„Outremer“ – zámoří

 

Ve 13. století měl řád patrně až 7 000 rytířů, seržantů, služebných bratří a kněží, zatímco jeho přidružených členů, penzistů, úředníků a poddaných bylo ještě čtyřikrát více. Do roku 1300 vybudovali síť nejméně 870 hradů, komend a závislých domů, jejichž příklady bylo možné najít v téměř každé zemi křesťanského Západu. Rozlohu templářské říše lze odhadnout z toho, že v roce 1318 byly vyplaceny penze bývalým templářům ve 24 francouzských diecézích a dále v Yorku, Londýně, Canterbury, Dublinu, Tournai, Liège, Caminu, Kolíně nad Rýnem, Magdeburku, Mohuči, Castellu, Asti, Miláně, Boloni, Perugii, Neapoli a Trani, v kyperské Nikósii a v aragonském a maklérském království. Tato síť udržovala bojové síly pro svatou válku v Palestině, Sýrii, na Kypru a na Iberském poloostrově zároveň s některými nejúžasnějšími a nejimpozantnějšími hrady, které kdy byly postaveny. Koncem 12. a téměř celé 13. století měl řád pravděpodobně 600 rytířů a 2 000 seržantů v aktivní službě na Východě a do 30. let 13. století vybudoval středomořskou flotilu schopnou přepravovat muže a zásoby do Španělska, Itálie a na Moreu a nakonec i do „Outremer“, tedy do zemí za mořem. Navíc z důvodu mezinárodní struktury a velkých zdrojů se z templářů stali ideální finanční zprostředkovatelé, jejichž odborné znalosti a kapitál využívali papežové, králové a šlechtici.

 

Dějiny řádu ve Svaté zemi započaly přísahou Huga z Payns před patriarchou v roce 1120 a uzavřely se v roce 1291, kdy do rukou muslimů padla poslední obranná věž Akkonu. Jedná se o dějiny energické práce vedené myšlenkou obrany křesťanské přítomnosti ve Svaté zemi. Toto snažení se realizovalo se zbraněmi v rukou nebo pomocí diplomatických jednání nevylučujících ani politické intriky.

 

Území okupované křesťany v Palestině, nazývané Outremer (Zámoří), protože se z pohledu Západu nacházelo za Středozemním mořem, představovalo úzký pobřežní pás, který sahal od oblasti arménského osídlení až k fátimovskému kalifátu v Egyptě, na jih od města Gazy. Franské teritorium se dělilo na čtyři velké státy: království jeruzalémské, rozkládající se na pruhu pobřeží od Gazy až k Bejrútu; tripoliské hrabství, ležícího od Bejrútu k Margatu; antiochijské knížectví, od Margatu k Alexandrettě; a edenské hrabství, ve vnitrozemí na severovýchod od Alexandrety až k oblasti okolo dnešní Urfy. Tyto latinské státy ovládali feudální páni podobně jako v západní Evropě, odkud feudálové pocházeli.

 

Nejrozšířenějším jazykem v Outremer byla francouzština, původní jazyk velké části křižáků a jejich příbuzných, kteří připluli po dobytí Jeruzaléma.  Její strukturu však ozvláštňoval vliv benátského dialektu a další prvky vycházející z vlivu přístavních měst. Zejména Janov a Benátky hrály zásadní roli v ekonomicko-politickém životě Svaté země a jejich zapřisáhlá rivalita časem přispěla k rozvrácení již dosti složité místní situace.

 

Templářský řád, který se zrodil ze specifického požadavku bránit Jeruzalém a Svatou zemi před muslimskými útoky, ovládal velkou síť hradů a vojenských posádek po celém teritoriu, obzvláště podél cest, které spojovaly největší města a představovaly jakési osy království. Řád se skládal z lidí pocházejících z různých oblastí Západu i Východu, kteří se často velmi lišili svojí mentalitou a kteří se měli sjednotit podle společných pravidel, aby odrazovali možné konflikty. Předpisy upravující volbu velmistra radily, aby byla do této nejvyšší hodnosti vybrána osobnost s velkou zkušeností a ovládající minimálně jazyky království, z nichž bratři pocházeli.

 

Vilém, arcibiskup z Tyru, byl prvním autoritativním hlasem, který ve druhé polovině 12. století nesouzněl s pochvalným chórem na templářskou adresu. Narodil se v Sýrii okolo roku 1130, cestoval po Itálii a učil se přitom latinsky, řecky a arabsky, přijal řeholní sliby a stal se postupně vyslancem u dvora v Konstantinopoli, a poté kancléřem jeruzalémského království. Na příkaz krále Balduina sepsal asi v roce 1173 důležitý traktát nazvaný Histoire de Outremer (Dějiny Zámoří). O necelé dva roky později mu byl svěřen biskupský stolec ve městě Tyru. Vilém byl objektivním historikem, který využíval archivní dokumenty, aby mohl čtenářům podat přesnou versi skutečnosti. Templáře ale rozhodně neměl rád a z pozice vysokého církevního hodnostáře ve Svaté zemi jim vyčítal jejich nezávislost na církevní hierarchii v oblasti Outremer. Vilémovy Dějiny se staly velmi důležitým zdrojem pro historii řádu od jeho počátků. Ačkoli není vždy zcela objektivní, poskytuje heroický obraz prvních templářů, chudých, pokorných a kajícných. Dodává však, že příliš mnoho privilegií a nashromážděné peníze jejich následovníků z nich učinily muže pyšné a ochablé.

 

V průběhu 12. století prodělal nový řád obrovský rozvoj. Takový, že již za Paynsových následníků bylo nezbytné rozdělit templářské majetky do provincií podle země, v níž se nacházely, aby byla zaručena jejich účinná správa. Templ se stal složitou a mocnou nadnárodní společností. Každá z jeho hlavních provincií byla svěřena jednomu veliteli (preceptorovi), a byla rozdělena mezi menší území (balivie), který sdružovala komendy v jednotlivých oblastech tak, že vznikla síť, která se rozprostírala po celém Středomoří a dál, od Portugalska do Arménie, od Skotska do Svaté země. Všichni velitelé řádu, od představených provincie po velitele nejmenších okrsků, se setkávali na slavnostní ceremonii nejméně jedenkrát do roka během svátku Svatých apoštolů v hlavním štábu na generálním kapitulu.

 

Muslimské výboje ve Svaté zemi činily naděje na znovudobytí Jeruzaléma stále vzdálenější a vzájemná střetnutí řídla zejména kvůli své neužitečnosti tváří v tvář silnějšímu nepříteli. Templářský řád se pomalu přizpůsoboval změněným historickým podmínkám a snažil se zhodnotit své finanční aktivity, jež byly již v průběhu 13. století velmi úspěšné. Papež a vládcové využívali řád jako svou banku. Templářská komenda v Paříži se stala francouzskou královskou pokladnicí a byla rozšířena o monumentální věž chránící trezory.  Pokrok ve finanční oblasti lehce proměnil i vnitřní rovnováhu řádu. Prvotně byli skutečnými templáři výhradně milites, tedy rytířští profesionálové v boji na koni. Členové, kteří se starali o věci všedního života, stáli v řádu na nižším stupni. Původně tedy byly mocenské role spojeny výhradně s vojenskou funkcí, avšak vývoj ve druhé polovině 13. století pozvedl význam jedné konkrétní aktivity, a sice obchodně-finanční.

 

Proto, aby mohl templářský řád úspěšně pokračovat v úsilí, jež doba nezbytně vyžadovala, tedy v ukládání a investování peněz vybraných na křížové výpravy, potřeboval účetní, administrátory, notáře se zvláštním technicko-praktickým vzděláním, jehož se dostávalo v měšťanských rodinách působících v obchodu. Šlechta však těmito činnostmi pohrdala. A mezi šlechtice patřili i milites, kteří stále odvozovali své přední místo ve společnosti ze své schopnosti válčit.

 

Stav věcí se ve druhé polovině 13. století převrátil natolik, že některé organizační funkce, dříve neexistující nebo podceňované, se staly hodnostmi s velkými pravomocemi. Nebyly však přístupné rytířům, a to proto, že nedisponovali dostatečnými znalostmi. Takovou byla například hodnost hlavního pokladníka, administrátora nebo úřad výběrčího.

 

 

Historie

TEMPLÁŘI

Historie řádu

Outremer – východní území v době první křížové výpravy 1095 – 1099

© PEEN  2013