Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

28.08.2013

Sociální stát

II.                       Medicínsko-průmyslový komplex

 

V řadě indoevropských států má slovo zdraví také význam jako spása, celistvost, neporušenost (německy Heil, latinsky salus). Medicína, respektive medicínsko-průmyslový komplex sestává z lékařských fakult, škol pro pomocný medicínský a technický personál, nemocnic, poliklinik a dalších zdravotnických zařízení, nemocenských (zdravotních) pojišťoven, firem vyrábějících léky a zdravotnickou techniku a dalších podobných institucí. Současná krize tohoto systému vede k nárůstu kritických zamyšlení nad jeho smyslem a funkcí.

 

Z hlediska vědy jsou choroby minimálně stejně zajímavé jako zdraví a jejich, většinou symptomatické, odstraňování a potírání je cíl mimovědecký. Bránění smrti všemi prostředky pak už je cíl zcela protivědecký, protože málo co je statisticky tak jisté jako naše úmrtí – dočkáme se ho ve 100 % případů.

 

V současné době je otázkou, do jaké míry medicínsko-průmyslová komplex a jeho služby přispívají ke skutečnému prodloužení průměrného lidského života našich dnů. Lze to odhadnout tak v nejlepším případě na deset let, neboť se obecně podceňuje vliv takových jevů, jako je odpadnutí těžké tělesné práce, výrazné zlepšení výživy, bydlení a dalších faktorů, od momentů na hranici běžných technologií a medicínské hygieny (technologie potravin a pitné vody, zpracování odpadních vod a odpadu vůbec) zcela odhlédnuto.

 

Žijeme ve svém smyslu v bezprecedentní době, kdy se většina lidí dožívá své víceméně plné životní expektance, což v minulosti nikdy nebylo. Je to samozřejmě ryze kvantitativní hledisko, nevypovídající nic o kvalitě. Staré islandské úsloví praví, že je lepší krátký život ve cti než dlouhý v hanbě. Základním problémem, který dnes „medicínská reformace“ řeší je nahromadění a arogance moci, která zbytek společnosti, „laiky“, infantilizuje a monopolně ovládá, protože se domnívá, že sama nejlépe ví, co je jim ku prospěchu a co ke škodě, asi tak, jako to vědí rodiče u předškolních dětí.

 

Není vůbec náhodou, že největší zájem o rozmanité celostní a alternativní směry v medicíně projevují lidé vzdělaní, zatímco prostší část obyvatelstva s důvěrou očekává spásonosnou pilulku či řez. Dalším jhem u přemýšlivější části národa je fenomén, jako je všeobecné zdravotní pojištění u medicínsko-průmyslového komplexu a potupná nutnost formální návštěvy lékaře se zapletením do všech příslušných osidel.

 

 

[Poznámka: Výše uvedené se týká všeobecného zdravotního pojištění a preventivních lékařských prohlídek. Tato problematika je trochu složitější, než se na první pohled zdá. Tady bych rozdílně od RNDr. Komárka, tak jednoznačně neviděl věc jako diktát moci ze strany zdravotnictví. Z praxe vím, že neplacení všeobecného zdravotního pojištění (stejně jako zdravotního a sociálního pojištění) je problém, který souvisí s čerpáním zdravotní péče jako takové, ale i čerpání sociálních výhod jako jsou invalidní důchody. Lidé jsou různě nemocní a různé lékařské výkony jsou různě drahé a mnohdy převyšují možnosti jednotlivce takovou lékařskou a léčebnou péči finančně uhradit. Ať již jde o endoprotézy velkých klubů, dialyzační léčbu, transplantace různých orgánů s postransplantační péčí (protože transplantací lékařská péče nekončí), nákladnou a komplikovanou onkologickou léčbu v nejširším slova smyslu (tedy nejen operativní intervence, ale i chemoterapie, radioterapie, protonová léčba atd.) Pokud by výše zmíněná péče nebyla hrazena na principech solidarity ze všeobecného zdravotního pojištění, zcela jistě by jedince, který by takovou péči potřeboval, finančně zruinovala. Nebo by si takovou péči nemohl finančně dovolit a směřoval nevyhnutelně k (předčasné?) smrti. Píšu záměrně s otazníkem, protože ve smyslu sdělení RNDr. Komárka lidé přežívají svůj předprogramovaný čas pro život, velice často jen díky medicíně a zdravotnické péči. Asi není cílem medicíny neléčit. I když souhlasím na druhé straně s prof. Komárkem, že bránit smrti za každou cenu, je podle mě minimálně neetické. Ale problematika etiky v medicíně a zdravotnictví je další složitá a samostatná kapitola.

 

Jak jsem naznačil v úvodu, je sice možné neplatit zdravotní a sociální pojištění, což je jev velice rozšířený u menších podnikatelů, a spoléhat se na to, že nebudu zdravotnickou péči potřebovat a čerpat. Problém nastane v případě, kdy dojde k zdravotnímu problému, který dotyčného invalidizuje. Jsou splněna posudková kritéria při přiznání invalidity, ale invalidní důchod není vyplácen. A dotyčný se samozřejmě diví, protože najednou spoléhá na pomoc státu. Takže mám sice možnost se na solidárním zdravotním pojištění nepodílet, musím ale umět přijmout i důsledky takového svého rozhodnutí.]

 

 

„Zaháčkování“ jednotlivců do systému zdravotní péče připomíná feudální závislost, kdy byl nevolník povinen odebrat měsíčně tolik a tolik věder piva z panského pivovaru a ženit se směl jen se svolením vrchnosti.

 

V tomto směru je třeba vidět medicínsko-průmyslový komplex jako integrální součást sociálního státu, jehož málo přiznávanými cíli je přeměna většiny populace v přerostlé děti a její uvedení do závislosti na centrální mašinérii, podobně, jako se slepice průmyslové éry už rovněž neobejdou bez umělých líhní, klimatizovaných hal a mísíren krmiv.

 

I medicínsko-průmyslový komplex v současné komerčně otevřené době musí o pacienty „bojovat“ a získané udržovat. Při každé lékařské prohlídce se najde něco, co stojí za další sledování, zdravý jedinec je synonymem pro nedbale vyšetřeného. Často pak dochází, byť mimovolně, i k jejich poškozování, ať už podvědomou touhou si „zaoperovat, či přehnanými preventivními opatřeními.

 

 

[Poznámka: V této souvislosti musím zmínit i opačný problém. Jsou pacienti, velkou většinou ti méně přemýšlivý, kteří si opakovaně nechávají provádět různá instrumentální lékařská vyšetření či dokonce dotlačí dotyčného odborníka k operaci. Mám teď na mysli naprosto konkrétní případy, dle mého soudu naprosto zbytečných operací páteře. Jsou pacienti s chronickou bolestí zad, při zobrazovacích vyšetřeních od rentgenu, přes CT a magnetickou resonanci, se zjistí věku přiměřené opotřebení – degenerativní změny, sem tam mírná protruze (vyklenutí) meziobratlové ploténky, ale bez kontaktu s míchou či míšními provazci, s normálním neurologickým nálezem bez motorického deficitu, maximálně s lehkým senzitivním a ještě přechodným drážděním. Takže stav kdy profit operace ve srovnání s rizikem a možnými pooperačními komplikacemi je diskutabilní a minimální. Přesto pacient svým úporným naléháním na spondylochirurga nakonec dosáhne svého a je v rozporu s medicínskou logikou odoperován. Za svoji třicetiletou medicínskou praxi jsem se nesetkal s pacientem po operaci páteře, který by neměl potíže! Pacienti si vůbec neuvědomují skutečnost, že stejně jako se každé poranění hojí větší či menší jizvou, stejně tak operační rána se hojí jizvou, byť minimální. V oblasti omezeně prostorného pateřního kanálu je problematika ještě naléhavější. A tak může dojít a téměř pravidelně dochází k mechanickému útlaku nervových pletení pooperační fibrosou, a v nejhorším případě i k zavzetí nervových kořenů do fibrózních srůstů a z toho resultujícím problémům. Často se potom pacient diví, že bolesti páteře a s tím související problémy nejen že neodezněly, ale že jsou mnohdy ještě větší než před operací. Operatér pak tento fakt jen těžko vysvětluje a častým případem je další operace páteře s naprosto nejistým efektem, protože jako každá reoperace je technicky daleko složitější než operace primární. Celý tento kolotoč nakonec téměř pravidelně vyústí v invalidizaci daného pacienta. Je třeba říci, že naprosto zbytečnou! Teď samozřejmě vůbec nemám na mysli případy např. akutního úrazu páteře nebo akutního výhřezu meziobratlové ploténky s akutním míšním poškozením. V těchto případech je chirurgická dekomprese jedinou možnou léčbou. 

 

Obdobný problém představují i tzv. diagnostické arthroskopie, nejčastěji kolenních a ramenních kloubů. Byť se jedná o relativně jednoduchý výkon i tady je třeba počítat s možnými komplikacemi jako je nitrokloubní krvácení nebo infekce. Provádět takový výkon jen abych se podíval, je podle mého soudu neodůvodněné. Jiný případ je arthroskopie terapeutická, například při poškození či ruptuře menisku za účelem jeho odstranění, vypláchnutí chrupavčitého balastu při chronické traumatizaci.

 

Svoje riziko představují i opakované, medicínsky neodůvodněné, krevní odběry. Zcela si nevědomi možných rizik se pacienti nechávají opakovaně odebírat, tu u praktického lékaře, tu od ambulantního specialisty. A zdravotní pojišťovny oběma tyto výkony, provedené s odstupem jen několika dnů, paradoxně proplatí!]

 

 

Přebujení rozmanitých vyšetření, odpovídající „principu předběžné opatrnosti“ je dáno, mimo jiné, i strachem ze žalob a stížností, že medicínsko-průmyslový komplex, neudělal dost. Tato okolnost, přebujelá ve Spojených státech do obludných rozměrů je jedním z příznaků naší doby neschopné akceptovat, že všeho je do času a nikdo není neomylný. Nutno podotknou, že i Češi se „rychle učí“ a podávání stížností na kohokoli a cokoli, navštěvování nejrůznějších lékařských specialistů s nezbytným maratonem nejrůznějších vyšetření a oblézání supermarketů se pro méně vzdělanou většinu naší populace stalo národním sportem!)

 

Činnost medicínsko-průmyslového komplexu upomíná v některých aspektech i na předkřesťanské či mimokřesťanské praktiky, chápané původně většinou jako náboženské. Nadužívání chirurgických zásahů a záliba v nich nápadně připomíná zásahy do tělesné integrity široké škály kultur. Obřízka mužská i ženské, vytloukání, zabrušování či inkrustace předních zubů, rozmanité perforace boltců, rtů, nosních přepážek, deformace lebek, tetuáže barevné i plastické, deformace ženských nohou v císařské Číně, prořezávání mužské uretry u některých Australanů, ale i četné trepanace lebek u kultur starého Peru, neolitické Evropy i jinde. Všechny tyto zásahy se pohybují na škále mezi úkonem náboženským a kosmetickým, většina jich probíhá v pubertě jako nějaká součást iniciačních obřadů a jsou pevnou součástí dané tradice.

 

Naše kultura má tendenci vydávat řadu podobných zásahů za čistě medicínské a tudíž „nutné“, zásahy do tělesné integrity mají velmi vzestupnou tendenci i v jiných oblastech – piercingy, tetuáže. Zcela podobně bývají újmy v potravě, svým charakterem mnohdy prakticky totožné, chápány jednou medicínsky (dieta léčebná), jindy nábožensky (půst) nebo kosmeticky (dieta redukční) a podle toho i emočně prožívány.

Medicínsko-průmyslový komplex jako součást sociálního státu se chová zhruba podobně jako například hospody, které zčásti vlastním chováním, zčásti povahou nabízeného produktu, činí jedince na sobě závislými, někdy až k chronickému alkoholismu.

 

Oproti časté domněnce není cílem medicínsko-průmyslového komplexu zisk, ale primárně moc, byť vyjádřením moci peníze často jsou. Praktiky různých farmaceutických firem s rozmanitými dary a výlety jimi korumpovaných lékařů jsou známou záležitostí, ale netvoří samo jádro problému, byť občas jistě nabývají skandálních forem, ale který systém takovéto jevy nezná.

 

Zdravotnická osvěta, jdoucí v posledních desetiletích do absurdních detailů (viry, kancerogeny, lipidy a cholesterol způsobující srdeční ischemii) a obava z jejich přítomnosti a téměř nezvratitelného účinku je zcela jistým zdrojem neuróz. Málokdo si uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí.

 

Medicínsko-průmyslový komplex není celosvětově zcela centralizován, což paradoxně výrazně snižuje možnost jakékoliv jeho reformy, protože každá změna zde vyžaduje concensus doctorum, jehož se dosahuje mimořádně špatně. Celý medicínský systém má neobyčejně mnoho konzervativních a archaických rysů. Velkou úlohu zde hraje tradice, přísné a přesné dodržování medicínských obřadů, postupů lege artis, jejichž nedodržení může mít pro lékaře v případě soudní žaloby neblahé následky.

 

Tzv. „doporučené postupy“, vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, vedou k unifikaci celého systému. Tímto způsobem se potom z celého systému vypuzují všichni samostatně myslící jedinci a zbývají „administrátoři“, kteří udržují takovýto „blbovzdorný“ systém v chodu. Takový systém neguje zásadní kámen moderních západních demokracií, a sice představu, že jedinec je sám za sebe odpovědný a má svobodu i k tomu, konat věci pro sebe skutečně či domněle nevýhodné či škodlivé. Pokud občan pro některá rozhodnutí kompetentní je (např. v případě voleb), nemůžeme mu tuto kompetenci upírat ve věcech jiných, zejména týkají-li se jeho samého.

           MEDICÍNA

© PEEN  2013

Historicko filosoficko medicínský pohled