Konec řádu

 

Během 12. a 13. století se zdálo, že templářský řád je nedílnou součástí politického uspořádání latinského křesťanstva, nezbytnou pro boj proti nevěřícím, pro službu kruciátám a pro financování papežů a panovníků. Avšak v bule Vox in excelso z 22. března 1312 ohlásil papež Klement V. církevním otcům shromážděným na velkém koncilu ve Vienne v kraji Dauphiné, že řád je „neodvolatelným a trvalým výnosem“ zrušen. Podle buly vzbudil značné pohoršení, jež nemůže být zmírněno, dokud řád bude existovat.

 

 

Co tomuto kroku předcházelo?

 

V posledních letech 13. století se v templářském řádu vytvořily dva mocenské póly. Jeden na Kypru, tvořený především vojáky, kteří udržovali diplomatické styky s křesťanskými vládci na Východě a připravovali plány na nové dobytí Svaté země. A druhý na evropském Západě, vedený finančními seržanty a rytíři s administrativními a diplomatickými úkoly, pro které byly prioritou zase dobré vztahy s evropskými korunami.

 

V roce 1291 se Akkon po obléhání vzdal mamlúkům, při jeho obraně hrdinně padl templářský velmistr Vilém z Beaujeu. Po této události se templáři uchýlili na Kypr. Svolali tam v krizové situaci generální kapitulu, aby na ní zvolili velmistrova nástupce. Než se to však stalo, rytíř původem z Franche Comté, Jakub z Molay, který zastával důležité úkoly již brzy po svém vstupu do řádu, vyzval ostatní hodnostáře, aby vykořenili jistém projevy zhýralosti, jež se mezi templáři rozšířily. A to dříve než podobné nedůstojnosti způsobí vážné problémy.

 

Mezi laiky totiž kolovaly zprávy o podivných zvycích, které řád, sevřený dvojitým tajemstvím náboženským a vojenským, udržuje. Přehnané projevy poslušnosti, ponižování noviců ze strany starších, zneužívání subordinace do té míry, že někteří templáři byli nuceni líbat hýždě svých spolubratrů. Pomluva se šířila a zdálo se, že vznikla proto, aby zesměšnila mladé rytíře, kteří byli přijati do řádu. Avšak legenda postupně nabírala zlomyslnější odstíny.

Templáři ale v poslední době čelili, kromě pomluv o podivných praktikách uvnitř řádu, i obviněním z neúspěchů posledních křížových výprav. Rozhodnutí opustit nejprve Atlít a poté v srpnu 1291 Tortosu byl zlověstný krok, jehož dopady musely být hluboké jak uvnitř řádu, tak mimo něj. Po roce 1291 nebyli v obtížné situaci jen samotní templáři. Ani johanité, ani němečtí rytíři nebyli schopni zabránit křesťanské porážce a nejčastěji diskutované návrhy se netýkaly pouze Templu, ale reformy všech rytířských řádů.

 

Nejvytrvalejší myšlenkou bylo, že rytířské řády by měly splynout do jediné organizace, snad se silným vnějším vůdcem v čele. Tvrdilo se, že by to odstranilo jejich údajnou rivalitu a dalo dohromady jejich zdroje, čímž by se staly účinnějším nástrojem v křížovém tažení za znovudobytí Svaté země.

 

V poslední čtvrtině 13. století se stejně jako funkce rytířských řádů začala pečlivě zkoumat i povaha křížových výprav. Rozsáhlé podniky, i když byly vedené králem, jako byl Ludvík IX., štědře obdařené ryzí oddaností a vydatnými prostředky, neospravedlňovaly lidské ani materiální náklady, které s nimi byly spjaty.

 

Řád stál před dvěma problémy: jak udržet a zvýšit přísun mužů, potravin a oblečení ze Západu a jak organizovat tažení proti Saracénům tak, aby se světu ukázalo, že templáři pokračují ve svaté válce se stejnou silou jako v minulosti, ačkoli pevninské základny byly ztraceny. Nejnaléhavější byl nedostatek mužů, protože ztráty z roku 1291 musely být velmi těžké. Jacques Burgundius de Molay (poslední templářský velmistr) se snažil zvýšit příspěvky řádu tím, že cestoval po Západě a osobně vyzýval klíčové vládce.

 

Okolnosti, za nichž byl řád nucen působit po roce 1291, nebyly příznivé. Se zátěží bernardovské vize dokonalého křesťanského válečníka, kterou řád nemohl splnit, ztráta zbytku Svaté země zdůraznila propast mezi ideálem a realitou tak, jako nikdy předtím. Bernard spojovat templáře především s obranou svatých míst, takže více než na jakýkoli jiný soudobý řád bylo možné pohlížet na templáře tak, že v jistém okamžiku selhali. Tak byli snadno napadnutelní kritiky a upoutali pátravý pohled teoretiků křížového tažení: v roce 1291 se reforma rytířských řádů dostala na přední místo programu křížového tažení. Přesto je zřejmé, že se v letech 1291 – 1307 řád snažil plnit svou úlohu v boji proti nevěřícím, jak to dělal v minulosti, a že ho současníci takto akceptovali. Nikdo netvrdil, že řád Templu je nenapravitelně špatný.

 

 

Jakub z Molay

 

Jakub z Molay byl dosti známý muž, strávil několik let v bojích ve Svaté zemi, kde ho zkušení templáři vycvičili ve vojenské taktice a kde si získal úctu ostatních vysokých hodnostářů i samotného velmistra z Beaujeu.

 

Asi rok po smrti Viléma z Beaujeu vedl řád Theobald Gaudin. Po jeho smrti převzal dočasnou vládu nad řádem Jakub z Molay jako vrchní velitel. Po dlouhých jednáních generální kapituly se nakonec Jakub z Molay stal velmistrem řádu. Jeho protikandidát, Hugo z Pairaudu, se stal administrátorem zodpovědným za diplomatické vztahy s evropskými zeměmi. Jakub z Molay se vrátil zpět na Východ, aby se účastnil přípravy nové vojenské akce. Tato „dvojhlavá“ struktura řádu byla jen dočasným, pokusným stavem, diktovaným historickými okolnostmi. Předpokládalo se, že se situace opět znormalizuje po znovudobytí Palestiny.

 

Právě Hugo z Pairaudu se stal, zprvu pravděpodobně nevědomky, figurkou v rukou krále Filipa Sličného a jeho právníků. Právě ti zorganizovali tajné setkání mezi papežem Klementem V. a Hugem z Pairaudu, kterého si papež vážil a využíval ho k diplomatickým misím.  Hugo z Pairaudu před papežem připustil, že v templářském řádu skutečně existuje zvyk, který nutí nové členy, aby se během vstupní ceremonie zřekli Krista a plivali na kříž. Král chtěl, aby tato zpráva uštědřila templářskému řádu ránu z milosti. Filip Sličný již stačil pošramotit jeho čest na evropských dvorech a své pochyby měl dokonce i papež, obzvlášť když mu je potvrdil vizitátor zodpovědný za dohled nad komendami na celém Západě, který měl zkušenosti se vstupními ceremoniemi, neboť se jich velmi často sám účastnil. Jak později prohlásil během procesu, královští advokáti si pravděpodobně mysleli, že tato skutečnost přinutí papeže, aby i proti své vůli řád odsoudil nebo alespoň tlačil na rychlejší vyšetření celého případu. Jejich předpoklad se však nesplnil.

 

Bertrand z Got, čili papež Kliment V., dvojnásobný laureát kanonického práva, který po dvacet let pracoval v diplomacii Svatého stolce a stal se církevním otcem v jednom z nejobtížnějších okamžiků papežství, dokázal nastraženou past odhalit. Flegmatický, přemýšlivý, ale také velmi vynalézavý Klement V. byl očividně zpraven o interních problémech templářského řádu a odtušil, že záměry vizitátora nejsou jen pouhou službou pravdě. Z dostupných znalostí vyplývá, že západní část Templu stála mnohem blíže francouzské koruně.

 

Vše nasvědčuje tomu, že původní oznámení mělo zasáhnout pouze Jakuba z Molay a okruh jeho nejbližších stoupenců, čímž by se z řádu odstranili nepolepšitelné osoby a umožnilo se nástupnictví diplomatičtější a poddanější osobnosti. Přesně takové, jako se zdál být vizitátor Hugo z Pairaudu.

 

Později, když manévr zorganizovaný francouzskou korunou vyplul na povrch, pochopil vizitátor vážnost svých činů a uvědomil si, že se stal nástrojem manipulovaným proti Templu. Kál se a snažil se své spolubratry přesvědčit, aby raději uprchli, avšak kvůli izolovanosti, v níž se ocitl pro své neshody s Jakubem z Molay, nebyl vyslyšen.

 

Ať již tomu papež věřil nebo ne, hra s obžalováním začala. Vizitátor Templu, který se účastnil tisíců vstupních ceremonií, potvrdil před papežem, že templáři udržovali zvyk, jež nutil nováčky zříci se Krista a plivat na kříž. Odřeknutí se Krista a znesvěcení kříže byly akty zapuzení víry typické pro nepřátele pravověrnosti, jakými bili kacíři. A inkvizice s ohledem na staré privilegium vydané Honoriem III. mohla vyšetřovat také členy templářského řádu, pokud byli podezřelí z kacířství. Od onoho okamžiku stačilo jen přesvědčit bratra Viléma z Paříže, že proces je namířen výhradně proti některým osobám z řádu, a pak zveřejnit udání. Později, na úsvitu 13. října 1307 byli zatčeni všichni templáři ve Francii a podrobeni výslechům. Tehdy si papež, Hugo z Pairaudu, a dokonce sám inkvizitor Francie uvědomili, že se stali figurkami ve vysoké hře.

 

Když posel zpravil papeže Klementa V. o uvěznění templářů, ten se okamžitě vrátil do kurie v Poitiers, kam svolal všechny kardinály na konsistoř, která měla zamezit krizi.  Právě dokonaný čin neměl obdoby. Francouzský král, držitel světské moci, si osoboval právo rozhodovat o otázkách pravé víry, a navíc vztáhl ruku na řeholní řád, součást katolické církve, o níž mohl rozhodovat jedině papež. A templáři, kteří byli právě předmětem vyšetřování římské kurie, už byli dokonce zatčeni, vyslýcháni a těžce poškozeni na pověsti dílem inkvizice a krále. Ihned po jejich zatčení totiž nechal Vilém z Nogaretu shromáždit lid v palácových zahradách v Paříži a veřejně vyhlásil obsah obžaloby proti řádu. Při přijímací ceremonii se nový bratr musel zříci Krista, plivat na kříž a políbit preceptora na ústa, pupek a hýždě. Potom mu přikázali, aby neodmítal tělesné obcování se spolubratry, kteří by o to měli zájem. Nakonec byla zmíněna existence idolu v podobě mužské hlavy s dlouhým vousem, kteří templáři tajně uctívali a opásávali se provázkem posvěceným kontaktem s tímto idolem

 

Papežské vyšetřování probíhalo legitimně a podle kanonického práva, bylo vnitřní záležitostí církve a velmi diskrétní. Mělo napravit templářské společenství a chyby, jichž se dopouštělo, a navrhnout reformu řádu. Právě té chtěl král zabránit za každou cenu. templáři byly náhle zatčeni a ihned vystaveni mučení, aby se získala přiznání viny. Dne 25. října 1307 král zorganizoval veřejné slyšení, během kterého hlava Templu, Jakub z Molay, přiznala, že se svého času při vstupní ceremonii musela odřeknout Krista a plivat směrem ke kříži, což mezi neobeznámenými vyvolalo pohoršení. Královská strana se snažila zaplést do procesu také teology ze Sorbonny a využít jejich náboženské autority k podpoře monarchie a vytvořit jakýsi protiklad k papeži a k římské církvi.

 

Toto psané de Molayovo přiznání, které bylo pravděpodobně falzifikátem, později opatřeným velmistrovou stříbrnou pečetí, bylo rozšířeno i mezi ostatní bratry. Údajně nabádalo spolubratry k poslušnosti a k přiznáním, což se také dělo. Tento dopis, byť byl důkazem, nebyl nikdy předložen papeži, pravděpodobně z obavy, že by písaři apoštolské kanceláře byl odhalen jako padělek, neboť měli velkou zkušenost s identifikováním podezřelých dokumentů.

 

Papež, byť jednání krále velmi odsuzoval, musel být v jednání opatrný, neboť velká část kardinálů krále podporovala.  Klement V. rychle odeslal Filipovi Sličnému protestní dopis, ve kterém byl moudře oslaben důraz na odsouzení činu, aby to nepopudilo kardinály přátelsky nakloněné králi, který ale nicméně dával panovníkovi možnost vzít zpět své rozhodnutí, aniž by se při tom musel papeži omlouvat. To byl neobvykle jemný tón buly Ad preclaras, která Filipu Sličnému přikazovala templáře okamžitě předat církvi a dívala se na celý incident jako na omyl spáchaný v dobré víře někým, kdo není obeznámen s jistými detaily kanonického práva.

 

Dne 27. prosince 1307 templářský velmistr Jakub z Molay před papežovými vyslanci popřel svoji předchozí výpověď, která byla vynucená mučením. Podle některých svědectví údajně de Molay požádal o veřejné slyšení před lidem shromážděným v katedrále Notre Dame, kde se vysvlékl a ukázal známky mučení po celém těle. Skutečností je, že papež legátům zakázal pokračovat ve výsleších templářů, dokud se budou nacházet v králově moci.

 

Na konci ledna 1308 papež pozastavil moc inkvizičního tribunálu ve Francii, a tudíž zablokoval veškeré úkony s templáři. Papežova pozice byla naprosto jasná: při vedení procesu došlo k porušování práva. Papež chtěl templáře vyšetřovat osobně a nehodlal vrátit inkvizici její pravomoci, dokud král nepředá vězně do rukou církve.

 

Dne 22. listopadu 1308 vydal Klement V. bulu prohlašující všechen templářský majetek po celém křesťanském světě za navrácený apoštolské stolici, čímž chtěl zabránit rabování. Mezi koncem roku  1309 a začátkem roku 1310 začala po celém křesťanském světě vyšetřování, která nechal Klement V. vyhlásit v létě 1308.

 

Po mnoha vyšetřováních a procesech nebyly nalezeny důkazy kacířství ze strany templářského řádu, přesto byla existence templářského řádu pozastavena pro nedůstojnost, jakou se pošpinili mnozí z jeho členů. Pozastavení papež ospravedlňoval vyšší mocí a nezbytností zamezit vážné škodě církve.  Bývalí templáři mohli vstoupit do náboženského řádu špitálníků, navzdory starému zákazu, který nyní nové předpisy rušily. majetek řádu měl být navrácen špitálníkům, aby tak zůstala respektována vůle dárců, kteří ho darovali jako almužnu na účely křížové výpravy.

 

Na počátku roku 1314 král tlačil na rozhodnutí o osudu vedoucích hodnostářů, kteří pro obžalobu představovali nevybuchlou minu. Jelikož je Klement V. vyvinil z jakékoli žaloby, panoval strach z jejich případného omilostnění a ze skutečnosti, že by tito hodnostáři mohli být základem nového řádu. Tomu mohl zabránit jen doživotní žalář. Tak se také stalo. Vedoucí hodnostáři byli odsouzeni k doživotnímu žaláři. Po vyslechnutí verdiktu se velmistr a jeho nejbližší přítel, společník a preceptor Normandie, Geoffrey ze Charney se vzbouřili a prohlásili templářský řád za zcela nevinný ve všech bodech obžaloby.

 

Tímto odporem byl král zaskočen a rozhodl se uzavřít templářský problém způsobem, který již nepůjde zvrátit. Nechal unést Jakuba z Molay a Geoffrey ze Charney z legitimní moci biskupské komise a odsoudil je na smrt na hranici. Rozsudek byl vykonán na jednom z malých ostrovana Seině nedlouho po soumraku dne 18. března 1314. Jakub z Molay požádal katy, aby mu povolili provazy na zápěstích, pak se obrátil ke katedrále Notre Dame a modlil se k Panně Marii, kterou svatý Bernard vybral jako patronku řádu.

 

Podle svědectví básníka Geoffreye z Paříže, který se pravděpodobně osobně účastnil popravy, Jakub z Molay povolal před boží soud jak francouzského krále, který na ně zrádně zaútočil, tak papeže, který je opustil. Klement V. naposledy vydechl následujícího 20. dubna, měsíc po popravě. Filip Sličný ho následoval o několik měsíců později. Fakt, že oba zemřeli před uplynutím roku poté, co je umírající velmistr povolal, aby se před tváří boží zodpovídali ze svých vin, podpořil rozkvět legend. Byly živeny mystériem neobvyklé odvahy, kterou prokázali oba hrdí hodnostáři řádu tváří v tvář svým katům.

Historie

TEMPLÁŘI

Historie řádu

Upálení Jacquese de Molay a Geoffroye de Charney na Městském ostrově v Paříži ve stínu katedrály

Notre Dame 18. března 1314

Francouzský král Filip IV. Sličný

© PEEN  2013