Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

28.08.2013

Sociální stát

O sociálním státu, lidské samostatnosti a odpovědnosti za vlastní bytí, o stáří a smrti

 

 

„Funkcí státu není dělat svým občanům chůvu od narození do smrti. Na stát se spoléhají jen jedinci, kteří nejsou schopni přijmout odpovědnost za vlastní život i s jeho přirozeně nepříznivými a negativními stránkami a nástrahami.“

MUDr. Petr Engel, 29.5.2013

 

 

 

I.                        Sociální stát

 

I.1.                     Vymezení pojmu

 

Jako sociální stát je označován stát, který primárně usiluje o ekonomické a sociální zabezpečení občanů, omezení příjmových nerovností a udržitelný ekonomický růst a rozvoj, tedy o zajištění podmínek slušného žití pro své občany. Vymezení pojmu je však velmi obtížné a nepanuje o něm shoda, což je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu.

 

Originální anglický termín welfare state byl poprvé použit v roce 1939 k popisu situace ve Spojeném království, po druhé světové válce se rozšířil v západním světě a začaly jím být označovány systémy sociální politiky vyspělých zemí, později pak přímo tyto země. Welfare state je vymezen vůči čistě tržnímu kapitalismu a liberálnímu pojetí státu na jedné straně, i vůči socialismu a centrálně plánovanému hospodářství na straně druhé. Koncept welfare state je vázán na demokratický režim a pojí se s relativně vyspělou tržní ekonomikou.

 

 

I.2.                     Různé definice

 

· Briggs: „Sociální stát je stát, ve kterém je demokraticky organizovaná moc (prostřednictvím sociálního zákonodárství a činnosti státních orgánů a institucí) užita k:

· zajištění základního příjmu pro každého jedince a jeho rodinu;

· zmírnění nebo překonání sociálních rizik v důsledku možných sociálních událostí s cílem zajistit přiměřenou sociální úroveň, bezpečí a suverenitu jedince;

· poskytování veřejných sociálních služeb (zejména v oblasti školství a zdravotnictví) odpovídající úrovně pro všechny jedince bez ohledu na jejich sociální status.

 

· Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů.

 

· Martin Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou.

 

· Liberální definice: „Sociální stát změkčuje rizika moderního života, realizuje opatření k zajištění bezpečnosti všech občanů, zvyšuje rovnost příležitostí, a tím tlumí třídní konflikt a podporuje sociální spravedlnost.“

 

· Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho.

 

 

I.3.                     Vývoj sociálního státu

 

Představy blízké konceptu sociálního státu je možné nalézt již v dílech Locka, Hobbese, Rousseaua a Milla či v myšlenkách Francouzské revoluce. V mnoha zemích se jednotlivé welfare zákony objevovaly dávno před zrodem sociálního státu. Až do posledních dekád 19. století však měl stát v sociální politice jen značně omezenou roli. V té době se začínají objevovat schémata typická pro moderní sociální stát, ať už to je Bismarckův systém povinného pojištění pro případ nemoci, úrazu a invalidity a stáří v Německu, nepříspěvkový systém starobních důchodů v Dánsku, Austrálii a na Novém Zélandu či povinné pojištění v nezaměstnanosti v Británii.

 

Vznik sociálního státu však bývá datován až do 40. let 20. století. Termín welfare state použil ve své zprávě z roku 1942 William H. Beveridge k označení svého modelu univerzálního minimálního sociálního zabezpečení. Rozšíření sociálního státu nastává spolu s rozsáhlými sociálními reformami po Druhé světové válce, 50. a 60. léta jsou pak tradičně označována za zlatou éru sociálního státu. Západní země zaznamenávaly hospodářský růst, plná zaměstnanost umožňovala rozšiřování sociálních služeb a dávek. V 70. letech přichází s ropnou krizí i krize sociálního státu. Objevují se nové výzvy, kterým musí státy čelit. Mění se struktura pracovního trhu, rodinné uspořádání, objevují se nová témata, jako jsou ochrana životního prostředí a rovné příležitosti pro muže a ženy a lidi různých ras, i nové fenomény jako stárnutí populace a globalizace.

 

Období od konce 70. let bývá označována jako éra uskromnění, v němž vlády zápasily a zápasí s pomalým ekonomickým růstem, narůstající nezaměstnaností, rozpočtovými deficity a rostoucím zatěžováním rozpočtu penzijním a zdravotnickým systémem v důsledku stárnutí populace.

 

Koncept sociálního státu byl a je kritizován od počátku svého vzniku, a to jak zprava, tak zleva. Kritika zprava přichází z řad liberálních (Friedrich Hayek, Milton Friedman, Robert Nozick) a konzervativních myslitelů, kteří vyčítají sociálnímu státu omezování svobody jednotlivce a volného trhu. Naopak marxistická kritika zleva považuje sociální stát jen za nástroj vládnoucí třídy k umlčení třídy pracující, který podporuje stávající sociální uspořádání.

 

Od 60. let se hovoří o krizích sociálního státu, které souvisejí s obecnějším politickým, ekonomickým a demografickým vývojem společností.

 

 

I.4.                     Současný člověk a sociální stát

 

Sociální stát se v evropských kontextech vyvíjel zhruba od konce devatenáctého století. Není bez zajímavosti, že začal vznikat nejdříve v tehdejším Prusku a posléze celém Německu a zvolna přejímal funkce rozpadající se rodinné struktury, zejména po přesunu venkovanů do měst, kde začínají masově pracovat v průmyslu. Počáteční pohnutky sociálního státu byly jistě chvályhodné, pohled na starce, mrzáky či opuštěné děti, zbavené tradiční sociální sítě a jdoucí žebrotou, musel být jistě skličující a míra přerozdělení byla v počátcích jen malá, zaměřená na jedince skutečně potřebné.  Je však třeba mít na paměti, že se tím odstartovala spirála událostí, jejíž konec je v nedohlednu a která neustále pevněji váže infantilizovaného občana na stát – rodiče. Zatímco v minulosti byl příčinou utrpení převážně nedostatek péče, dnes se jím hrozí stát její přebytek. Přehnaná starostlivost vede k duševnímu a někdy i tělesnému mrzačení zdravých a jejich dalšímu poutání, trochu ve stylu „péče“ některých nevědomých dětí o oblíbená zvířata. [Poznámka: Z osobní zkušenosti dítěte a následně i rodiče jsem udělal zkušenost, že příliš mnoho péče škodí. A myslím si, že to platí naprosto obecně, např. i ve vztahu k pokojovým rostlinám i celé přírodě.]

 

Snaha vymknout se osudu, který v podobě neúrod a hladomorů, epidemií a válek člověka dřívějších dob držel v šachu a doléhal na něj, představuje sociální stát ve spojení s technologiemi pokus, se tomuto určení vyhnout. To se sice dosti daří, ale vzniká jakási nová forma osudovosti, generovaná příslušným úředním aparátem – pracující už nevyhlíží, zda bude pršet, ale třese se, zda se někde v centru neposune jeden z koeficientů na druhém desetinném místě a nezničí to třeba obor, pro nějž byl po léta školen. Rozdíl je snad v tom, že osudová nepřízeň se tu neartikuluje obvykle smrtí, ale ztrátou životní smysluplnosti.

 

Neobvyklá dynamika vývoje evropské ekonomiky i kultury v devatenáctém a dvacátém století byla živena rozkladem tradičních, tedy i rodinných vazeb ve společnosti. Ten, kdo funguje v rámci tradiční společnosti, má těmito vazbami pohlcenu většinu „energetických valencí“. Dá se říci, že tam, kde se dějí věci řádné, tj. v rámci tradičního řádu, se nedějí věci mimořádné, tj. ty „mimo řád“.

 

Rozpad původních sociálních vazeb je patrný i u domácích zvířat oproti divokým. Vysokoproduktivní či jinak „přešlechtěná“ plemena se bez lidské pomoci při rozmnožování i získávání potravy už neobejdou.

 

S tím souvisí i za posledních sto dvacet let prudce se prohlubující proces infantilizace (dětinštění) většiny společnosti. Jak už zdůrazňovali Portmann a Bolk (Portman, 1966), má člověk odedávna oproti svým primátím příbuzným celou řadu aspektů permanentní juvenility, tj. rysů mláděcí morfologie i chování, udržujících se i v dospělosti (tento typ jevů bývá u živočichů označován jako neotenie). To je zřejmě vůbec klíčem k pochopení pro jeho civilizační vzestup, vyjadřující i v dospělosti určitou dávku zvědavosti, explorativnosti, hravosti a nevyhraněnosti, kterou nejvyšší primáti zdaleka v této míře nemají. V posledních desetiletích dochází v úzkém souručenství s fungováním sociálně – konzumního státu k neobyčejnému prohloubení a rozšíření dětinských modů uvažování a jednání v širokých vrstvách společnosti. Přerostlé děti natahují své předčasně vrásčité ručky ke státu – rodiči s tím, že „mají nárok“ na to či ono a chtějí to „hned“. Ne nadarmo se říká, že člověk je dospělý až tehdy, kdy přestane mluvit o tom, na co všechno „má právo“ a nahlédne, že samozřejmou rubovou stranou práva je povinnost – bez ní nemáme „právo“ na nic.

 

Není pochyby, že tato mentalita je pro industriální a postindustriální éru důležitá a v podstatě nepostradatelná. Jednak je takováto mysl po celý život velmi otevřená inovacím, prahne po nich a v zásadě do smrti je schopna se učit komplikované novinky informačního světa. Krom toho jsou přerostlé děti skoro stejně manipulovatelné jako malé – jejich paměť je krátká, stačí na ně trochu křiknout a poslechnou, druhý den se třou opět o zdroj manipulující moci. I touha po rozmanitých industriálních cetkách, kterých se záhy nasytí a odhodí je, udržuje vlastně v chodu celou ekonomiku – jak žalostně by zkolabovala, kdyby se jen rok kupovalo pouze to, co je opravdu potřeba. Není tudíž divu, že tento fenomén je podporován státní mocí bez ohledu na politickou nálepku i ekonomickými subjekty.

 

V současné době neexistuje něco jako iniciační rituály, které v tradičních společnostech umožňovaly přestup ze světa dětí do světa dospělých. Zároveň s tím se paradoxně prohlubuje časová propast mezi pohlavním dospěním, ukončením růstu a společenskou kompetencí, či alespoň schopností se sám uživit. Kdysi tyto tři časové body neležely daleko od sebe. Není tudíž s podivem, že sociální stát a jeho výběžky, včetně medicínsko-průmyslového komplexu, zachází s občanem jako s dítětem, se směsí přezíravosti, blahovolnosti a podezíravosti. „Vrchnostenský“ systém má tendenci chránit svěřené stádo před všemi nebezpečími a mimořádnými událostmi, což pak vede k neobyčejně paradoxním jevům. Alexis de Tocquille mluví o stádu zatloustlých, mírných a pilných živočichů, jejichž pastevcem je stát.

 

Je pozoruhodné a bizarní zároveň, které oblasti každodennosti stát striktně kontroluje a které ne. Zatímco příjmy jsou bedlivě evidovány a vysoce zdaňovány, není dnes ve srovnání s metternichovskou či komunistickou érou, prakticky žádná kontrola nad oběhem myšlenek a slovními projevy, a také nad cestováním. Je pozoruhodné sledovat, k čemu jsou a k čemu nejsou nutné koncese a vykonávání rozmanitých zkoušek. Také pro výchovu vlastních dětí není třeba kvalifikace žádná, cizích jen nevelká, stejně jako pro řízení motorových vozidel či provoz herny. Většina podobných opatření, prováděných rozmanitými profesními komorami a svazy, nemá ostatně ve skutečnosti za cíl „zkvalitnění služeb“, jak bývá deklarováno, ale zabránit větší části zájemců v přístupu „k lizu“.

 

Je pozoruhodné, jak v průběhu civilizačního procesu dochází ve společnosti pomalu k stále větší redukci „zacházení se životem“, omezení vznikání i zanikání ve prospěch „trvání“. Zatímco v tradičních archaických společnostech bylo rozmnožování a smrt, vznik a zánik, nejtriviálnější náplní každodennosti, dnes se oboje pociťuje jako cosi výjimečného. Šetrnost a snaha o „konzervování“ se prosazuje nejen v koncepci medicíny jako „opravářky“ jsoucího a „památkového úřadu“ pro lidi, ale obdobná tendence se prosazuje i vůči stavbám, stromům a krajině jako celku. Ze společnosti se stává skanzen.

 

Kontrola porodnosti je zajisté čímsi uklidňujícím. Oddělení sexu od rozmnožování pomocí rafinované antikoncepce ve dvacátém století mělo za následek nejen plánované rodičovství, ale v kombinaci s důchodovým systémem sociálního státu v posledku téměř zhroucení populace. Pokud je odchov dětí privátním rozmarem, který nemá na zajištěné stáří žádného přímého vlivu (podobně jako by se vyplácel fixní plat pracujícím bez rozdílu toho, kdo něco dělá a kdo ne) a který je společensky deklasujícím a kariéru brzdícím fenoménem, nelze jiný vývoj ani očekávat.

 

Člověk se v pozdních fázích sociálního státu, který byl původně zamýšlen pro něj, stává jaksi zbytečným. Neúměrně vysoké odvody nutí zaměstnavatele (jiné než stát) redukovat počty zaměstnanců a produkovat masu nezaměstnaných, které je nutno vydržovat. To nepochybně velmi zvyšuje pracovní produktivitu, ale činí lidi stále zbytnějšími. Se snižováním porodnosti v praxi jde ruku v ruce jeho rozmach v teorii podle známého kompenzačního principu – to, co se nekoná, se alespoň donekonečna verbalizuje, aby bylo nějakým způsobem v našich životech přítomno.

 

Děti se staly základním prostředkem veřejného citového vydírání – kolikrát člověk slyšel za poslední dobu na ulici od různých výběrčích hrozivou otázku: „tak vy tedy nechcete přispět na postižené (týrané, leukemií stižené, opuštěné atd.) děti?!?“. K čemu ostatně sociální stát je, pokud ne pro tyto politováníhodné a pomoci skutečně potřebné případy? Citově se vydíralo vždycky, při sbírkách na křesťany v tureckém zajetí, vdovy po neznámých vojínech atd., ale dnešní forma ukazuje na jiný majoritní problém.

 

Je zajisté záslužné pečovat o postižené, ale člověk by přál zdravým dětem, aby se na ně myslelo alespoň srovnatelně. Pokud industriální doba se svými ocelovými i administrativními běžícími pásy talentované lidi nepotřebovala, postindustriální je nepochybně potřebuje a za daných okolností se jí stěží vyvinou. Pečovatelské instituce mají v zájmu udržení moci tendenci se skutečně nebo domněle zanedbávaných dětí zmocňovat a jako cenný statek k manipulování jiných je držet a hromadit. Mají tím zajištěno, že ony samy v další generaci či kriminálně-vězeňský komplex už budou mít dostatek materiálu (rodiče k osudu jednotlivce jaksi nedílně patří a kromě zcela křiklavých případů jsou takovéto intervence signum mali ominis pro celou společnost). Problém je navíc vyostřován skutečností, že pro různým způsobem postižené, kteří v dříve nebývalém množství přežívají, není v postindustriální společnosti žádný jiný prostor ani role než v rámci speciálních zařízení.

 

Problémem medicínsko-průmyslového komplexu je stále větší odcizení a stále vzrůstající náklady. Úctě se těší pouze instituce s velkým „průtokem“ peněz a tento se nakonec stává jediným měřítkem jejich důležitosti. Naše civilizace si při možnosti volby vždy neomylně vybere to řešení, které je technologicky, energeticky a finančně nejnáročnější.

 

Nejde o oprávněnost státních institucí v „rozumném“ měřítku. Problémem je jejich přebujelost, která nastala už dávno, nebo jinak hypertrofie státu. Je třeba apelovat na pozorovací talent oproti nekritické důvěře, vlastní odpovědnost oproti jejímu delegování na jiné, odvahu oproti malicherným obavám z budoucnosti a kreativní svépomoc tam, kde struktury selhávají. Je třeba začít u sebe a svého okolí, a nečekat spásnou reformu shora, byť občanská neposlušnost je až prostředkem krajním. Odpovědnost za sebe je energeticky náročná a nehlídána vždy snadno nalezne někoho, kdo nás ji zbaví – svoboda je vždy získaná, ne darovaná. Kupodivu se v evropských dějinách vždy nakonec prosadily společnosti, které individuální odpovědnost za sebe sama v rámci možností podporovaly oproti těm, které ji maximálně redukovaly. Řecko zvítězilo nad obrovskou Persií, západní mocnosti nad Hitlerem a později i nad Stalinovými dědici.

 

 

I.5.                     Krize sociálního státu

 

V posledních letech se sociální stát dostal do uzlového bodu svého dalšího vývoje. Sociální stát dosáhl během století širokého rozšíření; podle oficiálních statistik na 140 států uplatňuje některé druhy welfare programů. Vyspělé sociální státy stojí v současném období před nutností (re)definovat orientaci sociálního státu. Krize sociálního státu má rozměr ekonomický, politický i demografický.

 

Současné období sociálního státu je již od 70. let minulého století charakterizováno jako krize sociálního státu. Příčiny tohoto stavu je možné nalézt v několika oblastech:

 

1. Neúměrný růst nákladů. Jde o skutečnost nejzřetelnější a zcela hmatatelnou. Veřejné sociální výdaje mají tendenci udržovat si svůj růst až o 5 % ročně a je velmi obtížné je redukovat. To je v rozporu s ročním přírůstkem hrubého národního produktu, který ve vyspělých státech dosahuje pouze 1 – 3 % ročně. Kritici welfare state tento systém hodnotí jako příliš drahý, zpomalující hospodářský růst a působící destabilizačně na hospodářství.

 

2. Ztráta efektivnosti sociálního státu. Hlavně liberální kritikové poukazují na to, že obrovské náklady na sociální stát jsou málo efektivní, resp. zcela neefektivní, přičemž složitý systém redistribucí činí mechanismus sociálního státu neprůhledný a těžkopádný. Navíc zaměstnává obrovský počet úředníků a tento byrokratický aparát podle některých názorů spotřebuje až polovinu prostředků uvolněných pro sociální účely. Welfare state slouží především k vytvoření pracovních míst pro střední třídu a využívají, resp. zneužívají, ho nejvíce ti, kteří mají informace, a ne ti, kteří to skutečně potřebují. Pod váhou těchto argumentů klesá důvěra obyvatelstva v efektivnost institucí sociálního státu.

 

3. Ztráta sociálního koncensu. Sociální koncensus stál u zrodu welfare state a spočíval v akceptování ideálu sociálního občanství, postaveného na zásadě úplné rovnosti občanů při uspokojování sociálních práv a na sociální solidaritě. Tento zdroj legitimnosti sociálního státu vyprchal. Další zvyšování sociální rovnosti v současných sociálních státech, při vysokém životním minimu, je příliš nákladné, a zcela zákonitě přináší otázku „kdo to zaplatí?“ Neúměrný růst daní se týká postupně všech a nevede k většímu sociálnímu smíru, naopak chudí chtějí stále více. Sociální stát začíná být proto mnohými považován za nespravedlivý, protože zvýhodňuje určité vrstvy společnosti a těží z něho ti, co „v tom umějí chodit.“ Šíří se jistá frustrace z rovnosti, neboť výraznější sociální rovnost již, na rozdíl od minulosti, neupevňuje pocit jistoty, spíše naopak. Podle některých sociologů roste z řady důvodů skepse vůči hodnotám sociální rovnosti, které v minulosti představovaly výraznou součást osvícenského ideálu pokroku. Sociální stát ztrácí se zpochybněním ideálu sociální rovnosti část své legitimity.

 

4. Demografické změny. Vliv demografických změn se projevuje již dnes a již dnes představuje závažný problém, který nemá jednoduché řešení. Jde o stárnutí populace jako celku v důsledku vyššího věku dožití ekonomicky neaktivních seniorů a současně stále klesající porodností. Tady se výrazně rozevírají nůžky. Dochází k růstu napětí mezi komplementárními skupinami sociální solidarity (mladí versus staří, zdraví versus nemocní a podobně), kdy jedni musejí nést tíhu zvyšování úrovně sociálního zabezpečení a růstu počtu beneficientů bez reálné garance reciproční kompenzace v budoucnu. Dochází tak k narušení „intergeneračního kontraktu“, na němž je založeno zvláště sociální pojištění (typický v systému „pay as you go“, tj. průběžného financování, které je charakteristické tím, že příspěvky plynoucí od aktivních účastníků se okamžitě rozdělí a vyplatí oprávněným poživatelům dávek dle jejích okamžitých nároků).

 

Tyto čtyři základní příčiny krize sociálního státu lze krátce vyjádřit jako:

 

· krizi ekonomickou, tj. krizi nákladů a krizi efektivnosti; svými náklady sociální stát rozvrací svůj finanční systém a vede k rozpočtovým krizím,

· krize efektivity; aparát sociálního státu je těžkopádný, pracuje neefektivně a netransparentně, prezentuje se jako přebujelý a lehce zkorumpovatelný,

· krizi politickou, tj. krizi legitimity; sociální stát je nespravedlivý, zvýhodňuje určité vrstvy společnosti,

· krizi demografickou.

 

 

I přes výše uvedené je sociální stát v řadě svých funkcí a aktivit nenahraditelný. Je ho však třeba přizpůsobit změněným podmínkám ekonomického a společenského vývoje. To dle mého soudu převedeno do běžné řeči znamená: sociální stát ano, ale s minimálním a minimalizovaným zásahem do života společnosti, omezeným na nejnutnější možnou míru pouze v kritických situacích hrozících ekonomickým vyčleněním ze sociálního dění. Pod tímto pojmem rozumím právě tu minimální sociální solidaritu ať v poskytování indikované zdravotní péče, tak sociální péče opravdu potřebným. Zvyšování  životního minima (*) a minimální mzdy (**) je ekonomicky problematický krok, který vede nakonec k demotivaci těch, kteří pracují. Výše sociálních dávek a různých podpor je totiž odvozena právě od těchto ukazatelů. Stejně tak i například výše invalidních důchodů u jedinců, kteří v životě nepracovali, se odvozuje od hrubého průměrného výdělku (mzdy) ve státě. To vede nakonec k tomu, že ten, který nepracuje a je na takovéto sociální dávce je na tom lépe než ten, který pracuje za minimální mzdu! Výše uvedené je jedním z dalších argumentů o nespravedlivosti sociálního státu.

 

(*) Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Existenční minimum je minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Existenční minimum nelze použít u nezaopatřeného dítěte, u poživatele starobního důchodu, u osoby invalidní ve třetím stupni a u osoby starší 68 let.

 

(**) Minimální mzda má ve vztahu k zaměstnancům a zaměstnavatelům dvě základní funkce, jejichž úkolem je docílení její vyvážené výše a to jak z pohledu zaměstnance, tak také zaměstnavatele.

 

Sociálně-ochranná funkce minimální mzdy má zaměstnance ochránit před chudobou a umožnit mu žít na úrovni skromné hmotné spotřeby a sociálních kontaktů. Zaměstnavatelům má ochranná funkce minimální mzdy zajistit základní rovné podmínky mzdové konkurence (má zabránit mzdovému podbízení domácích i zahraničních pracovních sil).

 

Ekonomicko-kriteriální funkce minimální mzdy vytváří předpoklady pro příjmovou motivaci občanů k vyhledávání, přijetí a vykonávání pracovní činnosti, tj. pro zvýhodnění zaměstnanců prostřednictvím pracovního příjmu vůči osobám se sociálním příjmem. Pro zaměstnavatele představuje minimální mzda nejnižší úroveň nákladů na mzdy zaměstnanců.

 

Mzda, plat a odměna z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nesmí být nižší než minimální mzda. Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je povinen zaměstnavatel  poskytnout  za práci zaměstnanci.

 

Osobně považuji za nejzásadnější právě neprůhlednost nakládání s finančními prostředky, jeho prakticky velmi omezenou kontrolovatelnost a z toho pramenící zneužívání celého systému pro vlastní prospěch několika manipulujících jedinců včetně stálého nárůstu korupčního jednání, stejně tak jako praktickou beztrestnost takového jednání i přes proklamace vládních činitelů o potírání takových jevů. To se ale netýká jen sociálního státu, jehož původní myšlenka byla jistě chvályhodná, nicméně jako by nepočítala s člověkem jako hlavním aktérem, který je schopen zneužít prakticky cokoli, tedy i původně dobrou myšlenku. V tomto případě se jedná o problém daleko hlubší a zásadnější, jehož jádrem je duchovní i duševní devastace velké části národa, aktuálně nastaveného k čerpání pouze výhod (ve stylu „já mám právo“) bez odpovídajícího přispění do „společného měšce“. Přemýšliví lidé udělali, bohužel, zkušenost, že solidarita, poctivost a pracovitost se nevyplácí. Daleko důležitější je patolízalství, bonzování a bohužel již opět i stranická příslušnost, které jsou vydávány za loajalitu. Po 23 letech „budování“ demokratické společnosti jsme opět dospěli k poznání, že ne opravdové schopnosti a dovednosti, skutečné občanské kvality, ale právě schopnost umět prodat svoji neschopnost a hloupost jsou těmi hlavními kritérii postupu na společenském žebříčku.

 

Vedle ekonomické, politické a demografické krize sociálního státu se však projevuje i řada dalších jevů, které přispívají k nesplnění očekávání spojených se sociálním státem. Neklesá úroveň sociální nerovnosti, nepodařilo se vymýtit chudobu a podobné. Sociální stát zůstává vnitřně protikladným fenoménem, tak jak na to upozorňovala řada autorů. Jádro těchto „kontradikčností“ představuje fakt vyjadřovaný už od dob Thomase Malthuse jako stále se opakující výhrada vůči sociální politice a sociálnímu státu, že totiž v sobě spojují na jedné straně ochranu a na druhé straně jimi vytvářenou závislost. Mimo trh fungující sociální stát zbavuje podle kritiků jedince odpovědnosti a schopnosti postarat se sám o sebe a beneficienti jsou na něm stále více závislí.

 

Důsledkem krize sociálního státu je určité rozvrstvení společnosti, kdy úplně na spodu jsou sociálně vyloučení, kteří nemají stabilní zaměstnání a ani perspektivu na změnu svého postavení. Nižší vrstvy jsou tvořeny dělníky a pracovníky ve službách, kteří mají poměrně stabilní práci, ale jsou nejvíce ohroženy nezaměstnaností (jejich sociální status tak stagnuje). Nižší střední vrstvy jsou tvořeny „zprostředkujícími profesemi“. Vyšší střední vrstvy jsou tvořeny těmi, kteří jsou si schopni vlastní aktivitou zajistit nezávislou existenci, ale nemají žádné závratné bohatství (jsou to dobře placení zaměstnanci řídicích, nebo intelektuálních profesí). Pár desetin procent obyvatelstva pak kontrolují nejen velké majetky, ale i vědění a toky informací. Jedná se o elitu, která jako jediná na krizi sociálního státu vydělává.

 

Jednou z příčin krize sociálního státu je flexibilizace práce. Zatímco sociální stát byl původně budován na takřka plnou zaměstnanost (přibližně na 2% nezaměstnanosti), dnes je nezaměstnanost vyšší a pracovní úvazky jsou neplnohodnotné (částečné na omezenou dobu, nebo se rozmáhá švarcsystém). Vzniká tak pracující chudoba – lidé, kteří mají tak malý příjem, že z něho nejsou schopni platit daně a zároveň jsou závislí na sociálních dávkách. S tím souvisí fakt, že je sociální stát často obviňován ze zavádění „sociálního pohodlí“, které vede ke snižování ekonomické výkonnosti země.

 

Významným činitelem krize sociálního státu je také globalizace. Nadnárodní firmy mají trojí zisk. Přesouvají výrobu do zemí s nízkou cenou pracovní síly, výrobky prodávají v zemích s vysokou kupní silou a daně přiznávají v daňových rájích.

 

Projevuje se krize solidarity. Lidé na flexibilní úvazek závidí lidem v trvalém pracovním poměru, nezaměstnaní závidí všem, kdo mají nějakou práci. Jednotlivá odvětví se začínají od sebe vzdalovat.

 

I zastánci sociálního státu se shodují na tom, že sociální stát je třeba reformovat, aby odpovídal současnému uspořádání společnosti a chránil před novými riziky. Současné libertariánské reformy zdůrazňují zejména požadavek „zpružnění trhu práce“ , omezení sociálních výdajů a snížení daní.

 

Krize sociálního státu vede nutně k úvahám o smyslu a směru jeho dalšího vývoje. Odvrácenou stranou vysokého životního standardu a všestranného sociálního blahobytu poskytovaného sociálním státem je totiž kritizované plýtvání omezenými energetickými, surovinovými, ale i ekonomickými zdroji a prohlubující se ekologické dopady. Tato fakta přesvědčují o tom, že naše planeta zvýšení životního niveau na americký standard ve větším počtu zemí Evropy, Asie a Ameriky prostě neunese.

 

Sociální stát tedy musí:

 

· respektovat řadu limitů – ekonomických, ekologických, politických, demografických apod.

· nalézt relevantní východiska zejména ze složitých vzájemných vztahů mezi: trhem a státním intervencionismem, ekonomickými a sociálními přístupy, zaměstnaností a sociálními dávkami, politickým a ekonomickým rozhodováním, výší daní a sociálních dávek, ekonomicky aktivními a beneficienty, universalistickou a adresnou sociální politikou, tradičními sociálními institucemi a institucemi sociálního státu apod.

· redefinovat své programy, cíle a instituce.

 

Je evidentní, že bez existence sociálního státu si dnes moderní stát a společnost v podstatě nelze představit. Sociální stát má nejen pomoci udržet společensky přijatelný životní standard všech občanů, zaručovat určitou minimální úroveň sociálního zabezpečení při sociálních událostech a zajistit kvalitní úroveň veřejných sociálních služeb, ale i garantovat i určitý standard sociálního občanství a napomáhat k vytváření sociálně-ekonomické rovnováhy industriální společnosti.

 

Na druhé straně ale sociální stát neznamená naprostou odkázanost jedinců na finanční štědrost státu, neznamená převzetí odpovědnosti státu za vlastní životy jedinců a jejich rozhodování. Sociální stát je postaven na mezilidské solidaritě a na faktu, že se jedinci svými schopnostmi a dle svých možností podílejí aktivně na materiálním a duchovním růstu společnosti. Sociální stát neznamená a nepočítá s tím, že v komunitě nepřizpůsobivých občanů vyrůstá nová generace, která nikdy své rodiče neviděla pracovat a tento stav, tedy nepracovat, považuje za normální.

 

 

MUDr. Petr Engel, 06.06.2013

           MEDICÍNA

© PEEN  2013

Historicko filosoficko medicínský pohled