Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

06.02.2014

SKLADATELÉ

Hector Berlioz

 

Hector Berlioz (11. prosince 1803 – 8.března 1869) byl francouzský romantický skladatel, dirigent a hudební kritik známý především svými skladbami Fantastická symfonie (Symphonie fantastique) a Grande Messe des morts (Requiem). Berlioz vytvořil významné příspěvky ke koncepci moderního orchestru ve svém Pojednání o instrumentaci (Treatise on Instrumentation). Specifikoval mohutné orchestrální síly pro některá ze svých děl, jako dirigent provedl mnoho koncertů s více než tisíci hudebníky. Složil také kolem 50 písní.

 

 

Mládí

 

Hector Berlioz se narodil ve Francii v La Côte-Saint-André v departementu Isère, v blízkosti Lyonu. Jeho otec, Louis Joseph Berlioz (1776 – 1848) byl uznávaný venkovský lékař a učenec, ateista s liberálními názory. Právě otci mladý Berlioz vděčil za mnohé ze svého vzdělání. Jeho matka, Marie Antoinette Joséphine Marmion (1784 – 1838), byla ortodoxní římský katolík. Měl celkem pět sourozenců, z nichž tři se nedožili dospělosti. Další dva, Nanci a Adéle, zůstali blízcí Berliozovi po celý život.

 

Na rozdíl od některých jiných slavných skladatelů té doby, Berlioz nebyl zázračné dítě, začal studovat hudbu až ve věku 12 let, kdy začal psát drobné skladby a úpravy. V důsledku odrazování svého otce se nikdy nenaučil hrát na klavír, tuto zvláštnost později popsal jako příznivou a škodlivou. Berlioz vynikal ve hře na kytaru, flažolet a flétnu. Učil se harmonii z učebnice sám, nikdy nenavštěvoval hodiny hudby. Většina jeho raných skladeb byly romantické a komorní skladby.

 

Již v této době si Berlioz velice oblíbil Vergilia, kterého se naučil číst v latině a překládat do francouzštiny, Shakespeara a Beethovena.

 

 

Studentský život

 

Paříž

 

V roce 1821, ve věku 18 let, byl Berlioz poslán na studia medicíny do Paříže, obor, o který neměl vůbec žádný zájem a později jím byl zcela zhnusen po shlédnutí pitvy lidského těla. (Toto barvitě popisuje ve svých Pamětech.) V Paříži začal využívat institucí, ke kterým měl teď ve městě přístup, včetně své první návštěvy pařížské Opery, kde shlédl Ifigénii v Tauridě (Iphigénie en Tauride) od Christopha Willibalda Glucka, skladatele, kterého, vedle Ludwiga van Beethovena, obdivoval.

 

Začal také navštěvovat knihovnu pařížské konzervatoře, vyhledával hodnocení Gluckových oper a vytvářel osobní kopie jejich částí. Berlioz také slyšel dvě opery Gaspara Spontiniho, skladatele, který ho ovlivnil díky jejich přátelství, a za kterého později bojoval, když pracoval jako kritik. Od té doby se pak sám věnoval kompozici. Ve svých snahách byl povzbuzen Jean-François Le Sueurem, ředitelem Královské kaple a profesorem na konzervatoři. Později se Berlioz stal jedním z jeho soukromých žáků.

 

Přes nesouhlas svých rodičů v roce 1824 Berlioz formálně opustil studium medicíny a začal se věnovat hudební kariéře. V té době složil Messe solennelle (Slavnostní mše). Tato práce byla nacvičována a upravena po zkoušce, ale provedena byla až v následujícím roce. Berlioz později prohlašoval, že záznam spálil, ale tento byl zázračně znovuobjeven v roce 1991. Později v tomto roce nebo v roce 1825 začal skládat operu Les francs-juges, která byla dokončena následující rok, ale neprovedena. Toto dílo se zachovalo jen ve fragmentech, přežila předehra a někdy je hrána na koncertech.

 

V roce 1826 začal navštěvovat konzervatoř a studoval kompozici pod vedením Le Sueura a Antonína Reichy. Předložil také fugu na Ceně Říma (Prix de Rome), ale byl vyloučen v prvním kole. Získání ceny se stalo posedlostí, až nakonec vyhrál v roce 1830 se svojí novou kantátou předkládanou každý rok, dokud se mu to na čtvrtý pokus nepodařilo. Důvodem zájmu o tuto cenu nebylo jen akademické uznání. Cena včetně pětileté penze představovaly tolik potřebné příjmy pro bojující skladatele. V roce 1827 složil předehru Waverly podle novel Waltera Scotta Waverley. Začal také pracovat jako sborový zpěvák v kabaretu, aby přispěl ke svému příjmu. Pozdněji tento rok poprvé uviděl svoji budoucí manželku Harriet Smithson v divadle Odéon, kde hrála Ofélii v Hamletovi a Julii v Romeovi a Julii, obou hrách od Williama Shakespeara. Byl okamžitě ohromen jak herečkou, tak dramatikem. Od té doby začal posílat Harrietě dopisy, ale ona považovala Berliozovy dopisy až za příliš vášnivé, takže jeho návrhy odmítala.

 

V 1828 Berlioz slyšel Beethovenovu třetí a pátou symfonii při provedení na Pařížské konzervatoři.  Tento zážitek popsal jako ohromující. Poprvé také četl Fausta Johanna Wolfganga von Goethe (ve francouzském překladu), který se stal inspirací pro Huit scènes de causy (jeho opus 1), mnohem později znovu rozvinutý v La damnation de Faust (Zatracení Fausta). Přišel také do kontaktu s Beethovenovými smyčcovými kvartety a sonátami pro klavír a jejich význam uznal okamžitě. Začal studovat angličtinu, aby si mohl číst Shakespeara. Ve stejné době začal také psát hudební kritiku.

 

V roce 1830, tři roky po Beethovenově smrti, začal a dokončil složení Fantastické symfonie (Symphonie fantastique), díla, které Berliozovi přineslo velkou slávu a proslulost. Seznámil se a později zasnoubil s Camille Moke, navzdory tomu byla symfonie je inspirována Berliozovou posedlostí Harriet Smithson. V době kdy dokončoval čtvrtou kantátu pro předložení k Prix de Rome, vypukla Červencová revoluce. „Dokončoval jsem svoji kantátu, když vypukla revoluce“, zaznamenal ve svých Pamětech, „vychrlil jsem poslední stránky své orchestrální partitury za zvuku zbloudilých kulek přicházejících přes střechy a ťukajících na stěnu u okna. Dvacátého devátého jsem byl hotov a svobodný jsem se šel toulat až do rána Paříží s pistolí v ruce.“ O něco později nakonec získal cenu s kantátou Sardanapale. Také aranžoval francouzskou hymnu (La Marseillaise) a složil předehru k Shakespearově Bouři (The Tempest), která byla prvním z jeho děl hraných v Pařížské opeře, ale hodinu před představením začala, docela ironicky, náhlá bouře tvořená nejhorším deštěm v Paříži za 50 let, což znamenalo, že představení bylo téměř opuštěné. Berlioz se setkal Franzem Lisztem, který také navštívil koncert. Toto setkání bylo začátkem jejich dlouhého přátelství. Liszt později přepsal celou Fantastickou symfonii pro klavír, aby byla dostupná mnohem více lidem.

 

 

Itálie

 

30. prosince 1831 Berlioz opustil Francii a odcestoval do Říma, jak vybízela doložka k Ceně Říma (Prix de Rome), která požadovala, aby zde vítězové studovali dva roky. Ačkoli žádné z jeho velkých děl nebylo napsáno v Itálii, jeho cesty a zážitky později ovlivnily a byly inspirací pro jeho další hudbu. Toto je nejvíce patrné v Haroldovi v Itálii (Harold en Italie) z roku 1834, díle inspirovaném Byronovou Childe Haroldova pouť. Berlioz později vzpomínal, že jeho „záměrem bylo napsat sérii orchestrálních scén, v nichž by sólová viola byla zapojena jako více či méně aktivní účastník (s orchestrem) při zachování vlastního charakteru. Umístěním to spadá mezi poetické vzpomínky během mého putování v Abruzzi, chtěl jsem z violy udělat melancholického snílka na způsob Baronova Childe Harolda.“

 

Zatímco pobýval v Římě, zůstal na Francouzské akademii ve vile Medici. Zjistil, že město je odporné, napsal: „Řím je nejhloupější a prozaické město, které znám. Není to místo pro nikoho, kdo má hlavu nebo srdce.“ Opouštěl tedy město tak často, jak jen to bylo možné, a podnikal výlety do okolí. Během jednoho z těchto výletů, kdy si Berlioz užíval odpolední plavby, se setkal se skupinou Carbonari. Tito byli členy tajné společnosti italských vlastenců se sídlem ve Francii s cílem vytvořit sjednocenou Itálii.

 

Během pobytu v Itálii dostal Berlioz dopis od matky své snoubenky Camille Moke, která mu oznámila, že jejich zásnuby ruší. Camille se následně provdala za Camille Pleyela, bohatého výrobce pian. Berlioz byl velmi rozzuřený a plánoval pomstu, od které nakonec upustil.

 
Před návratem do Říma, Berlioz složil v Nice předehry ke Králi Learovi a Rob Royovi. Začal také pracovat na pokračování Fantastické symfonie,
Le retour à la vie (Návrat do života), přejmenované v roce 1855 na Lélio.

 
Berlioz pokračoval v cestování během pobytu v Itálii. Navštívil Pompeje, Neapol, Milán, Tivoli, Florencii, Turín a Janov. Itálie zprostředkovala Berliozovi zážitky, které by ve Francii neprožil. Občas se mu zdálo, jako by on sám procházel romantickými příběhy lorda Byrona, stýkal se s bandity, korzáry a rolníky. Do Paříže se vrátil v listopadu 1832.

 

 

Tvůrčí desetiletí

 

V letech 1830 až 1840 napsal Berlioz mnoho ze svých nejpopulárnějších a trvalých děl. Nejpřednějšími z nich jsou Fantastická symfonie (1830), Harold v Itálii (1834), Velká zádušní mše – Requiem (1837) a Romeo a Julie (1839). Po Berliozově návratu do Paříže byly provedeny koncerty, včetně Fantastické symfonie (která byla značně revidována v Itálii) a Návratu do života (Le retour à la vie), kterých se kromě jiných zúčastnili Victor Hugo, Alexandre Dumas, Heinrich Heine, Niccolò Paganini, Franz Liszt, Frédéric Chopin, George Sand, Alfred de Vigny, Théophile Gautier, Jules Janin a Harriet Smithson. V této době se Berlioz také setkal s Ernestem Legouvé, který se stal jeho celoživotním přítelem. Několik dní po představení byli Berlioz a Harriet konečně představeni a tím začal jejich vztah. Navzdory tomu, že Berlioz nerozuměl mluvené angličtině a Harriet neuměla vůbec francouzsky, byli 3. října 1833 oddáni v civilním obřadu na britském velvyslanectví, s Lisztem jako jedním ze svědků. Následující rok se narodil Louis Thomas Berlioz (1834 – 1867), jejich jediné dítě, zdroj počátečních zklamání, úzkosti a eventuální hrdosti svého otce.

 

V roce 1834, virtuózní houslista a skladatel Niccolò Paganini pověřil Berlioze složením koncertu pro violu, ve kterém měl v úmyslu hrát na premiéře jako sólista. Tím se stala symfonie pro violu a orchestr, Harold v Itálii. Paganini změnil svůj názor o hraní svého partu, když viděl první náčrtky díla. Vyjádřil pochybnosti nad jeho vnější nedostatečnou složitostí. Premiéra tohoto díla se konala o rok později. Přes počáteční odmítání díla, Paganini, jak líčí Berlioz v Pamětech, poklekl před orchestrem před Berlioze po prvním vyslechnutí díla a prohlásil ho za génia a dědice Beethovena. Následující den poslal Berliozovi dar 20.000 franků, což byla štědrost, při které Berlioz netypicky ztratil řeč. V této době se Berlioz rozhodl řídit většinu svých vlastních koncertů, protože byl unavený z dirigentů, kteří nerozuměli jeho hudbě. Toto rozhodnutí zahájilo to, co se stalo lukrativní a tvořivě plodnou kariérou v dirigování vlastní hudby, ale i dalších předních skladatelů.

 
V roce 1836 Berlioz složil operu
Benvenuto Cellini. V následujících desetiletích utrácel hodně úsilí a peněz ve snaze, aby představení proběhlo úspěšně. Opera Benvenuto Cellini měla premiéru v Pařížské opeře 10. září, ale byla narušena nepřátelským publikem. Jeden z jeho nejtrvalejších kusů, který následoval operu Benvenuto Cellini, Grande Messe des morts, byla poprvé provedena v Invalidovně (Les Invalides) v prosinci téhož roku. Její zrod byl obtížný, protože to byla zakázka pověřená státem s mnoha byrokratickými překážkami. Opozici tvořil také Luigi Cherubini, který byl v té době hudebním ředitelem Pařížské konzervatoře. Cherubini měl pocit, že vládou podporované zakázky by měly být pochopitelně nabízeny jemu spíše než mladému Berliozovi, který byl považován za výstředního. Bez ohledu na nepřátelství mezi dvěma skladateli se Berlioz naučil obdivovat Cherubiniho hudbu, stejně jako zádušní mši.


Díky penězům od Paganiniho, které mu dal po vyslechnutí Harolda, byl Berlioz schopen splatit Harrietiny a své vlastní dluhy a pozastavit svoji práci kritika. Toto mu dovolilo soustředit se na psaní „dramatické symfonie“
Roméo et Juliette pro hlasy, sbor a orchestr. Berlioz později identifikoval „milostnou scénu" z této chorální symfonie, jak označoval svoji oblíbenou skladbu. (Považoval Requiem za svoje nejlepší dílo, avšak: „Kdybych jednou hrozil zničením celé své práce, přál bych si milosrdenství pro Messe des morts.“) Symfonie slavila úspěch doma i v zahraničí, na rozdíl od pozdějších skvělých vokálních děl jako je Zatracení Fausta a Trójané, která byla komerčním selháním. Roméo et Juliette měla premiéru v sérii tří koncertů později v roce 1839 před význačným publikem, včetně Richarda Wagnera.

 
Ve stejném roce byl Berlioz jmenován náměstkem knihovníka (
Conservateur Adjoint) Knihovny Pařížské konzervatoře. Berlioz živil sebe a svoji rodinu psaním hudební kritiky pro pařížské deníky, zejména pro Journal des Débats po více než třicet roků, a také pro list Gazette musicale a Le rénovateur. Zatímco jeho kariéra kritika a spisovatele mu byla zdrojem pohodlných příjmů, a on měl zřejmý talent pro psaní, nebylo možné mu závidět množství času stráveného zkoumáním představení, což značně limitovalo jeho volný čas, který by mohl věnovat vlastnímu skládání a psaní více skladeb. Přes své významné postavení jako hudební kritik Berlioz nikdy nepoužíval svých článků na podporu své vlastní práce.

 

 

Střední období života

 

Po roce 1830 Berlioz zjistil, že je stále obtížnější dosáhnout uznání své hudby ve Francii. Výsledkem bylo, že začal častěji než dříve cestovat do jiných zemí. V letech 1842 až 1863 podnikl cesty do Německa, Anglie, Rakouska, Ruska a jinam, kde řídil opery a orchestrální hudbu jak vlastní tak jiných autorů. Během svého života byl Berlioz více známý jako dirigent, přesto, že byl skladatel.

 

V roce 1840 byl pověřen složením Grande symphonie funèbre et triomphale na oslavu desátého výročí červencové revoluce v roce 1830. Vzhledem k přísnému termínu vyhotovení, byla provedena jen několik dní poté, co byla dokončena. Představení se konalo pod širým nebem na 28. července na Náměstí Bastily. Dirigoval sám Berlioz. Dílo bylo obtížné slyšet jak díky davům tak i tympánům v sekci bicích nástrojů. Toto bylo později napraveno koncertním provedením o měsíc později, a Wagner vyjádřil svoji pochvalu tomuto dílu. Následující rok započal, ale později opustil složení nové opery, La nonnesanglante. Některé její fragmenty se zachovaly.

 

V roce 1841 Berlioz napsal recitativy pro povedení Weberova Čarostřelce v Pařížské opeře a také  se podílel na orchestraci Weberova Pozvání k tanci (Invitation to the dance). Později téhož roku dokončil Berlioz skládání písňového cyklu Les nuits d'été pro klavír a sbor (který byl později nahrazen orchestrací). Také se seznámil se zpěvačkou Marie-Geneviève Martin, alias Marie Recio (1814 – 1862), která se později stala jeho druhou manželkou.

 
Od září do října roku 1842 Berlioz podnikl koncertního turné po belgickém Bruselu. V prosinci zahájil turné v Německu, které pokračovalo až do poloviny příštího roku. Mezi navštívenými městy byly Berlín, Hannover, Lipsko, Stuttgart, Výmar, Hechingen, Darmstadt, Drážďany, Brunswick, Hamburk, Frankfurt a Mannheim. V Lipsku se setkal s Felixem Mendelssohnem a Robertem Schumannem, který později napsal nadšený článek o Fantastické symfonii. Setkal se také s Heinrichem Marschnerem v Hannoveru, Wagnerem v Drážďanech a Giacomo Meyerbeerem v Berlíně. Po návratu do Paříže začal Berlioz skládat koncertní předehra
Le carnaval romain, inspirován hudbou z Benvenuto Cellini. Práce byla dokončena v následujícím roce a měla premiéru krátce poté. V současné době patří mezi jeho nejpopulárnější předehry.

 
Na začátku roku 1844 bylo poprvé publikováno Berliozovo velice vlivné Pojednání o instrumentaci (
Treatise on Instrumentation). V této době Berlioz píše několik článků na pokračování do hudebních časopisů, které byly nakonec shromážděny do jeho Pamětí a Večerů s orchestrem (Les soirées de l´ orchestre – Evenings with the Orchestra). Podnikl zotavovací výlet do Nice koncem tohoto roku, během kterého složil koncertní předehru La Tour de Nice (The Toner of Nice), později revidovanou a přejmenovanou na Le Corsaire. Berlioz opustil svoji manželku Harriet, která již dlouho trpěla zneužíváním alkoholu vzhledem k její nepovedené herecké kariéře a nastěhoval se k Marii Recio. Přesto se dál staral o Harriet do konce jejího života. Setkal se také s Michailem Glinkou (se kterým se poprvé potkal v Itálii a který zůstal jeho blízkým přítelem), který byl v Paříži v letech 1844 – 1845 a přesvědčil Berlioze, aby podnikl jednu ze dvou cest po Rusku. Berliozův žert „Jestliže mě ruský císař chce, pak jsem na prodej“ byl vzat vážně. Dvě cesty po Rusku (druhá v roce 1867) se ukázaly jako finančně úspěšné, že zajistily Berliozovi finance navzdory tomu, že velké množství peněz utrácel za neúspěšné skládání. V roce 1845 podnikl rozsáhlé koncertní turné po Francii. Také navštívil a napsal zprávu o vztyčení sochy Beethovena v Bonnu a začal skládat La damnation de Faust, do které včlenil dřívější Huit scènes de Faust. Po jeho návratu do Paříže, mělo nedávno dokončené Faustovo prokletí premiéru v Komické opeře, ale po dvou provedeních byla další přerušena a dílo bylo selháním (možná vzhledem k jeho postavení na půli cesty mezi operou a kantátou), přestože obdrželo obecně příznivé kritické hodnocení. To znamenalo pro Berlioze finanční ztrátu ve výši 5.000 – 6.000 franků. Jsa stále více rozčarován svými vyhlídkami ve Francii, napsal:

 

„Velký úspěch, velký zisk, skvělé výkony, atd., atd. ... Francie je stále více a více ignorantská k hudbě, a čím víc jsem vidět cizích zemí, tím méně miluji svou vlastní. Umění ve Francii je mrtvé, tak musím jít tam, kde je možné něco ještě nalézt. V Anglii zřejmě došlo ke skutečné revoluci v hudebním povědomí národa v posledních deseti letech. Uvidíme.“

 
V roce 1847, během sedmiměsíční návštěvy Anglie, byl jmenován dirigentem londýnského
Drury Lane Theatre, divadla, kde jako hudební ředitel působil populární francouzský hudebník Louis Antoine Jullien. Berlioz byl velice zaujatý kvalitou, když poprvé slyšel vystoupení orchestru na promenádním koncertě. V Londýně se také naučil daleko více anglicky, než bylo potřeba, i když stále nerozuměl polovině toho, co bylo řečeno v rozhovoru. Začal psát své Paměti. Během jeho pobytu v Anglii vypukla ve Francii Únorová revoluce. Berlioz přijel zpět do Francie v roce 1848, jen aby byl informován, že jeho otec zemřel krátce po jeho návratu. Vrátil se do svého rodiště, aby oplakával svého otce spolu se svými sestrami. Po jeho návratu do Paříže Harriet postihla série mrtvic, díky kterým byla téměř zcela ochrnutá. Berlioz platil čtyřem zaměstnancům, aby ji mohl vidět a navštěvovat ji téměř denně. Začal skládat Te Deum.

 

V roce 1850 se stal hlavním knihovníkem Pařížské konzervatoře a toto jediné oficiální místo si stále držel jako cenný zdroj příjmu. Během tohoto roku Berlioz také provedl pokus s mnoha svými kritiky. Složil dílo s názvem Stepherd's Farewell, které bylo provedeno na dvou koncertech pod záminkou, že autorem je skladatel jménem Pierre Ducré. Tento skladatel byl samozřejmě smyšlenou Berliozovou konstrukcí. Trik fungoval a kritici chválili práci 'Ducrého' a prohlašovali, že to je příklad, který by měl Berlioz následovat. Berlioz později včlenil tuto skladbu do La fuite en Egypte z L' enfance du Christ. V roce 1852 Liszt oživil Benvenuta Celliniho tím, co se mělo stát „výmarskou verzí“ opery, která obsahovala úpravy provedené se souhlasem Berlioze. Bylo to první provedení od katastrofální premiéry v roce 1838. Berlioz v následujícím roce odcestoval do Londýna na stáž v Královském divadle v Covent Garden, ale stáhl se po jednom představení v důsledku vlažného přijetí. Bylo to během této návštěvy, kdy byl svědkem charitativního představení zahrnující šest tisíc pět set dětí zpívajících v Katedrále svatého Pavla. Harriet Smithson zemřela v roce 1854. L'enfance du Christ bylo dokončeno o rok později a bylo dobře přijato po premiéře. To je neobvyklé pro pozdní Berliozovo dílo, zdá se, že zůstalo populární dlouho po jeho smrti. V říjnu se Berlioz oženil s Marií Recio. V dopise psaném svému synovi říká, že s ní bude žít tak dlouho, dokud to bude jeho povinností. Na začátku roku 1855 přepracoval Návrat do života (Le retour à la vie), který byl přejmenovaný na Lélio. Krátce poté byla přijata premiéra Te Deum pod Berliozovým vedením. Během krátké návštěvy Londýna měl Berlioz během večeře dlouhý rozhovor s Wagnerem. Bylo vydáno také druhé vydání Pojednání o instrumentaci (Treatise on Instrumentation) s novou kapitolou s podrobnými aspekty dirigování.

 

 

Trójané

 

V roce 1856 Berlioz navštívil Výmar, kde se zúčastnil představení opery Benvenuto Cellini, dirigovaného Lisztem. V této době také Liszta hodně zlobilo Berliozovo narůstající nepochopení pro Wagnerovu hudbu.


Berlioz byl přesvědčen princeznou Sayn-Wittgenstein, se kterou si nějakou dobu dopisoval, že byl měl  začít skládat novou operu. Tímto dílem se nakonec stali Trójané (
Les Troyens), monumentální velká opera na libreto (které napsal sám), na základě druhé a čtvrté knihy Vergiliovy Aeneidy. Myšlenka vytvořit operu založenou na Aeneidě byla v jeho mysli již několik let, až do doby kdy se k němu přiblížila princezna Sayn-Wittgenstein, a navzdory dlouhému rozčarování se opět rozhořel jeho tvůrčí plamen. Trójané se ukázali být pro Berlioze velmi osobním dílem, vzdal jím poctu své první literární lásce, kterou stále hýčkal, až po své objevení Shakespeara a Goetha. Opera měla plánováno kolem pěti jednání, podobné velikosti jako velká opera Meyerbeera. Byla složena v duchu Pařížské opery, nejprestižnějšího místa. Berliozova šance na zajištění výroby svého díla byla od počátku zanedbatelná a této skutečnosti si musel být vědom. Přes tyto chmurné vyhlídky Berlioz dílo dokončil v roce 1858.


V této době se u Berlioze objevilo střevní onemocnění, které ho provázelo celý zbytek života. Během návštěvy v Baden-Baden Edouard Bénazet pověřil Berlioze složením nové opery, ale opera nebyla kvůli jeho nemoci nikdy napsána. Nicméně o dva roky později začal Berlioz místo toho pracovat na opeře
Béatrice et Bénédict, kterou Bénazet přijal. Byla dokončena 25. února 1862. Pokud jde o operu Trójané, v roce 1860 v Théâtre Lyrique v Paříži bylo odsouhlaseno dílo představit, v příštím roce však bylo zamítnuto. Následně bylo dílo uvedeno v Pařížské opeře.


Marie Recio, Berliozova manželka, zemřela nečekaně na mrtvici 13. června 1862 ve věku 48 let. Brzy nato se Berlioz setkal na hřbitově v Montmartre (
Montmartre Cemetery) s mladou ženou jménem Amélie. A přesto, že jí bylo pouze 24 let, vznikl mezi nimi blízký vztah.


První představení
Béatrice et Bénédict se konala v Baden-Badenu 9. a 11. srpna 1862. Dílo se intenzivně zkoušelo po mnoho měsíců, a to i pro problémy Berlioze najít hudebníky, kteří by hráli tak jemně jak by chtěl a dokonce před premiérou zjistil, že orchestr je příliš malý, aby dílo bylo úspěšné. Berlioz později zaznamenal, že jeho dirigování bylo mnohem lepší díky velké bolesti ten den, což mu umožnilo být „citově oddělený“ a „méně vzrušivý“. Roli Béatrice zpívala madame Charton-Demeur. Oba, ona i její manžel, byli věrnými podporovateli Berliozovy hudby a ona sama byla přítomna u Berliozova smrtelného lože.


Trójané byli staženi z Pařížské opery s omluvou, že provedení je příliš nákladné a byli nahrazeni Wagnerovým
Tannhäuserem. Dílo bylo svými kritiky napadeno pro svoji délku a požadavky a vzpomínky na selhání opery Benvenuto Cellini v Opeře byly ještě čerstvé. Dílo bylo později přijato novým ředitelem nedávno znovupostaveným Lyrickým divadlem (Théâtre Lyrique). V roce 1863 Berlioz publikoval svůj poslední podepsaný článek pro Journal des Débats. Po své rezignaci, aktu, který by mu měl zvednout náladu vzhledem k této své tolik nenáviděné práci,  jeho rozčarování však ještě zesílilo. Amélie ho požádá, aby ukončil jejich vztah, což Berlioz ke svému zoufalství udělal. Inscenace Trójané byla s mnoha obtížemi hrána v okleštěné podobě v Théâtre-Lyrique. Nakonec mělo představení premiéru 4. listopadu a do 20. prosince bylo realizováno 21 představení. Roli Didon zpívala madame Charton-Demeur. Poprvé bylo dílo provedeno bez škrtů v Paříži nedávno v roce 2003 v Théâtre du Châtelet pod vedením Johna Eliota Gardinera.

 

 

Poslední roky

 

V roce 1864 byl Berlioz jmenován důstojníkem Čestné légie (Officier de la Légion d'honneur). Dne 22. srpna Berlioz dozvěděl od přítele, že Amélie, kterou sužovalo špatné zdraví, zemřela ve věku 26 let. O týden později, při procházce po hřbitově v Montmartre, objevil Améliin hrob: byla mrtvá již šest měsíců. V té době již mnoho Berliozových přátel a členů rodiny bylo po smrti, včetně obou jeho sester. Události jako byly tyto, které přišly v jeho pozdějším životě, stejně jako pokračující izolace od hudební scény, přesouvaly jeho pozornost do Německa. V té době napsal:

 

„Ve svých 61 letech mi zbývá poslední naděje, poslední iluze, poslední vznešené myšlenky a vznešené koncepce. Můj syn je téměř vždy daleko ode mne. Jsem sám. Moje pohrdání hloupostí a nízkostí lidstva, moje nenávist k ohavné krutosti, ještě nikdy nebyly tak intenzivní. A já promlouvám každou hodinu k smrti: Kdy budete. Proč to zpoždění?“


V roce 1865 byl dokončen první tisk 1200 kopií jeho Pamětí. Několik kopií bylo rozděleno mezi jeho přátele, ale většina byla, mírně morbidně, uložena v jeho kanceláři v Pařížské konzervatoři a pak prodávána po jeho smrti. V prosinci 1866 odcestoval do Vídně, aby dirigoval první kompletní provedení Zatracení Fausta (
La damnation de Faust). V roce 1867 Berliozův syn Louis, kapitán obchodního loďstva, zemřel na žlutou horečku v Havaně. Když se Berlioz dozvěděl tuto zprávu, spálil velké množství dokumentů a dalších památek, které shromáždil během svého života. Zůstala jen dirigentská taktovka, kterou mu věnoval Mendelssohn a kytara, kterou mu dal Paganini. Poté napsal svoji poslední vůli. Střevní bolesti se postupně stupňovaly a nově se šířily do žaludku, tehdy byl celé dny v agónii. Občas zažil křeče na ulici tak intenzivní, že se mohl stěží pohnout. Později toho roku podnikl své druhé koncertní turné po Rusku, které bylo také jeho posledním. Turné pro něj bylo tak lukrativní, že Berlioz odmítl nabídku 100.000 franků od amerických Steinway hrát v New Yorku. V Petrohradu Berlioz zažil zvláštní potěšení při vystoupení s prvotřídním orchestrem Saint Petersburgské konzervatoře. Do Paříže se vrátil v roce 1868, vyčerpaný, se zdravím poškozeným v důsledku ruské zimy. Okamžitě odcestoval do Nice zotavit se ve středomořském podnebí, ale uklouzl na skále na břehu moře, možná kvůli mrtvici, a musel se vrátit do Paříže, kde žil jako invalida.


Berlioz zemřel ve svém pařížském domě č.4 na ulici de Calais 8. března 1869, 30 minut po poledni. V té době byl obklopen přáteli. Jeho pohřeb se konal na nedávno dokončeném kostele Nejsvětější Trojice (
Église de la Trinité) 11. března. Byl pohřben na hřbitově Montmartre se svými dvěma manželkami, které byly exhumovány a opět pohřbeny vedle něj. Za jeho poslední slova jsou pokládána „Enfin, na va Jouer ma musique“ (Konečně budou hrát moji hudbu).

 


Náboženská „nevíra

 

Berlioz často uvádí ve svých dopisech, že byl ateista. V dopise, který byl napsán krátce před jeho smrtí, napsal ve vztahu k náboženství, „Nevěřím v nic.“ Katolická encyklopedie, v části věnované Berliozovi, zdá se, připouští, že Berlioz katolicismu věrný nezůstal.

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2014

Hrob Hectora Berlioze, Harriet Smithson

a Marie Recio, Montmartre Cemetery, Paříž

Berliozův dům na Rue Saint Denis, Paříž

Poslední Berliozova fotografie 1868

Fotografie Berlioze, Paříž, cca 1855