Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

06.02.2014

SKLADATELÉ

Wolfgang Amadeus Mozart

 

 

„Nemůžeme ztrácet naději v lidstvo, když víme, že Mozart byl člověk.“

Albert Einstein.

 

 

Intro

 

Wolfgang Amadeus Mozart – skladatel z nejznámějších, nejpopulárnějších a také nejdiskutovanějších. Na rozdíl od většiny hudebních tvůrců se kromě jeho hudební geniality a tvůrčí plodnosti přetřásá i jeho osobnost – intelekt, chování, vztahy s okolím.

 

O osobnosti Mozarta částečně vypovídají jeho citáty a dopisy, které nastiňují, že se mladý Mozart ve svém věku choval a vyjadřoval jako jakýkoli mladík oné doby, také o jeho sečtělosti a inteligenci, díky kterým na druhou stranu dospěl v určitých oblastech rychleji, než je obvyklé. Vyšel z rodiny, pro niž byly typické zdravé názory, váha vzdělání, rozhled překračující maloměstské konvence a smysl pro humor, libující si jak v jemnůstkách, tak i obhroublostech.

 

Wolfgang Amadeus Mozart tvoří spolu s Josephem Haydnem a Ludwigem van Beethovenem trojhvězdí osobností, které symbolizují epochu dějin hudby nazývanou  vídeňským klasicismem.

 

Mozart se projevil jako skladatel nevídaně všestranný. Zatímco Beethoven je známý především jako symfonik a autor klavírních sonát a Haydn zase jako tvůrce symfonií a kvartetů, Mozart zasahuje do všech oblastí hudební tvorby. Snad nejvýrazněji se projevuje v žánru, který byl ve své době na vrcholu pomyslného žebříčku, totiž v opeře.

 

Styl Mozartových skladeb v sobě zahrnuje různé evropské směry 18. století – tradici italskou, jihoněmeckou a vídeňskou, dále pak severoněmeckou, tzv. mannheimské školy i francouzskou. Dokázal se již od dětství jako málokterý z jeho současníků vyrovnat s vládci nad tehdejší hudební kulturou – s milovanými i nenáviděnými Italy.

 

Wolfgang měl vzdělaného otce, který jeho schopnosti včas rozpoznal. Sám se poté vzdal vlastních ambicí ve prospěch svého syna a podařilo se mu Wolfgangovo nadání obdivuhodně zvládnout a dovést k úspěchu.

 

Vyčerpávající cesty po celé Evropě, jež Wolfgang absolvoval v mládí pro něj byly tou nejlepší školou. Umožnily mu od dětství nasávat atmosféru významných hudebních center Evropy a získávat zkušenosti v nebývalé míře. Cesty a vliv vzdělaného otce mu poskytly takové vzdělání a rozhled, v nichž se s ním mohlo měřit jen málo jeho současníků.

 

Výjimečné bylo také Mozartovo postavení ve společnosti. Zpočátku byl oslavován jako geniální dítě, miláček vyšších kruhů. Brzy však dozrál a vymanil se z područí svého otce i z železných společenských konvencí. Bylo však ještě příliš brzy na emancipované umělce-bouřliváky, které společnost obdivuje a podporuje, i když nepřijímají její regule. Sotva bychom mohli Mozarta označit za bouřliváka – on sám se nikdy proti společnosti programově nevyhraňoval a přesto jí byl v podstatě odvržen. Nikdy se mu nepodařilo najít místo odpovídající jeho kvalitám a talentu. Stal se tedy asi jedním z prvních umělců „na volné noze“. I v této oblasti byl tedy, aniž by sám chtěl, poněkud smutným průkopníkem.

 

 

Mozartovo dětství

 

Mozartovo dětství je spjato s rakouským Salcburkem, tehdejším významným centrem, sídlem arcibiskupství a university. V 18. století nepatřil Salcburk po formální stránce k Rakousku. Toto starobylé město, jemuž daly jméno solné doly, mělo vlastní samosprávu, vedenou arcibiskupem hrabětem, za asistence starosty a městské rady. Podobně jako většina jiných evropských panovníků té doby, měl i tento hodnostář vliv na hudbu, divadlo a jiné kulturní aktivity ve městě. Ačkoli byli arcibiskupové hrabata duchovními vůdci, za jejich vlády v Salcburku vzkvétalo rovněž vědecké poznání a rozvoj. Barokní umění a architektura, které vznikly v Itálii na počátku 17. století, se rozšířily i do Německa, kde dosáhly nových rozměrů. Interiéry byly honosně a bohatě zdobeny typickým německým způsobem. Tento styl dosáhl svého vrcholu v 18. století. V tomto prostředí Mozart vyrůstal.

 

Když se v Salcburku 27. ledna 1756 Wolfgang Amadeus Mozart narodil, byl duchovní i světskou hlavou nezávislého státu arcibiskup Sigismund, hrabě ze Schrattenbachu. Miloval hudbu a za jeho vlády se Mozartově rodině vedlo dobře. Jeho otec, Leopold Mozart, který se rok po synově narození stal zástupcem kapelníka salcburského arcibiskupa, pocházel z rodiny knihvazače z jihoněmeckého Augsburku. Studoval na salcburské universitě, komponoval a měl nemalé pedagogické ambice – napsal a v roce 1756 vydal Houslovou školu (Versuch einer gründlichen Violinschule ..., Pokus o základní houslovou školu ...). Tato kniha byla jednou z nejvlivnějších učebnic nástrojové hry století. Byla přeložena ještě za Leopoldova života do několika jazyků, měla přehledné a logické uspořádání, což svědčí o Leopoldově značném pedagogickém talentu.

 

S otcem Wolfgang jako dítě trávil spoustu času ve velkolepém arcibiskupském sídle, zvaném též Residence. Palác se honosil asi 180 místnostmi, audienčními pokoji a rozlehlými halami uzpůsobenými pro nejrůznější slavnostní příležitosti. Sigismund von Schrattenbach také umožnil Leopoldu Mozartovi, aby na čas zanechal svých dvorních povinností a odcestoval se synem do Vídně.

 

V komplexu budov měla sídlo i teologická fakulta místní university. V sále zvaném Carabinieri, situovaném v horní části hlavního schodiště, byla pořádána divadelní představení a honosné plesy. Díky jedinečné akustice byl využíván i k hudebním produkcím, na něž arcibiskup pravidelně zval nejlepší muzikanty. Své nadšené posluchače zde logicky nalezl i Mozart. Dalším místem, kde mladý umělec často hrával, byl palác Mirabell, postavený v roce 1606 za městskými hradbami pro milenku tehdejšího panovníka. Poprvé v něm jako zázračné dítě účinkoval v šesti letech, později se svou sestrou nezřídka bavil účastníky slavnostních recepcí.

 

Až do roku 1773 žila Mozartova rodina v domě na ulici Getreidegasse. Dům byl prostorný a původně se používal k výuce mladých aristokratů, etiketě a vybranému chování. Pořádaly se zde také oblíbené maškarní bály. Majitele domu spojoval s Mozartovou rodinou přátelský vztah – byl svědkem na Leopoldově svatbě. Mozartovi používali pouze jedno patro domu, které se pro ně brzy stalo příliš těsné, a tak se rodina po návratu z jednoho ze svých mnoha turné přestěhovala do jiného domu, na náměstí Hannibalplatz – nyní Makartplatz [Hans Makart (1840 – 1884) byl vlivný rakouský malíř].

 

Se svojí ženou Annou Marií měl celkem šest dětí – naživu však zůstal jen malý Wolfgang (který byl jejich posledním dítětem) a jeho o necelých pět let starší sestra Marie Anna, přezdívaná Nannerl. Obě děti vykazovaly značné hudební nadání a jeho rozvíjení se stalo Leopoldovým prvořadým cílem. Otec však nebyl jen výborný, i když trochu pedantský pedagog, ale i zdatný organizátor, snažící se výjimečného nadání svých dětí co nejlépe využít. Provinční poměry v Salcburku neskýtaly velký prostor pro uplatnění jejich zázračných schopností, a tak Leopold naplánoval na rok 1762 první cestu.

 

 

Na cestách

 

V lednu 1762 předvedl Leopold své děti před kurfiřtem Maxmiliánem Josefem III. v Mnichově, v září pak celá rodina vyjela na delší a mnohem náročnější cestu – do Vídně. Leopoldovi se podařilo vzbudit zájem dvora. Děti hrály před císařskou rodinou, koncertovaly na řadě akademií ve vídeňských šlechtických palácích. Zejména šestiletý Wolfgang svou hrou i dětskou přímočarostí všem učaroval. Cesta byla úspěšná, i když se ukázalo jisté nebezpečí podobných podniků, když Wolfgang ve Vídni a pak znovu bezprostředně po návratu domů onemocněl.

 

Leopold však naplánoval další turné, tentokrát již opravdu velké – rodina strávila tři a půl roku na cestách.  Trasa vedla přes Německo a Vlámsko do Paříže, kde poprvé vyšly tiskem Wolfgangovy skladby (klavírní sonáty), z Paříže do Londýna, kde na chlapce velmi zapůsobilo setkání s Johannem Christianem Bachem, synem velkého Johanna Sebastiana.  Oklikou přes Nizozemí jeli pak zpět do Paříže a odtud konečně přes Švýcarsko domů.

 

Je obdivuhodné, jak Leopold pojímal předvádění svého zázračného syna. Neměl ho jako cvičenou opičku a dbal vždy o uměleckou úroveň. na rozdíl od jeho budoucích napodobitelů mu nešlo o peníze, ale o to, aby se Wolfgangovo nadání dostalo do povědomí celé Evropy a tím měl syn do budoucna připravenou půdu pro své uplatnění. Byl přesvědčen o Wolfgangově genialitě a vzbuzoval v něm zdravé sebevědomí. Na druhou stranu ho však vedl „pěkně zkrátka“, aby synovi příliš nenarostl hřebínek a nespokojil se s průměrností.

 

Po návratu stoupala hvězda třináctiletého Mozarta strmě vzhůru – v Salcburku získal na podzim 1769 post koncertního mistra a také finanční přispění na cestu do Itálie. Na první cestu na jih Evropy se vydali Wolfgang a Leopold sami, bez maminky a sestry.

 

Od 17. století patřila studijní cesta do Itálie k úplnému vzdělání hudebního skladatele, který měl tu smůlu, že se narodil na sever od Alp. Skladatelé z celé Evropy sem jezdili za italskou hudbou, vzděláním, kontakty i výdělkem. To ovšem jen v případě, že byl skladatelský adept schopen obstát v obrovské konkurenci. Vysněným cílem byla scrittura, neboli objednávka na operu od některého z mnoha tamních operních domů.

 

Otec a syn Mozartové se zastavili mimo jiné v Bologni, kde Mozart navštěvoval hodiny kontrapunktu u nesmírně váženého italského hudebního teoretika Padre Martiniho. Také byl jmenován členem slavné boloňské Filharmonické společnosti a osobně zde poznal slavného Josefa Myslivečka, českého skladatele působícího v Itálii, jednoho z Wolfgangových vzorů. Při návštěvě Říma došlo ke skandálu s utajovanou skladbou v Sixtinské kapli. Právě zde slyšel sedmiletý Wolfgang po staletí přísně střežené Miserere Gregoria Allegriho a poté ho podle paměti suverénně zapsal. Na své pouti Mozartové dorazili až do Neapole. Nejvýznamnější událost však mladého skladatele čekala na zpáteční cestě. Byla to milánská „scritturaopery seria!

 

 

Opery v Itálii

 

Italská opera byla v 18. století nejprestižnějším hudebním žánrem. V Mozartově době existovaly dva rozdílné typy opery s italským textem – tzv. opera seria, neboli vážná, která zhudebňovala tragedie s antickými náměty. Komika měla prostor v odlišném žánru, v opeře buffa. Zvláštním druhem byla tzv. serenata teatrale – představení na alegorický námět k pobavení dvorní společnosti, většinou při příležitosti nějaké významné slavnosti.

 

Před první velkou milánskou objednávkou psal Mozart operu jen dvakrát, nikdy však operu seria. Na svém kontě měl jednu operu buffa a pak tzv. singspiel – hru se zpěvy a mluvenými dialogy na německý text.

Složit a připravit k provedení velkou operu seria byl však mnohem náročnější úkol. Teprve čtrnáctiletý Mozart si s ním poradil výtečně a k opeře ho již celý život táhlo srdce nejsilněji. Jeho opera Mitridate, kterou napsal a provedl v Miláně, měla velký úspěch, Wolfgang osobně řídil první tři představení. Díky tomuto úspěchu a šikovnému Leopoldovu vyjednávání dostal Wolfgang objednávku na další dvě opery pro Milán. Serenata Ascanio in Alba byla provedena na podzim roku 1771 jako součást velkolepých oslav svatby arcivévody Ferdinanda, syna Marie Terezie. O rok později pak Milán zažil další operu mladého skladatele. V té době ještě nemohl Wolfgang tušit, že Lucio Silla bude jeho poslední operou napsanou pro Itálii a že se tam již vícekrát nevrátí.

 

 

Poprvé bez otce

 

Salcburk byl v té době církevním státem, jemuž vládl arcibiskup. Leopold i Wolfgang tedy byli jeho zaměstnanci a zároveň poddanými. Arcibiskup Sigismund Christof von Schrattenbach se zabýval více svým duchovním než světským úřadem a toleroval Mozartům jejich časté a dlouhé dovolené, které jejich cesty vyžadovaly, přispěl jim dokonce i na jejich první cestu do Itálie. Roku 1771 však zemřel a na jeho místo nastoupil přísný a neoblíbený Hieronymus von Colloredo, „Velký Muftí“, jak ho nazývali Mozartovi ve svých dopisech. Ten již nebyl k Mozartům zdaleka tak benevolentní jako jeho předchůdce. Vztah obou Mozartů a osvícensky založeného Colloreda byl značně napjatý. Arcibiskup totiž se svými hudebníky zacházel stejně jako se sluhy, což se samozřejmě oběma zcestovalým a oslavovaným Mozartům příliš nezamlouvalo. Colloredo nepřál ani Wolfgangovým a Leopoldovým cestám, v neposlední řadě proto, že nechtěl přijít o tak nadaného poddaného.

 

Po svém návratu z Itálie strávil Wolfgang v Salcburku téměř pět let, přerušených jen krátkou cestou do Vídně a pobytem v Mnichově, odkud si místní dvůr objednal operu. Tou byla La finta giardiniera KV 196, která byla v Mnichově provedena s velkým úspěchem. Cestu k sousednímu panovnickému dvoru za účelem kompozice a provedení opery nemohl arcibiskup Mozartovi dost dobře zakázat. V té době skládal především instrumentální hudbu pro potřeby salcburské kapely, tj. koncerty, serenády a řadu symfonií. Stále však neměl stálé místo.

 

Malé salcburské poměry Mozarta ubíjely a panovačný Colloredo mu nechtěl povolit dovolenou, potřebnou pro cestu do světa. Nakonec po necelých třech letech svolil, ale s tím, že Leopold musí zůstat doma. Wolfgang se tedy vydal na cestu poprvé bez otce. Společně s maminkou vyrazili vlastním kočárem směr Mnichov a dále přes Augsburg do Mannheimu. V Augsburku se zastavili u příbuzných, kde Wolfgang poznal svoji o dva roky mladší sestřenici Marii Annu Theklu Mozartovou. Okamžitě si padli do oka a jejich následné dopisy jsou plné různých žertíků, legrácek a poťouchlostí.

 

Přestože se slavná epocha tzv. mannheimské školy v té době již chýlila ke konci, byl Mannheim stále vyhlášeným hudebním centrem s prvotřídním dvorním orchestrem, jehož členové zpravidla i skládali. Není divu, že se zde Mozart cítil mnohem lépe než doma. Našel mnoho hudebních přátel, pracoval na několika zakázkách a hlavně v německém Mannheimu potkal Aloisii Weberovou, šestnáctiletou sopranistku, zamiloval se do ní a chtěl s ní cestovat. Mozartovi se nepodařilo však získat místo u dvora a jeho otec trval na tom, aby Wolfgang odjel se svou matkou do Paříže a tam hrál v módních salonech a zábavních zahradách Tuileries. Po pěti měsících se s těžkým srdcem rozloučil s Mannheimem a pokračoval dále do Paříže.

 

Tam prorazil se svou Symfonií D dur K. 297 (300a), podle místa vzniku se nazývá Pařížská, která byla zařazena do programu tradiční koncertní řady, tzv. Concert spirituel. Mozart v symfonii využil jak rysy mannheimského stylu (použití klarinetů, silné dynamické kontrasty), tak i francouzskou hudební tradici. V dopisech pro otce měl však vedle pochvalných referencí velmi špatné zprávy – maminka onemocněla a vzápětí 3. července 1778 v Paříži zemřela. Wolfgangovi nezbylo, než se podvolit Leopoldovu naléhání a nastoupit zpáteční cestu. Další rána na něj dolehla při zastávce v Mnichově, kde potkal svou mannheimskou lásku Aloisii Weberovou a trpce zjistil, že jeho cit není opětován. Wolfgang opět nezískal kapelnické místo a musel se vrátit do stísněných poměrů salcburské služby. Vracel se sám se stále patrnější tendencí vzdorovat až příliš starostlivé péči milujícího otce.

 

 

Emancipace osobnosti – vzpoura proti otci

 

Objednávka opery pro dvorní divadlo v Mnichově od bavorského kurfiřta Karla Theodora v roce 1780 konečně narušila strnulost salcburské služby, kterou Wolfgang tak nenáviděl. Operu Idomeneo KV 366 začal psát už v Salcburku, v listopadu se pak vydal do Mnichova. Tam potkal své staré známé Mannheimu – kurfiřt totiž nedlouho předtím přeložil svou residenci z Mannheimu do Mnichova a kapelu vzal samozřejmě sebou.

 

Provedení opery v lednu 1781 bylo velice úspěšné. Mozart se nevrátil domů, ale odjel rovnou do Vídně za arcibiskupem Colloredem, který do svého vídeňského paláce mezitím povolal i ostatní hudebníky z kapely. A právě ve Vídni došlo k události klíčové pro Wolfgangův další život.

 

Vidina návratu do Salcburku ho opravdu děsila, stejně jako beznaděj z arcibiskupových věčných zákazů. Mozart vyrůstal ve vznešené společnosti, okázalost a společenské formality mu nijak nenaháněly strach. Na rozdíl od svého otce, který uznával existující společenskou hierarchii se všemi privilegii a omezeními, byl Mozart rebelem a odmítal se přizpůsobit. Stoupající napětí mezi Mozartem a Colloredem vyústilo poté, co Mozart neuposlechl příkazu k návratu domů. V otevřené konfrontaci s nadřízeným, kdy Mozart požádal o propuštění ze služby, ho arcibiskup nechal doslova vykopnout z domu. To ovšem znamenalo také roztržku s otcem, který takové nerozvážnosti nebyl nakloněn.

 

Mozart se tedy konečně stal nezávislým, čekala ho však ještě jedna vzpoura: proti otci. Ve Vídni se totiž Wolfgang znovu setkal s rodinou Weberových. Aloisie, vynikající zpěvačka a jeho mannheimská láska, dostala místo v divadle a její rodina se přestěhovala za ní. Mozart si musel během sporů s Colloredem hledat bydlení mimo arcibiskupský palác a našel ho právě u Weberů. Zamiloval se do Aloisiny mladší sestry Konstance a nakonec byl intrikami její matky dotlačen k sňatku, s nímž Leopold nesouhlasil.

 

 

Na volné noze

 

Po svatbě (4. 8. 1782) prožíval Mozart období horečnaté skladatelské i koncertní činnosti, bouřlivého společenského života a všeobecného úspěchu. Žádné odpovídající angažmá, které by mu poskytovalo stálý příjem, se mu však sehnat nepodařilo. V té době složil Mozart pro Vídeň německý singspiel Únos ze serailu KV 384, který se stal oblíbeným po celém Německu a zvýšil skladatelovu proslulost. Mozart se ve Vídni živil výukou koncertováním i prodejem svých skladeb. Vídeňské společnosti však byly Wolfgangovy umělecky stále náročnější skladby cizí. Postupně se dostával do izolace, což sebou neslo i finanční tíseň. Neměly zde výrazný úspěch ani jeho opery napsané na libreta dvorního básníka Lorenza da Ponte. Tento chlad vídeňského publika výrazně kontrastuje s pozdějším obrovským úspěchem Mozartových skladeb v Praze.

 

V létě roku 1783 jel s Konstancí navštívit Leopolda do Salcburku – Konstance však nebyla přijata rodinou příliš dobře. Wolfgang sebou přivezl nedokončenou Mši c moll K. 427 (417a), na které začal pracovat v létě 1782. Dnes není znám důvod, pro který začal Mozart na mši pracovat, někteří se domnívají, že jí chtěl v Salcburku vzdát díky Bohu za svatbu s Konstancí. Dokončil pouze části Kyrie, Gloria, Sanctus a Benedictus, mše však byla skutečně provedena (chybějící části doplnil ze svých dřívějších mší). Jeden ze sólových sopránových hlasů údajně zpívala Konstance. Způsob zhudebnění mše odpovídá v té době již zastaralému typu pozdně barokní takzvané kantátové mše a opravňuje k domněnce, že se jednalo o tvůrčí reakci na velká díla J. S. Bacha a G. F. Händela, která Mozart v té době poznal na domácích koncertech konaných u barona Gottfrieda van Swieten.

 

Při zpáteční cestě do Vídně se Mozartovi zastavili v Linci, kde složil Wolfgang pro koncert v místním divadle velkou Symfonii C dur K. 425, tzv. Lineckou.

 

Leopold synovi oplatil návštěvu v roce 1785. Zastihl Wolfganga ve víru koncertů a akademií. Leopold se při domácím muzicírování u Wolfganga potkal i s Josephem Haydnem. Hrály se tři nové Wolfgangovy smyčcové kvartety, které později s dalšími třemi vydal tiskem s věnováním právě Haydnovi. Haydn si mladého Mozarta velice oblíbil, cenil jeho skladatelské schopnosti a vkus. Haydn byl zase jedním z mála současníků, které Mozart obdivoval.

 

 

Mezi Prahou a Vídní

 

V souvislosti s pražským uvedením své opery Figarova svatba byl Mozart pozván do Prahy a pozvání rád přijal. Jako dík uvedl na svém koncertě v pražském divadle novou velkou Symfonii D dur K. 504, tzv. Pražskou.

 

Z úspěšné první cesty do Prahy si Wolfgang přivezl od pražského impresária Pasquale Bondiniho objednávku na novou operu, Dona Giovanniho. Mezi díla vznikající ve Vídni současně s touto operou patří i serenáda Eine kleine Nachtmusik (Malá noční hudba) K. 525. Z původně pětivěté skladby se zachovaly jen čtyři věty a není známa ani příležitost, pro kterou tato serenáda vznikla.

 

Počátkem října téhož roku odjel Mozart opět do Prahy, aby zde Dona Giovanniho dokončil a nastudoval. Úspěch díla byl obrovský, Wolfgang sám řídil první čtyři představení. Poslední skladatelova cesta do Prahy proběhla za značně odlišných podmínek. V létě 1791 kdy pracoval na Kouzelé flétně a Requiem, dostal Mozart narychlo objednávku na korunovační operu pro Prahu. La clemenza di Tito však u dvorní společnosti neměla valný úspěch. Opět ji později ocenilo až pražské publikum, které její představení navštěvovalo až do roku 1807.

 

 

Poslední tři symfonie

 

Rok 1788 nebyl pro Mozarta zvlášť příznivý. Po návratu z Prahy dostal sice vytoužené místo u císařského dvora, nestal se však dvorním skladatelem po zemřelém Christophu Willibaldu Gluckovi, nýbrž byl jmenován pouhým „Kammermusicusem“ (komorním hudebníkem) s méně než polovičním platem. Místo dvorního skladatele zůstalo až do Mozartovy smrti ve Vídni neobsazeno.

 

Jeho Don Giovanni, který zaznamenal ohromný úspěch v Praze, byl ve Vídni přijat chladně. V dohledu nebyla žádná další operní objednávka a na Mozartovi začala doléhat nouze. Z finančních důvodů se přestěhovali na předměstí Vídně a Wolfgang se musel značně zadlužit. Zdá se, jako by ve Vídni ochladl zájem o Mozartovy skladby i Mozarta samotného. Jeho opakovaná nabídka tří nových smyčcových kvintetů zůstala bez ohlasu.

 

Přes existenční starosti a nejisté vyhlídky Wolfgang pilně skládal – v té době toho roku vznikly bezprostředně po sobě v neuvěřitelné rychlosti (za necelé dva měsíce spolu s několika komorními díly) jeho poslední tři symfonie, Es dur K. 543, g moll K. 550 a C dur K. 551, nazývaná Jupiter. Neví se, zda byly tyto symfonie provedeny ještě za Mozartova života, snad jen Symfonie g moll (která se dochovala ve dvou verzích) se za Mozartova života hrála. Každopádně se všechny tři symfonie staly po Mozartově smrti velice oblíbené a představují jedny z nejvlivnějších symfonických skladeb 18. století.

 

Mozart se snažil napravit svoji tíživou finanční situaci ze všech sil a na jaře roku 1798 se vypravil na umělecké turné. Spolu s knížetem Lichnowským se vydal do severního Německa, které dosud nikdy nenavštívil. Koncertoval v Drážďanech, Berlíně, Lipsku, cestou zpátky projížděl Prahou. Předpokládaný finanční efekt ale cesta nepřinesla. Ve Vídni se Mozart pustil do své poslední opery buffa Cosi fan tutte, která však měla po své úspěšné premiéře jen málo repríz.

 

Na podzim roku 1790 cestoval ještě jednou, tentokrát se svým švagrem do Frankfurtu nad Mohanem, kde probíhala korunovace Leopolda II. římským císařem. Mozart tam uspořádal velkou akademii, na které provedl dva klavírní koncerty a jednu ze svých symfonií. Cestou zpátky projel místa svého mládí – Mannheim, Augsburg a Mnichov. V té době mu bylo třicet čtyři let.

 

Rok 1791 znamenal pro Mozarta nesmírné tvůrčí vypětí. V první polovině roku pracoval vedle tanců a skladeb pro hrací stoje na německém singspielu Kouzelná flétna KV 620 na text svého přítele a ředitele divadla „Na Vídeňce“ Emanuela Schikanedera. Schikaneder byl stejně jako Mozart svobodným zednářem a opera je prodchnuta zednářskými ideály a symbolikou.

 

Mozarta ale sužovaly i značné starosti. Byl stále zadlužen, jeho žena Konstance byla nemocná a navíc opět čekala dítě. V červnu odjela se synem do lázní Baden poblíž Vídně, kde je Mozart často navštěvoval. Pro Antona Stolla, varhaníka a sbormistra ve zdejším farním kostele, složil Mozart při jedné ze svých návštěv krátké moteto[*] Ave verum corpus KV 618.

 

[*] moteto je církevní skladba komponovaná na latinský text a určená zpravidla pro provozování ve mši na místě Graduale či Offertoria. V Mozartově době se vyskytuje ve dvou základních a značně odlišných typech, buď jako sborové dílo nebo v podobě sólové kantáty sestávající nejčastěji ze dvou árií spojených recitativem a závěrečného Alleluia.

 

V červenci 1791 obdržel Mozart anonymní objednávku na zádušní mši a přibližně ve stejné době zakázku na korunovační operu pro pražskou korunovaci Leopolda II. Opera La Clemenza di Tito KV 621 byla v Praze provedena 6. září 1791, nemocnému Mozartovi přitom pomohl s komponováním recitativů jeho žák Franz Xaver Süßmayr. Přestože první provedení opery nemělo úspěch, pražské obecenstvo si kus postupně velmi oblíbilo.

 

Zatímco byl v Praze reprizován Titus, vrátil se Mozart do Vídně a začal komponovat Requiem. Práce byla přerušena přípravami na premiéru Kouzelné flétny, která se konala 30. září. Současně Mozart pracoval na Klarinetovém koncertu KV 622 pro svého přítele Antona Stadlera, který byl dosud v Praze, kde účinkoval ve dvou virtuózních áriích s koncertantním klarinetem a basetovým rohem v Titovi. K dalším rozpracovaným skladbám z této doby patřil Koncert pro lesní roh KV 412.

 

Dne 15. listopadu dokončil Mozart takzvanou Zednářskou kantátu „Laut verkünde unsere Freude“ KV 623, rovněž na Schikanederův text. Pod skladatelovým vedením byla provedena o tři dny později. Zároveň začal znovu pracovat na Requiem, již za několik dní ale musel nemocný ulehnout. Ještě 4. prosince uspořádal Mozart s několika zpěváky zkoušku některých částí rozpracované zádušní mše. V noci 5. prosince 1791 v 0:55 hodin Mozart podlehl komplikacím svých celoživotních chronických onemocnění a zemřel v náručí svého lékaře Dr. Thomase Frantze Closseta (ten měl pravděpodobně diagnostikovat akutní miliární horečku). Mozartovo tělo bylo uloženo do společného hrobu s dalšími 15 – 20 těly na hřbitově St. Marx vzdáleného asi hodinu od Vídně. Místo jeho posledního odpočinku nebylo nijak označeno. V roce 2006, v roce 250 výročí Mozartova narození, zkoumali mnozí vědci, historikové, anatomové, genetikové …, údajnou Mozartovu lebku, kterou měl dle tradované a ne příliš věrohodné legendy vyzvednout hrobník, který Mozartovo tělo pohřbíval.

 

Mozart neznal objednavatele své poslední skladby, ani jeho požadavky či možnosti, hudebníky, kteří měli Requiem provést, ani kostel, ve kterém měla být skladba provedena. Po Mozartově smrti zadala Konstance nedokončenou partituru Requiem včetně skic a poznámek několika skladatelům k dokončení, nakonec se zkompletování a dokončení skladby ujal Franz Xaver Süßmayr, Mozartův žák. Jeho úloha spočívala zejména v instrumentování většiny Mozartem zkomponovaných částí, doplněny byly části Lacrimosa, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei. Süßmayr pravděpodobně vycházel z nedochovaných Mozartových poznámek a možná i ústních pokynů.

 

Konstance splnila Wolfgangův závazek a předala dokončené Requiem tajemnému objednavateli, jehož totožnost ostatně brzy vešla ve známost. Byl jím jistý hrabě von Walsegg-Stuppach, který měl ve zvyku anonymně zakoupené skladby opsat a vydávat je za vlastní. Requiem objednal pro výroční smuteční mši za svou manželku, která zemřela počátkem roku 1791.

 

 

Köchelův chronologicko-tematický katalog děl W. A. Mozarta

 

Ludwig Ritter von Köchel (1800 – 1877) byl rakouský botanik a milovník Mozartovy hudby. V roce 1862 vydal katalog skladatelových děl v pořadí, v jakém byla pravděpodobně zkomponována. Köchel odvedl skvělou práci a dodnes stojí za názvem jakékoli Mozartovy skladby údaj K a číslo nebo KV a číslo. Písmena KV znamenají Köchel – Verzeichnis, neboli Köchelův seznam. Jeho autor sbíral deset let materiály, aby roku 1862 vydal knihu, ve které chronologicky uspořádal údaje o všech Mozartových skladbách. Každá skladba dostala číslo (nejranější známá skladatelova skladba nesla číslo jedna, poslední číslo 626), byl uveden její začátek (tzv. hudební incipit), popřípadě začátek všech částí skladby. Dále místo uložení Mozartova rukopisu (neboli autografu) a údaje o prvním vydání skladby tiskem. Takto pojatý katalog skladatelova díla byl ve své době novinkou a stav se vzorem pro další tematické katalogy děl velkých skladatelů.

 

Postupem času se objevovaly další Mozartovy skladby, které Köchel neznal. Muzikologům se také podařilo u mnohých skladeb přesněji určit datum jejich vzniku a tím pádem se vlastně posunulo jejich místo v Köchelově seznamu.

 

V nejnovějším, již osmém vydání z roku 1983, nalezneme však mnohem více než 626 skladeb. Přesto neexistuje žádná Mozartova skladba k. 627. Stará Köchelova čísla zůstala totiž zachována. Například čtyři nově objevené skladby, které vznikly ještě před původní první skladbou v seznamu (tedy před K. 1), nesou nyní čísla K. 1a, K. 1b, K. 1c, K. 1d. Původní skladba K. 1 nese tedy číslo K. 1(1e). Z údaje lze vyčíst, že původní K. 1 je nyní v novém chronologickém pořadí označena K. 1e.

 

To nejlepší z Mozartovy hudby, až na pár významných výjimek, je obsaženo v dílech s čísly kolem 400 a výše.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                         

                                      

                                                                                          

                         

                         

                         

                                      

                         

                                      

                                                                                          

                                      

                         

 

 

            

                                                   

                                                                             

                         

                                                   

                                      

                                      

                                                                                          

                                                                

                                                   

                                                                                                                    

                         

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2014

Chronologie:

1756

27. ledna přichází Mozart na svět

1761

komponuje svou první skladbu Menuet a Trio (K 1)

1762

Mozartova rodina se vydává na turné

1764

hraje ve Versailles pro francouzského krále Ludvíka XV. a v Buckinghamském paláci pro

Jiřího III.

1770 – 71

absolvuje turné po Itálii, kde dokončuje své Smyčcové kvarteto G dur (K 80)

1774 – 77

období mimořádně plodného komponování

1777

zamilovává se do Aloisie Weberové

1778

v Paříži umírá jeho matka

1778

Aloisie Weberová se vdává; Mozart komponuje Idomeneo (K 366)

1781

opouští Salcburk a odchází do Vídně

1782

4. srpna uzavírá sňatek s Konstancí Weberovou; začíná pracovat na komické opeře Únos ze serailu (K 384)

1783

17. června přichází na svět první dítě; 19. srpna prvorozený syn umírá; 26. října je poprvé uvedena Mše c moll (K 427)

1784

23. srpna se Mozartova sestra Nannerl vdává za prefekta ze St. Gilgenu

1785

24. srpna se Mozart dozvídá, že nebyl přijat do Společnosti skladatelů

1787

17. ledna slaví v Praze obrovský úspěch Figarova svatba (K 492); 28. května umírá otec Leopold

1788

během šesti týdnů komponuje tři symfonie

1791

6. září diriguje La Clemenza di Tito (K 621); 30. září premiéra Kouzelné flétny (K 620);

5. prosince umírá ve Vídni

 

 

Události v Evropě:

1740 – 1770      

panování Marie Terezie (narozena 1717)

1741 – 1748

války o rakouské dědictví

1748

tzv. cášský mír, který ukončil války o rakouské dědictví

1756 – 1763      

sedmiletá válka o Slezsko

1765

zemřel císař František I. (Štěpán Lotrinský)

1771

hladomor v Čechách

1773

zrušení jezuitského řádu

1774

zavedení povinné školní docházky pro děti od 6 do 12 let

1775

selské povstání v Čechách

1775

robotní patent Marie Terezie

1777

založeno biskupství v Praze

1780 – 1790

panování císaře Josefa II. (narozen 1741)

1.11.1781

patent o zrušení nevolnictví

13.10.1781

toleranční patent legalizující augšpurské, helvétské a řecko-pravoslavné vyznání

1781     

zrušení klášterů, které se nezabývají péčí o nemocné nebo vzděláváním mládeže či pěstováním vědy

1786

první díl Josefova Všeobecného občanského zákoníku

14.7.1789

útok na Bastilu

26.8.1789

vydána Deklarace práv člověka a občana

20.2.1790

úmrtí císaře Josefa II.

30.9.1790

Leopold II. zvolen císařem (zemřel 1.3.1792)

1790 – 1792

panování císaře Leopolda II. (narozen 1747)

1791

pražská korunovace Leopolda II. na českého krále

1.3.1792

nástup Františka II. na trůn (12.2.1768 – 2.3.1835)