Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

29.09.2013

Městský stát Vatikán

Právní postavení Vatikánu a Svatého stolce

 

Vztah mezi Svatým stolcem (Santa Sede) a Vatikánským městským státem je následující. Svatý stolec je oficiální název papežského úřadu, jakožto nejvyšší instance katolické církve, který tvoří kromě papeže také celá Římská kurie. Zjednodušeně řečeno, pojem Svatý stolec označuje nejvyšší autoritu, jakési headquarters – velitelství katolické církve, jakožto světové organizace se sídlem ve Vatikánu.

 

Na druhé straně je Vatikán od roku 1929 suverénním státem ležícím v srdci Říma, který je oficiálním sídlem papeže, tedy římského biskupa, a Římské kurie, souhrnně nazývanými Svatým stolcem. Z toho vyplývá, že Svatý stolec je autoritou existující dávno před založením Vatikánského státu a Vatikán je tak zřejmě jediným státem světa, který byl založen z určitého důvodu (Halas, 2004).

 

Podle výkladu mezinárodního práva jsou Svatý stolec, a do jisté míry i Vatikánský stát, subjekty sui generis (svého druhu, jedinečné), na sobě nezávislé. Právní postavení Svatého stolce se dnes odvozuje nikoli z územního, ale spíše z historického a duchovního základu.

 

 

Vatikán – moderní stát

 

Svou moderní, státní historii Vatikán píše od jeho faktického obnovení 11. února 1929, kdy se znovu objevil na mapě Itálie, tentokrát již ne jako církevní, ale jako moderní suverénní stát a samostatný subjekt mezinárodního systému.

 

Tuto událost lze chápat jako jistý přelom, neboť po staletí Vatikán existoval pouze jako sídlo papeže, hlavy katolické církve, ležící v Římě a požívající jakýsi mezinárodní respekt, zatímco nyní se Vatikán stal suverénním státem a papež jeho hlavou. Tento krok byl ve své době také poměrně kontroverzní a předcházela mu několikaletá jednání a mnohaletý spor. Od faktického zrušení Vatikánského církevního státu jeho anexí nově vzniklou sjednocenou Itálií s hlavním městem Římem roku 1870 vedl Svatý stolec v čele s papežem, ostentativně stále sídlícím na Monte Vaticano, s Itálií diplomatickou válku.

 

Jako Papežský stát (resp. Církevní stát, latinsky Patrimonium Sancti Petri) je označován státní útvar, který existoval ve střední části Apeninského poloostrova zhruba od 8. století po rok 1870. Jeho hlavou byl papež, hlavním městem Řím a do XIX. století představoval jeden z největších italských států.

 

V letech 1796 – 1797 byl církevní stát ohrožován francouzskými výboji a 15. února 1798 došlo k obsazení samotného Říma. Papež byl deportován do Sieny a Napoleon Bonaparte vyhlásil Věčné město za součást své říše jako tzv. „sesterskou římskou republiku“. Papežský stát byl tímto aktem vlastně zrušen. Obnoven byl ve stejném rozsahu Vídeňským kongresem roku 1815.

 

Revoluční rok 1848 se projevil i v církevním státě. Papež musel tajně utéct a v Římě byla 9. února 1849 vyhlášena republika. Papež musel požádat o vojenskou pomoc zahraniční mocnosti – Francii, Rakousko, Španělsko a Neapol. 12. dubna 1850 se mohl vrátit do Říma.

 

Do roku 1860 papež disponoval poměrně rozsáhlým územím ve střední části Apeninského poloostrova rozděleným na dva tzv. Papežské státy. V procesu sjednocování Itálie, tzv. risorgimentu byly tyto oblasti postupně začleněny do „nového“ státu. Od roku 1861, kdy oficiálně vzniklo Italské království, kulminovala vyjednávání o dobrovolném připojení Papežských státu, což papež Pius IX. (1846 – 1878) neustále odmítal se slovy: „Tento kout země je můj. Dal mi ho Kristus.

 

Sjednocování Itálie však pokračovalo a papež přišel postupně o velkou část území. Jeho državy, z nichž nakonec zbyl pouze Řím a nejbližší okolí, odolávaly jen díky spojeneckým armádám. Když se po zahájení prusko-francouzské války Francouzi stáhli z Říma, Italové 20. září 1870 město dobyli a vyhlásili jej za hlavní město sjednocené Itálie.

 

Papežové, kterým byl ponechán jen pahorek Vatikán, dlouho doufali v obnovení církevního státu, k čemuž došlo až po vyrovnání s Itálií a podepsáním Lateránské smlouvy v roce 1929. Ta potvrzovala suverenitu Vatikánu i exteritoriálních území. Papež se oproti tomu vzdal nároků na původní území a uznal Řím za hlavní město Itálie. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984. Ztrátu území, patřících původně k papežskému státu se Itálie zavázala odškodnit velkorysou finanční náhradou.

 

Lateránské smlouvy podepsané 11. února 1929 umožnily založení Vatikánského státu, vymezily ho mezinárodně a právně, a stanovily jeho vztah s Itálií. Nemalou zásluhu na úspěšných jednáních probíhajících od roku 1926 směřujících k podepsání Lateránských smluv má papež Benedikt XV. (1914 – 1922), a hlavně samotný vyjednávač, v té době úřadující Pius XI. (1922 – 1939). Právě tento papež znovu položil „římskou otázku“ a obnovením tradičního požehnání Urbi et orbi* projevil záměr znovu se zapojit do dění ve světě, vymanit se s Vatikánského zajetí a obnovit Vatikán a jeho autoritu v největším možném rozsahu.

 

 

*Městu (Římu) a světu. Požehnání, které papež uděluje z lodžie baziliky sv. Petra na Boží hod vánoční,   Boží hod velikonoční a v několika dalších výjimečných případech.

 

 

Ústava státu Vatikán a státní orgány

 

Ústava státu vstoupila v platnost 22. února 2001 za pontifikátu Jana Pavla II. (1978 – 2005) a plně nahradila Ústavu ze 7. června 1929. Skládá se z pouhých dvaceti článků, což samo o sobě zdůrazňuje účelovost vatikánského státu a absenci vnitřní politiky.

 

Dle ústavy je Vatikán teokracií, tedy absolutistickou monarchií vystavenou na božském základě, v níž Papež, tedy zástupce Boha na zemi, drží ve svých rukách jako hlava státu prakticky veškerou moc, zákonodárnou, výkonnou i soudní. Papeži je tak vyhrazeno zastupování státu ve vztazích s ostatními státy a jinými subjekty mezinárodního práva, diplomatické styky a uzavírání smluv. Jsou mu také předkládány ke schválení návrhy zákonu, rozpočet a další finanční zprávy. Papež jmenuje členy Státní rady na pětileté období. Jeho jménem je vykonávána soudní moc a má také právo udělit milost a amnestii.

 

Jen v případě nečinnosti Svatého stolce (absence papeže po smrti dosavadního a před zvolením následujícího) přecházejí některé pravomoci na tzv. Kolegium kardinálů, jejichž moc je ale podstatně omezena.

 

Faktickým vykonavatelem papežovy vůle v oblasti legislativy je tzv. Papežská komise státu Vatikán (Pontifical Commission for Vatican City State). Skládá se z deseti kardinálů a její předseda (Cardinal President) je po papeži nejdůležitější osobou ve státní správě a hraje podobnou roli jako předseda vlády. Jak legislativní akty, tak obecné pokyny a předpisy jsou po schválení vyhlášeny prostřednictvím oficiálního věstníku Svatého stolce Acta Apostolicae Sedis.

 

Exekutivní moc vykonává orgán s názvem Governatorato, přičemž funkci jeho předsedy vykonává taktéž předseda Papežské komise, který v tomto případě přebírá titul President of the Governatorato. Z titulu této funkce se stává oficiálním představitelem státu navenek. Jeho zástupcem je Státní sekretář (Secretary General), volený z řad biskupů, spolu se svým náměstkem (Deputy Secretary General), který obdrží titul monsignora.

 

Papežská komise a Governatorat spolu úzce spolupracují při tvorbě legislativních aktů. Prezident také může dle svého uvážení k rozhodnutím ohledně správy státu přizvat Státní radu (State Council) s Generálním radou (General Councillor) v čele.

 

Ve věcech soudních papežovým jménem od roku 1987 rozhodují soudce, Soud, Odvolací soud a Nejvyšší soud.

           HISTORIE

© PEEN  2013