Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

29.09.2013

Městský stát Vatikán

I.          Politický systém

 

Vatikán je jediným svého druhu i v otázce politického systému. Jedná se o absolutistickou církevní monarchii, tzv. teokracii, s doživotně voleným papežem v čele, jehož volí shromáždění kardinálů, tzv. konkláve.

 

 

I.1.        Konkláve

 

Po rezignaci nebo úmrtí papeže nastává do zvolení nového papeže takzvaná sedisvakance, tedy období, během něhož není obsazen církevní úřad. Volbu nového papeže obstarává kardinálská konkláve (z latinského cum clave – uzamčen na klíč, na znamení přísné tajnosti procesu volby). Papeže volí kardinálové, kteří do dne začátku konkláve nedovršili věku 80 let. Počet kardinálů není přesně určen i složení konkláve se neustále mění, kardinálové starší 80 let jsou nahrazováni mladšími. Jejich nejvyšší počet je 120.

 

Konkláve zasedá a jedná v Sixtinské kapli tak dlouho, dokud nedosáhne některý z kandidátů potřebné většiny. Hlasování o budoucím papeži je tajné. Před vstupem do konkláve skládají kardinálové přísahu o dodržování pravidel a mlčenlivosti. Účastníkům je zakázán kontakt s vnějším světem.

 

První den konkláve se koná jedno kolo volby odpoledne. V další dny volí kardinálové dvakrát dopoledne a dvakrát odpoledne. Ke zvolení papeže je potřeba dvoutřetivová většina hlasů. Není-li počet volitelů dělitelný třemi, činí potřebný počet hlasů dvě třetiny + 1.

 

 

I.2.        Příprava volebních lístků

 

Na každém volebním lístku je napsáno: „Volím jako nejvyššího pontifika …“ (Eligo in Summum Pontificem meum D Card. …). Volitel musí doplnit jméno písmem, z něhož není zřejmé, kdo je autorem.

 

Každý kardinál, který vyplnil a následně přeložil volební lístek, jej musí viditelně donést k oltáři. Tři dohlížející sčitatelé smíchají hlasy v nádobě – urně. Po sečtení lístků se z nich nahlas předčítají jména a následně je každý lístek propíchnut jehlou ve slově Eligo (volím) a navléknut na nit, jejíž konce se posléze sváží. Tyto záznamy jsou nakonec zapečetěny a uloženy do tajných archivů.

 

 

I.3.        Neúspěšná volba

 

Hlasování je zcela anonymní a v případě nezvolení dojde ke spálení hlasovacích lístku tak, že komínem vystoupá jako signál černý kouř.

 

Po třech dnech neúspěšného hlasování nastane denní přestávka určená k rozhovorům. Stejná přestávka se pak dělá po každých sedmi neúspěšných volbách. Není-li papež zvolen po trojím opakování sedmi voleb, je po denní přestávce volen prostou většinou.

 

 

I.4.        Zvolení

 

Pokud je papež zvolen, jsou spáleny hlasovací lístky s chemikálií (dříve s vlhkou slámou) a z komína nad Sixtinskou kaplí vystoupá bílý kouř. Poté je nutné oznámit zvolenému kandidátovi rozhodnutí konkláve, přičemž se očekává, že si zvolí a přijme jméno, které bude během svého pontifikátu užívat. Když se tak stane, vyjde konkláve z kaple na balkon chrámu sv. Petra a slovy: „Habemus papam!“ oznámí lidu „Máme papeže!“.

 

Nový papež následně slouží intronizační mši (slavnostní ceremonie korunovace monarchy a nejvyšších představitelů katolické a pravoslavné církve – papeže, biskupa, opata a patriarchy), od dob papeže Pavla VI. (1963 – 1978) na náměstí sv. Petra, při které jsou mu předány odznaky jeho úřadu, papežské pallium (součást oděvu a tzv. Rybářský prsten užívaný jako papežská pečeť.

 

Oficiální titul papeže zní: Jeho Svatost papež, biskup římský, zástupce Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů, nejvyšší velekněz katolické církve, patriarcha západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita římské provincie, suverén Vatikánského městského státu a služebník služebníku božích.

 

Případnou obranu státu zajištuje Itálie a tzv. Švýcarská garda, kterou tvoří přibližně stovka vojáků, mužů ze švýcarských katolických rodin, kteří mají za úkol střežit budovy, vchody i samotného papeže.

 

 

I.5.        Církevní hierarchie hodností a zastávaných úřadů

 

Kardinál je hned po papeži druhá nejvyšší církevní hodnost. Jmenuje je papež z příslušníků nejvyššího kléru pro činnost v Římské kurii. Arcibiskup neboli metropolita je hlavou církevní provincie skládající se z diecézí. Hlavou diecéze, tedy církevního obvodu, je biskup. Děkan spravuje děkanát, církevní okrsek, který čítá několik farností. Farnost, jako nejmenší církevní jednotka je pod správou faráře neboli kněze.

 

 

II.          Ekonomika a hospodářství

 

Vatikán nedisponuje klasickým hospodářstvím se sektory jako průmysl, zemědělství, služby, věda a výzkum. V tomto jediném případě se jedná o tzv. nekomerční ekonomiku založenou na několika zdrojích příjmů, které pokrývají provoz státu a jeho institucí, včetně údržby památek a financování papežských velvyslanectví po celém světě, tzv. nunciatur.

 

Ve fyzické formě se jedná o Petrův peníz, což značí příspěvky křesťanů z celého světa, příjmy z prodeje publikací a suvenýru a vstupného do vatikánských památek. Důležitější a vyšší příjmy ale plynou z množství nemovitostí a akcií a z působení ve finančnictví a bankovnictví obecně. Většina kapitálu je uložena v Itálii. Měnou je ve Vatikánu od roku 2002 euro, které nahradilo italskou a vatikánskou liru.

           HISTORIE

© PEEN  2013