Finanční tvář Templu – bankovní systém

 

Ve 12. století se západní hospodářství stále zakládalo převážně na výnosech z pozemků a evropští šlechtici i králové, kteří chtěli morálně, ale také materiálně podpořit templářský řád svými almužnami, mu věnovali půdu nebo budovy, ale i peněžní dary. Vše, co se pak vyrobilo na těchto faktoriích či zaplatilo na nájmu z templářských nemovitostí, se proměnilo zpět na peníze a poslalo do Svaté země. Tam se prostředky použily k hrazení nákladů války proti Saracénům.

 

Bohatství templářů však částečně vyplývalo i z jejich stanov, protože všichni noví členové museli odevzdat veškeré jmění. Templáři vlastnili veliké množství hradů, usedlostí, vinic, sadů, olivových hájů, pastvin, mlýnů i dalších majetků. V době, kdy vliv templářů v Evropě dosáhl vrcholu, nebylo významnějšího místa, ve kterém by neměli templáři základnu.

 

Jak bylo uvedeno výše, všechny prostředky templářského řádu měly být použity k financování obrany Svaté země. Proto také templářský řád obdržel zvláštní finanční osvobození. Toto privilegium ale představovalo další motiv k závisti, zejména ze strany ostatních finančně neosvobozených náboženských řádů a biskupů. Stejně tak jak říše templářů nabývala na velikosti, jak rostla arogance řádu, začaly se kazit vztahy templářů s církevními i světskými hlavami států.

 

Jak původní duch řádu založeného na kajícných hodnotách chudoby, tak potřeba vyhradit všechny prostředky na uhrazení nemalých nákladů na válku způsobily, že nařízení předepisovala velmi kruté tresty za přivlastnění si peněz nebo prostředků patřících řádu. Maximální majetek, který templář mohl vlastnit, představovala směšná suma čtyř denárů. Pokud u sebe měl více, považovalo se to za krádež, za niž ho automaticky vyobcovali z řádu. Tato skutečnost přesvědčila bohaté soukromníky, ale i feudální vládce, aby u templářů uložili svůj kapitál. Templáři svěřené peníze věrně opatrovali a svému vlastníkovi rozmnožovali.

 

Předpisy ohledně peněz byly obzvláště přísné a výslovně zakazovaly půjčování peněz osobám mimo templářský řád bez speciálního souhlasu nadřízených. Předpisy určovaly, že jedině mistr mohl učinit výjimku z nějakého nařízení, pokud to vyžadoval stav nouze.

 

Majetková struktura templářského řádu zcela přirozeně vedla k rozvoji bankovnictví a finančních služeb, ve kterých řád využíval zkušenosti z trhů, s nimiž se setkal. Templářské lodě křižovaly mezi hlavními středomořskými přístavy. Řeholní domy tradičně působily jako úschovny cenných předmětů a dokumentů a s růstem poutnictví a křížových tažení byly často vyzývány, aby poskytovaly půjčky a dávaly hypoteční záruky. Templáři, stejně jako jiné náboženské řády, a dokonce biskupové, půjčovali peníze na obvykle velmi umírněný úrok většinou skrytý ve formě záruky. Materiální hodnota předmětu vynahrazovala komendě ztracenou sumu v případě nesplacené půjčky.

 

Templáři byli k poskytování těchto služeb lépe vybaveni než jednotlivé kláštery, protože díky síti svých řádových domů byli vhodní pro křižácké bojovníky z mnoha regionů, jelikož vlastnili jakési „pobočky“ na obou stranách Středomoří, jakož i velké komplexy v severní Evropě v Paříži a Londýně, což znamenalo, že mohli dávat hotové peníze k dispozici, kdekoli a kdykoli byly potřebné a ve formě, která byla v daném místě přijatelná.

 

Zkušenosti templářů s finanční správou znamenaly také to, že získali souhrn odborných znalostí, jež byly zvláště hodnotné pro světské vládce i papežství, u nichž se ve větší nebo menší míře projevovala snaha o vylepšení jejich vládních soustav, aby maximalizovali své příjmy z daní. Následkem toho finanční služby, jež začaly jako pomocné služby křížového tažení, se brzy vyvinuly v samostatné činnosti. Nejzákladnější možností (a pravděpodobně tou, která byla nejvíce využívána) bylo používání templářských domů k ochraně významných dokumentů (včetně dohod, výsadních listin a závětí) a ke střežení peněz a cenných předmětů, což se zvláště týkalo poutníků nebo křížových bojovníků, kteří mohli být nepřítomni několik let. Po celé své dějiny templáři uchovávali dokumenty spojené s nadcházejícími kruciátami, možná uložené jako záruky na půjčku, která zaprvé výpravu umožnila, nebo jako zbožný dar, který byl vždy v popředí zájmu odjíždějících křížových bojovníků, jejichž přáním bylo, aby si dali do pořádku vztah s církevním světem. Avšak putování a křížové tažení nikdy nebylo bezpečné a každý prozíravý muž před cestou sepsal závěť. Bylo přirozené, že templáři se nejen o tento dokument starali, ale působili i jako vykonavatelé jeho ustanovení.

 

Nejsamozřejmějším rozšířením možnosti střežení dokumentů a peněz křižáků bylo dávat fondy k dispozici během samotných výprav. Průvodním jevem tak silného zapojení do financí latinského křesťanstva, zvláště křižáků, bylo poskytování půjček. Jestliže ve 12. století byly nejběžnější ty půjčky, které byly přímo spjaty s křížovým tažením, růst velikosti ekonomiky a vojensko-politických závazků panovníků ve 13. století znamenal, že se templáři stali nedílnou součástí evropské finanční soustavy. Z důvodu takovýchto činností se Templ stal významným hráčem na finančních trzích 13. a počátku 14. století a téměř nevyhnutelně zapadl do sítě, kterou italští kupci a bankéři upředli po Evropě a v Levantě. Vládci potřebovali odborné finanční znalosti, jež byly pro operace jakými byly křížové výpravy nutné stejně jako samotné peníze. Templářské správce využívaly hlavně dvě mocnosti: jednak francouzští králové a mladší větve jejich dynastie a jednak papežství.

 

V průběhu 13. století papežové připsali Templu roli banky, která schraňovala a rozmnožovala peníze určené k financování křížových výprav. Francouzská koruna zase přiřkla templářské komendě v Paříži roli pokladnice království.

 

Rostoucí výnosy Templu z takových služeb je možné měřit mnoha způsoby. Spolupráce s panovníky byla potřebná k získání svobody, aby templáři mohli v jednotlivých zemích účinně působit. Jedním z hlavních důvodů úspěchu templářů na tomto poli byl stupeň objektivity, který vnesli do správy záležitostí, jež jim byly svěřeny, protože při službě zvláště králům Francie a Anglie současně by jejich úloha mohla být jinak považována za politicky rozpornou.

 

Mnoho panovníků nebylo schopno odolávat pokušení zmocnit se templářského majetku, zvláště pod tlakem politických nebo vojenských potřeb. Hlavní odstrašující prostředek pro kohokoli, ať už šlo o krále nebo o obyčejného zloděje, byl spíše morální než fyzický. Stejně jako panovníci váhali porušit své feudální povinnosti vůči vazalům, protože si byli vědomi, že jejich vlastní důvěryhodnost je založena na udržení systému, tak uplatňovali zdrženlivost, když je lákaly myšlenky na plenění templářského majetku. Pokušení však přetrvávalo, i když obvykle bylo považováno za nutné nějaké odůvodnění. Právě takovou záminku našli v říjnu 1307 úředníci francouzského krále Filipa IV.

Historie

TEMPLÁŘI

Historie řádu

Bitva u Hattínu, rozhodující okamžik

křížové výpravy, 1187

Obléhání Antiochie

Templářské mince

© PEEN  2013