Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Trest smrti

 

„Žádná společnost není natolik civilizovaná, aby si mohla dovolit

nemít v arzenálu trestů trest smrti.“

                                                                                                                                                                                          

                                                                                                                                                                                 Petr Engel, 31.1.2013

 

 

Společensko - psychologický pohled

 

V trestní výbavě by z výše uvedeného důvodu měl být trest smrti zachován jako krajní a výjimečný trest. A to z toho důvodu, že existují a budou existovat extrémní činy některých jedinců ve společnosti, ať už jde o plánované, úmyslné činy s cílem usmrcení jiného lidského jedince nebo jedinců jako je terorismus nebo úkladné vraždy, spadající do stejné skupiny. Nemožnost aplikovat trest smrti v takových jednoznačně prokázaných případech díky absenci trestu smrti v právním systému daného státu je chybou a pokrytectvím. Společnost, pokud její někteří členové takto krajně selžou, by měla mít možnost aplikovat i krajní – extrémní trest. Trest smrti nemusí být aplikován, ale měl by být, jako krajní trest, mezi tresty v právním řádu zachován.

 

Pseudohumanistické odmítání trestu smrti je společenským pokrytectvím, které staví život vraha nad život jeho oběti! Navíc je i proti přirozenosti lidského jednání a myšlení v jeho pojetí spravedlnosti ve smyslu „pudu sebezáchovy“. Odmítání aplikace trestu smrti jako nehumánního, necivilizovaného, nepatřícího do 21. století je nesmysl a základní nepochopení vztahů zločin a trest. Extrémní činy vyžadují extrémní opatření - řešení.

 

Fakt, že jedinec může úkladně a úmyslně, často brutálně a opakovaně, připravit o život jiného jedince nebo jiné jedince bez adekvátního trestu (samozřejmě je třeba definovat pojem „adekvátní“) je popřením Základní listiny práv a svobod [1], která v článku 6, oddílu prvním, hlavě druhé říká, že: 1. Každý má právo na život, 2. Nikdo nesmí být zbaven života.

 

V bodě 3. tamtéž se praví: Trest smrti se nepřipouští.

 

Pokud se pozorně podíván na znění jednotlivých výše uvedených bodů, tak osobně v uvedeném vnímám jistý rozpor a ve světle výše uvedeného „znevýhodnění“ oběti ve srovnání s vrahem. Něco jako kdybych řekl, ano, ta bílá je pravdu černá, ale musíme tvrdit, že je bílá. Nebo jinak. Ano zabil jsi a připravil druhého nebo druhé o život, i přesto, že každý má právo na život, ale my (stát) tě nesmíme v podobném smyslu potrestat, protože nikdo nesmí být zbaven života. Abych se přiznal, výše uvedené vnímám minimálně jako problém - paradox.

 

Problematika trestu smrti je velice složitá a to nejen právně, ale i z filozofického a psychologického hlediska. Normálně se chovající jedinec, který si váží lidského života, nebude asi nikdy primárně usilovat o zbavení života jiných jedinců. Zcela jistě je třeba rozlišovat zločiny v dobách míru a válečných obdobích (řešení konfliktů vojenskou silou je samo o sobě extrémním řešením, se kterým z principiálních důvodů nesouhlasím. A opět je třeba rozlišovat mezi válečným konfliktem obraným a útočným). Není to problém ani politických vražd v dobách míru, kdy byli popravováni jedinci „jen“ pro svůj odlišný názor a politické přesvědčení (politické procesy v padesátých letech 20. století), aniž by oni sami přímo připravili záměrně o život někoho jiného.

 

Při výše uvedených úvahách o vhodnosti zachování trestu smrti jako krajního, mimořádného trestu vycházím právě z  trestných činů jedinců, kteří úmyslně, plánovaně, často brutálně a opakovaně připraví o život jiné jednotlivce, kteří jsou v nevýhodě, protože jejich čin neočekávají nebo jsou jinak, vzhledem k osobě vraha, handicapovaní. A teď mám na mysli nepředvídatelné teroristické činy, činy pedofilních vrahů či vrahů seniorů.

 

Otázka neaplikace trestu smrti pro možný justiční omyl je problematická a primárně připouští a staví na lidském selhání. Což je samozřejmě možné. Pokud jsem odkázán na výpovědi a hodnocení jiných, které nemohu přímo ověřit, protože jsem u toho nebyl, je to vždy problém. Nicméně jsou činy, které jsou na základě faktů a výpovědí doložené a doložitelné. V případě pochybností o vině pachatele v činech popsaných výše, bych považoval za schůdný doživotní trest, ale bez možnosti odvolání (ve smyslu změny trestu), zkrácení trestu či amnestie. Samozřejmě, že pod podmínkou, že orgány v trestním řízení budou i nadále pokračovat v ověřování a získávání důkazů, ať ve smyslu obhajoby či obvinění. Tím by se eliminovala možnost justičního omylu. Nesmělo by ale dojít k tomu, aby se výše uvedené hodnocení stalo pro soudy výmluvou. To by byl nesmysl. Každý je odpovědný za svoje činy, každý odpovídá za svoji práci. Navíc nikdy v takových případech nejde o rozhodnutí jednoho člověka - soudce.

 

To, že některé státy vyloučily ze svého trestního arzenálu trest smrti, vůbec nic nevypovídá o jejich humanitě, duchovní , filosofické a psychologické vyspělosti a civilizovanosti. Byť by se to na první pohled tak mohlo zdát.

 

Výše uvedené zcela vůbec není motivováno „touhou po pomstě“, filozofií „oko za oko, zub za zub“, to by bylo jistě hrubým podceněním mých úvah. Výše uvedené vychází právě z toho, že si obecně lidského života vážím a považuji ho ze strany ostatních za nedotknutelný. Výše uvedené je ale jen mojí reflexí pochybností, které s uvedenou problematikou pociťuji.

 

Základní listina práv a svobod [1] také říká v článku jedna, hlava první, že: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Chci jen hájit právo každého člověka na život a to i v případě, že se stane obětí násilného trestného činu, činem jiného člověka, který svým činem, zbavením života druhého, základní právo na život, deklarované výše uvedenou základní listinou práv a svobod, nenávratně poruší. Nic míň, nic víc.

 

MUDr. Petr Engel, 1.2.2013

 

[1] USNESENÍ předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

           FILOSOFIE

© PEEN  2013