se ušní choroby, což mu způsobovalo velké duševní a fysické utrpení. V roce 1817 ohluchl úplně a byl nucen používat nejrůznější naslouchadla. Hluchota ale nijak neohrozila jeho tvůrčí představivost, naopak se Beethoven povznesl k ještě intenzivnějšímu a koncentrovanějšímu hudebnímu myšlení, které směřovalo k monumentálním skladebným koncepcím.

 

 

IV.1.                   Missa Solemnis

 

V roce 1823 dokončil Beethoven Missu Solemnis. Původně psal Beethoven tuto mši k intronizaci arcivévody Rudolfa na arcibiskupský stolec olomoucký v březnu roku 1820, ale její kompozice si vyžádala pět let, od roku 1818 do roku 1823. Toto dílo dlouho promýšlel po ideové stránce. Velmi vážně se zabýval především obsahem mešního textu, který si dal slovo od slova důkladně a přesně přeložit, aby vnikl do jeho myšlenkové struktury a mohl zdůraznit humanitní ideu textu. Beethoven hovořil velmi nerad o Bohu a také mnoho nemluvil o svém vztahu k náboženství. Beethovenův svobodný, nedogmatický duch se nedal spoutat normami církevní liturgie, byl vzdálen jakéhokoli církevního mysticismu. Přestože byl od mládí spojen se světem katolicismu, nedá se u něj mluvit o katolicismu tak, jak ho známe u Josepha Haydna (1732 – 1809) nebo později u Antona Brucknera (1824 – 1896). Beethovenovo náboženské smýšlení vyrůstalo především z osvícenského racionalismu a deismu, především z ideového prostředí, které poznal již jako mladý muž v Bonnu a v Porýní. Není s podivem, že si oblíbil neformalistické myšlenky Lutherovy. Beethovenův poměr k Bohu byl usměrňován hlubokým chápáním lidského utrpení Kristova. Do jednoho ze svých konversačních sešitů si Beethoven zapsal: „Sokrates und Jesus waren mir Muster.“ Morální podstata Beethovenova náboženského cítění byla značně usměrněna Kantovými mravními zásadami. Beethoven si poznamenal do svého konversačního sešitu v roce 1822 velkými písmeny: „Das moralische Gesetz in uns, der gestirnte Himmel über uns. Kant!!!“ Tato mravní deviza Kantova se stala Beethovenovým životním vyznáním.

 

Mravní zákon v nás, hvězdné nebe nad námi. Kant!!! Jde o narážku na kategorický imperativ myslitele Immanuela Kanta (1724 – 1804), který je Kantovi zdrojem lidské úcty, důstojnosti a povinnosti, základem mravnosti osobní i společenské: „Počínej si tak, abys jak svou vlastní osobou, tak i osobou každého jiného člověka používal lidstva vždy také jakožto účelu (k vyšším cílům), nikoli toliko jakožto prostředku (k cílům sobeckým, nešlechetným).

 

V době, kdy vznikala Missa Solemnis dochází zcela logicky k potlačení tradičních forem církevní hudby, hlavně jejich výlučně liturgického charakteru. Na místo přísně liturgického mešního projevu nastupuje formově daleko uvolněnější a světštější skladebný útvar oratoria a kantáty. Tím se dostává do duchovních skladeb hudebně dramatický prvek a s ním i rozsáhlý orchestrální aparát.

 

První zárodky k Beethovenově Misse Solemnis vznikly, dle Schindlerova sdělení, již asi v roce 1818 v Mödlingu. Mše je psána pro 4 sólové hlasy, smíšený sbor, orchestr a varhany. Má pět dílů: Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus a Agnus  Dei. Je psána na latinský text s dedikací arcivévodovi Rudolfovi.

 

Anton Schindler (1795 – 1864) byl houslista a dirigent. Proslavil se hlavně svou knihou o Beethovenovi. Narodil se v Medlově u Nového Města na Moravě, studoval v Olomouci, byl úředníkem v Konici.  Odešel do Vídně, kde se roku 1814 poprvé setkal s Beethovenem a od roku 1818 se s ním sblížil. Bydlel později u Beethovena a byl mu nezištně oddán.  V letech 1825 – 1826 byl jejich styk přechodně přerušen. Jeho kniha o Beethovenovy vyšla roku 1840, v roce 1845 s dodatky a v roce 1860 byla přepracována.  Beethovenovu písemnou pozůstalost prodal Schindler berlínské státní knihovně. 

 

Missa Solemnis byla poprvé v celistvosti provedena zásluhou ruského knížete a diplomata Nikolaje Borisoviče Golicyna (1794 – 1866) dne 6. dubna 1824 v Petrohradě. Ve Vídni byla mše provedena až 7. května 1824, ale pouze její tři části za řízení Beethovenova. Toto zkomolení bylo provedeno na zákrok vídeňské cenzury. K prvnímu liturgickému provedení této mše došlo na Moravě na kůru svatojakubského kostela v Brně. V hudebním archivu Moravského muzea v Brně je uložen opis Beethovenovy Missa Solemnis z archivu svatojakubského kůru. Opis je datován roku 1824. Mše byla v Brně provedena pravděpodobně již na jaře nebo na podzim roku 1824. Na partituře je datum Brunae die 19. März 1824. Tímto prvním liturgickým provedením Slavnostní mše v Brně předstihlo o několik let Vídeň i některá evropská města.

 

Náboženský Beethovenův cit byl motivován především velkým soucitem s trpícím a utlačovaným člověkem, a naopak zase z jeho poměru k božstvu rostla jeho láska k lidstvu. Beethoven byl celou svou lidskou i uměleckou povahou altruista. Tento altruismus i víra v lidství vyvěral z jeho celoživotního optimismu a to navzdory tomu, že téměř po celý život procházel nejrůznějšími útrapami a bolestí. A právě tato Beethovenova víra v lepší lidské příští vrcholí v jeho deváté symfonii.

 

 

IV.2.                   Devátá symfonie

 

Devátá symfonie vznikala přibližně v letech 1817 až 1823, tedy v období, kdy byl plně vyzrálý Beethoven na vrcholu tvůrčích sil a schopností. Symfonie nevznikala najednou podle nějakého pevného kompozičního plánu. Revoluční myšlenka s velkým mravním dosahem zaměstnávala Beethovena již od jeho příchodu do Bonnu, a od té doby ji nepřestával nosit v hlavě a myslet na její uskutečnění.

 

V roce 1785 napsal německý básník, dramatik, historik a estetik Friedrich Schiller (1759 – 1805) v Drážďanech svou ódu An die Freude. V této ódě tlumočí svou všelidskou lásku, která objímá a sbližuje miliony lidí. Tato báseň – výzva k obecnému sbratření všech lidí a výzva k boji za osvobození lidské důstojnosti – vyvolala tehdy velké nadšení mezi německými mladými lidmi. Beethoven jí byl zaujatý už v Bonnu v jednadvaceti letech. Beethovena seznámil s touto básní Schillerův přítel profesor a právník Bartholomäus Ludwig Fischenich (1768 – 1831), který v dopise Schillerově manželce 26. ledna 1793 píše, že Beethoven chtěl ódu An die Freude zhudebnit již v roce 1792.

 

Schillerova óda An die Freude je typickou německou sborovou společenskou písní, která vznikla v prostředí předrevoluční a revoluční bojové nálady, naplněné sociálně politickými myšlenkami této bouřlivé doby.  Anton Schindler (nar. 1795, kapelník německé opery ve Vídni, deset let bydlel po Beethovenově boku, byl Beethovenovým žákem) podává svědectví o tom, že slova o svobodě byla ze Schillerovy textu z cenzurních důvodů škrtnuta a zaměněna za slova o radosti. Z toho je jasné, že Beethoven měl původně na mysli nikoli ódu na radost, ale ódu na svobodu.

 

První náčrtky k deváté symfonii vznikly roku 1809, soustavně a zcela konkrétní skicy jsou dochovány až z roku 1817. Již v roce 1818 uvažoval Beethoven o sborové symfonii, nicméně na náčrtcích z léta 1823 uvažuje o ryze nástrojově koncipovaném finále s týmž tématem. Teprve na sklonku života realizuje svou původní myšlenku symfonie se sborovou závěrečnou větou. Byla dokončena a připravena do tisku v roce 1823. Devátá symfonie je výsledkem velké životní zkušenosti a vrcholným projevem ideové síly Beethovenovy symfonické hudby. Poprvé v dějinách klasické symfonie se objevuje ve finále sborové těleso a čtyři sólisté. Vznikl tak zcela nový skladebný útvar symfonie – kantáty.

 

Vídeňáci v té době obdivovali opery Rossiniho a ve své maloměšťácké krátkozrakosti a malodušnosti nedokázali ocenit velikost nového Beethovenova díla, což Beethovena urazilo a hluboce ranilo.  Byl rozhodnutý opustit Vídeň a odjet do Berlína. Jeho přátelé mu v únoru 1824 poslali písemnou žádost s prosbou, aby neopouštěl Vídeň. Dojatý Beethoven ve Vídni zůstal.

 

Odčiněním křivdy bylo provedení tří částí Missa Solemnis a Deváté symfonie dne 7. května 1824, kdy se Beethoven dožil ohromného úspěchu. Zcela hluchý Beethoven musel být obrácen tváří k posluchačům a upozorněn na jásot a potlesk, kterým byl zahrnut. Byť za provedení Beethoven utržil pouze 420 zlatých, jeho umělecké vítězství nad vídeňskými maloměšťáky bylo naprosté.

 

O tom, jak Vídeň nechápala Skladby pozdního Beethovena, se zmiňuje Hector Berlioz (1803 – 1869) ve svých Pamětech slovy: „V tom velkém a krásném sále reduty vystoupil před třiceti lety Beethoven se svými mistrovskými díly, která nyní zbožňuje celá Evropa, jež však tehdy Vídeňáci přijali se smrtelným pohrdáním. Hrabě Michael Vielhorski mi vyprávěl, že v roce 1820 poslouchal A dur symfonii asi s padesáti posluchači … Vídeňáci se tehdy tísnili na Salieriho operách … Ubozí nepatrní lidé, jimž se narodil obr … dali přednost trpaslíkům.

 

 

IV.3.                   Beethovenova korespondence

 

Nedoslýchavost a později úplná hluchota vedly Beethovena k písemnému komunikování jednak pomocí konverzačních sešitů, které vznikaly v letech 1815 až 1827 a pomocí nichž komunikoval s okolím, zapisoval si své myšlenky i notové záznamy, jednak korespondencí. Jak uvádí Plevka, dopisů se zachovalo, respektive je evidováno okolo 1 570 a po umělcově smrti byly publikovány v několika obsáhlých edicích, které na počátku 20. století uspořádali E. Castner, A. Ch. Kalischer, F. Prelinger a jiní. Edice však byly již z části zastaralé a neúplné, protože se objevily další dopisy a dokumenty, které umožňují lepší pochopení Beethovenových písemných projevů. Objevily se i falzifikáty dopisů a svévolné zásahy do skladatelových písemností s úmyslem změnit jejich smysl a otupit ostří veřejně vyjadřovaných politických názorů a pobuřujících invektiv na adresu císařského dvora.

 

Z novějších souborných publikací Beethovenových dopisů je soubor zveřejněný ve třech svazcích v angličtině, vydaný londýnským nakladatelstvím Macmillan v roce 1961 [Emily Anderson: The Letters of Beethoven]. V češtině vydalo obsáhlý výbor Beethovenových dopisů pražské vydavatelství Panton v roce 1974.

 

Více než 95% z dnes známého počtu dopisů napsal Beethoven ve Vídni a blízkém okolí, kde trávil letní pobyty ( Mödling, Hetzendorf, Heiligenstadt, Döbling, Nussdorf), nebo pobýval na lázeňské léčbě (Baden). Osm dopisů odeslal z rakouského Gneixendorfu, kde byl na sklonku života na návštěvě u bratra Johanna, po dvou z Bonnu a Františkových lázní, po jednom z Prahy, Bratislavy a ze slezského Hradce.

 

Beethoven se jen zřídka zdržoval na delší dobu mimo Rakousko. Čtyři měsíce, které strávil v letech 1811 a 1812 v českých lázních (především v Teplicích), se projevily v počtu dopisů, kterých zde napsal devatenáct.

 

Jestliže lze z písemných projevů soudit na povahu pisatele, pak u Beethovena to platí v plné míře. V jeho dopisech poznáváme člověka zcela upnutého na vlastní práci, pro něhož má všechno ostatní jen okrajový význam. Většinu dopisů píše donucen okolnostmi, v chvatu, jako by se chtěl nepříjemné povinnosti co nejdříve zbavit. O předběžném konceptu nemůže být řeč, myšlenky sděluje neuspořádaně, jak přicházejí. často odbíhá od tématu a vzápětí se k ně u zase vrací, aniž by považoval za nutné použít na pravém místě příslušných interpunkcí nebo velkých písmen na začátku věty. Některé jeho dopisy působí proto chaoticky a je nesnadné se v nich orientovat bez znalosti dalších souvislostí.

 

Neméně svérázný je i Beethovenův rukopis. Jsou to často neuvěřitelné čmáranice, které snad na pohled působí zajímavě, ale badatelům a překladatelům přinášejí horké chvíle. Beethoven psal tužkou nebo brkem, jako s „násadou od koštěte“, jak ironizoval jeho rukopis berlínský současník. Četba některých dopisů je navíc komplikována škrty a doplňky mezi řádky i na okrajích a „zpestřena“ různou velikostí písma, které bývá drobné a hned nato až téměř 10 cm veliké.

 

 

IV.4.                   Závěr života

 

Dne 15. října 1825 se Beethoven přestěhoval do svého posledního bytu zvaného „Schwarzspanierhaus“. Byl to původně klášter ze Španělska přistěhovaných mnichů v černých kutnách. Na podzim roku 1826 podnikl Beethoven cestu do Gneixendorfu ke svému bratrovi Janovi, aby se postaral o budoucnost svého zpustlého synovce. Na zpáteční cestě do Vídně se silně nachladil a v prosinci 1826 onemocněl těžkým zápalem plic.  Zhoršila se i všechna jeho chronická onemocnění. Po dlouhém onemocnění kolem čtvrté hodiny ranní dne 26. března 1827 Beethoven zemřel.

 

Pravděpodobně dne 28. března 1827 (v některých pramenech je uváděno datum 27. března – ten den však nejspíše sňal vídeňský malíř Joseph Danhauser Beethovenovi posmrtnou masku.) provedli Dr. Johann Wagner a Karl von Rokitanski pitvu Beethovenova těla v jeho domě, bývalém klášteře španělských benediktinů (Schwarzpanierhaus).

 

Mladý malíř Joseph Danhauser (1805 – 1845), který v době Beethovenovy smrti pobýval ve Vídni, dostal povolení zhotovit sádrový odlitek Beethovenovy tváře. Nepanuje bohužel shoda (prameny se různí), zda byl tento odlitek zhotoven před nebo po pitvě Beethovenova těla. Tento fakt je pro věrohodnost později odlité posmrtné masky naprosto zásadní. Bylo by logické, pokud by sádrový odlitek byl sňat před provedením pitvy – pak má vypovídací hodnotu. Ten, kdo někdy viděl pitvu a otevření kalvy za účelem vyjmutí mozku a dalšímu zkoumání base lební, ví, o čem hovořím. Je třeba řezem v týlní krajině vedoucím mezi oběma boltci vést řez, aby bylo možné následně přetáhnout skalp přes kalvu do obličeje a následně v linii, kde „dosedá koruna“ oddělit vrchní část kalvy a zpřístupnit přístup k mozku a nitrolebním strukturám. Wagner a Rokitanski k usnadnění dalšího zkoumání struktur ucha resekovali odpovídající části spánkových kostí, čímž došlo ke značnému poškození lebky a její fragmentaci. Zcela jistě při této manipulaci může dojít ke změně výrazu tváře. Podobnou námitku o vypovídací hodnotě odlitku i kresby zhotovené Danhauserem vznáší i Alexander Wheelock Thayer (1817 – 1897), který ve 3. svazku Beethovenova životopisu (The Life of Ludwig van Beethoven) uvádí, že Dannhauser zhotovil sádrový odlitek a kresbu Beethovenovy tváře až po smrti 28. března 1827. Je otázka, kde je pravda. Sejmutí odlitku po provedené pitvě postrádá logiku z výše uvedených důvodů.

 

Beethovenův pohřeb byl velkolepý a slavný. Účastnilo se ho kolem 20 000 lidí. Za rakví kráčel, kromě jiných, také Franz Schubert, který Beethovena velmi obdivoval. Beethovena přežil o rok a přál si být pohřben vedle něho.

 

Jak bylo výše zmíněno, byly po Beethovenově smrti při pitvě resekovány obě spánkové kosti, obsahující kostěné struktury ucha, k dalšímu zkoumání příčin Beethovenovy hluchoty. Tímto nešetrným zákrokem došlo k poškození a fragmentaci lebky.  Tyto fragmenty lebky se však v letech 1830 – 1840 ztratily. Beethovenovo tělo, včetně zbylých fragmentů lebky, bylo pohřbeno 29. března 1827 na hřbitově Währung ve Vídni.

 

V roce 1863 představenstvo Společnosti přátel hudby ve Vídni hlasovalo pro exhumaci Beethovenova těla za účelem lékařských vyšetření jeho ostatků a následně opětovné pohřbení na vhodnějším místě. Beethovenovo tělo bylo exhumováno 13. října.

 

Beethovenovy ostatky zkoumali profesor anatomie Carl von Patruban, Dr. Standthartner, lékař a ředitel představenstva hudební společnosti a Gerhard von Breuning, lékař, který osobně znak skladatele jako teenager. Zjistili, že kostra lebky (původně pravděpodobně vyplněná gázou) se zhroutila, sestávala z devíti fragmentů a některé, kromě spánkových kostí, např. horní část kalvy, chyběly.

 

Členové výboru hudební společnosti také doufali, že se spánkové kosti Beethovenovy lebky objeví a umožní tak lebku kompletovat. Výbor proto svěřil lebku do dočasné úschovy Breuningovi. Správce hudební společnosti však trval na pohřbení celého těla, včetně lebky; Beethovenovy ostatky tak byly znovu pohřbeny 23. října do nové krypty na hřbitově Währing.

 

Nicméně některé fragmenty zadní části lebky, které jsou při uložení v rakvi skryty pohledu diváků, nebyly pohřbeny. Jde o dva fragmenty kostí, které se o 130 let později vydaly na cestu po Kalifornii. 

 

Neexistuje žádný záznam o pohybu těchto kostních fragmentů v roce 1863. Nicméně se má za to, že byly v držení Breuninga (snad s vědomím ostatních členů společnosti přátel hudby), který je pravděpodobně věnoval Romeo Seligmannovi (1808 – 1892), lékaři a prvnímu profesorovi historie lékařství na universitě ve Vídni, k vědeckému zkoumání. Tyto fragmenty zůstaly v držení rodiny Seligmann do dnešní doby.

 

V roce 1873 byl hřbitov Währing uzavřen. V roce 1888 se hudební společnost s místní samosprávou rozhodla přestěhovat Beethovenovy ostatky na ústřední hřbitov ve Vídni (Zentralfriedhof).

 

Romeo Seligmann po své smrti přenechal kostěné fragmenty svému jedinému synovi Adalbertovi, známému jako Albert Seligmann (1862-1945). Albert, výtvarník a kritik umění, žil téměř celý svůj život ve Vídni, a vzácnou kostěnou relikvii uchovával ve svém bytě ve Vídni až do roku 1936.

 

Osud kostních fragmentů Beethovenovy lebky v letech 1936 – 1945 není jasný. Salingmannovi byli židovského původu a obávali se, že by se Beethovenova hudba a fragmenty jeho lebky mohly stát nástrojem nacistické propagandy, zejména pak po anexi Rakouska Německem v roce 1938. Rodina se cítila v nebezpečí a bála se zabavení svého majetku. Albert přežil válku a zemřel ve Vídni v prosinci 1945.

 

Někdy v roce 1946 se stal dědicem Albertova majetku, včetně Beethovenových fragmentů kostí, Thomas Desmines. Thomas byl syn Albertovy vzdálené sestřenice (z druhého kolena) Ady Rosenthal (rozené Adolphine Kohn, 1871 – 1967). Thomas Desmines (rozený Rosenthal, 1902 – 1993), změnil svoje příjmení na Desmines v roce 1930 po přestěhování do Francie. Thomas žil do konce svého života ve Vence, ve Francii, a kostěné fragmenty uchovával v trezoru místní banky. V držení Thomase byly dva větší kostěné fragmenty lebky a několik menších, jejichž počet není znám.

 

Thomas zapůjčil některé úlomky kostí dvěma vědcům, lékařům, Hansovi Banklovi a Hansovi Jessererovi. Výsledky jejich bádání byly v roce 1987 vydány v knize Die Krankheiten Lugwig van Beethovens (Nemoci Ludwiga van Beethovena).

 

Syn sestry Thomase Rosenthala – Desmines, Almy Kaufmann (rozené Rosenthal, 1898 – 1990), Paul Kaufmann (nar. 1936), se stal dalším dědicem kostních fragmentů. Ten přesídlil z Francie do Kalifornie. Paul Kaufmann byl kontaktován Williamem Meredith, ředitelem Centra pro studium Beethovena (Center for Beethoven Studies) a požádán o spolupráci při testování Beethovenových kostí. Během několika dalších let byly kosti podrobeny mnohým testům. Tyto testy z prosince 2005 prokázaly, že fragmenty kostí zkoumané vzorky vlasů opravdu patří Beethovenovi a obsahují velké množství olova.

 

V listopadu 2005 Centrum pro studium Beethovena oznámilo, že Paul Kaufmann velkoryse poskytl fragmenty lebky k dlouhodobé zápůjčce pro případná další vědecká zkoumání.

 

 

V.                       Závěr

 

Už za Beethovenova života bylo zřejmé, že se zrodil umělec vysoko čnějící nad průměr své doby. Měl málo skutečných přátel a nenašel ženu, která by se mu stala družkou života. Předběhl svou dobu, a proto zůstal mnoha současníky nepochopen – často i svými přáteli. V důsledku ušní choroby se začal stranit společnosti, stupňovala se jeho nedůvěřivost, popudlivost, projevily se příznaky podivínství. Obklopil se vlastním světem, který mu představovala hudba jako nositelka nejvyšších a nejušlechtilejších idejí. Nerespektoval konvence doby a dostával se do konfliktů s vládnoucím řádem, k němuž se netajil kritickým postojem. Jen díky své výjimečnosti a přímluvám vlivných ochránců, kteří pochopili velikost jeho umění, byl ušetřen přímých represí.

 

 

VI.                      Změna hudebního pojetí a stylu v Beethovenově době

 

VI.1.                   Dvorní hierarchie

 

Podobně jako mnoho jiných německých knížat, si kurfiřt kolínský, který současně byl i arcibiskupem, udržoval značně velký dvůr. Bylo zapotřebí nejméně jednoho velkého paláce, častěji však několika, vystavěného v přepychovém barokním a pozdějším, hravějším rokokovém stylu. Kromě armády služebnictva udržující paláce a zahrady byla na výplatní listině dvora i řada dalších profesí: lékaři, architekti, malíři, historikové, cvičitelé koní, divadelní režiséři a hudebníci.

 

 

VI.2.                   Kapelník

 

V čele ansámblu stál kapelník, který řídil hudbu, např. v královské kapli nebo koncertním sále, divadle či tanečním sále paláce. V roce 1761 byl na místo kapelníka kolínského kurfiřta jmenován Beethovenův děd Ludwig. Ačkoli nebyl skladatelem jako většina kapelníků, oplýval vynikajícím pěveckým talentem. Jako basový sólista se již dříve proslavil v rodných Flandrech a také v Bonnu. Současně úspěšně podnikal jako obchodník s vínem a „bankéř“. Proto se těšil u dvora jisté úctě, přestože nepatřil k urozenému stavu.

 

 

VI.3.                   Hudební vlastenec

 

Beethoven je všeobecně považován za spojovací článek mezi 18. a 19. stoletím. Je klasikem a zároveň předjímá výrazem své hudby novou etapu umění – romantismus. Navázal na minulost, posunul její hranice a vytvořil hudbu velkolepého charakteru.

 

Beethoven navázal na klasické formy 18. století, které Haydn a Mozart přivedli k dokonalosti – symfonii, instrumentální koncert, klavírní nebo smyčcový kvartet. Za „otce symfonie“ je považován Haydn, který jich pro pravidelné koncerty u dvora složil více než sto. Mozart je autorem asi čtyřiceti symfonií, Beethoven složil symfonií devět. Většinu své hudby Beethoven komponoval i nadále v těchto zavedených formách, ale výrazně ji rozšířil.

 

 

VI.4.                   Technická vylepšení

 

První dvě Beethovenovy symfonie se držely vzoru, který vytvořil Haydn, popularizátor této hudební formy. Symfonie č. 3 však přinesla významný odklon a představuje dílo o čtyřech větách monumentálního rozsahu. Vyžadovala větší orchestr než ten, pro který komponovali Haydn a Mozart. Beethoven nutně potřeboval více hudebníků. Napomohla mu rovněž technická zlepšení ve výrobě hudebních nástrojů. Orchestr se v Mozartově době skládal z přibližně 25 hráčů, ale v době uvedení Beethovenovy Symfonie č. 9 vzrostl jen počet houslí na 24 a hráčů bylo celkem 60.

 

 

VI.5.                   Orchestrální zvuky

 

Samotný orchestr se v Beethovenově době v mnohém zlepšil, za což lze děkovat kurfiřtu mannheimskému Karlu Theodorovi, zámožnému mecenáši a vášnivému milovníkovi hudby. Vyzval svého hudebního ředitele Johanna Stamitze, jmenovaného v roce 1750, aby zaměstnal virtuózní hráče a vytvořil pravidelnou skupinu dvorních hudebníků. Některé z nich bylo možné právem považovat i za skladatele. Společně zvedli standard orchestrální produkce na novou úroveň a brzy si získali proslulost po celé Evropě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Petr Engel, PEEN™ – 26-29. 11. 2013

 

 

 

 

Zdroj:

Beethoven, Růst hrdiny bojovníka, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění n. p., Praha 1956.

Beethoven – Dopisy z Teplic, Bohumil Plevka, 1985.

 

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2014

Beethoven v r. 1818, lithografie C. Fischera podle kresby F. Klöbera

Ferdinand Georg Waldmüller,

Beethoven, 1823

Busta Ludwiga van Beethovena

od Hugo Hagena (1818 – 1871)

Missa Solemnis, titulní stránky prvotisku

z roku 1827

Chronologie

 

Beethovenova data

 

1770

pravděpodobně 16. prosince přichází na svět v německém Bonnu. Přesné datum  narození neznáme. Byl pokřtěn 17. prosince.

1778

26. března první veřejné vystoupení v Kolíně

1781

Ch. G. Neefe se stává dvorním varhaníkem

1782

zastupuje Ch. G. Neefeho jako dvorního varhaníka v Bonnu; zveřejňuje první dílo Variace na pochod Dresslerův

1783

zaměstnán jako orchestrální hráč v Bonnské opeře. Hudební publikace ho příznivě srovnávají s Mozartem

1784

jmenován druhým dvorním varhaníkem v Bonnu

1785

píše Klavírní tria (op. 1)

1786

začíná učit hru na klavír

1787

Beethovenova první cesta do Vídně, v dubnu hraje Mozartovi, 17. července umírá jeho matka

1789

hraje na violu v nové Bonnské opeře

1790

píše kantátu u příležitosti nástupu Leopolda II. na trůn, Haydn se cestou do Londýna zastavuje v Bonnu, kde ho mladý Beethoven zaujal

1791

5. prosince umírá Mozart a zanechává za sebou obrovskou mezeru na vídeňské hudební scéně

1792

odchází do Vídně a stává se žákem Haydna, 18. prosince umírá jeho otec

1793

ve Vídni studuje u Salieriho

1800

diriguje Symfonii č. 1; komponuje Klavírní koncert č. 3; vyhledává pomoc kvůli sluchu

1801

zamilovává se do hraběnky Giulietty Guicciardiové, své žákyně

1802

rozrušen sílící hluchotou píše Heiligenstadt Testament, ve kterém odhaluje hloubku svého zoufalství a vyznává se z lásky k hudbě

1805

skládá svoji jedinou operu Fidelio, která zprvu propadla, ale dočkala se úspěchu po  devíti letech, kdy byla po svém zásadním přepracování uvedena

1808

první provedení Symfonií 5 a 6

1809

dostává celoživotní grant od tří mecenášů; začíná psát Klavírní koncert č. 5

1812

setkává se s Johanem Wolfgangem Goethem, který Beethovena shledává „děsivě

nezkrocenou osobností ...“

1816

ztrácí sluch zcela

1818

začíná komponovat Missu Solemnis

1822

seznamuje se s G. Rossinim

1824

dokončuje Symfonii č. 9

1827

26. března umírá ve Vídni

 

 

Události v Evropě

 

1770 – 1830

průmyslová revoluce v Anglii

14.7.1789

dobytí Bastily, počátek Velké francouzské revoluce

září 1792

zrušení království a vyhlášení republiky ve Francii

6/1793 – 7/1794

jakobínská diktatura

1793     

poprava krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty

1799

státní převrat Napoleona Bonaparta

1804

Napoleonova korunovace a císaře Francouzů

1805

bitva tří císařů u Slavkova

1807

uvedení do provozu první funkční parolodi

1812

Napoleonovo tažení do Ruska

říjen 1813

porážka Napoleona v bitvě národů u Lipska

1814

uvedení do provozu první funkční lokomotivy

1815

vznik Svaté aliance

červen 1815

definitivní porážka Napoleona v bitvě u Waterloo

1818     

založení Vlasteneckého muzea v Praze

1825

uvedení do provozu první veřejné železnice světa mezi anglickými městy Stockton a Darlington