Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

29.09.2013

Městský stát Vatikán

I.           Švýcarská garda

 

 

Švýcarská garda je označení pro švýcarské žoldnéře, kteří v minulosti sloužili v armádách mnoha evropských panovníků, fungovali jako osobní strážci či střežili panovnická sídla. V současné době existuje pouze papežská švýcarská garda, zastávající funkci vatikánské armády.

 

 

I.1.        Historie

 

Mladí Švýcaři se od starověku často nechávali kvůli chudobě najímat do cizích služeb. Aby si ve středověké přelidněné zemi, kde byla nouze o práci, zajistili obživu na zimu, dávalo se na 15 000 mužů přes léto verbovat do válek. Velmi brzy si získali skvělou reputaci jako odvážní a věrní válečníci a prosadili se v mnoha armádách.

 

Nejslavnější je působení Švýcarů ve službách francouzského krále. Smlouvu s nimi uzavřel již v roce 1453 Karel VII. a obnovil ji roku 1474 Ludvík XI. Ten najal švýcarské vojáky jako instruktory pro svoji armádu a jejich sbory se brzy staly významnou oporou Francouzů. Prestiž švýcarské gardy stoupala zejména v XVII. A XVIII. století. Nejslavnějším činem je obrana Tuilerijského paláce v Paříži během francouzské revoluce. V roce 1789 byla garda francouzskými revolucionáři rozpuštěna. Přesto 10. srpna 1792 bránilo palác 900 gardistů, věrných králi a na 600 jich bylo pobito. Dalších asi 160 členů gardy zemřelo později na následky zranění ve vězení nebo pod gilotinou. Kromě několika desítek přeživších zůstalo ze švýcarské gardy jen 300 mužů, kteří byli několik dní před masakrem v Tuilerijském paláci vysláni do Normandie na obranu zásobovacích vozů.

 

Poté co Napoleon obnovil monarchii, znovu zavedl v roce 1814 také jednotku švýcarské gardy. Pěší pluky bojovaly v Napoleonově armádě po celé Evropě. Avšak v roce 1817 byla garda definitivně rozpuštěna a nahrazena novou gardou, tvořenou rodilými Francouzi. V roce 1832 byli veteráni ze švýcarské gardy spolu s dalšími cizinci převeleni do francouzské cizinecké legie.

 

Další jednotky švýcarské gardy fungovaly zejména v 18. století na panovnických dvorech po celé Evropě – v Savojsku a Sardinském království, v Prusku, v Saském království, v Neapolském království, v Nizozemí, v Toskánském velkovévodství i v Rakousku, kde střežila sídlo Habsburků, Hofburg.

 

 

II.          Papežská švýcarská garda

 

Papežská švýcarská garda (něm. Schweizergarde, it. Guardia Svizzera Pontificia, lat. Pontificia Cohors Helvetica nebo Cohors Pedestris Helvetiorum a Sacra Custodia Pontifici) oficiálně vznikla roku 1506 a jako jediná funguje dodnes. Již Sixtus IV. (1471 – 1484) se spojil s několika kantony švýcarské konfederace, požádal o švýcarské vojáky a nechal postavit kasárna na Via Pellegrino. Úmluvu obnovil i jeho nástupce Inocenc VIII. (1484 – 1492), který chtěl gardisty využít v boji proti milánskému vévodovi. Významný pro dějiny gardy je zejména papež Julius II. (1503 – 1513), který požádal o poskytnutí stálé dvousetčlenné posádky švýcarských gardistů. Prvních 150 mužů dorazilo do Říma 22. ledna 1506 po tříměsíčním pochodu a toto datum je pokládáno za oficiální datum vzniku papežské gardy.

 

Prvním a nejznámějším činem švýcarské gardy byla obrana Říma 6. května 1527 proti vojsku Karla V. Při tzv. „Plenění Říma“ pouhých 189 mužů bránilo papeže před španělskou armádou s mnoha tisíci vojáky. Umožnili Klementu VII. (1523 – 1534) uprchnout do bezpečí, přestože většina (147 mužů) byla pobita. Malému oddílu se mezitím podařilo vyvést Svatého otce z Vatikánu. Žoldnéři Švýcarské gardy ho vyvedli z Vatikánu tajnou chodbou ústící do Andělského hradu. Passetto di Borgo je 800 m dlouhá chodba vybudovaná v roce 852. Ústí do mohutné pevnosti Castel Sant Angelo, neboli Andělského hradu. Jeho obránci se statečně bránili celých osm dní, ale nakonec museli složit zbraně. Švýcarští gardisté a Passetto však papeži zachránili život. Jednou z podmínek dobyvatelů bylo kromě darů finančních i hmotných také rozpuštění zbytků Švýcarské gardy. Ta byla obnovena až v roce 1548 za Pavla III. (1534 – 1549).

 

 

V současnosti má garda 110 mužů, kteří se stále těší velké úctě pro svou disciplínu a věrnost jako ve středověku. Jde o nejmenší, nejstarší, nejbarevnější a nejfotografovanější oficiální armádu na světě. Funguje zejména jako reprezentativní hradní stráž a ochranka papeže a je jedním ze symbolů Vatikánu.

 

Příslušníkem se může stát pouze svobodný Švýcar – katolík ve věku od 19 do 30 let a vyšší než 174 cm. Musí dokončit základní výcvik ve švýcarské armádě a mít středoškolské nebo odborné vzdělání. Všichni nováčci vždy 6. května (výroční den „Plenění Říma“) na nádvoří sv. Damase přísahají na gardový prapor věrnost papeži. Při přísaze zdvihají pravou ruku se zvednutým palcem, ukazovákem a prostředníčkem jako symbol sv. Trojice, levou rukou pevně drží žerď praporu. Členství v gardě je ve Švýcarsku často rodinnou tradicí. Gardisté se mohou oženit, pokud jsou starší 25 let, odsloužili v gardě minimálně 3 roky a upsali se na další 3 roky služby a mají nejméně hodnost desátníka.

 

 

II.1.       Uniforma

 

Členové Švýcarské gardy chodí v nápadných barevných uniformách renesančního původu. Garda, která přišla v roce 1506 do Říma, pravděpodobně žádné zvláštní uniformy neměla a byla oblečena jako většina vojáků té doby – v dubletech s širokými rukávy, v nohavicích po kolena a v punčochách, s rameny a hrudí chráněnými pancířem. Unifikované odění vojáků se vytvořilo až později. Snad mohli mít na hrudi švýcarský kříž nebo papežské zkřížené klíče. Ve zprávách o jejich příchodu do Říma zmínka o odění není.

 

 

II.2.       Historická uniforma

 

První uniformy měly jen dvě barvy – modrou a žlutou, odvozené od rodových barev papeže Julia II. Až Lev X. (1513 – 1521) z rodu Medici přidal na uniformy medicejskou červenou. I když se lidé často mylně domnívají, že obleky Švýcarské gardy vymyslel sám Michelangelo, současná úprava pochází až z roku 1914. Navrhl ji velitel Jules Répond ve snaze navrátit časem měnícím se uniformám jejich původní vzhled. Inspiroval se Rafaelovými freskami, klobouky nahradil barety a plisovaný nákrčník bílým límcem. Také pancíř vymodeloval podle starých vyobrazení. V současné době se uniformy šijí v Třešti u Jihlavy.

 

Při běžné stráži nosí gardisté k uniformě černý baret a bílé rukavice. Při nepříznivém počasí stráže oblékají přes uniformy tmavě modrý plášť bez rukávů, svazovaný na bocích modrými stuhami. Při slavnostnějších příležitostech mění prostý bílý límec za plisovaný nákrčník a baret za morion se znakem Julia II. Ten je ozdobený pštrosím perem podle hodnosti a funkce – bílé pero je určené pro velitele a jeho zástupce, fialové pro důstojníky, červené pro poddůstojníky a řadové gardisty – halapartníky a černožluté (na černé přilbě) pro bubeníky. Pro obzvláště slavnostní příležitosti, jako je přísaha nových členů, oblékají gardisté navíc ještě hrudní pancíř. Méně známá je nenápadnější tmavě modrá „pracovní“ uniforma s širokým bílým límcem. K ní nosí gardisté také černý baret.

 

 

II.3.       Výzbroj

 

Jako zbraně gardisté tradičně používají halapartnu a dlouhý meč, důstojníci mají rapír nebo šavli. Kromě tradičních ceremoniálních zbraní má garda k dispozici i nejmodernější palné zbraně a prochází náročným výcvikem. Přestože je tak jejich funkce hlavně reprezentativní a ceremoniální, jsou plně funkčním vojenským útvarem.

 

 

II.4.       Prapor

 

Prapor Švýcarské gardy vychází ze švýcarské tradice 18. století a v současné podobě se užívá od roku 1913. Je čtvercový, o straně 2,2 m, rozdělený bílým křížem na čtyři pole. Ve středu je umístěn znak aktuálního velitele gardy (od roku 2008 Daniel Rudolf Anrig). V prvním poli je znak vládnoucího papeže, kde zůstala tiara jako symbol panovníka, druhé a třetí pole obsahuje 5 pruhů v barvách švýcarské gardy (modrá, žlutá, červená), ve čtvrtém poli je umístěn znak Julia II., který Švýcarskou gardu založil. Prapor se mění pokaždé s novým papežem či velitelem gardy. Heslem gardy je „Odvaha a věrnost“.

           HISTORIE

© PEEN  2013