Počátky a formování řádu

 

Psát o templářích je velice těžké, protože neexistuje žádný základní soubor dokumentů, ze kterého by bylo možné vycházet, a to především proto, že se ztratil hlavní archiv řádu na Východě. Tento archiv byl pravděpodobně zničen, když osmanští Turci v roce 1571 obsadili Kypr. Informace o aktivitách templářů je proto třeba do značné míry odvozovat z listin sebraných jinými institucemi, které byli s templáři ve styku, zvláště církevními institucemi, tedy s johanity a kanovníky chrámu Božího hrobu, s italskými obchodními společnostmi a z vyprávění kronikářů. Jediný dokument pocházející od samotného řádu, který přináší podstatné důkazy, jsou řádové stanovy, hlavně několik jejich rozšířených francouzských verzí z 12. a 13. století. Z kronikářů latinského Východu, kteří zanechali prameny templářské historie, vynikají Vilém z Tyru a „Templář z Tyru“.

 

Roku 1095 vyzval papež Urban II. v Clermontu v oblasti Auvergne křesťany, aby se chopili zbraní a pomohli svým bratřím na Východě, kteří byli údajně pronásledováni, týráni a zabíjeni plemenem nových barbarů zvaných seldžučtí Turci. Na výzvu reagovalo několik tisíc válečníků a rolníků, kteří společně utvořili vojska první křížové výpravy. Po mnoha útrapách a hrůzných zážitcích se těm křižákům, kteří byli lépe vyzbrojeni, podařilo probojovat přes Malou Asii do Sýrie a odtamtud na jih do Jeruzaléma, kterého se zmocnili při strašlivé krvavé lázni v červenci 1099. Znásilňování a masakry byly nelítostné a větší část muslimského obyvatelstva byla pobita při prosazování přání církve osvobodit město. A toto přání bylo postaveno na myšlence vytouženého „Království božího“.

 

 Křižáci na Východě museli od samého počátku čelit velké početní převaze a tuto nevýhodu ještě zhoršovala neochota mnoha z nich zůstat tam i po dobytí Jeruzaléma. I přesto, že mnohé vládní a církevní problémy se řešily ad hoc, byly koncem druhého desetiletí 12. století vytvořeny státy v Antiochii, Tripolisu a Jeruzalémě podél pobřeží a v Edesse na severovýchod od Antiochie. Byla obsazena většina důležitých pobřežních měst a v muslimských rukách zůstal jen Tyros a Aškalon. Za vlády krále Balduina I., který se chopil moci roku 1100, po předčasné smrti svého bratra Godefroie z Bouillonu, pak byla vytvořena pevná monarchistická moc.

Přes výše uvedené mnohé problém zůstaly. Asi jedním z nejviditelnějších byl fakt, že křesťanští poutníci se v těchto dobách během putování k Božímu hrobu stávali častou obětí přepadávání ze strany místních nevěřících. Tato neschopnost dobyvatelů zajistit bezpečnost cestovatelů a poutníků v oblastech, které byly hypoteticky pod franckou kontrolou, byla jedním z hlavních problémů. Cestování se stalo nebezpečným dobrodružstvím a po čase vznikla myšlenka vytvořit jednotku rytířů, která by tyto poutníky na cestě do Svaté země ochraňovala. Mezi takové rytíře, kteří opustili své statky a rozhodli se svůj osud spojit pevně se Svatou zemí i s rizikem, že v ní zemřou, a budou pochováni poblíž Svatého hrobu, byl i rytíř Hugo z Payns, který vládl malému panství poblíž Troyes. Také on dodržel svůj slib a navždy spojil svůj osud s osudem Jeruzaléma.

 

Žádný současník ale nepovažoval za dostatečně důležité, aby zaznamenal založení templářské jednotky. Jako nejvěrohodnější se jeví popis událostí z pera kronikáře druhé poloviny 12. století, Viléma, arcibiskupa v Tyru (zemřel asi 1186). V záznamech věnovaných roku 1118 Vilém píše, že „jistí urození muži rytířského řádu, oddaní Bohu, zbožní a bohabojní“, z nichž dva nejvýznamnější byli Hugo z Payns (v Champagni) a Godefroi ze Saint-Omeru (v Pikardii) složili slib chudoby, čistoty a poslušnosti do rukou jeruzalémského patriarchy Warmunda z Picquigny. Slíbili, že se zasvětí službě boží po způsobu řeholních kanovníků, a jeruzalémský král Balduin II., který vystřídal svého bratrance o Velikonocích 1118, věnoval Hugovi z Payns a jeho bratrům část budovy na jižní straně chrámu Páně, jak Frankové nazvali Skalní dóm, kterou dříve využíval jako královský palác. Budova se nacházela poblíž trosek Šalamounova chrámu – templu. Členové bratrstva tedy začali být nazýváni Militia Salomonis Templi a později fratres Templi neboli Templarii. V této době král sídlil v mešitě al-Aksá na jižním konci aš-Šarádu neboli Chrámové plošiny v Jeruzalémě, protože křižáci věřili, že je to místo Šalamounova chrámu, a tudíž vhodný příbytek pro krále.

 

Charakteristickým rysem tohoto bratrstva byla povinnost „jim uložená milostivým patriarchou a dalšími biskupy pro odpuštění jejich hříchů“, která spočívala v tom, že „měli chránit co možná nejdále cesty a silnice před výpady lapků a útočníků, zvláště s ohledem na bezpečnost poutníků“.

 

Místo Božího hrobu bylo do roku 326 n.l. neznámé. Tehdy ho identifikovala Helena, matka římského císaře Konstantina. Tvrdí se, že ji vedla intuice a sen. Podle bible (Matouš 27, 57–60) bylo Ježíšovo tělo přeneseno do „nového hrobu, kterýž byl vytesal (Josef z Arimatie) ve skále“, který patřil Josefu z Arimatie. Existuje názor, že Helena ve skutečnosti pocházela z rodu Josefa z Aramatie a mohla tedy zdědit rodinné vědomosti o hrobce. Jakmile však připustíme toto spojení mezi Helenou a Josefem z Arimatie, otevírá se široký prostor pro velké množství neověřitelných spekulací. (Bylo by například možné, že by Helena znala rodinná tajemství uchovávaná potomky Josefa z Arimatie? Bylo by možné, že by její poslání – umožněné postavením jejího syna – vyžadovalo nerušený přístup do oblasti, aby zachránila něco vzácného, „něco“, co její předek Josef z Arimatie ukryl?) Z hlediska historie nemá smysl se dále podobným zabývat.

 

Na místě označeném jeho matkou vystavěl císař Konstantin Basilica Passiones vel Sancti Sepulchri a roku 326 n.l. byl tento kostel řádně vysvěcen. Tvrdí se, že dokumenty v držení švédských svobodných zednářů potvrzují, že právě v tomto kostele složilo v roce 1118 devět zakládajících rytířů přísahu, kterou započala existence řádu templářských rytířů.

 

Nejvýznamnější vlastnosti, které chtěl Hugo z Payns vtisknout svému bratrstvu, byly chudoba a kajícnost. Bratři měli žít v duchu služby Svaté zemi, vojensky bránit křesťanské poutníky, a tím vykupovat své hříchy. Právě z toho důvodu rytíři zpočátku neměli pevné sídlo, oblékali se do šatů, které jim dávali lidé almužnou, a vykonávali příkazy kapituly kanovníků z baziliky Templu. Byl to až jeruzalémský král, který učinil v charakteru bratrstva jisté změny.

 

Na počátku 12. století měl koncept chudoby, který Payns v bratrstvu prosazoval, jiný význam, než jaký mi přisuzujeme dnes. Chudoba tehdy představovala spíše duchovní pojem, nešlo jen o míru hmotných statků. Charakterizovala bezbranné a představovala jistou hodnotu. Pauper nestálo v protikladu k dives, nýbrž bylo spíše protiváhou k potens, tj. k vládnoucí zbraní a mocí ve společnosti. Pojem chudý, tak jak ho chápala doba Huga z Payns, by se dnes přeložil spíše jako pokorný, mírný a nijak by neodkazoval k hmotné chudobě.

 

Prostý a soukromý charakter iniciativy Huga z Payns byl v příkrém rozporu s cíli Balduina II. Podle zpráv Viléma, arcibiskupa z Tyru, se Payns a jeho druhové početně nijak nerozrůstali. Zůstávalo jich stále devět až do okamžiku, kdy koncil v Troyes (1129) jejich bratrstvo oficiálně posvětil. Není pochyb o tom, že plány, které měl Balduin II. s Paynsovým bratrstvem, neodpovídaly duchu a cílům, kvůli nimž jej champagneský šlechtic založil.

 

Vytvoření skutečného vojenského řádu vyžadovalo nábor mnoha dalších bojovníků a zároveň nalezení nemalých ekonomických zdrojů na udržení jeho chodu a zajištění zásobování. Hugo z Payns na sebe musel vzít jako velitel a zakladatel významnou zodpovědnost za administrativu, soudy a vojenskou problematiku. V roce 1120 Balduin II. daroval templářům křídlo paláce, které do té doby užíval jako královskou rezidenci. Templáři tak získali sídlo, které příliš nekorespondovalo se sliby chudoby, které skládali. Přijetí tohoto daru mělo symbolický význam. Znamenalo nejen rozšíření instituce, ale zároveň i dokazovalo, že templářské bratrstvo mění svou podstatu a získává privilegované postavení, neboť už nyní stojí po boku královské moci.

 

 

Bernard z Clairvaux

 

Člověkem, který výrazně ovlivnil formování řádu, byl Bernard z Clairvaux, výjimečný mystik obdařený nejen neobvyklými přesvědčovacími schopnostmi, ale zároveň i člověk schopný šikovně politicky působit v církevním i sekulárním prostředí.

 

Bernard z Clairvaux se narodil roku 1090 ve Fontaines, nedaleko Dijonu, hlavního města Burgundska, ve šlechtické rodině, která patřila k nižší burgundské aristokracii. Dostalo se mu vysokého vzdělání a v roce 1113, ve třiadvaceti letech požádal Bernard o přijetí do opatství Citeaux, prvního kláštera cisterciáckého řádu. Současně s ním bylo přijato třicet dalších příslušníků vysoké šlechty z této provincie. Bernard se stal součástí malé a elitní skupiny s mimořádnou politickou mocí. O dva roky později bylo Bernardovi a jeho stoupencům dovoleno opustit Citeaux a založit  svou vlastní instituci v Clairvaux, na půdě věnované speciálně k tomuto účelu hrabětem Hugo de Payns, jedním z prvních vybraných do řádu templářů.

 

Bernard byl horlivým stoupencem klášterní reformy a sdílel ideál contemptu mundi (tj. pohrdání světem), tedy přesvědčení, že spasení lze dosáhnout pouze v ústraní kláštera, v askezi, v opuštění světa a všech jeho zkažeností.

 

Bernard ve skutečnosti napsal templářské stanovy – založené na podobném dokumentu cisterciáckého řádu. A jeden z jeho chráněnců také později jako papež Inocenc II. rozhodl, že templáři budou napříště odpovědni pouze papeži. Templáři a cisterciáci se vyvíjeli paralelně vedle sebe. Hugo de Payns, vévoda ze Champagne, věnoval. sv. Bernardovi půdu v Clairvaux, kde Bernard vybudoval svou klášterní „říši“.

 

Bernard z Claivaux nebyl zpočátku vzniku řádu, který by spojoval potřebu války a zároveň by splňoval náležitosti mnišského řádu, vůbec nakloněn. Jeho další podpora byla pro osudy templářského řádu rozhodující. Také díky tomu, že nalezl řešení, které dokázalo uspokojit jak papeže, tak Balduina II, a přitom nezrazovalo chvályhodné záměry kajícných rytířů oblátů z Templu našeho Pána.

 

Okolo let 1135 – 1137 svatý Bernard sepsal chvalořečený traktát nazvaný De laude novae militie ad Milites Templi (Ke chvále nového rytířstva, strážců chrámu). Tento traktát konstruoval vzor svatého bojovníka v podobě ideálního templářského rytíře.

 

Když se Hugo z Payns a jeho druhové objevili u mnichů od Svatého hrobu se svou nabídkou bránit poutníky, kanovníci si velmi rychle uvědomili dobré a spravedlivé stránky této iniciativy. Vzhledem k absolutně nejistým podmínkám ve Svaté zemi se tito obránci bezbranných stávali bojovníky za správnou věc, užívali zbraně ve službě boží, aby za to obdrželi odpuštění svých hříchů.

 

Templář odčiňuje své hříchy a dává svůj život všanc proto, aby ochraňoval Jeruzalém a Svatou zemi. Je jakýmsi doživotním křižákem, a pokud zemře, jeho dušena na tom bude stejně jako duše člověka, který padl ve službě při obraně církve a víry. Tedy nikoliv homicidium, nýbrž malicidium.

 

Templáři potřebovali tvrdou disciplínu. Pokud se chtěli stát řádovými mnichy a složit slavné sliby, museli se naučit podřídit se režimu naprosté poslušnosti a odvrhnout dokonce i vlastní vůli, aby svůj osud cele vložili do rukou představených. Jedině díky této disciplíně mohl vzniknout silně homogenní a soudržný organismus, který obdivuhodně fungoval.

 

 

Koncil v Troyes

 

Nejdůležitější událostí počáteční historie templářů bylo akceptování řádu na koncilu v Troyes v roce 1129, kdy byli templáři oficiálně uznáni za náboženský a vojenský řád. Oficiální název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici).

 

Koncil v Troyes stanovil, že bratři mají dál žít podle dosavadních zvyklostí zavedených Hugem z Payns a jeho druhy. Ty byly představeny na koncilu, opraveny, obohaceny a kanonicky sankcionovány jako řehole nového řádu.  V duchovním plánu Bernard posvětil řád templářů tím, že mu vtiskl svého ducha, ačkoli v souladu s původními augustiánskými vlivy.  Bratři budou žít stylem klášterního života velmi podobným životu cisterciáků, avšak v liturgii budou nadále užívat ordinář obvyklý u kanovníků od Svatého hrobu. Navíc budou uctívat obzvláště Pannu Marii, které je celý řád zasvěcen.

 

Dne 29. března 1139 papež Inocenc II. vyhlásil na lateránském koncilu základní bulu templářských privilegií známou jako Omne datum optimum, která poskytla základní předpoklady pro rozvoj templářského řádu. Inocenc oficiálně schválil úlohu templářů jako obránců katolické církve a útočníku na Kristovy nepřátele, za což – jak nařídil – jim měly být odpuštěny jejich hříchy „z moci Hospodina a požehnaného Petra, knížete apoštolů“. Válečná kořist odebraná nevěřícím patřila templářům a všechny donace jim věnované přešly pod ochranu Svatého stolce. Inocenc templáře převzal přímo pod papežský ochranný štít a uznal je za legitimní církevní řád, jehož členové byli přímo zodpovědní svému mistrovi.

 

Papež templářům poskytl naprostou autonomii v řeholní i sekulární církevní hierarchii, což znamenalo, že řád byl vyjmut dokonce z poslušnosti patriarchovi a zodpovídal se jedině papeži. Mistr a generální kapitula mohli řídit život a zvyklosti řádu bez jakéhokoliv vměšování, vyjma samotného papeže. Proto, aby se tato výsada stala skutečností, dostali templáři právo mít vlastní kněze nezávislé na biskupech a arcibiskupech. A privilegium také obsahovalo povolení ekonomického druhu.  V průběhu následujících desítek let jej papežové rozmnožili a utvrdili natolik, že řád byl vyjmut z obvyklých daňových povinností, neboť všechny jeho finanční zdroje musely být vynakládány na vyzbrojení a hmotné zabezpečení křižáka. Templáři měli kontrolu nad kostely v oblastech, které jim patřili, a zároveň byli osvobozeni od desátků z toho, co se vyprodukovalo na jejich vlastní půdě.Zároveň zabezpečovalo plnou nezávislost řádu na laické nebo církevní moci a zakazovalo, aby vládci, feudálové či biskupové nutili templáře účastnit se vojenských akcí ve svém partikulárním zájmu.

 

Existuje mnoho interpretací vysvětlujících tajemný význam řádové pečeti zobrazující dva rytíře, kteří cválají na jediném koni. Ta nejvěrohodnější však tvrdí, že pečeť naráží na dvojitou duchovní podstatu templáře, který v sobě spojuje fyzické schopnosti bojovníka s duchovními dovednostmi mnicha.

 

Bernard byl příliš moudrý a moc velký realista na to, aby věřil, že všichni templáři dokážou napodobit tento vznešený model vzešlý z jeho mystického pohledu na svět a člověka. Řád však potřeboval ideální vzor, zrcadlo chování a etický horizont, ke kterému mohl vždy vzhlížet a bědovat pokaždé, kdykoli se mu vzdálil.

 

Na koncilu v Troyes byl po dlouhých diskusích nakonec zformulován náboženský model, který v celkové duchu odpovídal představám Balduina II. Podstatou byl etický způsob života přizpůsobený potřebám války, který však zároveň nebyl v rozporu s důstojností mnišského řádu.

 

Přes evidentní podporu krále a patriarchy neměli první templáři podle Viléma z Tyru zpočátku valný úspěch, protože v době koncilu v Troyes měli pouhých devět členů a byli tak chudí, že nosili jen šaty, které jim darovali zbožní lidé, což znamenalo, že neměli svůj vlastní typický „pracovní“ oděv. Podle Viléma z Tyru templáři získali právo nosit na svých suknicích rudý kříž jako symbol připravenosti k mučednické smrti při obraně Svaté země za papeže Evžena III. v roce 1146. Tradice skromných a chudých počátků byla rozhodně přijata pozdějším řádem jako prokázaný fakt, jak lze vidět na symbolickém vyobrazení chudoby na jejich pečeti, která ukazuje dva rytíře na jednom koni, i když k tomuto sebehodnocení možná také přispěl asketismus cisterciáků, vycházející z názorů sv. Bernarda, slavného opata z Clairvaux. Stejně tak byla přijata myšlenka devíti prvních zakladatelů, která se vtiskla do kolektivní paměti zřejmě ještě v polovině 13. století.

Historie

TEMPLÁŘI

Historie řádu

Papež Evžen III.

Kronikář Vilém z Tyru

© PEEN  2013