Templářský život mimo válku

 

Když templáři nebyli na výpravě nebo byli usazeni v řádových domech v oblastech na Západě, kde se nebojovalo, řehole určovala způsob klášterního života soustředěného na kanonické hodinky, ne nepodobného každodennímu životu jiných mnichů. Den začínal účastí na ranních modlitbách (matutinum), jež v létě začínala si ve 4 hodiny ráno, kde bratři vyslechli nebo odříkali třináct otčenášů. Pak následovala prima v 6 hodin, tercie v 8 hodin a sexta v 11:30. Mezi ranními modlitbami a primou byl povolen krátký spánek za předpokladu, že bylo všechno splněno. Potom byli bratři svoláni zvonem, který určoval části dne. Když končilo dopoledne, každý bratr už měl mít odříkáno šedesát otčenášů za donátory domu. Po sextě následovalo první denní jídlo, obvykle podávané nadvakrát, nejprve pro rytíře a potom pro seržanty. Kdykoli to bylo možné, kněz dal požehnání a při jídle jeden klerik četl z Písma, zatímco bratři v tichosti jedli. Potom odešli do kaple, aby poděkovali. Odpoledne rozdělovala nona ve 14:30 a nešpory v 18 hodin, po nichž následovala večeře, druhé denní jídlo. Při poslední večerní pobožnosti (completorium, kompletář) shromáždění bratři pili společně vodu nebo ředěné víno. Následoval spánek a klid byl dodržován od nešpor do matutina následujícího dne. V zimě byly pobožnosti kratší, protože matutinum nemohlo začít před svítáním a kompletář se pak obvykle konal zhruba v 18:15. Od přímé účasti v kapli po zaznění zvonu byli osvobozeni pouze nemocní bratři, dále bratr, který se staral o pec, pak bratr, který měl na starosti velkou kovárnu, a kovář, když se chystal kovat koně. Přesto jakmile skončili, museli jít do kaple a poslouchat zpívané hodinky nebo, když nemohli přijít, odříkávat je sami.

 

Důležitá byla tělesná zdatnost. Archeologické doklady nenasvědčují tomu, že by templáři měli bohatou stravu, ale musela být dosti dobrá, aby zajišťovala to, že se templáři nebudou objevovat na bitevním poli v oslabeném stavu. Strava byla přísně regulovaná. Denně měli dvě hlavní jídla, pozdě ráno a večer, i když mistr mohl povolit lehké jídlo před kompletářem, poslední kanonickou hodinou při západu slunce. Maso bylo povoleno jen třikrát týdně kromě velkých svátků a uznávaných období půstu. Jinak byla považována za dostačující jídla ze zeleniny nebo „hustá polévka“. Po jídle se mělo vyslovit poděkování Bohu a všechno, co zbylo, mělo být rozděleno služebníkům a chudým.

 

Jako součásti jídelníčku v té či oné době řehole uvádí hovězí, skopové, telecí, kozí maso, pstruhy, úhoře, sýr a zeleninu včetně fazolí, čočky a salátu, a protože řád choval prasata a slepice a obdělával zelinářské zahrady, jeho členové určitě konzumovali produkty této činnosti. Bojová připravenost také znamenala pozornou péči o koně a výstroj. Po ranních a večerních modlitbách byl rytíř povinen je zkontrolovat, v případě potřeby se poradit se svým zbrojnošem a postarat se o všechny nutné opravy. Byla stanovena přísná pravidla týkající se používání zvířat a zacházení s nimi, protože koně nebyli určeni k závodění nebo běhání a rytíř nesměl dávat přednost jednomu koni před jiným. Z toho důvodu měli templáři dobrou pověst jako odborníci na péči o koně a lidé, kteří nepatřili k řádu, k nim posílali nemocná zvířata, aby je vyléčili. Povaha templářského života v oblastech bojů je velmi srozumitelně objasněna v nařízeních o chování během jídla. Mezi nevelkým počtem důvodů k opuštění stolu bez dovolení byl nepokoj mezi koňmi a volání do zbraně.

 

Laický rytíř mohl požádat o přijetí do řádu, když podal důkaz, že jeho úmysl je vážný. Zkušební období záviselo na uvážení mistra. Všichni řádoví rytíři získali bíle roucho, které symbolizovalo, že nechali za sebou „temný život“ a zvolili si doživotní celibát. Jinak se v jejich životním způsobu odrážely skromné počáteční zvyky: prostý a jednotný oděv, na hlavně tonzura, tvrdé lůžko s prostěradlem a přikrývkou, společné a tiché stolování, při kterém se mělo předčítat z Písma. Rytíři měli spát v košili a kalhotách a po celou dobu, kdy byla tma, se mělo svítit.

 

Vstup do řádu znamenal zrušení svobodné vůle, a individuální svoboda jednání byla proto úzce vymezena: příležitostné rozmluvy s cizími lidmi, osobní vlastnictví, posílání nebo přijímání dopisů či dárků patřily mezi činnosti, k nimž musel dávat svolení mistr. Disciplínu udržoval systém pokání klášterního typu. Drobnými přestupky se zabýval mistr a závažná provinění mohla vést až k vyloučení. Úlevy byly přiznávány bratřím, kteří byli unavení, nemocní nebo staří. Hlavní záležitosti se projednávaly a rozhodovaly v kapitule, jíž předsedal mistr.

 

Každý rytíř mohl mít tři koně a jednoho zbrojnoše, ale výstroj nesměl mít zdobenu zlatem, stříbrem nebo drahými potahy. Bernard evidentně považoval rytíře se slavnými sliby za jádro řádu, protože řehole se relativně málo zabývala dalšími složkami. Jasně však bylo stanoveno, že rytíři mohou sloužit také ad terminum, tj. stanovenou dobu, než se vrátí ke světskému životu. Do řádu mohli vstupovat i fratres conjugati neboli ženatí bratři. Když takový muž zemřel dříve než jeho manželka, tak měla nárok na část jejich majetku na svou obživu. Členové ani jedné z obou skupin nesměli nosit  bílý plášť, za vhodnější barvu  byla považována hnědá nebo černá. Bílý oděv nesměli nosit ani ti, které řehole nazývala famuli, což byly osoby zjevně spjaté s řádem, aby mohly získávat určité duchovní výsady. Dva zběžné odkazy hovoří o existenci clientes, do francouzské verze přeložených jako sergents, tedy seržantů nebo služebných bratří, kteří měli v budoucnosti tvořit významnou složku řádu. Ti také nosili hnědé nebo černé pláště a mohli podobně jako rytíři vstupovat do řádu ad terminum. Řád nepřijímal sestry: „Společnost žen je nebezpečná, neboť právě skrze ně odvěký nepřítel svedl mnohé z přímé cesty do ráje.

 

Protikladné požadavky mnišského a vojenského života se nejostřeji projevovaly tehdy, když templáři nebyli vůbec v domě, ale na výpravě, daleko od zvonů a pravidelných chórových modliteb. V takových obdobích přeříkávali jen stanovaný počet otčenášů, ale měli se snažit co možná nejvíce, aby se při všech činnostech, jako bylo jídlo, vstávání, čtení Písma, chovali stejně jako v klášteře.

Historie

TEMPLÁŘI

Historie řádu

Křižácký stanový tábor

© PEEN  2013