Přijímání do řádu

 

Nikdo neměl do tohoto společenství vstupovat, aniž prokázal vážný úmysl, a skutečně když se při přijímacím obřadu zjistilo, že bratr lhal o svém stavu, bylo to považováno za stejně vážné jako devět konkrétních deliktů uvedených v řeholi a mohlo to vést k jeho vyloučení. Na konci řehole je samostatný oddíl objasňující to, „jak by se někdo měl stát bratrem a být přijat do Templu“. Oddíl byl napsán pravděpodobně kolem roku 1260, ale je nepravděpodobné, že by se v dřívějších dějinách řádu přijímací ceremoniály nějak zásadně lišily. Přijímací rituály byly určeny pro zdůraznění závažnosti tohoto aktu. Receptor, jímž byl někdy místní komtur, někdy vyšší hodnostář na okružní cestě, například vizitátor, shromáždil bratry domu v kapitule a zeptal se jich, zda jim jsou známy nějaké důvody, proč by žadatel neměl být přijat. Když nebyly vzneseny námitky, žadatel byl zaveden do zvláštní místnosti, kde mu dva nebo tři zkušení příslušníci domu objasnili strádání, jež bude muset podstupovat, až vstoupí do řádu: „A prohlásí-li, že bude všechno dobrovolně snášet pro Hospodina a že chce být neustále, po všechny dny svého života, služebníkem a otrokem domu, měli se jej zeptat, zda má ženu za manželku nebo snoubenku nebo zda někdy složil přísahu či slib věrnosti jinému řádu nebo zda má dluh vůči nějakému světskému člověku, který nemůže splatit, a zda je zdráv na těle a nemá žádnou skrytou chorobu nebo zda je vazalem nějakého člověka.“

 

Když kapitula i žadatel byli opět dotázáni, aby potvrdili svá přání, muž vstoupil do kapitulní místnosti, poklekl před receptorem s rukama sepjatýma v běžném gestu, jímž se vzdává čest, a požádal o přijetí. Při celém přijímacím obřadu byl důraz položen na negaci vůle pro větší dobro řádu a pro spásu lidské duše. Poté uchazeč odešel z místnosti a receptor se zeptal potřetí, zda nejsou důvody, proč by neměl být přijat. Uchazeč se vrátil a byla mu znovu položena stejná řada otázek, přičemž se velký důraz kladl na vážné důsledky, jež by nesl, kdyby lhal, protože tentokrát přísahal na evangelia. Pak následovala přísaha poslušnosti, zdrženlivosti a chudoby a slib dobýt a bránit Jeruzalém. Slíbil, že nikdy neopustí řád ani že nebude nástrojem, pomocí něhož by nějaký křesťan byl neoprávněně nebo bezdůvodně zbaven majetku. Pak ten, kdo zasedání řídil, vzal bílý plášť a dal ho novému bratrovi kolem ramen a zavázal tkanice. Preceptor potom podrobněji vysvětlil uchazeči zločiny, za něž by mohl být vyloučen nebo by mu mohlo být uloženo pokání, a způsob života, který se od něho očekává.

 

Společenství, do něhož byl přijat, se skládalo téměř výhradně z dospělých mužů. Přijímání žen bylo považováno za nevhodné, jak bylo zcela jednoznačně napsáno v latinské i francouzské řeholi. Přijímací ceremoniál to ještě podpořil. Bratr neměl nikdy použít služeb ženy, leda, že by byl nemocen. Neměl nikdy políbit žádnou ženu, matku ani sestru ani žádnou příbuznou. Templáři proto neměli žádné ženské domy, a to i přes nepochybný zájem, který o Templ projevovaly donátorky. Od manželek mužů, kteří vstoupili do templářského řádu, se očekávalo, že se stanou jeptiškami, ale v „jiném řádu“. Úplné odloučení od světa však nebylo vždycky možné, zvláště když se jednalo o velmi mocné osoby.

 

Řád zakazoval příjímání dětí. Ale templáři potřebovali novice, kteří už měli potřebnou fysickou zdatnost. Čtrnáctý bod latinské řehole povoluje teoretickou oddanost řádu ještě v nezletilém věku, ale trvá na tom, aby chlapce vychovávali rodiče až do jeho zletilosti, kdy je schopen nosit zbraně s dostatečnou silou, aby zničil Kristovy nepřátele ve Svaté zemi. Mnoho mužů vstoupilo do řádu ve středním, nebo dokonce i v pokročilejším věku. Ti nikdy nebyli posláni na Východ, nýbrž pracovali v řádových domech na Západě. Někteří, zvláště ti, kteří měli ve společnosti vysoké postavení, odkládali vstup až na samý sklonek života, aby měli „dobrý konec“, jak bylo zvykem v tradičnějších mnišských řádech. Jiní ve službě templářům zestárli nebo onemocněli. Když už se necítili schopni nosit zbraň, bylo jejich povinností předat svou výstroj a koně. Zatajení vážné nemoci, zvláště lepry a epilepsie při vstupu do řádu byl přečin, za který hrozilo vyloučení.

 

Pro ty bratry, kteří onemocněli nebo byli zraněni v době, kdy už byli v řádu, obsahuje řehole obšírná ustanovení. Nemocní bratři byli předáváni do péče ošetřovatele, který měl rozsáhlé pravomoci, aby je osvobodil od dodržování stravovacích nařízení řádu a od účasti na bohoslužbách. U zimnice, úplavice, zvracení a deliria, stejně tak u vážných zranění, se uznávala oprávněnost zvláštní léčby včetně samostatné místnosti, a pokud to bylo třeba i možnost zvát lékaře zvenčí. Bratrům postiženým malomocenstvím byla nabídnuta možnost přestoupení do řádu sv. Lazara, specificky vytvořeného ve 30. letech 12. století jako společenství malomocných v těsném styku s templáři.

Historie

TEMPLÁŘI

Historie řádu

Návrat křižáka z výpravy

© PEEN  2013