Předpisy a hierarchie

 

Podle kroniky Viléma z Tyru, jednoho ze základních pramenů pro dějiny templářského řádu od jeho počátků, nedisponovalo Paynsovo bratrstvo v době svého závazku před jeruzalémským patriarchou nijak velkými prostředky.  V době koncilu v Troyes celý řád čítal jen devět členů.  Podle jiných zpráv, jako té od jakobitského antiochijského patriarchy Michaela Syřana, se dozvídáme jiné číslo, mnohem konzistentnější a pravděpodobnější, takže můžeme odhadovat, že řád tvořilo přibližně třicet rytířů.  Stoupenci řádu vedli otce na koncilu v Troyes k tomu, aby předvídali jeho pravděpodobné rozhojnění a připustili možnost, že bude mít feudální práva nad lidmi a věcmi a že bude rozšířen v různých zemích, kde budou jeho členové rozčleněni do provincií.

 

 

Předpisy

 

Náboženský a úřední život řádu se řídil zhruba sedmdesáti předpisy, které vytvářely onu takzvanou řeholi z koncilu. Soubor pravidel řádu byl vypracován během 12 a 13. století a na počátku 60. let 13. století měl 686 bodů. Pravidla byla sepsána ve francouzštině a byla přičleněna k překladu původní latinské řehole, která nemusela být snadno srozumitelná pro mnoho nových členů, jejichž znalost latiny zřídkakdy přesahovala rámec užívaných formulí listin o majetkových transakcích.

 

Významnější je to, že latinská řehole byla sepsána v době, kdy templáři ještě byli jen o něco málo víc než pouhými strážci poutnických cest, a relativně málo se dotýkala stále důležitějšího tématu povinností, odpovědností a pravomocí vojenské hierarchie i způsobů, jak má být prosazována kázeň. Proto vzniklo patrně v polovině 60. let 12. století dalších 202 bodů postihujících tyto aspekty templářského života, čímž se převážně mnišská pravidla rozšířila tak, že vznikla i vojenská příručka. Rychlý nárůst vojenských funkcí však neznamenal, že potom bylo základní mnišské poslání ignorováno. Dalších 107 bodů řídilo život v konventu a po nich následovalo 158 bodů popisujících zasedání kapituly a povahu pokání, jež na něm mělo být určováno.

 

Dalších 113 bodů o pokání bylo přidáno v polovině 13. století (asi v období 1257 – 1267). Nevytvořily žádná nová pravidla, ale byly napsány formou, která naznačuje, že zkušený starší templář byl požádán, aby ukázal, jak systém pokání funguje v praxi, přičemž využil konkrétní příklady, které znal. Jakýsi závěr nebo dodatek tvoří popis přijímacího obřadu. Zdá se pravděpodobné, že kdyby řád nebyl v roce 1307 zničen, velmistr a kapitula by i nadále přidávali další body podle potřeby, což byla pravomoc, kterou měli podle buly Omne datum optimum z roku 1139 a o které všichni noví vstupující přísahali, že ji budou akceptovat.

 

Templáři si byli vědomi nutnosti utajení a bezpečnosti za určitých okolností. Například prozrazení průběhu jednání kapituly se trestalo vyloučením zřejmě proto, aby se uvnitř řádu zabránilo planým nebo zlovolným pomluvám o vyznání hříchů jednotlivců nebo diskusím o dalších delikátních tématech. Bod 326 výslovně zakazoval obyčejným bratrům mít v držení kopii hierarchických stanov (retrais) a řehole, protože prý „zbrojnoši je kdysi našli, přečetli je a prozradili světským lidem, což mohlo řádu uškodit“. Nejpatrnější potenciální škodu mohlo způsobit vyzrazení vojenských informací – axiom, že neopatrné řeči stojí život byl pro templáře stejně významný jako v mnoha jiných pozdějších válkách.

 

Tyto zvláštní předpisy – rétraisobsahovaly například i seznam náboženských svátků, které musí templáři slavit, a mnoho dalších předpisů upravujících každodenní templářský život, od liturgické praxe až k vojenské službě.

 

 

Struktura řádu

 

Templářský řád byl vystaven v pyramidální struktuře, na jejímž vrcholu stál mistr (koncem 13. století se bude nazývat velmistr, aby se odlišil od představených jednotlivých provincií), jež byl neoddiskutovatelným vládcem lidí a majetku řádu.

 

Mistr templářského řádu byl volen během dlouhé a přesně určené procedury a musel mít k dispozici nezbytnou zkušenost v řízení nadnárodního organismu, který byl zároveň vojskem, finanční institucí sloužící křížovým výpravám a účinným diplomatickým sborem. Musel tedy být vybrán muž znalý problematiky Svaté země a schopný mluvit alespoň dvěma jazyky zemí, v nichž řád působil. Autoritu mistra mírnila autorita jeho couventu, tedy jakési kapituly, s níž musel představený řádu konzultovat řešení nejdůležitějších problémů a jehož mínění si měl vážit. Termín couvent je odvozen z latinského conventum, což znamená shromáždění. Toto shromáždění všech členů se konalo vždy, pokud se jednalo o válečné výpravě nebo o účasti na náboženských slavnostech.

 

Všichni bratři templáři byli podřízeni mistrovi, zatímco on se zodpovídal pouze conventu. Mistr si vybíral několik blízkých spolupracovníků, s nimiž ho pojily zvláštní vztahy přátelství a důvěry. Předpisy je nazývají compagnons dou mestre, mistrovi druhové, a to ve zvláštním smyslu „přítel – bratr ve zbrani“. Mistr spolupracoval se skupinou starých templářských veteránů, kterým předpisy přiznávaly významnou autoritu. Ve spolupráci s veterány mistr vylepšoval či inovoval předpisy. Se svými druhy a veterány tvořil mistr užší radu templářského řádu.

 

Velmistrův úřad se od 60. let 12. století vyznačoval mocí a prestiží. Z obyčejného rytíře skromně chránícího poutníky, příliš chudého na to, aby měl dostatek koní a výstroje, se stal významný muž, který měl nárok na čtyři koně a doprovod zahrnující kaplana, dva rytíře, písaře, seržanta a sloužícího, který nosil jeho štít a kopí. Měl také svého podkováře, saracénského písaře, který působil jako tlumočník, turkopola a kuchaře. Když řád dostal čerstvou zásilku koní ze Západu, velmistr měl právo vybrat si jakéhokoli z nich pro sebe, stejně jako jednoho či dva další, které mohl dát „ctihodným laikům, kteří jsou přáteli domu“. V době války si mohl vybrat šest až deset rytířů, aby jej osobně doprovázeli. Stejně tak se od něho očekávalo, že bude předvádět symboliku pokory po Kristově způsobu: na každý zelený čtvrtek myl nohy třinácti chudákům a každému z nich dal košili, kalhoty a boty, jakož i dva bochníky chleba a dva denáry v hotovosti. Prestiž, kterou měl za života, se odrážela v tom, jak se s ním nakládalo po smrti. Pohřbu a uložení velmistra se účastnili všichni preláti a význační muži z celé země.

 

Volbu jeho nástupce určovaly propracované postupy. Za uspořádání pohřebního obřadu byl odpovědný maršál, který také svolával všechny provinční hodnostáře na Východě, aby se shromáždili pokud možno v Jeruzalémě. Tam zvolili velkého komtura, který řád řídil přechodně, a pak skupina „ctihodných mužů domu“ vybrala ze svého středu jednoho, který byl předsedajícím. Ten si zvolil po noci strávené v modlitbách dalšího druha a společně vybrali další dva bratry a skupina přidala ještě další dva a tak dále až dosáhla počtu dvanácti (na počest dvanácti apoštolů), než nakonec kooptovali kaplana, „aby zaujal místo Ježíše Krista“. Tak vzniklo třináctičlenné volební kolegium, které se skládalo z osmi rytířů, čtyř seržantů a jednoho kaplana a co možná nejvíce odráželo různé země odkud pocházeli členové řádu. Přijatelné bylo většinové rozhodování a když bylo vyhlášeno jméno, bratři nového velmistra nadšeně pozdravili a odnesli jej do kaple před oltář, jako kdyby jej symbolicky obětovali Bohu.

 

Všechno, co se odehrálo při volbě, mělo být udrženo v tajnosti. Jakmile byl velmistr zvolen, měl značnou pravomoc, i když v přesně vymezených hranicích. Mohl například přerozdělovat prostředky určené jednotlivým hradům a domům. Podle jeho uvážení byly rozdělovány dary. Nebyl však autokratem. Zásadní rozhodnutí o tom, zda válčit, nebo uzavřít příměří, zda postoupit půdu nebo získat hrad, kdo by měl být jmenován do velitelské funkce, kdo by měl být poslán na Západ buď pro nemoc, nebo z administrativních důvodů nebo kdo by měl být přijat do řádu, mohla být přijímána jen po poradě s kapitulou. Kapitulu tvořila řada vyšších hodnostářů: senešal, maršál, komtur jeruzalémského království, komtur města Jeruzaléma, komtur Akkonu, drapier a komtuři Tripolisu a Antiochie.

 

Zástupcem velmistra byl senešal. Nosil černobílý prapor, znázorněný na kresbě Matouše Pařížského ze 13. století jako jednoduchý obdélník připevněný vertikálně k žerdi nebo kopí. Někdy bylo bílé pole překryto charakteristickým osmicípým červeným křížem řádu. Podobně jako velmistr i on měl svůj personál a koně.

 

Téměř stejně důležitý byl maršál, protože byl hlavou vojenské organizace a byl odpovědný za jednotlivé komtury, koně, zbraně a výstroj a měl široké pravomoci při nákupu, rekvírování a rozdělování.

 

Komtur jeruzalémského království byl pokladníkem řádu, který měl na starosti pancéřovou komoru a o pravomoci se dělil s velmistrem tak, aby se každému z nich zamezilo, aby měl nad financemi příliš silnou kontrolu.

 

Drapiér vydával oděvy a ložní prádlo a mohl také rozdělovat dary věnované řádu.

 

Tato pětice hodnostářů zjevně tvořila nejvýše postavené muže řádu. Pod těmito hodnostáři stáli komtuři s konkrétními regionálními odpovědnostmi.

 

Mezi další hodnostáře patřil turkopol, který měl na starosti lehkou kavalerii složenou z místního obyvatelstva, jež tvořila pomocné sbory a přesunuté hlídky, podmaršál, který řídil ty, jež stanovy nazývají „bratry řemeslníky stáje“, korouhevník, odpovědný za zaměstnání a kázeň zbrojnošů, a  infirmář, který se staral o blaho nemocných a starých bratří.

 

Řádovými příslušníky templářského vojska byli buď rytíři, nebo seržanti a jejich postavení do značné míry záviselo na jejich společenském životě před vstupem do řádu. Noví členové odevzdali drapierovi své světské oblečení a pak dostali základní soubor výzbroje, výstroje a vybavení. Výzbroj rytířů tvořily helma a kroužková košile s kápí chránící hlavu a tělo a dále kroužkové nohavice a boty (solerets), jež chránily nohy. Kroužkové brnění zesilovaly kovové chrániče ramen (espaliers) a celý tento úbor se nosil na krátkém vycpaném kabátci, pravděpodobně koženém. Zbraně tvořil meč, štít, kopí, „turecký“ palcát (zřejmě s pevnou kovovou hlavou s hřeby na konci dlouhé rukojeti), dále dýka, nůž na chléb a kapesní nůž k běžnému použití. Do vydaného základního ošacení navíc patřily dvě košile, dva páry kalhot a dva páry spodků, malý opasek na přepásání košile, kamizola, dva bílé pláště (jeden s kožešinou na nošení v zimě), těžký plášť s kapucí proti dešti, tunika s krátkými rukávy, která se oblékala přes košili, a kožený pás. Každý rytíř mohl mít tři koně a jednoho zbrojnoše a podle uvážení velmistra ještě dalšího koně a zbrojnoše. Poskytovaly se koňské přikrývky a příděl ovsa pro koně. Přidělení zbrojnoše bylo nezbytné, protože jeho funkcí bylo pomáhat bojujícímu rytíři, neboť pečoval o jeho výzbroj, výstroj a koně. Od všech rytířů se vyžadovalo, aby vozili přenosné lůžkoviny včetně vaku naplněného slámou jako matraci, přikrývky, prostěradla, rohož a skladovací vaky. Potřebovali také náčiní na vaření a stolování, láhve na vodu a pohárky. Na rozdíl od rytířů, kteří měli tu výsadu, že nosili bílé pláště, seržanti nosili černou tuniku s červeným křížem vpředu a vzadu a černý nebo hnědý plášť. Obyčejní seržanti měli po jednom koni.

 

Většina rytířů byla vycvičena v individuálních bojových dovednostech. Pro účely vybudování tábora každý rytíř se svými zbrojnoši, koňmi a výstrojí tvořil jednotku a postavil si stan v dosahu kaple, jež v případě poplachu sloužila jako shromaždiště. Nebylo dovoleno se z tábora vzdalovat, ledaže příslušný templář byl na doslech nebo měl výslovné povolení. Striktním pravidlem bylo, že všechny vojenské manévry od šikování až po vlastní útok kavalerie podléhají rozkazům maršála. Jakmile se shromáždili, byli rozděleni do eskadron, jež žádný bratr nesměl opustit bez povolení, ani když byl raněn. Jakmile se přiblížil čas útoku kavalerie, maršál se chopil korouhve, která měla rozhodující význam pro bitevní pořádek templářů, zvláště při šarvátce, jež obvykle následovala po útoku. Korouhev byla tak důležitá, že kolem ní byla rozmístěna zvláštní stráž složená z deseti rytířů a bylo přijato preventivní opatření spočívající v tom, že byla nesena druhá svinutá korouhev, která mohla být vztyčena, když se té první cokoli stalo. Za žádných okolností nesměla být skloněna, aby byla použita jako zbraň – templáři, který by to udělal hrozilo, že ztratí plášť a bude vsazen do želez. Žádný templář nesměl opustit pole, pokud byla černobílá korouhev na dohled, ať byla celková bitevní situace jakákoli. Nedodržení této zásady znamenalo, že „bude navždy vyloučen z domu“. Když byla korouhev nakonec stržena, templáři se měli nejprve sešikovat u korouhve johanitů, a kdyby se jim to nepodařilo, tak u libovolné křesťanské korouhve. Pouze tehdy, když všechny tyto korouhve zmizeli, mohli opustit pole bez obav z následného trestu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Historie

TEMPLÁŘI

Historie řádu

Půlená templářská standarta

Templářská pečeť

© PEEN  2013