Závěr

 

Zatýkání templářů v roce 1307 proběhlo náhle, neočekávaně a stroze. Zdá se, že ani francouzská vláda o něm neuvažovala vážně déle než  několik měsíců předem. Návrhy na spojení rytířských řádů vlastně implicitně akceptovaly vhodnost řádu, protože prohnilé a rozkládající se seskupení, propadlé kacířskému přesvědčení a nemravnému chování, jak se o templářích tvrdilo v říjnu 1307, by bývalo nevyhnutelně rozšířilo svou nemoc na zdravý úd církve, s nímž mělo být spojeno. Proces umožnilo selhání templářů, kteří nebyli sto žít v souladu s nadlidskými normami sv. Bernarda, ale samo o sobě nebylo jeho příčinou.

 

Vysvětlení zániku templářů je proto třeba hledat spíše v pohnutkách francouzského krále a jeho vlády, než v řádu samotném. Filip Sličný se stal králem v roce 1285, když mu bylo pouhých sedmnáct let. Byl dědicem dlouhé tradice, protože Kapetovci byli na trůně nepřetržitě od roku 987, a byl si zvláště vědom autority a svatosti svého slavného děda Ludvíka IX., jehož kanonizace dosáhl v roce 1297. Sám Filip IV. byl prostoupen myšlenkou Francie jako vyvoleného království Božího, jehož vládci jsou zvláště zvýhodněni z důvodu vroucnosti své víry a jsou stále na pozoru proti hrozbám rozvratu ať zevnitř nebo zvenčí. Nic však nenaznačuje tomu, že by francouzský král nebo jeho rádcové měli před rokem 1307 podezření, že uvnitř templářského řádu existuje taková hrozba. Pokud byli templáři prolezlí neřestí a kacířstvím dlouhá léta před rokem 1307, tak to bylo úspěšně skrýváno před francouzskými králi, kteří dále zaměstnávali pokladníky řádu v Paříži, aby dohlíželi na účty jejich panství a prováděli jejich jménem širokou škálu plateb. Zmenšení role templářů mohla naznačovat reorganizace finanční správy v roce 1295, kdy král zřídil v Louvru novou královskou pokladnu.

 

Filip IV. začal vládnost s obrovským břemenem dluhu po nezdařeném křížovém tažení svého otce proti Aragonii v letech 1284 – 1285 a z 90. let 13. století. Finanční tlak ještě zvýšily války proti Anglii a Flandrům, takže i přes vydatné zdroje monarchie pořád existovala naléhavá potřeba vybírat stále větší peněžní částky. Byly vymáhány poplatky od duchovenstva, často bylo zasahováno do ražby mincí (snížení obsahu zlata ve měně na dvě třetiny – „falešné peníze“) a zabavován majetek.

 

Pro náhlé zatčení templářů ve Francii existují jednoznační finanční důvody, jelikož jako bankéři měli značný likvidní majetek a směnitelná aktiva a jako majitelé půdy nemovitý i movitý majetek v každém francouzském regionu od Normandie až po Provence.

 

Filip IV. byl člověk vedený přísnou mravností a nesmlouvavou zbožností, který si udržoval rezervovanost a přísnost s úmyslem zvětšit důstojnost a závaznost svého královského majestátu. Pohnutkou k „likvidaci“ templářů mohla být snaha „očistit“ království od bludařské a sexuální zkaženosti, které templáři údajně podlehli. Jeho snahou mohla být i snaha o apoteózu (oslavu) křížového tažení, kterému byl jeho rod údajně oddán od dob Ludvíka VII.

 

Ať už byli pohnutky Filipa IV. jakékoli, faktem zůstává, že když královští úředníci vnikli do templářských řádových domů, jednali podle předem dohodnutých příkazů rozeslaných o měsíc dříve. Je možné, že zásah urychlilo to, že vůdcové řádu, kteří se obvykle zdržovali na Kypru, byli náhodou v této době na návštěvě Paříži. Nedošlo k žádnému odporu, protože templáři nebyli většinou ozbrojeni a mnozí z nich byli ve středním věku, nebo dokonce staří. S výjimkou samotného pařížského Templu byly řádové domy převážně neopevněné. Několik templářů uniklo, ale většina z nich byla zcela nepřipravena a ve jménu inkvizice byli rychle odvezeni, uvězněni a mučeni. Cílem bylo přimět je k přiznání, že se účastnili kacířských iniciačních obřadů, při nichž se zříkali Krista, plivali na kříž nebo ho jinak znesvěcovali, a potom je nahé nemravně líbal preceptor a spodek páteře, pupek a rty. Takový obřad byl navíc zpustlou přípravou ke vstupu do řádu, v němž modlářství nahrazovalo křesťanskou víru a institucionalizovaná homosexualita zesměšňovala bílý oděv symbolizující údajný celibát rytířů. Během jednoho týdne mohli královští úředníci, kteří byli nominálně pod vedením inkvizice, ale v praxi poslouchali příkazy světské moci, začít ukazovat templáře na veřejnosti, protože si byli jisti, že většina z nich se přizná k některým nebo ke všem obviněním, jež proti nim byla vznesena. Faktem je, že většina templářů se opravdu přiznala. Jen nemnoho templářů bylo opravdu popraveno, třebaže většina uvězněných absolvovala „výslechy“, což je velice jemné označení pro mučení, kterému byli vystaveni. Relativně málo jich skončilo na hranici. Z tisíců dalších byli zabiti pouze ti, kteří se odmítli přiznat nebo odvolat svou víru. Následovalo zatýkání templářů i mimo Francii, odůvodňované tím, že je třeba dalšího vyšetřování. Odpadlíci a zatvrzelci dostali různě dlouhé a odstupňované tresty vězení, zpravidla tvrdší ve Francii než jinde, kdežto pro vůdce byl vyhrazen papežský soud, což bylo rozhodnutí, které pak v roce 1314 vedlo k dramatické smrti velmistra na hranici.

 

Nakonec však nikdo z templářů, ať už zaujal jakýkoli postoj, nemohl zabránit zničení řádu. Proces s templáři přivedl jejich historii k dramatickému a tragickému závěru, který měl posléze přímé dopady na obraz řádu a jeho světa u příštích generací. V určitém okamžiku po zničení zcela zmizel ústřední archiv řádu, který obsahoval listiny, jež by bývaly byly tak důležité pro rekonstrukci jeho aktivit na Východě, a zbyly jen nepatrné stopy jeho existence. Když byli 18. března 1314 večer v Paříži na Île de la Cité ve stínu pařížského chrámu Notre-Dame upáleni poslední velmistr řádu Jacques de Molay a preceptor řádu Geoffrey de Charney, templářský řád fakticky zanikl.

Historie

TEMPLÁŘI

Historie řádu

400 let starý medailon s portrétem Filipa IV. Sličného

Nádherná bronzová medaile s portrétem Filipa IV. Sličného,

ražba 1837

© PEEN  2013