Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

29.09.2013

Městský stát Vatikán

Avignonské papežství a Velké schizma

 

Ve XIII. století dosáhlo papežství vrcholu své moci i vlivu a úspěšně odolávalo snahám německých císařů Svaté říše římské o ovládnutí Itálie a tím i o získání většího vlivu a samostatnosti. Ve XIV. století se papežství dostává do problémů, hlavně oslabení moci, a dostává se do silného tlaku a vlivu francouzského krále Filipa IV. Sličného (*1268, v úřadu 1285 – 1314). V této době byl papežem Bonifác VIII. (v úřadu 1285 – 1314). Ten se pokusil prosadit své vedoucí postavení, narazil ale na tvrdý odpor francouzského krále. Na jedné straně Bonifác VIII. usiloval o zřízení jakéhosi teokratického západního univerzálního státu pod svým vedením, na druhé straně Filip IV. Sličný se snažil o vybudování francouzského světového panství. Když pak v roce 1302 papež vydal bulu Unam sanctam, ve které se odvolával na učení o dvou mečích (duchovní i světskou moc podle Lukášova evangelia 22,38 Kristus svěřil církvi) a prohlašoval, že poslušnost vůči papeži je nutná ke spáse, došlo ke střetnutí.

 

Papež se zapletl v té době do mnoha sporů, jak s kardinálskými rodinami, do sporu o Sicílii, zasahoval do záležitostí Florencie, i do voleb krále v Německu, kde knížata zvolila králem Alberta Habsburského. Závažnější však byl druhý spor s Filipem Sličným v roce 1301 v záležitosti uvěznění a odsouzení papežského nuncia ve Francii. Papež protestoval, rozkázal králi, aby nuncia (biskupa) osvobodil a vrátil zabavené statky. Současně králi vyčítal i všechna jeho provinění vůči církvi, což se v následujících letech promítlo do napětí mezi mocí světskou a duchovní, mezi králem a papežstvím. na sněmu francouzských biskupů v Římě 30.10.1302 se podařilo prosadit umírněnější směr a biskupové přesvědčili papeže, aby zmírnil svůj postoj. Z popudu králova rádce, právníka Nogareta, byly posbírány a sepsány přestupky papeže, které byly předány králi. Z popudu Nogareta také francouzští biskupové věrní králi žádali o svolání všeobecného koncilu, který by papeže soudil. Situace se vyhrotila, když v září téhož roku, francouzský právník Nogaret s 800 ozbrojenými lidmi přitáhl do Itálie, aby se násilím zmocnili papeže a předvedli ho na koncil do Lyonu. Papeže se 7.9.1303 ve městě Anagni opravdu zmocnili papeže, ale obyvatelé města papeže osvobodili a Francouze vyhnali. Papež se vrátil do Říma, kde však za měsíc po této události 11.10.1303 zemřel.

 

Nový papež Benedikt XI. (v úřadu 1303 – 1304) se snažil napjatou situaci uklidnit. Usmířil se s kardinálskými rodinami, urovnal vztah se Sicílií, nicméně poměr k Francii zůstával stále napjatý, i když krále a jeho rodinu zbavil církevních trestů. Prohlásil také za neplatné všechny kroky podniknuté jeho předchůdcem. Na druhé straně odmítl žádost Filipa o svolání všeobecného koncilu, který by soudil domnělé přestupky Bonifáce VIII. Naopak, trval na potrestání viníků atentátu v Anagni, především Nogareta, připravoval s nimi proces v Perugii, ale 7.7.1304 náhle zemřel, patrně na otravu.

 

Konkláve, které po smrti Benedikta XI. začalo v Perugii v červenci 1304, bylo rozdělené. Někteří z kardinálů se snažili očistit Bonifáce VIII., jiní francouzskému králi. Kvůli hlubokým rozporům mezi oběma skupinami se konkláve vleklo celé měsíce. Řešením se nakonec stala myšlenka jmenovat někoho mimo okruh kardinálů. Konkláve se pak shodla na osobě francouzského arcibiskupa z Bordeaux Bertranda Gota. Ten byl 5.6.1305 zvolen papežem a přijal jméno Klement V.

 

Klement V., snad i díky chatrnému zdraví, velice silně podléhal vlivu francouzského krále. Tato povolnost francouzskému panovníkovi nakonec vedla i k tomu, že Klement V. zbavil krále i jeho rádce Noragera odpovědnosti za atentát v Anagni a z papežských registrů nechal vymazat všechny doklady proti Filipovi a Francii.

 

Daleko významnějším počinem Klementa V., na popud krále, byl zinscenovaný proces proti templářům. Na počátku 14. století měl tento rytířský řád 15 000 členů a svým bohatstvím se stal bankéřem Evropy, měl značnou moc a vliv (podrobněji o templářích na jiném místě). Bohatství templářů bylo trnem v oku nejen církevních hodnostářů, ale i Filipa IV. Sličného, a to v době kdy královská pokladna zela prázdnotou. Klement V. nakonec podlehl tlaku krále a templáři byli v roce 1307 obviněni z hereze. Ráno v pátek 13.10.1307 (odtud pramení pověra – „pátek třináctého“) nechal Filip Sličný uvěznit všechny templáře ve Francii. Nogaretovy úředníci vypracovali obvinění templářů z rouhání, nečistoty, homosexuality, sodomie. Templáři, podrobeni útrpnému právu před generálním inkvizitorem, pak tyto činy, které nespáchali, doznali, včetně svého velmistra Jacquese de Molay. Filip Sličný požadoval pro templáře trest smrti. Templáři byli upalováni na hranicích. Bulou z 3.4.1312 papež prohlásil řád templářů za zrušený, jejich majetek zčásti připadl johanitům, z velké části naplnil královskou pokladnu. Upálením Jacquese de Molay a Godefroye de Charney 18. března 1314 na pařížském „Městském ostrově“ řád templářů prakticky zanikl.

 

Klement V. (1305 – 1314) byl prvním papežem, který nepovažoval za nutné přijít do Říma, slavnostní inaugurace se konala v Lyonu, zůstal trvale ve Francii, po určitém váhání si zřídil rezidenci v Avignonu, kde sídlili také jeho nástupci. Avignon se svým okolím, které papežové získali koupí v roce 1348 trvale do vlastnictví, se stal jejich trvalým sídlem, papežským územím uvnitř francouzského státu. Svobody a samostatnosti, které v urputných bojích s německými císaři papežové v minulosti získali, nyní se dobrovolně vzdali. Často se stávali pouhými nástroji v rukou francouzských králů. Toto období, které trvalo od roku 1305 do roku 1378, je označováno jako avignonské zajetí papežů. Toto období skončilo velkým schizmatem, které zahájilo epochu nejtěžší krize papežství i církve.

 

Klement V. zemřel 20.4.1314. Volba jeho nástupce se protáhla díky rozdělenosti konkláve na dva roky. Teprve v srpnu 1316 byl zvolen Jan XXII. (1316 – 1334), který byl od roku 1310 biskupem v Avignonu, kde se také po své korunovaci usídlil. Jan XXII. zemřel v Avignonu 1334 ve stáří 90 let, jeho nástupcem byl zvolen kardinál Fournier jako Benedikt XII. (1334 – 1342), který se rozhodl k návratu do Říma, ale narazil na odpor kardinálů.

 

Po smrti Benedikta XII. nastoupil opět Francouz Petr Roger jako Klement VI. (1342 – 1352). Klement VI. byl velkým příznivcem a podporovatelem vědy a umění. Měl velmi dobré vztahy s Karlem IV., byl v mládí jeho učitelem a po celý pontifikát jeho příznivcem.

 

Další avignonští papežové (Inocenc VI. 1352 – 1362, Urban V. 1362 – 1370, Řehoř XI. 1370 – 1378) nadále setrvávali v Avignonu, z kterého vybudovali nádherné papežské sídlo. Pobyt papežů ve Francii způsobil nejen značnou závislost na francouzském království, ale přispěl také k útokům proti papežství jako instituci.

 

Druhým negativním důsledkem pobytu papežů v Avignonu bylo vybudování finančního systému, protože se hledala náhrada za neustálý pokles příjmů z církevního státu. Stále nové prostředky a cesty k vybírání peněžních dávek a daní vyvolávaly nespokojenost a pobouření. Byly to různé poplatky za dispenze, privilegia a milosti, dávky za propůjčení beneficia od papeže (provize), rezervace, platy arcibiskupů za udělení pália, anáty, spolia z výnosu prvního roku a z pozůstalosti po duchovních, desátky na křížová tažení, třebaže se už dávno nekonala a další.

 

Avignonské zajetí papežů způsobilo církvi nesmírné škody, otřáslo důvěrou v papežství a vyústilo v těžkou krizi v podobě západního schizmatu (1378 – 1417) s dvojicí a trojicí papežů, v konciliarismus, v jehož pojetí je nejvyšším orgánem v církvi koncil jako representace lidu v církvi a papež je podřízený tomuto koncilu.

 

Po smrti papeže Řehoře XI. panovala v Římě naprosto nepřehledná situace i napjaté poměry v kardinálském sboru, kde z 16 kardinálů bylo 11 Francouzů, což vzbuzovalo obavy, že na konkláve bude zvolen papežem opět Francouz. Lid však žádal Římana. Ozbrojené davy lidu den před volbou dokonce pronikly do konkláve a důrazně od přítomných kardinálů žádaly volbu Římana. Pod dojmem těchto výhružek kardinálové zvolili papežem Itala, arcibiskupa z Bari, který přijal jméno Urban VI. (1378 – 1388). Z obavy o svou bezpečnost francouzští kardinálové raději uprchli z Říma, i když na korunovaci se vrátili.

 

Následně však tito kardinálové opustili papežský dvůr Urbana VI., prohlásili jeho volbu za vynucenou a neplatnou a 20. září 1378 zvolili ve Fondi nového papeže – Francouze, který přijal jméno Klement VII. (1378 – 1394) a svým sídlem učinil Avignon. Na jeho stranu se přidali i 3 italští kardinálové. A tak církev měla dva papeže.

 

Pro jednotu církve byla tato situace velice nebezpečná. Atmosféra volby papeže byla vypjatá a probíhala pod nátlakem římského lidu. Dodatečný souhlas s volbou byl při slavnostní inauguraci Urbana VI. vynucený. Údajný tvrdý postoj Urbana VI. vůči kardinálům i dvorním úředníkům byl pokládán za narušení jeho psychiky po náhlém povýšení do nejvyšší hodnosti. Podle kanonického práva podezření z duševní choroby činí volbu neplatnou.

 

Oba papežové měli svoje příznivce a oba byli o své vlastní legitimitě tak přesvědčeni, že považovali za vážný závazek ve svědomí bránit všemi způsoby své papežství a potírat protivníka.

 

V následujících 40 letech prožívala církev obtížné období, kdy měla dvě centra – Avignon a Řím. Oba papežové si zřídili své dvory, jmenovali své kardinály, vybírali poplatky, měli své stoupence, používali církevních trestů vůči svým protivníkům. Rozdělení procházelo všemi zeměmi, diecézemi, farnostmi, docházelo ke sporům i bojům. Oba papežové dosazovali své kandidáty na hodnosti a beneficia, která velmi často byla obsazována dvojmo. Když v říjnu roku 1388 Urban VI. zemřel, zanechal Svatý stolec v katastrofálním stavu.

 

 

Koncil v Pise a Kostnici

 

Vzniklou situaci byla třeba nějakým způsobem řešit. Pařížská univerzita navrhla tři cesty k překonání rozkolu: 1. dobrovolné odstoupení, 2. podřízení papežů rozhodčímu výroku, 3. rozhodnutí všeobecného koncilu.

 

Problém byl v tom, primát papeže byl nedotknutelný. Byla však připojena klauzule, že když papež upadne do hereze, musí existovat gremium, které situaci vyřeší. Toto konstatování musí provést všeobecný koncil. V tomto případě jsou kardinálové nebo císař jako ochránci církve povinni koncil svolat a řídit. To uznávali přední teologové-právníci.

 

Po dlouhém váhání se 12 kardinálů obou papežů (proti jejich vůli) odhodlalo v roce 1409 svolat koncil do Pisy. Koncil prohlásil oba papeže jako nepřátele církevní jednoty za heretiky a sesadil je. Pak zvolil nového papeže Alexandra V., který zemřel již příští rok. Jeho nástupcem se stal Baltazar Cossa, který přijal jméno Jan XXIII. Dosavadní papežové však nehodlali odstoupit. Vzniklo tak krátké období, kdy měla církev papeže tři. Jak Alexandr V., tak Jan XXIII. Jsou označováni jako vzdoropapežové, nezvolení v souladu s kanonickým právem.

 

Římsko-německý král Zikmund Lucemburský podnítil svolání koncilu do Kostnice roku 1415, který se měl zabývat otázkou schizmatu. Papež Jan XXIII. sice slíbil, že abdikuje, pokud abdikují i zbylí papežové, ale posléze raději uprchl. A tak byl koncil nucen řešení ožehavého problému odložit a snažil se radikálně vypořádat s kritikou církve, např. upálením Jana Husa nebo Jeronýma Pražského. Teprve v roce 1417 byl zvolen nový papež Martin V., který dosáhl uznání celé křesťanské Evropy, a tím bylo toto papežské schizma ukončeno.

 

 

Avignonské zajetí poškodilo církev i papežství. Svět se přestal dívat na papežství jako na instituci pro všechny národy, ale viděl v něm pouze politický nástroj jednoho národa. Právě pro světský způsob života na avignonském dvoře, pro nedůstojný boj s Filipem Sličným a Ludvíkem Bavorem ztratily národy úctu vůči papežství. Svět si zvykl dívat se na papeže jako na světského panovníka, který má politické cíle. Udílení církevních trestů vůči protivníkům snížilo jejich účinnost. Závažnější bylo, že papežství ve Francii si zvyklo na přepych, pro který bylo zapotřebí mnoha peněz. To vedlo k zpracování systému poplatků, k simonii, k nepotismu. Kladnou stránkou pobytu papežů v Avignonu byl jejich zájem o vědu a umění, což nevyváží ztráty v jiné oblasti.

 

 

 

 

 

 

 

           HISTORIE

© PEEN  2013