Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

28.08.2013

Sociální stát

„Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“

Immanuel Kant, 1724 – 1804

 

 

 

 

III.                      Stárnutí, stáří a smrt

 

Fenomén smrti, jehož chápání, či lépe řečeno nechápání je pro člověka a jeho svět tak příznačné, se vlastně vynořil jako neodvratná nutnost až s mnohobuněčností, podobně jako fenomén bolesti až s nervovou soustavou. Mnohobuněčné organismy mají ve své většině svůj zánik předprogramován, někdy už nečekaně brzy.

 

U savců existuje určitá korelace mezi velikostí těla a životní expektancí. Člověk žije na savce extrémně dlouho, ostatně ze všech nejdéle – v jeho váhové kategorii by ho čekalo tak patnáct maximálně dvacet let. Bývá zvykem tvrdit, že zatímco člověk si je vědom své smrtelnosti, zvířata si toho vědoma nejsou. Je to jeden z typických arogantních výroků, vyjadřujících mnohem spíše přání než poznatek. Čeho si zvířata vědoma jsou či nejsou, je obecně těžko říci, faktem ovšem je, že se u nich nevyskytuje nějaký zřetelný kult mrtvých ani bilanční sebevraždy v případě nevyhnutelného ohrožení (u většiny lidí také ne). Úzkost a panika zvířat zahnaných do úzkých či třeba hnaných na jatky se neliší od lidské reakce ve srovnatelné situaci, i apatie a rezignace při vyčerpání všech prostředků záchrany je u obou podobná. To, že my „víme“, že na nás smrt čeká, a zvířata to „nevědí“, je zřejmě náš intelektuální konstrukt.

 

Naše povědomí o smrti je jen nepřímé, per analogiam s jinými, něco, co bytostně neznáme, si neumíme ani věrohodně představit. Dá se předpokládat, že u zvířat se bude vztahování se ke smrti podobat situaci u malých dětí, kterým je těžké úmrtí vysvětlit. Děti si často představují smrt jako reversibilní. Živočichové se silnou vazbou mezi párovými partnery či silně fixovaní na člověka často u mrtvého partnera prodlévají či jej hledají a trpí takovým existencionálním otřesem neméně než lidé.

 

Jako ke všem emocionálně silným záležitostem je samozřejmě i vztah ke smrti ambivalentní. V naší kultuře a ještě více např. ve Spojených státech převládl aspekt jejího vytěsnění. Jedná se o fenomén zcela nedávný – ještě na přelomu století mohlo venkovské dítě vidět umírajícího bratříčka či porážené tele jako součást své každodennosti.

 

V některých kulturách došlo k neuvěřitelné hypertrofii kultu smrti. Říše Aztéků tímto problémem žila, počty obětovaných se odhadují na desítky tisíc ročně, jednalo se nejen o válečné zajatce, ale i o dobrovolníky. Po vytržení srdce na oltáři bylo tělo v rámci rituální hostiny snědeno. Podobné kulty je možné nalézt ve starém Japonsku nebo Indii. Souvislosti života a smrti, kde jedno bezprostředně vyrůstá z druhého, si povšimla už nejstarší intelektuální vrstva většiny kultur. Podobné rysy jako válečná impéria Aztéků a japonských šógunů vykazoval i antický Řím se svými krveprolitími v cirku.

 

Ve vztahu k vlastní smrti byla většina tradičních společností mnohem lhostejnější, než je tomu dnes. Smrt je brána jako cosi osudového. To, na čem záleží, je její forma. Pohřební obřady byly zcela klíčové a nesměly být za žádných okolností zanedbávány. Současná doba je zcela výjimečná v tom, že se pohřební ceremonie krátí nebo i zcela vynechávají. Řada lidí si výslovně žádný pohřeb nepřeje. Mnoho našich současníků se nechce vůbec jakýchkoliv pohřebních ceremonií zúčastnit.

 

Tresty smrti byly až do nedávné doby ve většině kultur běžné. Ukazuje se, že drakonické trestní právo není v praxi odstrašující o moc víc, než tresty mírnější. Důležitá je kupodivu hlavně rychlost a jistota jejich udělení. Odstranění trestu smrti jde nějakým způsobem neoddělitelně a ruku v ruce, zejména v Evropě pozdního dvacátého století, se zvyšující se obavou z osobního zániku a paralelním poklesem natality.

 

Osoby resuscitované ze stavů blízkých smrti vesměs líčí stav umírání jako příjemný a návrat do života jako rušivý a bolestivý. Existenciální zážitek tohoto typu má za následek časté velice hluboké změny osobnosti.

Většina kultur sdílela přesvědčení o další existenci jedince po smrti v té či oné podobě.

 

Smrtelnost se podle dnešních biologických teorií interpretuje jako konstrukční nedostatek. Společnost, která umí „donekonečna“ udržovat středověké katedrály i spisy klasických autorů a „konzervovat“ okamžiky na fotografiích, je poněkud bezradná, nedaří-li se jí totéž s lidmi. Potom se pochopitelně každé úmrtí jeví jako trapný nezdar dosud ne zcela dokonalé technologie. Že smrt k životu jaksi bytostně patří a je jeho cílem a směřováním, se vytratilo ze všeobecného rezervoáru představ. Málokdo si uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí.

 

Cílem středověkého lékaře bylo stanovit, kde je jeho pomoc ještě na místě, a kde už není. Tehdejší medicína neměla dojem, že by jejím cílem bylo lidským uměním život prodlužovat. V devatenáctém století se tento pohled naprosto obrací. Nejen, že je třeba dílům osudu všemi prostředky překážet, ale každé úmrtí, byť sešlého starce, je těžkou prohrou a musí mu být všemi prostředky, technicky neuvěřitelně sofistikovanými, bráněno. A tak je možné po léta držet někoho ve zbědovaném stavu.

 

Ve společnosti, která respektuje vůli a rozhodnutí jednotlivce i ve věcech pro něj nepříznivých, by měla být povolena euthanasie, respektive asistovaná sebevražda, a to nejen v případě infaustního a bolestného průběhu nemoci, samozřejmě za přísných a nezpochybnitelných pravidel. [Viz. o problematice euthanasie na jiném místě].

 

V žádné historické době nečinili starci na procenta tak vysoký podíl populace a zároveň v žádné nebyli tak málo ve vážnosti a tak silně vnímáni jako společenský balast. Portmann (1966) přesvědčivě ukazuje, že člověk je jediný živý tvor, u něhož je stáří smysluplné a nepředstavuje jen chátrání a přeměnu v trosku. Ostatní savci v přírodě hynou velmi brzy po objevení prvních senescentních příznaků (projevů stáří), ať už neschopností opatřit si potravu, nebo vnitrodruhovými sociálními tlaky. Starci mají klíčovou roli jako reservoár tradice a zkušeností.

 

Starců bylo málo, byli to ti, kdo překonali všechny životní nástrahy a představovali, zejména v předliterárních dobách, zcela nezastupitelný rezervoár informací. V Číně byli starci ve vážnosti i proto, že byli schopni proplout všemi úskalími společenských převratů.

 

Inflace jejich počtu, z nichž mnozí navíc neprodělali ani celý proces mentálního dospívání a jsou v zásadě senescentními dětmi, má spolu s nepoužitelností naprosté většiny jejich zkušeností v prudce se měnícím světě za následek naprostou ztrátu jejich prestiže, z níž snad zbylo jen útrpné pouštění sednout v tramvaji. I starci, aby ve společnosti vůbec obstáli, jsou nuceni po americkém způsobu předstírat mravy teenagerů, což trapnost a bizarnost jejich situace jen prohlubuje. Obecně lidskou zkušenost, která je pro všechny věky stejná, nedovede většina z nich ani zformulovat a jen málo dětí je skutečně historicky zvídavých. Starobince představují, podobně jako dětské domovy, podivnou kombinaci péče a nepéče, dříve neznámou.

 

Je s podivem, jak málo, či lépe řečeno vůbec žádná péče je v přítomné době věnována přípravě na smrt, zejména pokud uvážíme, jak důkladně se většina lidí připravuje na budoucí povolání a někdy i na delší cesty. Ta nejdelší z nich se zcela vytěsňuje, byť se jí dočká zcela zaručeně každý. I práci se lze s trochou obratnosti po celý život vyhýbat, smrti ne.

 

Vzhledem k tomu, že život zdravého člověka bez speciálních technologií obnáší zhruba kolem sedmdesáti let, upozorňuje řada autorů, mezi nimi i Jung, na důležitost „přelomu“ kolem pětatřicátého roku věku, kdy křivka našeho života dostupuje vrcholu a začíná její sestupná větev. Kdo se podle něj do této doby nepřipravoval na život, nebyl nikdy mladý, a kdo se nezačal poté pozvolna připravovat na smrt, nebyl nikdy dospělý. Vonnegutův černošský náboženský vůdce Bokonon z knihy Kolíbka píše při vyplňování vstupního dotazníku na ostrov San Lorenzo do rubriky „povolání přechodné“ být živ a do okénka „povolání trvalé“ být mrtev. Netýká se to jen Bokonona.

           MEDICÍNA

© PEEN  2013

Historicko filosoficko medicínský pohled