Templářský život

 

I když byl svatý Bernard skutečně autorem templářské řehole, jak se výslovně uvádí v prologu tohoto textu schváleného koncilem v Troyes, je nepochybné, že první templáři vytvořili svou specifickou etiku po vzoru spirituality Augustinů a východních kanovníků z Templu, kteří jim poskytli přístřeší. Ti jim dali základní náboženské vzdělání a také liturgický ordinář baziliky Svatého hrobu, kteří templáři používali až do posledních dnů existence řádu.

 

Základem templářské řehole je vklad svatého Bernarda s jeho důrazem na askezi, již templáři vykonávali dvojím způsobem: bojem s fyzickými nepřáteli i s nepřítelem duchovním, s vlastním pokušením.

 

Na rozdíl od příslušníků jiných mnišských řádů členové templářského řádu nezískávali kněžská svěcení a nestávali se kněžími. V případě templářů mělo jejich mnišství nezvratitelný a věčný charakter, omezovalo se však na přijetí tří slibů chudoby, poslušnosti a čistoty. Přístup ke svěcení a skutečnému kněžství, které by jim umožňovalo světit svátosti, nebyl možný, neboť zvláštní kanonický zákaz neumožňoval kněžím bojovat ani prolévat krev. Ve zmiňovaném privilegiu Omne datum optimum stanovil papež Inocenc II. právní základy tomu, aby měl řád k dispozici vlastní kaplany. Byli to však kněží, kteří se stávali členy řádu až poté, co byli vysvěceni na kněze a nesměli se za žádných okolností účastnit bojů.

 

Templáři skutečně skládali tři slavné řeholní sliby: slib chudoby, poslušnosti a čistoty. Jejich každodenní život byl vytyčen pravidly vycházejícími až na výjimky z benediktinské řehole. Zachovával přitom základní benediktinský princip ora et labora (modli se a pracuj), a templářský život se proto dělil mezi náboženské povinnosti (společné svěcení liturgických hodinek a mší podle ordináře užívaného v bazilice Svatého hrobu) a materiální povinnosti, jimiž byly boj nebo každodenní příprava k němu, díky níž byli schopni ovládat své zbraně a pohybovat se ve velmi těžké zbroji, která ve 12. století zakrývala tělo od hlavy až k patě.

 

Oděv bojovných bratří byl stanoven „předpisy“ a rovněž odrážel dva póly templářského života. Svrchní plášť byl čistě bílý pro rytíře a hnědý pro seržanty. Dále se oděv skládal ze spodního prádla (spodků, punčoch a košile), na které se navlékala mnišská tunika pro pobyt v klášteře a vojenská suknice s drátěnou košilí a ostatní kusy zbroje v okamžiku boje. na koncilu konaném v Paříži v roce 1147 papež Evžen III. udělil templářům privilegium nosit zezadu na levém rameni kříž z rudého plátna, aby bylo okamžitě zřejmé, že jsou zasvěceni mučednictví.

 

Templářem se nemohl stát nikdo jiný než příslušník vojenské aristokracie, a to z praktických důvodů. Musel totiž být schopen postavit se nepříteli v boji, který se odehrával především na koni. Ve Svaté zemi byli zapotřebí bojovníci na koních a právě ti se měli stávat členy řádu. Vhodní kandidáti museli být rytíři a jako takoví již ve světském prostředí získat nezbytná ponaučení o rytířských hodnotách, které byly velmi užitečné i pro nový řád.

 

Byla vymezena čtyři ohniska etiky vojenské aristokracie, která se dala začlenit do tohoto ambiciózního projektu (formování templářského řádu). Kult tělesné síly, odvaha spojená se smyslem pro čest, věrnost společenství a duch sebeobětování. Čtyři ctnosti rytířské mentality se spojily s křesťanskými hodnotami, které se přímo nabízely. Zároveň se tak včlenily do pojmového horizontu, který templáře učinil dokonalým rytířem, zjemnělým díky svému mnišství.

 

Z tohoto procesu vzešel vznešený styl života, který však také mnohé vyžadoval. Templářský ideál, tak jak jej chápal svatý Bernard, byl silně elitářský. Život v řádu byl vhodný pro nemnohé, pro vyvolenou minoritu rytířů, kteří v sobě dokázali spojit správné fyzické a psychické kvality s vyhraněným náboženským cítěním.

 

Templáři museli být hluboce pokorní za sebe samé, ale nanejvýš pyšní na svou příslušnost k Templu. Řád představoval dokonalou jednotu v křesťanském smyslu, komunitu vyvolených spolubojovníků, která nemohla být narušována zlým, neuctivým, vulgárním jednáním. Proto se členové řádu museli bezvýhradně podřídit disciplíně za jakýchkoli okolností, dokonce i v naprosto obvyklých situacích v dobách míru.

 

Templáři, kteří byli vysíláni mezi laiky, aby splnili nějaký úkol, se museli chovat bezchybně, aby nezavdávali podnět k jakékoli kritice. I během svého pobytu mimo klášter měli zachovávat klášterní zvyklosti Templu.

 

Dle představy svatého Bernarda o složení nového templářského vojska se mělo jednat o vojsko vybraných bojovníků, mistrů ve zbrani, se zkušenostmi v boji, které jim umožňovaly být ihned užitečnými a neustále připravenými. Předepsaný templářský styl života byl velmi zavazující a předpokládal, že kandidát cítí dosti konkrétně potřebu odloučení od světa a snahu o osobní očistu. Ideálním templářským rytířem se v očích svatého Bernarda jevil vdovec v pokročilém věku, který mohl předat vládu ve svém domě prvorozenému synovi a věnovat zbytek svého aktivního života náboženskému vojsku. Nábor zralých mužů, stále platných v boji, avšak nikoli příliš mladých, činil mnohem snazší zachování slibu čistoty a současně snižoval riziko, že nezkrotní mniši budou utíkat z klášterů a nechají se přistihnout v kompromitujících situacích.

 

Templáři se nesměli účastnit lovu a turnajů, což byly světské rytířské aktivity, vyhledávané jako kratochvíle. tyto záliby byly templářům zakázány. Řehole výslovně zakazovala sokolnictví. tyto zákazy se ale obcházeli a templář mohl doprovázet např. vznešené laiky dokonce s vlastním psem, pokud bránil křesťany proti Saracénům a choval se v každém ohledu důstojně a skromně. Bratři v komendách chovali psy a kočky, které sami krmili a občas dávali darem jiným na důkaz přízně. Pokud byli cílem lovu lvi, kteří hojně ohrožovali syrsko-palestinské území, veškeré zákazy mizely a templáři se mohli lovu aktivně účastnit se zbraněmi v rukou.

 

Stejně tak zákaz účastnit se turnajů nebyl chápán absolutně. Mezi specifická privilegia mistra patřilo i povolovat spolubratřím turnaje a jiná rytířská cvičení. Spíše šlo o omezení, než o absolutní zákaz.

 

Templářský řád byl tvořen především rytíři, protože osoby vychovávané odmlada v duchu a chování své společenské skupiny přicházely do řádu již vhodně vycvičeny k tomu, aby přijaly specifickou etiku náboženského vojska. Právě proto se problémy se začleněním u nových kandidátů objevovaly zřídka nebo vůbec. Ti, kteří nepocházeli z vojenského šlechtického rodu, byli v řádu radostně přijímáni, avšak nikdy se nesměli nadřazovat a už vůbec ne společensky srovnávat s těmi, kteří se narodili a vyrostli v rodině s rytířskou tradicí.

 

Vojenská výjimečnost templářů měla být patrna v okamžiku střetu. Prestižní půlená standarta, jejíž symbolický význam zůstává historikům zatím nesrozumitelný, byla symbolem náboženské a vojenské hrdosti řádu. Vůči ní se nepřipouštěly úlevy, vyžadovala hrdinství vystupňované až k oběti ve jménu Templu, který byl hájen za každou cenu. Jediným úkrytem byla solidarita ostatních spolubratří připravených vystavit se osobně nebezpečí, aby zachránili svého druha.

 

Templářská organizace byla v boji velmi účinná a v tehdejší době rozhodně představovala inovaci. Veškerá nařízení měla za cíl podpořit vnitřní soudržnost, společného ducha, koordinovanou akci a to v době, kdy bojová taktika spočívala především v individuální odvaze. Řád se vyznačoval velkou kompaktností, zatímco ve světském vojsku osobní iniciativy rytířů často vyvolávaly zmatek. Templářský řád byl jediným vojenským celkem křižáckého vojska schopným udržet neustálou disciplínu.

 

Přínos templu představoval pravděpodobně čtvrtinu celého křesťanského jízdního vojska v oblasti Sýrie a Palestiny ve 12. a 13. století. Avšak z vojenského pohledu nebyl řád chápán jako vojsko, ale spíše jako výběrové jednotky tvořené elitní z jízdního rytířstva.

 

Žádný templář nesměl sám od sebe měnit svou „uniformu“.  Snaha o zachování uniformity mezi templáři nepochybně sloužila k posílení vnímání příslušnosti ke komunitě. V jejím zájmu se jednotlivec musel vždy podřídit a v jejím rámci ztrácel individuální rysy.

 

Osobní iniciativy se brzdily a potlačovaly jako rušivý faktor vyvolávající nesváry. bylo zakázáno měnit si se spolubratry například. díly výstroje či jiné významnější dary.  templáři nesměli vlastnit jakoukoli jinou věc než základní vybavení minimální hodnoty. Nemohli o samotě číst ani dopisy od vlastní rodiny, ani přijímat jejich dary, které musely projít rukama představených.

 

Svazek kolektivní solidarity se vztahoval i na další členy templářského řádu, kteří už nemohli sloužit v boji, tedy na staré, nemocné a zesnulé. Úcta ke stáří a respekt k nemocným tvořily hlavní body templářské ideologie, neboť se pojily s principem slitování se slabými. Péče o nemocné byla povinností, kterou řehole přijatá koncilem vztahuje přímo k příkazu evangelií. O kult zemřelých spolubratři pečovali velmi pietním způsobem, protože smysl smrti uvnitř Templu byl prožíván v přímém vztahu ke specifickému poslání a funkci řádu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Historie

TEMPLÁŘI

Historie řádu

Kristus vede křižáky do boje

Templářský šat kolem roku 1170

© PEEN  2013