Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

29.09.2013

Městský stát Vatikán

Historie

 

Termín Vatikán je používán již od doby Říše římské a pochází původně od Etrusků. Název Vatikánu je odvozen od Vaticanus Mons, pahorku, na kterém se nachází. Tato oblast byla také nazývána Campus Vaticanus (vatikánská pole). Vatikánský pahorek byl v období původní etruské kultury nekropolí.

 

Na Vatikánském pahorku byly zbudovány nejprve vily patriciů a později amfiteátr a zahrady sloužící k zábavě a potěše římských občanu, která často spočívala v mučení a vraždění křesťanů ve zmíněném amfiteátru. Neoznačuje však stejné území jako dnes, hranice byly pohyblivé až do jeho novodobé historie.

 

Nejprve byly na Vatikánské hoře (ager vaticanus) zřízeny zahrady, které vybudovala Agrippina Starší. Roku 40 po Kristu zde započal císař Caligula stavbu cirku, kterou ale dokončil až císař Nero a podle nějž byl pojmenován jako circus Gai et Neronis. V té době sem byly přivezeny egyptské obelisky z Heliopole, které se nyní nacházejí ve středu náměstí sv. Petra. Neronův cirk proslul po požáru Říma v roce 64 n. l., kdy se stal místem poprav pronásledovaných křesťanů, jež byli obviněni za onen požár. Legenda vypráví, že zde byl ukřižován a pohřben i sv. Petr., první římský biskup.

 

Území Vatikánu od nepaměti patřilo papežům. Až roku 324 n. l. zde byla čerstvě pokřtěným císařem Konstantinem zbudována bazilika (na místě, kde měl být hrob sv. Petra), na jejíchž základech byl v XVI. a XVII. století vystaven chrám sv. Petra, a Vatikán začal psát svoji křesťanskou historii. Největšího územního rozmachu Vatikán dosáhl na počátku 16. století za pontifikátu Julia II. (1503 – 1513), kdy bylo město několika násobně větší a na jihu zasahovalo až do oblastí ležících za hranicemi Říma. Julius II. také nechal provést mnohé architektonické změny. Kromě přestavby původní Konstantinovy baziliky na současný chrám také rozhodl o výzdobě Sixtinské kaple freskami.

 

Trvalou papežskou rezidencí byl Vatikán vyhlášen až 17.1.1377 papežem Řehořem XI. (1370 – 1378). Řehoř XI. o rok později náhle umírá a papežství se ocitá ve vážné krizi, která je nazývána velkým západním rozkolem, či papežským schizmatem.

 

Řehořovým nástupcem se stal papež Urban VI. Svým hrubým chováním však popudil většinu kardinálů, kteří se účastnili jeho volby a ti se rozhodli sesadit Urbana tím, že zvolili nového papeže, Klimenta VII. Urban VI. se však svého pontifikátu nevzdal a uchýlil se do Avignonu. Situaci dvou, a později dokonce tří papežů pak řešil až Kostnický koncil v roce 1417, který zbavil odbojného papeže úřadu bez jeho souhlasu a zvolil papeže nového – Martina V.

 

Po překonání této krize a rozkolu dochází i přes hrozbu náboženské reformace v průběhu XVI. století k jisté stabilizaci papežství. Za její vrchol lze označit odluku Velké Británie od Vatikánu za vlády krále Jindřicha VIII. (1509 – 1547) a založení vlastní, tzv. anglikánské církve. V této době se roku 1582 papež Řehoř XIII. (1572 – 1585) zasloužil o změnu kalendáře z dosud používaného juliánského na tzv. gregoriánský, používaný dodnes.

 

Během Velké francouzské revoluce v roce 1798 byl papežský stát císařem Napoleonem Bonapartem (1804 – 1814, 1815) dokonce zrušen a připojen k satelitní cisitalské republice pod správou Francie. V květnu roku 1809 Napoleon dokonce církevní stát obnovený roku 1801 mírem z Lunéville zrušil de iure a území připojil k francouzskému císařství. K obnovení Vatikánu – papežského státu došlo o čtyři roky později. Papeže Pia VI. stálo odmítání vzdát se pontifikátu život.

 

K dalšímu ohrožení Vatikánu došlo v revolučních letech po roce 1848. Revoluce v Itálii byla v červenci roku 1849 potlačena. O jedenadvacet let později došlo ke sjednocení italských městských státu spolu s Římem a území původního papežského státu s hlavním městem Vatikánem bylo Itálií anektováno. Vatikán tak prakticky opět zmizel z mapy.

 

Italský parlament navrhnul 13. května 1871 zákony o zárukách papežské nezávislosti na italském státu, které se měly stát jakýmsi odškodněním za ztrátu území. Papež je však odmítl podepsat, stále sídlil na anektovaném území, a nepříjemné napětí mezi ním a Itálií bylo zažehnáno až podepsáním tzv. lateránské smlouvy roku 1929, která prohlásila Vatikán za samostatný a nezávislý stát s papežem jako svým nejvyšším představitelem.

 

 

Lateránské smlouvy

 

Lateránské smlouvy představují tři dokumenty rozdílného zaměření, politickou Smlouvu mezi Svatým stolcem a Itálií, tzv. Smírčí smlouvu (Lateran Conciliation Treaty), ekonomickou Lateránskou finanční konvenci (Lateran Financial Convention) a náboženský Lateránský konkordát (Lateran Concordat). Tyto dokumenty byly podepsány státním sekretářem kardinálem Gasparrim (1914 – 1930) zastupujícím Svatý stolec a papeže Pia XI. a Jeho excelencí Benitem Mussolinim (1922 – 1943) v zastoupení Jeho veličenstva Viktora Emanuela III. (1900 – 1946), oficiálně premiérem Italského království, který ovšem již fakticky vládnul jako diktátor.

 

Lateránské smlouvy jsou často prezentovány jako kompromis mezi oběma státy, nicméně akt podpisu byl velkým vítezstvím pro papeže, a to nejen z důvodu získání územní suverenity a prosazení mnoha svých požadavku, ale také díky finančním kompenzacím ze strany Itálie. Toto odškodnění papeže mimo jiné postavilo do velmi výhodné výchozí mezinárodní pozice a jeho předchůdce označilo za oběti

italské zvůle. Itálie naopak získala „pouze“ diplomatické uznání z papežovy strany.

 

Lateran Conciliation Treaty souhrnně přiznává Svatému stolci „absolutní a zřejmou nezávislost a nespornou suverenitu v mezinárodní oblasti“, stejně tak shledává „nutným vytvoření městského státu Vatikán“, současně „uznává plné vlastnické právo, absolutní moc a suverénní jurisdikci nad tímto prostorem“ právě Svatému stolci, přičemž jeho hlava, papež, je v pravomocích a povinnostech (především těch diplomatických) srovnáván s hlavou státu, králem, a náleží mu proto i stejné zacházení. S tím souvisí také otázka diplomatického postavení papežských vyslanců, které se opět nijak neliší od postavení jejich kolegů z ostatních státu, jimž je na oplátku dovoleno zakládat svá velvyslanectví pro Vatikán.

 

Dle mezinárodních stanov jsou tedy diplomatická práva a povinnosti včetně imunity standardní a vzájemné, lišící se pouze v detailech, většinou náboženských poctách a právech jednat s příslušníky místní církve, odpovídající odlišnosti podstaty papežské a státní autority. Jednotlivé články této smlouvy se zabývají suverenitou a autoritou Svatého stolce a Vatikánu, jenž je dle smlouvy pouze „atributem vlastním jeho povaze v souladu s tradicí a s požadavky jeho poslání ve světě“, diplomatickými vztahy a v neposlední řadě i neutralitě Svatého stolce i Vatikánu. Doslova prohlašuje, že „chce zůstat a zůstane mimo jakékoliv soupeření mezi ostatními státy i mimo kongresy, kde se tyto spory řeší, dokud si ovšem obě strany sporu nevyžádají jeho mírovou misi“, presto „si pro sebe vyhrazuje právo vykonávat své morální a duchovní postání“. Stát tedy „bude vždy a ve všech případech považován za neutrální a nedotknutelné území“. Touto formulací si Svatý stolec zajistil svou nedotknutelnost zároveň s právem zapojovat se, za určitých podmínek, do mezinárodních vztahů.

 

Smlouva ve svých článcích řeší i povinnosti, kterými se Italské království vůči Vatikánu zavazuje, jedná se o zajištění dodávek vody, adekvátní infrastruktury a spojení s ostatními státy a koordinaci dalších veřejných služeb, přičemž veškeré náhrady jsou hrazeny italským královstvím. Vatikán ustanovil katolickou víru státním náboženstvím Itálie. Smlouva řeší i správu a vlastnictví budov na území nového státu i historicky spjatých s papežstvím a jejich otevření veřejnosti. Po podpisu smluv tak došlo k navrácení těchto objektů a prostranství, přičemž jejich zpřístupnění závisí na míře a způsobu užívání papežem, v souladu s ochranou jeho osoby a soukromí.

 

Lateran Financial Convention je právním závazkem Itálie k vyplacení tzv. kompenzací Svatému stolci za desetiletí trvající anexi papežského území, a to částkou 750 milionu lir v hotovosti a 1 miliardou lir v 5% obchodovatelných dluhopisu.

 

Lateran Concordat určuje vzájemné vztahy Svatého stolce a Itálie v oblasti náboženství, spolu s pozicí církve v Italském království. Papeži se podařilo pomocí znovuzavedení kanonického práva [(soubor pravidel (kánonů) platných v určité křesťanské (katolické, pravoslavné či anglikánské) církvi], v Itálii prosadit široké pravomoci v různých sférách života, prakticky tak konkordát funguje jako právní uznání politického a společenského vlivu katolické církve řízené z Vatikánu v italské společnosti.

 

Jednání mezi Piem XI. a Mussolinim byla v případě konkordátu velmi tvrdá. Vedle celkem jasných otázek celkového postavení a činnosti duchovních, pevného ustanovení církevních svátku a dalších obřadu, či povinnosti změnit zákony týkající se církevních záležitostí dle papežovy vůle, panovaly i neshody např. v otázce vzdělávání a povinnosti vyučovat náboženství nejen na základní, ale také na střední škole.

 

Nakonec podpisem konkordátu získal Svatý stolec záruky o svobodě a nezávislosti katolické církve a její činnosti v Itálii. Došlo také k vzájemnému uznání obou do té doby znepřátelených států, které se zavázaly k řešení případných neshod ohledně výkladu konkordátu se vzájemným respektem a dobrou vůlí.

 

V roce 1984 byl v souvislosti s historickým vývojem konkordát modifikován ve smyslu zrušení katolictví jako státního náboženství v Itálii. To byla prakticky jediná podstatná změna upraveného konkordátu, která je dílem jedné z nejvýznamnějších osobností vatikánské diplomacie, Jeho eminence kardinála, státního sekretáře, Agostina Casaroliho (1979 – 1990). K podepsání oběma stranami, Svatým stolcem a Itálií, došlo 18. února 1984 a k ratifikaci italským parlamentem 25. března 1985.

 

Kromě zmíněné modifikace konkordátu platí Lateránské smlouvy dodnes v nezměněném znění a staly se součástí základní legislativy vatikánského státu i Svatého stolce, stejně jako určujícím zákonem bilaterálních vztahu s Itálií.

           HISTORIE

© PEEN  2013